Kam jedeme, tati?
Fournier, Jean-Louis: Kam jedeme, tati?

Kam jedeme, tati?

Od okamžiku, kdy jsme nasedli do chevroletu, opakuje desetiletý Thomas jako pokaždé: „Kam jedeme, tati?“ Nejdřív odpovídám: „Jedeme domů.“ O minutu později stejně bezelstně a bez naléhání opakuje tutéž otázku. Na desáté „Kam jedeme, tati?“ už neodpovím…

Od okamžiku, kdy jsme nasedli do chevroletu, opakuje desetiletý Thomas jako pokaždé: „Kam jedeme, tati?“
Nejdřív odpovídám: „Jedeme domů.“
O minutu později stejně bezelstně a bez naléhání opakuje tutéž otázku. Na desáté „Kam jedeme, tati?“ už neodpovím…
Já taky moc dobře nevím, kam jedeme, chudáčku Thomasi.
Jedeme kdoví kam. Jedeme hlavou proti zdi.
Jedno postižené dítě, potom druhé. Proč ne ještě třetí…
Tohle jsem nečekal.
Kam jedeme, tati?
Pojedeme na dálnici, v protisměru.
Pojedeme na Aljašku. Pojedeme si pohladit medvědy. Necháme se sežrat.
Pojedeme na houby. Nasbíráme muchomůrky zelené a uděláme si dobrou omeletu.
Pojedeme na koupaliště. Vrhneme se po hlavě ze skokanského můstku do vypuštěného bazénu.
Pojedeme k moři. Pojedeme na Mont-Saint-Michel. Půjdeme na procházku v pohyblivých píscích. Propadneme se. Skončíme v pekle.
Thomas neochvějně pokračuje: „Kam jedeme, tati?“ Možná si zlepší rekord. Když se blíží ke stovce, začíná to být opravdu neodolatelné. S ním se člověk nenudí, Thomas je králem opakovaného vtipu.

 

Mathieu často dělá „vrum vrum“. Hraje si na auto. Nejhorší je, když jede čtyřiadvacetihodinový okruh a celou noc bez tlumiče výfuku.
Několikrát jsem za ním přišel a řekl mu, aby vypnul motor, ale bezvýsledně. Nedá se mu domluvit.
Nedokážu usnout, a zítra musím brzo vstávat. Chvílemi mě napadají šílené myšlenky, mám chuť ho vyhodit z okna, ale bydlíme v přízemí, nebylo by to k ničemu, pořád bychom ho slyšeli.
Utěšuju se myšlenkou, že ani normální děti nedopřejí svým rodičům spánek.
Dobře jim tak.

 

Brzy bude léto. Stromy kvetou. Moje žena čeká druhé dítě, život je krásný. Narodí se v době, kdy budou dozrávat meruňky. Čekáme s netrpělivostí, a taky trochu s obavami.
Moje žena rozhodně neklidná je. Aby mě neznepokojovala, neodvažuje se o tom mluvit. Já ano. Nedokážu si nechat svoje pochybnosti pro sebe, potřebuju je někomu říct. Nedokážu si pomoct. Vzpomínám si, že jsem jí řekl, se svým obvyklým taktem: „Představ si, že ani tohle by nebylo normální.“ Nechtěl jsem jen odlehčit situaci, spíš se ujistit a zažehnat osud.
Myslel jsem si samozřejmě, že podruhé se to stát nemůže. Vím, že Bůh víc trestá ty, které víc miluje, ale nemyslím, že by mě miloval až tolik; jsem sice sebestředný, ale v tomhle ohledu ne.
Co se týče Mathieuho, muselo jít o nehodu a nehoda se stane jen jednou. Obecně se taková věc podruhé neopakuje.
Zdá se, že neštěstí sedá na ty, kteří to nečekají, na ty, kteří na to nemyslí. A tak, aby se to nestalo, jsme na to radši mysleli…

 

Někteří lidé říkají: „Já bych je při narození zardousil, jako koťata.“ Nemají moc představivosti. Je vidět, že nikdy žádné kotě nezardousili.
Pokud navíc nemá dítě už od narození nějakou tělesnou vadu, člověk nutně nemusí poznat, že je postižené. Když byly moje děti malé, vypadaly skoro stejně jako všichni ostatní caparti. Stejně jako oni se ani mí kluci nedokázali sami najíst, stejně jako oni nedokázali mluvit, stejně jako oni nedokázali chodit, občas se smáli, zvlášť Thomas. Mathieu se smál míň…
Když má člověk postižené dítě, nepozná to vždycky hned. Je to překvapení.
Někteří lidé taky říkají: „Postižené dítě je dar nebes.“ A nemyslí to jako vtip. Málokdy mají sami taky postižené děti.
Nad tímhle dárkem má člověk chuť nebesům říct: „Ale! To nemuselo být…“

 

V současné době probíhají pokusy začlenit postižené do pracovního procesu. Podniky, které je zaměstnají, mají právo na daňové úlevy a odpisy z nákladů. Jak pěkná iniciativa. Znal jsem u nás na venkově restauraci, kde zaměstnávali lehce mentálně postižené mladé lidi jako obsluhu, byli dojemní, obsluhovali vás s nekonečně dobrou vůlí, ale je lepší nedávat si jídla s omáčkou, anebo si nechat prostřít na voskovaném ubruse.
Nedokážu si představit Mathieuho nebo Thomase v pracovním procesu.
Mathieu, který často dělá „vrum vrum“, by mohl být profesionálním řidičem, jezdil by po Evropě s přívěsem, s předním sklem pokrytým plyšovými maskoty.
Thomas, který si rád hraje s letadýlky a uklízí je do krabic, by mohl řídit leteckou dopravu, naváděl by na přistání velká nákladní letadla.
Nestydíš se, Jeane-Louisi, že se ty, jejich otec, vysmíváš dvěma malým capartům, kteří se ani nedokážou bránit?
Ne. To totiž neznamená, že bych je neměl rád.

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Irena Zbiejczuková, Computer Press, 2010, 112 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jana H.,

Objevila jsme tuto knížku náhodou v Levných knihách a uchvátila mě (autora znám, z Francie jsem vozila détem jeho knížky pro mládež)
Bohužel jsem knihu dočetla jen do poloviny a nejde to, rozhodla jsem se sehnat si originál. Nemůžu se nějak smířit s českým skloňováním jména jednoho z chlapců, konkrétně s tvarem Mathieuho. Je to tak dobře? Nemá být Mathieua? Nebo nebylo by lepší jména obou chlapců přeložit a psát o Tomášovi a o Matějovi?
Jak je to vůbec s překládáním jmen v literatuře, překládat nebo nepřekládat?
Za případné odpovědi předem děkuji.

Anonym,

Moc krásná knížka!!!!