Saramago, José: Slepota, komentář

Saramago, José
Slepota, komentář

studie beletrie zahraniční

Oko jako okno do duše je klíčová metafora, na níž portugalský nositel Nobelovy ceny vystavěl svůj nejznámější román.

José Saramago: Slepota, přel. Lada Weissová, Albatros Plus, Praha 2010, 392 stran

V článcích věnovaných spisovateli Josému Saramagovi se občas uvádí, že jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu dostal toto ocenění právě za román Slepota. Tato informace samozřejmě neodpovídá skutečnosti, protože Nobelova cena se neuděluje za jediné dílo. Nicméně román Slepota, jehož první vydání se na pultech knihkupectví objevilo v roce 1995, tedy tři roky předtím, než Saramago zmíněnou cenu dostal, má v autorově tvorbě poměrně výjimečné postavení. Mimořádný je počet čtenářů, které kniha získala a stále získává, v Portugalsku, ale i v dalších zemích, kde od svého prvního vydání vychází v překladech. Přestože Saramago není odpočinkový autor a klade na své čtenáře vysoké nároky.

Saramagova osobitá forma vyjadřování si u některých literárních kritiků dokonce vysloužila termín „estilo saramagiano“, tedy saramagovský styl, který má své typické rysy: zdrženlivé používání interpunkčních znamének, které zhutňuje text natolik, že čtenáři nedovoluje příliš tříštit pozornost; naprosté vypuštění uvozovek, běžného indikátoru přímé řeči, přestože replik v přímé řeči je v textu mnoho; rozkošatělé věty, které svou délkou útočí na hranici, kde věta přestáv být kompaktním celkem; střídání vypravěčů a úhlů pohledu a opakované komentáře autora v roli sarkastického vševědoucího komentátora lidské komedie.

Jedním z hlavních důvodů, proč si Saramagův román získal takovou oblibu, je univerzální metafora, kterou autor zpracovává. Význam „oka jako okna do duše“ je univerzálně platný, srozumitelný a obecně přijímaný. Anonymita města, které je dějištěm příběhu, i anonymita postav, které jej obydlují, neméně přispívá k univerzálnímu výkladu. K čtivost pak jistě připívá i katastrofická rovina příběhu. Lidé si v pohodlí a bezpečí prostě rádi čtou o katastrofách, které jim v tu chvíli připadají zábavně napínavé a sympaticky kontrastující se čtenářovým vlastním blahobytem.

Jenže Saramagův svět obydlený slepci není futurologickou vizí krajiny, v níž propukla epidemie, a kde jde jen o to, jak rychle hlavní hrdina dopadne a zneškodní hlavního padoucha, v tomto případě poměrně neviditelný vir nebo něco podobného. Ani není pravda, že by Saramago měl nějaké skryté účty s nevidomými a že by podlehl poněkud zvrácené touze vyrovnat si to s nimi touto knihou. Nicméně i taková obvinění se opravdu objevila, jakkoliv absurdně to může vypadat.

Saramagův román nemá být vizí budoucnosti, ale je zrcadlem světa, který už existuje. Světa obydleného lidmi zahleděnými do sebe, slepě spěchajícími životem k smrti. Saramagovy postavy v určitém okamžiku pochopí, že už slepí byli, dřív než je postihla ona epidemická bělozrakost. Zmíněné zrcadlo je obdobou pohádkového zrcadla, v němž lidé touží spatřit svá přání, aby je mohli považovat za pravdu. Je to zářivě bílé zrcadlo, a dlužno dodat, že z pohádkového hororu pro dospělé. Autor je nastavuje světu a říká: dívejte se. Máte dar vidět, ale s tím je i spojena zodpovědnost a povinnost vidět. I kdyby to neměl být právě pěkný pohled.

Bělozrakost podle Saramaga nemusí být jen výhružným obrazem stávající skutečnosti dovedené do extrémní podoby, nemusí zůstat jen v poloze fatální katastrofy.

Je to i metafora bílého, nepopsaného listu, na nějž je možné začít psát. Jakýsi bianko šek pro budoucnost.

Saramagova kniha má, jako většina jeho děl, společenské poselství. Na rozdíl od některých ranějších autorových děl nepředkládá především manifest, teprve až pak román, ale košaté mnohavrstevné literární dílo. Autor tu nepotřebuje překrucovat dějiny ani vkládat svá slova do úst historických figur, ale promlouvá prostřednictvím anonymních postav. Ty nemají ani vlastní, ale v krajní situaci nepodstatné a bezobsažné jméno a jsou jen tím, co je nejvíc charakterizuje: lékařovou ženou, zlodějem, policistou, prvním slepcem atd.

Film, který v roce 2008 na motivy knihy natočil brazilský režisér Fernando Meirelles, je dobrým filmem, ale knize se vzdálil víc, než mnohé recenze přiznávají. Ačkoliv filmoví protagonisté často říkají přesně ty věty, které spisovatel přiřkl svým postavám, vyznívá film intimněji než kniha. Je to zvláštní, protože katastrofická složka příběhu určitě neměla být potlačena. Na místě Saramagova společenského poselství však akcentuje a trochu i dotváří příběh vztahu ústřední dvojice – lékaře a lékařovy ženy. Filmu ten prvek rozhodně prospěje. Pro ty, kdo budou mít možnost zhlédnout film i číst knihu, se tak nabízí příležitost nejen vnímat filmové dílo pod vlivem díla literárního, ale zpětně hledat filmový výklad v mnoha vrstvách literárního příběhu.

© Lada Weissová


 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3797x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce