Saramago, José: Slepota 2

Saramago, José
Slepota 2

recenze beletrie zahraniční

Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého.

 

Jednooký král Saramago
José Saramago: Slepota, přel. Lada Weissová, Albatros Plus, Praha 2010, 392 stran

Román Slepota o světě, ve kterém žijí špatní lidé
Mezi očekávané události roku 2010 patří udělení Nobelovy ceny za literaturu Baracku Obamovi. Všeobecně se předpokládá, že cenu obdrží za své strhující proslovy, zejména za ten, jejž pronese právě po obdržení ceny... Byl to jen kreslený vtip v magazínu International Herald Tribune, ale jako všechny vtipy, jež za něco stojí, má pravdivé jádro. Není tajemstvím, že švédská akademie prokazuje nejen literární, ale také politickou senzitivitu: dbá na korektní zastoupení zemí a světadílů a často se zdá, že přinejmenším stejně jako literární kvalita váží autorův angažovaný postoj (E. Jelineková, O. Pamuk či V. S. Naipaul). A opravdu: absurdním dovršením oblíbené představy, že autor je tu od toho, aby měnil svět, a že dílo má mít sociální dopad, by bylo udělit konečně cenu někomu, kdo svět opravdu mění, ačkoli žádný román nenapsal. Barack Obama by byl horkým kandidátem i proto, že zatím zůstává také jen u slov, takže posun nebude tak prudký.

Vztah angažovaného postoje a tvorby je ve skutečnosti daleko složitější a rozporuplnější. Málokdo bude tvrdit, že G. G. Márquez nestojí za čtení, ovšem jak s tím souvisí jeho celoživotní slabost pro Castra, to je trochu záhada. A možná ještě zajímavější je případ jiného nobelisty, portugalského romanopisce Josého Saramaga (1922), jemuž tu v překladu právě vyšel román Slepota.

Slepí, kteří vidí
Když Saramago v roce 1998 Nobelovu cenu obdržel – jako první Portugalec, takže komise se zbavila dalšího bílého místa na mapě –, přijala to domácí veřejnost se smíšenými pocity. Povinná vlastenecká hrdost se musela popasovat se Saramagovou pověstí. Jeho knihu Evangelium podle Ježíše, kvůli níž se ateista Saramago dostal do křížku s církví a premiérem, liberální intelektuál ještě snadno přijme. Problematičtější už to bude se skutečností, že Saramago je od roku 1969 aktivním členem portugalské komunistické strany, známé svou tvrdou linií.

Uznávaný americký kritik Harold Bloom ho označil za největšího žijícího spisovatele hned po Philipu Rothovi, jeho komunismus však příkře odmítl. Největší mezinárodní rozruch Saramago vzbudil v roce 2002, když přirovnal podmínky v palestinských táborech na Západním břehu k Osvětimi. „Být v roce 2007 portugalským stalinistou znamená, že nežijete ve skutečném světě,“ komentoval o pět let později Bloom.

Napsat s danými politickými názory román Slepota se potom může zdát jako pikantní záležitost. Ale Saramago zde samozřejmě své politické názory nijak neproklamuje. Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého. Pro Saramaga jako autora je snaha o humanistické poselství typická.

Román je vlastně alegorií. Jednoho dne oslepne řidič v autě stojícím na křižovatce a od té chvíle se „bělozrakost“ šíří zemí, jako když padají kostky domina – slepota se přenáší pohledem na slepého. První slepci jsou internováni do opuštěného blázince, kde se snaží přežít a vytvořit nový společenský řád. Po čase však zjistí, že slepota zachvátila nejen vojáky, kteří je měli hlídat, ale celou zemi, jež se zmítá v chaosu. Lidé, kteří oslepli uprostřed ulice, už netrefí domů a zoufale se snaží najít jídlo, kterého ubývá…

Autor sleduje skupinku, které má pozoruhodné štěstí, protože jejím členem je očividně jediná žena, která neoslepla (očividně: obdobné paradoxy činí Saramagovi v celé knize zvláštní potěšení). Ta také v závěru románu, poté co slepota odejde stejně zázračně, jako přišla, vede se svým mužem dialog: „Proč jsme oslepli, Nevím, snad se to jednoho dne dozvíme, Chceš vědět, co si myslím já, Povídej, Myslím, že jsme neoslepli, ale že jsme slepí, Slepí, kteří vidí, Slepí, kteří přestože vidí, nevidí nic.“ Citovaná pasáž ukazuje na tradiční saramagovskou značku: dialogy nerozlišené uvozovkami, přímá řeč, jež se stává součástí perlivého proudu vyprávění.

Režisér Fernando Meirelles (např. Město bohů), který před dvěma lety Slepotu zfilmoval, pochopil, že i když lze hlubší poselství díla hledat v alegorii, jeho formou je v podstatě apokalyptický thriller. Tyhle věci patří v hollywoodské kinematografii k sobě: akce nesmí vypadat zcela bezduše, ale protože jde pořád jen o akci, těžko od ní očekávat velkou duchaplnost. Literatura však přináší luxus duchaplnost očekávat, ba přímo vyžadovat. Saramago to samozřejmě ví, a tak více než Meirelles odkazuje k alegorické rovině příběhu a sází na poselství. Jenže zase nedokáže pořádně napsat ten apokalyptický thriller: román je zdlouhavý, gradace veškerá žádná a motivy se zoufale opakují, takže nakladatelského redaktora svrbí ruka vycvičená škrtat.

Naděje pro Obamu
Motiv světa zachváceného slepotou leckomu okamžitě připomene klasický sci-fi román Johna Wyndhama Den trifidů, který na rozdíl od Slepoty potíže se spádem rozhodně nemá. Plodnější však bude srovnání v rámci tzv. vážné literatury, totiž s Camusovým Morem. Oba romány spojuje výchozí situace: nezadržitelné šíření epidemie, která převrací společenský řád i individuální život. Zatímco však Camuse zajímá lidské vzdorování osudu a možnosti jednání jedince v konkrétní situaci, Saramago konkrétní situace příliš nepromýšlí (na to doplácí filmová adaptace, kterou nezachrání ani pokus o výtvarnou stylizaci do bělozrakosti, ani hvězdy jako Julianne Mooreová či Gael García Bernal) a nedá si ani práci, aby vytvořil životné postavy.

Příznačné je, že žádná nemá jméno, autor sází na pojmenování skrze obecné charakteristiky (lékařova žena) nebo typické rysy (muž s klípcem, dívka s tmavými brýlemi). Zřejmě si přeje zůstat v obecné rovině, aby posílil dojem všeplatnosti příběhu a jeho symbolickou rovinu. Vše se odehrává v poněkud matných obrysech idejí, bizarně překládaných do akčních scén, namísto toho, aby vzduch prořízl ostrý a jasný výkřik člověka, jako je tomu u Camuse.

A jsme zpátky u toho. Víme, že Daniel Landa má právo i na jinou identitu, než je stará nálepka nácka, ale i tak v jeho zpěvohře Tajemství zlatého draka rozeznáváme mesiášské prvky z výprodeje new age a potřebu zorientovat se jednoduchým způsobem ve složitém světě. Také Saramago-spisovatel je někým jiným než Saramago, který věří v komunismus jako reálné řešení sociálních problémů, jenže i z románu trčí potřeba poukázat na společenské nešvary jednoduchým, neplodným a obecným způsobem.

Jsme slepí, říká Saramago emfaticky téměř na čtyř stech stranách, ale nic víc. Kdo jeho román vezme a vymačká, dostane šťávu tak na jeden uhlazený doslov nebo nadšenou seminární práci studentky, které svět připadá špatný, lidé kolem zaslepení a ráda by si to potvrdila u nějaké autority. Budiž, ale na velký román je to zatraceně málo. A že to stačí na Nobelovu cenu? Dobře pro Baracka Obamu, špatně pro literaturu.

 

© Jan Němec
článek vyšel v Respektu
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 215 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3752x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce