Činátlová, Blanka: Příběh těla

Činátlová, Blanka
Příběh těla

recenze kultura

V loňském roce Činátlová vydala knihu Příběh těla, jež se zabývá různými způsoby ztvárnění a využití těla a tělesnosti ve světové literatuře a kultuře od starověku až po soudobou popkulturu.

Blanka Činátlová: Příběh těla, Pistorius & Olšanská, Příbram 2009

Blanka Činátlová je absolventka bohemistiky a kulturologie na FF UK a čeští čtenáři ji kromě jejích příspěvků do časopisu A2 mohou znát ze zdařilého sborníku James Bond a major Zeman: ideologizující vzorce vyprávění, kam přispěla statěmi Agent bez těla (o Bondovi) a Zeman – rudý getleman (jako spoluautorka). 

V loňském roce Činátlová vydala knihu Příběh těla, jež se zabývá různými způsoby ztvárnění a využití těla a tělesnosti ve světové literatuře a kultuře od starověku až po soudobou popkulturu. Ve svém velkoryse pojatém díle věnuje pozornost základním emblémům tělesnosti, které stojí u kořenů naší civilizace, prochází pojetí těla v křesťanství a ve středověké literatuře a poté se koncentruje na výrazné obrazy tělesnosti v období modernismu a postmodernismu.

Velkou pozornost autorka věnuje tomu, že i když se jednotlivá pojetí těla od sebe navzájem značně liší, existuje i napříč staletími jistá skrytá návaznost. Tak například zdůrazňuje, že „i přes scény utrpení a bolesti odpovídá evangelijní model těla spíše estetickému kánonu, jak jej známe z řeckých mýtů; ideálem zůstává tělo neporušené, zdravé – krásné“ (nemusí to však být až zase tolik překvapivé vzhledem k tomu, že křesťanství vznikalo v rámci řecko-římského kulturního okruhu). Pozoruhodné pasáže Příběhu těla, navazující na eseje Umberta Eca, jsou věnovány hrdinům popkultury jako Batman a Superman: ať už jsou jejich superschopnosti dány jejich nepozemským původem nebo vyplývají z nadlidsky znásobených dovedností pozemských, dokazují hrdinovu vyvolenost a ukotvují jeho příběh v „kosmogonickém arché“. Mimořádné schopnosti nedávají hrdinovi možnost nejednat, a to i tehdy, pokud k nim hrdina přijde omylem. Létání (nebo pohyb, který ho připomíná) podle Činátlové vyvazuje hrdinu z pozemské existence a poutá k nebeskému, transcendentnímu. Jediný problém spočívá v tom, že Superman o svůj domácí blažený ostrov přišel a nebe nad Batmanem je „věčně temné, vyjma jeho vlastního nasvíceného loga“. Podle autorky mytická narativní tkáň spojuje Odyssea a Gilgameše s Batmanem či Bondem. A pokud dnes nachází mýtus nejširší pole uplatnění právě v triviálních žánrech, pak nás to podle ní vybízí k zamyšlení nad povahou populární kultury a k otázkám, které jsou inspirativní nejen pro ty, kdo se zajímají o kulturní (či literární) dějiny těla: Přejala snad dnes populární kultura zabydlující a slaďující funkci mýtu? Potřebujeme ke vznešeným příběhům, které vypráví o zápasu řádu s chaosem, triviální formu ironických komiksů? Jak rozumět rituálnímu jednání moderního člověka, pokud kultické bylo nahrazeno kultovním?

Ve vztahu k mýtu a tělům mytických hrdinů je pojednána také kapitola o autorském mýtu (o autorech jako Rushdie, Grass, Tournier). Zatímco ovšem v mýtu stvrzovala identitu každé věci vztaženost k původu, autorský mýtus ji záměrně problematizuje: Salím Sinaj z Dětí půlnoci má čtyři otce a dvě matky, Oskar Matzerath z Plechového bubínku má dva otce a jeho syn je současně jeho bratrem… Podle Činátlové autorským mýtům vládne princip inverze – „rozpadající se degenerovaná těla se otevírají do světa a pro svět a vydávají svědectví o jeho chaotických hlubinách a fragmentárních pravdách“. Právě pojem fragmentu je centrální i v autorčiných interpretacích celé moderní literatury, modernismus si totiž fragment – triumf rozloženého a nejistého já – staví podle Činátlové do středu své kultury. Tělo se tříští na řadu nesouvislých fragmentů a navíc je ve své fragmentárnosti odhaleno a šmírováno. Člověk se v tomto typu textů ztrácí v labyrintu časů, prostorů a identit. Tato modernistická bludiště na rozdíl od těch mytických či romantických postrádají střed. V tomto světě bez katarze pak nemůže ani smrt být vysvobozením. Přináší pouze hanbu nebo uvrhává člověka do koloběhu věčných návratů a opakování, které „možná znamenají to pravé peklo“. Úplně depresivně ale autorka nekončí: katarzi, kterou většina moderních hrdinů hledala v řádu a vážnosti, mohou najít (a některým se to i daří) ve smíchu a sebevýsměchu, které „smiřují rozběsněné části“.

V jednotlivých exkurzech se autorka také detailně věnuje konkrétním tělesným procesům, projevům či stavům jako stud, spánek, konzumace jídla či vyměšování. Stejně jako autorka pojímá pojídání potravy i v kontextu křesťanské eucharistie, řeckých symposií a posvátných hostin, u kterých účast jednotlivých jedlíků v Athénách určoval los a zákon trestal ty, kteří účast odmítli, také u vyměšování nachází jistou jeho sakrální vrstvu, když Abel, hrdina Tournierova Krále duchů, při kopání zákopů s sebou neustále nosí dvě prkýnka, z nichž staví oltář. Na něm pak „dokonával své důvěrné a plodné spojení s pruskou zemí“, záchod se tak podle Činátlové „stává oltářem v doslovném i přeneseném slova smyslu“. Autorka přitom samozřejmě vychází z Bachtinovy teorie karnevalu, kterou zatím u nás nikdo v takové šíři neaplikoval.

Knihu plnou nápadů a příkladů tvořivého interpretačního umění nezbývá navzdory nemálu překlepů než pochválit, i když jako autor knihy o G.K. Chestertonovi nemohu nezmínit, že jsem přijal s velkým překvapením fakt, že jej autorka překřtila na Roberta.

 

 

© Jan Lukavec
recenze byla odvysílána na ČR 3 Vltavě 8.3.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce Vltavy

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 157 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Ondrej Vaclav, 04.05.2010 22:10
Činátlová, Blanka: Příběh těla
Cira esence pseudointelektualismu..
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 2975x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce