Šiktanc, Karel; Piorecký, Karel: Nejlepší české básně roku 2009 2

Šiktanc, Karel; Piorecký, Karel
Nejlepší české básně roku 2009 2

recenze beletrie česká

Básník Šiktanc úzce vybíral z toho, co mu od září 2008 do září 2009 předkládal širší editor, kritik Karel Piorecký.

Střežit přehlížené tajemství
Nejlepší české básně uplynulého roku
Karel Šiktanc
, Karel Piorecký (eds.): Nejlepší české básně roku 2009, Host, Brno 2009, 200 stran

Jak by se dalo začít – třeba: Musím říci, že antologie Nejlepší české básně je povedená publikace. Nebo: Hrome, když už nečtete poezii, aspoň tenhle výbor si kupte! Případně: Vida, jak by to vypadalo, kdyby poezie bylo soustředěně méně… Či snad: Všechna čest editorům! V záloze zůstává: Kniha i se smuteční ořízkou vypadá pěkně, škoda, že nezbylo na pevnou vazbu. Básně by si ji zasloužily.

Sám nápad vybírat v poezii nějaká nej nebudí nadšení; poezie nejsou závody. Nebyl mu, jak se dočteme v předmluvě, zprvu nakloněn ani jeden z editorů, Karel Šiktanc. Ale složeno dohromady to náhle dává smysl! Básník Šiktanc úzce vybíral z toho, co mu od září 2008 do září 2009 předkládal širší editor, kritik Karel Piorecký. Pánové, poklona: kniha mluví nejen vlastními texty, ale hodně i tím, s jakými zřeteli a jakým citem byly básně vybrány a sestaveny. Jak je jim dopřáno dýchat společně, doplňovat se, ne se překřikovat a vadit. Skvělá je i anonymní prezentace textů. Jména autorů tu sice jsou, ale až vzadu v obsahu. Právě anonymita těší něčím vznešeně předpřítomným; působí úlevně tajemně, provokuje zvědavost, a zároveň ji nutí tlumit. Verše jsou vytrženy ze souvislostí generačních, literárně okruhových, máme vzácnou příležitost vnímat je vysvobozené z poetik svých autorů a naopak iluminované poetikami sousedními. Antologie dovolí uvidět poezii ne prizmatem osobního zájmu či zaujetí básníků, ale skrz pomyslný neosobní „zájem“ poezie samé. Čím je kdo posedlý, stižený, omezený, to je povýšeno do celku, jenž má už jiná směřování než jednotlivá lidská „podivínství“. Mluví tu kolektivní duch. Anonymita odkazuje k chvíli, kdy se individuality zas kosmicky rozplynou a zbude jen souhrnný hlas doby, lidského času; jedinečné promluvy se slijí v svorný šum.

Hned zkraje nás osloví dobře známé české sychravo. „Tragika dění? … Krajina, jež nic neříká.“ Jsme uvedeni do země věčných producentů rozlitého mléka, zachycen je vytrvalý alibismus lidu žijícího v neustálém fatálním zpoždění: „Totiž jako model to vypadalo skvěle“! Zvláštní: básně působí celkem vyrovnaně a nechmurně, přesto se jimi vine leitmotiv křehké, leč úporné civilní nausey: „Plavat pro pocit proplouvání“; „Když se něčemu směju, jsem v tom sama…“ Přičemž všední mdloba dokáže zplodit až opovržlivý soucit vůči světu: „Čas nic nevydrží…“ Antologie se zdárně vyhýbá zbytnělému metaforizování. A přece dovedou nejlepší čeští poetové obrazně tnout, až zatrne: „Dva muži cizí fotbalem“ (!). Jak nedozírná propast se v tom drobném spoji mihne: cizota – a národní kolektivní hra! Všední smutek jako by byl nevykořenitelný, až to nakonec budí strach. Nejde o hýčkanou slabost? Žijeme až tak mrákotně, jak básně naznačují? Není naše denní potácení zkrátka jen snáze uchopitelným tématem, než by jím bylo něco pevněji rozkročeného? Nicméně někdy se tu mluví tak přesně a důrazně, až se hlava točí: „Slyším sprchu v koupelně… Jako by se někdo pokoušel smýt svou existenci pro rozkoš z prázdného místa.“ To jsme vážně my? Zdá se, že ano. Také. Proč tedy žijem? Pro ustavičné sprchování? Očista, očistec, oči… Čekám, vynoří-li se tu i báseň jiného druhu, jež by sáhla za běžný zmar a projevila též nějakou sílu, dužinatost, přitakání, drsnou radost. Největší rozkoš se tu ale zdá zjevit náhodně na ulici zaslechnuté: „Pojď ke mně/ umyješ mi záda“ –

Při čtení nejlepších českých básní mi místy přišlo, že je psali podivuhodní sirotci, lakonicky střízlivě snášející svou sirobu. Opuštěnci, majitelé vyměněných zámků, nechtění, svíraví lháři: „Lhal jsem ti, chlapče, že chlístance po stěnách jsou dobré mapy…“ Lidé zvláštně zaskočení životem: „Vstávala jsem překvapená,/ že jsem.“ A své niterné štulce hned životu a světu oplácejí radostně brutální pěstičkou: „Smrt seděla jako vyhlídkový balkón na palmě. Snad jen další štace – „ Svět údery shovívavě přijímá. A básníci, naoko vzdorní, se tiše kojí tou shovívavostí. I báječné jazykové hříčky („holá huba – zuby neštěstí“) mi často zněly, jako když mluví osiřelost sama. Břitkost rozumu ráda uniká do chytré naivity, ráda se napájí starou českomoravskou zenovou moudrostí: já uskočím, až poletí kulička… Totiž: Víme, co nás nemine – ale co když nás to přece jen mine, rozčísneme-li osud nečekaným vtipem? „Co je moc, to je noc…“

Nejlepší české básně uplynulého roku nejsou takzvaně aktuální a už vůbec ne politické. Přesto tu jedna břeskná diagnóza střídá druhou. „Žít v nepotřebnosti/ Společnost nakažená svou čistotou/ ještě stále jaksi dobrušuje tvar…“ A slavíme co? Přece jistotu, že opět přišel známý soumrak! A: „kdo by nemiloval šedé nedělní odpoledne“? Ještě trneme, ale už jen vzpomínkou na pradávné drama, cizí život rvoucí se o záchovu kdesi u dálnice, kde liška vleče „svou poraněnou páteř jako uloupenou kořist“ (!). Ten obraz může být jak dokonalým autoportrétem české společnosti, tak intimním zvěčněním naší stále očekávající, loupeživé duše. O stránku dál nás stihne stesk málem apokalyptický: „Dokonce ani Kristovým Ranám/ se tu nedaří/ V tom hrozném smíchu“. Ale žádný strach, apokalypsu již dovedeme snášet se statečností těch strašně obyčejných, kteří nejlépe čelí právě konečným, nezvratným diagnózám. Jsme věcní a bez přesahu, přitom ale o věcech, jež nás přesahují, dobře víme: „A kdo tam prosím zhasíná?/ Světlo nepotřebuje lidskou ruku,/ aby nesvítilo.“ Jsme bystří, jenže bez vlády. „Vzhůru – ale kam?“ Chceme, prosím, k nebesům, jenže vloha je spíš pro věci pozemské až krvelačně. „Chlemtat ještě i cizí krev“! Jakož je nám jasné, že „když sníme celý příběh, začneme se sytit hladem“… Tolik toho spořádáme; přesto zůstává hlad.

A jazyk? To je spojenec i svůdce. Možná též svým způsobem sirotek. Umí být klinicky čistý, dovést rozporuplné či nespojité na ostří pravdy, a pak vše zviklat potměšilou otázkou: „Jedni se bojí tmy./ Druzí ticha./ Jsou si rovni?“ Rád se však vrací k roli kryptického mumlala, vysloužilého šamana. Někdy jako by ani nechtěl vědět, co vlastně říká. Řeč znějící „o patro níž“. Závěrečná báseň knihy, psaná v divém hanácko-krkonošském nářečí, vyzní docela symbolicky. Skoro nesrozumitelná, smutně žbrblavá, autisticky rozšafná, pomateně kolébavá, stranou okolního zájmu strážící jakési přehlížené tajemství. „Bél prv blóma jednú v sedě/ někde v dáli na obédě…“

Nejlepších básní uplynulého roku je všehovšudy šestatřicet.

© Jan Štolba
článek vyšel v A2 č. 26/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 193 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3980x

Koupit knihu

Inzerce