Hermans, Willem Frederik: Temná komora Damoklova

Hermans, Willem Frederik
Temná komora Damoklova

kritika překladu překlad

Na nejednoznačnost této pasáže jsem narazila pár dní předtím, než měl jít překlad do tisku. V recenzi Milana Kundery z Le Mondu, která v knize slouží jako doslov, vznikla ve větě o hrdinovi Osewoudtovi dosazením příslušného citátu z mého překladu potíž...

Ještě jedna záhada – o překládání románu Temná komora Damoklova W. F. Hermanse
Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova, z nizozemského orig. De donkere kamer van Damokles přel. Magda de Bruin Hüblová, Doslov Milan Kundera, Host, Brno 2010, 352 s.

Začnu malým testem. V následující pasáži vystupuje muž (Osewoudt) a žena (Marianne). Kdo z nich vyslovuje repliku „A kdo vůbec ví (...) To je přece prosté jak facka.“? (s. 80)

„Vešel s ní do úzké chodby.
— Provedl jsem, řekl s ústy těsně u jejího ucha, nejstrašnější hrdinské činy, stačilo by to na tři vojenská vyznamenání, ale až doteď jsem netušil, proč to dělám. Zavrtal se jí nosem do hebkých dlouhých vlasů.
Obrátila k němu obličej. Tvářila se smrtelně vážně, tak vážně se ještě za celý večer netvářila.
— A kdo vůbec ví, proč něco dělá proti Němcům. Flanďáci v Londýně, co sedí v bezpečí u mikrofonu, ti to vědí přesně. Za Právo a Náboženství a Vlast a Královnu. Ale to jsou všechno věci, co mi nic neříkají. Já jsem proti Němcům prostě proto, že to jsou naši nepřátelé, protože se odmítám vzdát nepříteli. Bojem se bráním. Jinak jsou všechny války neskutečné, ani jediná ideologie nestojí za úvahu. Svoboda! křičí, jako by kdy svoboda existovala. To se všechno hodí pro lidi, co berou tučné platy za to, že o tom v bezpečí vykládají do mikrofonu, jinak to není k ničemu! Jediné, co nechci, je, aby mě někdo využíval, nechci dělat to, co mi říká někdo jiný, když se ho přitom o radu nikdo neprosil. My jsme po Němcích nic nechtěli. Proto je třeba je zničit. To je přece prosté jak facka.
Byli u dveří. Začala odsunovat závory. Měsíc svítil a vrhal přes výlohu zkosený hranol světla, ale Marianne stála hned za ním, takže z ní nebylo vidět nic kromě bílého pláště a lesklých vlasů, označujících jen obrys její tváře. Otevřela dveře.
— Je za pět minut jedenáct. Musíš si pospíšit, jinak tě seberou hned, ty jeden hrdino.“

V originále to zní (s. 77):

„Hij liep met haar de nauwe gang in.
— Ik heb, zei hij met zijn mond vlak bij haar oor, de verschrikkelijkste heldendaden verricht, genoeg voor drie militaire onderscheidingen, maar tot dusver heb ik nooit geweten waarvoor ik het deed. Hij duwde zijn neus in haar zachte lange haren.
Zij draaide haar gezicht naar hem toe. Het stond zo ernstig als het de hele avond nog niet gestaan had.
— Wie weet nu wel waarvoor hij tegen de Duitsers werkt. De dominees in Londen, die veilig achter de microfoon zitten, die weten het precies. Voor het Recht en de Godsdienst en het Vaderland en de Koningin. Maar dat zijn allemaal dingen die mij niets zeggen. Ik ben alleen tegen de Duitsers omdat het onze vijanden zijn, omdat ik weiger mij over te geven aan een vijand. Ik vecht alleen maar om mij te verdedigen. Verder zijn alle oorlogen irreëel, geen enkele ideologie is het overdenken waard. Vrijheid! schreeuwen ze, net alsof vrijheid iets is dat ooit bestaan heeft. Allemaal goed voor de mensen die dik betaald worden als ze er praatjes over houden achter een veilige microfoon, anders is het nergens goed voor! Het enige wat ik niet wil, dat is geëxploiteerd worden, ik wil niet doen, wat een ander zegt die ik niet om advies gevraagd heb. Ik heb de Duitsers nergens om gevraagd. Daarom moeten ze kapot. Dat is toch doodeenvoudig.
Zij waren bij de deur. Zij begon de grendels open te schuiven. De maan scheen en wierp, door het etalageraam, een schuin blok van licht, maar Marianne stond daar juist achter, zodat er niets van haar te zien was behalve haar witte jas en haar glanzende haar, dat alleen de omtrek van haar gezicht weergaf. Zij deed de deur open.
— Het is vijf voor elf. Je mag wel vlug lopen, anders word je nu meteen al opgepakt, kleine held.“

Na nejednoznačnost této pasáže jsem narazila pár dní předtím, než měl jít překlad do tisku. V recenzi Milana Kundery z Le Mondu, která v knize slouží jako doslov, vznikla ve větě o hrdinovi Osewoudtovi dosazením příslušného citátu z mého překladu potíž: „Jeho klidné svědomí neplyne z politických nebo ideologických důvodů, ale z prostého přesvědčení: ,Já jsem proti Němcům prostě proto, že to jsou naši nepřátelé, protože se odmítám vzdát nepříteli. Bojuju jen proto, abych se bránila.‘“ Bez nejmenších pochybností či zaváhání jsem totiž příslušnou pasáž vložila do úst Osewoudtově milence Marianne. Neuvědomila jsem si ani, že přitom vycházím z kontextu – kdo je u slova, se v textu výslovně neuvádí, a gramaticky vzato se tu v nizozemštině nepozná, zda mluví muž, či žena.

Následovaly horečné konzultace s jinými překladateli i s běžnými čtenáři, vše bylo třeba vyřešit rychle – dali mi vesměs zapravdu. Jen Martin de Haan, nizozemský překladatel z francouzštiny („nizozemský přítel“, o kterém se Milan Kundera zmiňuje v recenzi, že mu Hermansův román doporučil), mi asi o hodinu později napsal, že po další úvaze dospěl k závěru, že by to přece jen mohla být i Osewoudtova replika, a to z těchto důvodů: myšlenka navazuje přesně na to, co Osewoudt právě řekl, Marianne dosud není vylíčena jako odbojářka a na následující straně se s ním ironicky něžně loučí – to je prý možné jen tehdy, když ne ona, ale on právě vyslovil ten vzrušený monolog. Martin de Haan mezitím zjistil, že ve francouzském překladu, ze kterého Milan Kundera vycházel, je monolog gramaticky vzato jednoznačně v mužském rodě - projevuje se to jediným tvarem příčestí „d´être exploité“. Doporučil mi, abych (pokud jsem stále přesvědčená o tom, že tu mluví Marianne) pasáž podobně jako v originále upravila tak, aby připouštěla obě interpretace. Narychlo jsem ještě na internetu vyhledala studii odborníka na Hermansovo dílo (s Hermansem se znal i osobně) Franse A. Janssena o tomto románu, i on repliku vkládá do úst Osewoudtovi. A tak jsem v časové tísni skutečně sáhla k neutrálnímu řešení, i když je v tomto případě nepovažuji za překladatelsky nejvýstižnější. Prakticky jsem musela upravit tři věty: „Bojuju jen proto, abych se bránila.“ zní teď „Bojem se bráním.“ a „Jediné, co nechci, je, aby mě někdo využíval, nechci dělat to, co mi říká někdo jiný, když jsem se ho přitom o radu neprosila. Já jsem po Němcích nic nechtěla.“ jsem upravila na „...když se ho přitom o radu nikdo neprosil. My jsme po Němcích nic nechtěli.“).

Narazil na ten problém už někdo dřív? Snad ještě za Hermansova života? Vyjádřil se k tomu autor někdy? Volba mezi Osewoudtem a Marianne je tu dost zásadní v pohledu na Osewoudta jako postavu. Četla jsem ten příběh celou dobu nesprávně? Co mě vedlo k jistotě, že tu mluví Marianne? Jak to vnímají ostatní překladatelé tohoto románu? Svůj překlad jsem už držela v ruce jako knihu, ale podobné otázky se mi nepřestávaly honit hlavou.

Proč jsem tu repliku s takovou samozřejmostí přiřkla Marianne? Pro mě to přirozeně vyplynulo z kontextu kapitoly – erotický podtón celé scény s barvením vlasů. Osewoudta přivede kamarád z odboje večer po zavírací době do holičství, kde mu mají udělat tmavý přeliv. Mezi Osewoudtem a Marianne to od samého začátku jiskří, i když se vidí prvně a prakticky nic o sobě nevědí. Marianne se k němu nechová odmítavě, sama s ním vydatně laškuje, když ale Osewoudt použije jako namlouvací trik odboj (naznačuje jí, že důvodem pro účast v odboji je pro něj – jak teď pochopil – ona), Marianne jeho pokusy utne a replikou o důvodech, proč být v odboji, ho vlastně usadí.

V tu chvíli o ní víme, že jako medička musela přerušit za války studium (historické pozadí, pro čtenáře v roce 1958 bez dalšího vysvětlování zcela zřetelné, tu tvoří tzv. „prohlášení loajality“, které museli studenti podepsat v dubnu 1943 a kterým se zavazovali, že se vyvarují jakýchkoliv akcí proti Němcům; z patnácti tisíc podepsaly nakonec jen dvě stovky studentů, mladí muži se museli stáhnout do ilegality, protože jim hrozila deportace na práci do rajchu). U holiče, kde Marianne bydlela v podnájmu už jako studentka, tedy teď, v létě 1944, vypomáhá. O něco později se dokonce dozvíme, že se tu skrývá jako Židovka (pod falešným jménem a se světlým přelivem). Pro ni tedy odpor proti Němcům není věc volby, Osewoudtovo koketování s účastí v odboji i chlapské chvástání o nejstrašnějších hrdinských činech, co by stačily „na tři vojenská vyznamenání“, způsobí, že k němu „obrátí obličej“ a zatváří se „smrtelně vážně, tak vážně se ještě za celý večer netvářila“. Ani výřečnost a pádná argumentace jí přitom jako vysokoškolačce nejsou cizí – ve scéně v odbojářském domě u Labareho se zastane Osewoudta proti šťouralovi Suylingovi (str. 176):

„Ozvala se Marianne: — Můžeme být rádi, že takový pečlivka jako pan Suyling o všem tak hluboce dumá. Žádná možnost, ani ta sebešílenější, není pro jeho mozkové závity nicotná. Když se ho chcete zbavit, když vám připadá moc nebezpečný, tak pro něj jistě víte o bezpečné adrese, pane Suylingu? Protože vy jistě taky chápete, že je každopádně veledůležité, aby se už Němcům nedostal do drápů. I kdyby ho zatkli omylem, i kdyby nebyl ten člověk z portrétu, dokonce i kdyby nebyl ten trafikant Osewoudt, v každém případě neprozradil nic o tomhle domě a o tom, co se tu děje, protože jinak byste tady teď nedělal ty duchaplné poznámky, pane Suylingu!“

Osewoudt má v tomto okamžiku za sebou účast na atentátu před čtyřmi roky (v červenci 1940), bezprostředním důvodem k barvení vlasů je to, že Němci nečekaně sebrali jeho matku a ženu, když zajišťoval v Amsterodamu nocleh pro anglickou agentku. Čtyřletá přestávka v odbojové činnosti se na s. 42 shrnuje jedinou větou: „... a v následujícím období jako by válka pro něj neexistovala.“ Z toho vyplývá, že tedy také ze strany Němců necítil žádný zvláštní tlak, neměl potřebu se bránit. O pár dní dřív, než se odehrává scéna v holičství (s. 75), Osewoudt nad svou situací hloubá: „Kdyby mě Dorbeck nepožádal, abych mu vyvolal film, do ničeho bych se nenamočil. Seděl bych si teď pěkně v klidu doma.“ V dlouhé scéně s Marianne jí později svěřuje (s. 182):

„Když jsem se seznámili, dělal jsem všechno, co mi Dorbeck uložil. Jen proto, že jsem dělal, co mi řekl, jsem se s tebou seznámil. Nebýt Dorbecka, seděl bych pořád ještě ve Voorschotenu v trafice.“

A na s. 183:

„Já ale poslouchám jedině Dorbecka a nikdo mě k tomu nenutil. Tak už pochop, co tím myslím: než jsem ho poznal, jako bych nežil. Oženil jsem se s vlastní sestřenicí, o sedm let straší než já, to byla náhoda. Nic jsem nedělal, nic jsem nechtěl, všechno jsem nechával náhodě. Strýc chtěl, abych šel na studie, ale náhodou zrovna propustili mou matku z ústavu, tak jsem udělal to nejjednodušší: šel jsem prodávat do otcovy trafiky, abych se postaral o matku. Vypadalo to, jako bych se pro ni obětoval, ale tak to ve skutečnosti vůbec nebylo: nic jsem neobětoval, protože jsem nic nebyl. Nic jsem neuměl, nic jsem nechtěl. Až když jsem potkal Dorbecka, tehdy jsem poprvé něco chtěl, i kdyby to bylo jen to, abych byl jako Dorbeck, i kdybych chtěl jenom to, co on. Ale chtít to, co chce někdo jiný, je už víc, než nechtít vůbec nic.“

Jak se tenhle pronikavý rozbor vlastní nicotnosti slučuje s rezolutní větou „Jediné, co nechci, je, aby mě někdo využíval, nechci dělat to, co mi říká někdo jiný, když se ho přitom o radu nikdo neprosil.“?

Moje volba pro Marianne tedy nebyla nahodilá. Jak tu pasáž ale vnímají jiní čtenáři a překladatelé? Temná komora Damoklova vyšla hned začátkem 60. let ve skandinávských jazycích (dánsky 1961, norsky 1962, švédsky 1962, finsky 1963), anglicky (1962) a francouzsky (1962 – Maurice Beerblock). Pak následoval až v roce 1994 polský překlad (Andrzej Dabrówka) a série překladů v novém tisíciletí: německy (2001, 2002, 2003 Waltraud Hüsmertová), řecky (2005, Yannis Ioannidis), francouzsky (2006 Daniel Cunin – to je překlad, který četl Milan Kundera), anglicky (Velká Británie 2007, USA 2008, Ina Rilkeová), španělsky (2009, Cati Ginardová) a nejnověji tedy česky (2010). Nejstarší skandinávské překlady nemám k dispozici. Bilance těch dostupných vypadá takto: v obou francouzských překladech a v polštině je pasáž jednoznačně v mužském rodě, řecký překladatel je také přesvědčený, že tu mluví Osewoudt (domnívá se dokonce, že první věta „A kdo vůbec ví, proč něco dělá proti Němcům.“ se vztahuje k Dorbeckovi – tedy vlastně: „A kdo vůbec ví, proč on (= Dorbeck) něco dělá proti Němcům.“) V ostatních jazycích se mluvnický rod neprojevuje, ale všechny překladatelky (tedy do angličtiny, němčiny a španělštiny) jsou jednoznačně přesvědčené, že tady mluví Marianne.

Zejména v Nizozemsku žijící Angličanku Inu Rilkeovou problém zaujal tak, že pasáž předložila k posouzení nejrůznějším lidem ze svého okruhu známých a kolegů. Obrátila se také na zmíněného znalce Franse A. Janssena, s nímž byla už dříve, při práci na překladu Temné komory Damoklovy, ve styku. Jeho reakce je překvapivá. Nejenže pasáž jednoznačně připisuje Osewoudtovi, ale nepřipouští ani, že by tu vůbec byla možná i jiná interpretace. Jeho argumenty se přitom opírají ryze o grafickou podobu. Právě ta ale u Hermanse není důsledná a jednoznačná, jak si i Janssen dobře uvědomuje: „Je pravda, že Hermans byl v označování dialogů často nepořádný, ale tady ne!“ Co přesně vypovídá fakt, že je replika po třech vložených větách odsazená a uvozená pomlčkou, o tom, zda tu mluví Osewoudt nebo Marianne, ale nevysvětluje. Pokud je mu známo, replika dosud nebyla ani mezi literárními vědci předmětem diskuse, Hermans se k ní tím pádem za svého života také nevyjadřoval. Korespondenci uzavírá Janssen poznámkou, že pokud v tom překladatel vidí problém, má se prostě držet originálu a nechat repliku rodově neutrální.

V tomhle případě to naštěstí celkem šlo, ale není to možné vždycky. Také scény, kdy se Osewoudt pohybuje v převleku za zdravotní sestru, vyžadují v češtině jasnou volbu. V nizozemštině nemusí bezvousý Osewoudt s vysokým hlasem a v ženském oblečení vyvíjet žádné další úsilí, aby okolí v ženské roli přesvědčil. Když ho lékař v osvobozené jižní části Nizozemska veze autem do Bredy (s. 249-252) a Osewoudt se mu svěří, že je vlastně muž, vzniká v češtině jasné rozhraní, odkdy Osewoudt musí začít mluvit v mužském rodě. A později v rozhovoru s paní na ulici v Bredě musí zase vědomě přejít do rodu ženského, a hrát tedy komedii, i když dal o pár minut předtím lékaři najevo, že teď když je mimo nebezpečí, nemá už důvod vodit lidi za nos. Podobně scéna v kasárnách v Bredě, kde se Osewoudt pořád ještě v ženském přestrojení ohlásí, že chce mluvit s velitelem (s. 254): „Já jsem Osewoudt. Řekněte mu, že je tu Osewoudt.“, načež s ním jako s blonďatou zdravotní sestřičkou začnou koketovat tři vojáci, vyznívá v češtině méně přirozeně než v originále, kde je jeho sdělení rodově neutrální.

Ale zpět k naší replice. Z reakcí dalších čtenářů se ukazuje, že ti, kdo knihu mají čerstvě přečtenou, a ti, kdo čtou jen příslušnou pasáž bez znalosti celé knihy, zpravidla hlasují pro Marianne. Pro Osewoudta jsou často čtenáři, kteří knihu kdysi četli a mají zřejmě v hlavě matný obraz Osewoudta jako odbojáře, kdežto Marianne tu vypadá jako prosté děvče z kadeřnictví. Překladatel z francouzštiny Jan Pieter van der Sterre, s nímž francouzský překladatel Cunin některé problémy (i když ne výslovně tenhle) před čtyřmi lety konzultoval, je pro Osewoudta, protože „je tak výřečný, i jinde v knize. Marianne většinou řekne jen pár vět. Od ní člověk takový proslov nečeká.“ Část z těchto čtenářů ale přestupuje do Mariannina tábora, když si připomene podrobnosti příběhu. Také Martin de Haan se přiklonil k Marianne, když jsem mu vypsala své důvody. Jeden z „přeběhlíků“ uvádí jako hlavní argument věty „Za Právo a Náboženství a Vlast a Královnu. Ale to jsou všechno věci, co mi nic neříkají.“ Marianne se ve skutečnosti jmenuje Mirjam Zettenbaumová, je tedy podle něj německá Židovka, takže je jasné, že jí náboženství, vlast a královna nic neříkají. Z knihy ale vyplývá, že žije v Nizozemsku od útlého dětství (lékař z nemocnice Zuidwal zná její rodinu z dřívějška, odstěhoval se jinam, když Marianne byly dva roky) – možná se tam i narodila. Navíc je např. i o Anne Frankové (v Nizozemsku od čtyř let) známo, že byla velkou příznivkyní královské rodiny a cítila se jako Holanďanka. O náboženství nechce nic vědět ani Osewoudt, ovšem ze setkání s královnou, z vlajek a osvobozené vlasti je později upřímně nadšený a dojatý.

Klíčovou roli při rozhodování mezi Osewoudtem a Marianne hrají tři vložené věty s popisem, jak se Marianne tváří. Mariannin tábor v nich vidí doklad, že se tak uvozuje Mariannina replika. Ossewoudtovci naopak nad těmi větami mávají rukou s tím, že podle konvence by to sice měl být úvod pro vstup Marianne do hovoru, ale „u nešiky Hermanse“ to právě platit nemusí. Podle nich replika prostě navazuje na Osewoudtovu předchozí větu.

Několik čtenářů se shodlo na tom, že replika z textu vyčnívá, protože tu zřejmě vlastně vstupuje do příběhu se svým postojem k odboji sám Hermans. Ina Rilkeová se domnívá, že to může být důvod, proč zejména muži podvědomě vkládají tato slova do mužských úst. Pro běžné čtenáře to tak přesně neplatí, ale je pozoruhodné, že u překladatelů tohoto románu dělení odpovídá: muži jsou pro Osewoudta, ženy pro Marianne.

Přesvědčivější argument, proč by tu přesto mohl být u slova Osewoudt, jsem si nakonec musela najít sama. Osewoudt prožívá tmavý přeliv jako dokonalou proměnu (s. 78-79):

„Bude ze mě jiný člověk, pomyslel si, začíná mi úplně nový život! Riu sebrali, trafika je zavřená, strýc Bart možná taky zmizel. Narodím se znovu.“

Když se zahlédne v zrcadle s černými vlasy a vidí podobu s mužným Dorbeckem, je přesvědčený (s. 79):

„Kdybych byl černovlasý odjakživa, vypadal by můj život jinak, i když nemám vousy, pomyslel si. Muž, který se objevuje a mizí, kdy chce, kterého nespoutává nic jiného než vlastní vůle, muž, před kterým se svět sklání.“

Osewoudt se tedy možná do rázného Dorbecka stylizuje i verbálně. Replika, která se nehodí k Osewoudtovi, je možná Osewoudtova představa, co by teď řekl Dorbeck. O Dorbeckových motivech pro účast v odboji nic nevíme, ale vzhledem k jeho energickému vystupování je docela dobře možné, že by v podobné situaci něco takového řekl. Osewoudt na sebe umí brát různé role – o tom svědčí i scéna s inženýrem de Vosem Clootwijkem (s. 119), kterému Osewoudt v roli příslušníka německé policie od plic vyčiní za udání anglické agentky. Ano, Osewoudt dokáže být výřečný, ale hlavně ve chvílích, kdy nemluví doopravdy za sebe.

Závěr? Temná komora Damoklova je tajemný příběh s nejednoznačným koncem. Po více než padesáti letech od napsání se tu objevila ještě jedna záhada. Jediný, kdo by ji mohl jednoznačně vyřešit, je W. F. Hermans (zemřel v roce 1995). A tak se i v tomhle případě budeme muset smířit s tím, že je na čtenáři, jak tuhle pasáž interpretuje.

© Magda de Bruin Hüblová
 

Diskuse

Vložil: Peter Nemec, 18.03.2010 10:51
Hermans, Willem Frederik: Temná komora Damoklova
Poslúžim len vlastnou čitateľskou skúsenosťou. Knihu som ešte nedočítal celú, som približne na strane 190. Príslušnú pasáž som bez premýšľania priradil Osewoudtovi. Vnímal som to tak, že Osewoudt pokračuje vo svojej myšlienke načatej o niekoľko riadkov vyššie. Pri spätnom pohľade a zvlášť po prečítaní... pasáže, kde hovorí o tom, že jedinou "pohnútkou" jeho činov je Dorbeck, mi prisúdenie repliky Marianne nepripadá nemožné. Inak vynikajúci román.
Vložil: Igor Daniš, 11.03.2010 13:34
Hermans, Willem Frederik: Temná komora Damoklova
Vážená pani de Bruin Hublová, keď som pasáž začal čítať z logiky textu mi vyplývalo, že doytčnú pasáž hovorí Marianne. Postupne, keďže nie je použitý ženský rod a prezentovaný názor je bojovného charakteru som naberal presvedčenie, že hovorí Osewoudt. Avšak, keď som pasáž dočítal, a zároveň začal... čítať ďalšiu pasáž, v ktorej akoby preberala (naväzovala) aktivitu Marianne, som za začudoval nad rozporom pasivity Osewoudta a vypovedaným postojom. Podľa mňa, radím sa tak k tretiemu okruhu, ide o identický postoj autora, ktorý chcel pre svoju jedinečnosť uviesť. Možno ho napadol práve pri písaní tejto pasáže a uvedomil si, že nie je možné ho priradiť ani jej, ani jemu; a mžono si to vôbec neuvedomil. Keby to napísal Kundera, bolo by to jasné: vodí čitateľov, kritikov a prekladateľov za nos. S pozdravom, Igor Daniš
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4298x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce