Lorca, Federico García: Eseje - sedm přednášek a jedna imprese

Lorca, Federico García
Eseje - sedm přednášek a jedna imprese

recenze beletrie zahraniční

Mohlo by se zdát, že psát dnes o Federiku Garcíovi Lorkovi (1898–1936) je nadbytečné. V minulosti dávné i nedávné o něm bylo řečeno a napsáno mnohé, a proto leckoho může napadnout, že každé další pojednání o tomto významném představiteli meziválečné avantgardy může být jen dalším shrnutím obecně známých faktů. Existuje tedy ještě nějaký důvod, proč o tomto španělském básníkovi a dramatikovi psát?

 

Méně známý Federico García Lorca
Federico García Lorca: Eseje. Sedm přednášek a jedna imprese, vybral, přeložil, předmluvou a poznámkami opatřil Miloslav Uličný, Praha, Triton 2009. 208 stran

Mohlo by se zdát, že psát dnes o Federiku Garcíovi Lorkovi (1898–1936) je nadbytečné. V minulosti dávné i nedávné o něm bylo řečeno a napsáno mnohé, a proto leckoho může napadnout, že každé další pojednání o tomto významném představiteli meziválečné avantgardy může být jen dalším shrnutím obecně známých faktů. Existuje tedy ještě nějaký důvod, proč o tomto španělském básníkovi a dramatikovi psát?

Vždyť Federico García Lorca stále patří ve světě k nejpřekládanějším španělským autorům. Nejinak je tomu i u nás. Nejznámější básnická sbírka Cikánské romance (Romancero gitano, 1928) vyšla dokonce opakovaně a v několikerém překladu (Lumír Čivrný, František Nechvátal). Naposledy v krásné dvojjazyčné úpravě a v novém překladu Miloslava Uličného (Triton 2007).

Divadelní hry Garcíi Lorky se pravidelně objevují na prknech českých a moravských divadel. Film Krvavá svatba (1981) Carlose Saury, natočený na motivy Lorkovy stejnojmenné divadelní hry, byl u nás kdysi dokonce kultovní záležitostí. Že byl García Lorca talentovaný kreslíř a neméně nadaný hudebník a muzikolog, který se chtěl původně vydat cestou hudebního skladatele, je také všeobecně známým faktem.

Zprávy o dohadech okolo exhumace hromadného hrobu, kde spočívají Lorkovy ostatky po jeho zavraždění, občas proniknou i na stránky našeho tisku. Odkazují tak k Lorkově tragické smrti a dosud živé historii Španělska.

Může se o tedy o tomto autorovi objevit ještě něco nového? Myslím, že ano, a nedávno vyšlá kniha Eseje. Sedm přednášek a jedna imprese je toho důkazem. Je svým způsobem objevná a ukazuje další rozměr tohoto všestranně nadaného umělce. Představuje totiž méně známého Garcíu Lorku; Lorku jako autora niterných esejů, autora textů plných neotřelých metafor, textů, které v sobě nezapřou, že je napsal skutečný básník. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor předmluvy a překladatel je označuje jako orální eseje, neboť jde o proslovené přednášky, které byly zapsány bezprostředně nebo krátce po jejich zaznění. Jak vyplývá z podrobného úvodu, některé z přednášek-esejů vyšly česky již dříve v překladu jiných překladatelů (avšak ne vždy s plným pochopením původního textu), některé vycházejí poprvé.

García Lorca bývá velmi často spojován s rodnou Andalusií. Právem. Jeho poesie i dramata jsou, až na malé výjimky (posmrtně vydaná sbírka Poeta en Nueva York, 1940, č. Básník v Novém Yorku 1949, 1959), s Andalusií skutečně bytostně spjaty. Považovat však Garcíu Lorku za básníka lidového by bylo zjednodušující. Lidové tradice a náměty, svoji Andalusii, nechává autor zcela přirozeným způsobem promlouvat moderním jazykem plným nápaditých a přitom výstižných metafor, které jsou veškeré lidovosti na hony vzdáleny.

Nejinak je tomu ve zmíněných esejích. Tematicky se váží k Andalusii, jejím zvláštnostem, odlišnostem od zbytku Španělska, k jejímu folkloru a povaze utvářené krajinou. García Lorca je citlivý pozorovatel, jenž dokáže vnímat nejhlubší finesy, které odlišují Andalusii, její kulturu a povahu tamních lidí nejen od dalších částí Španělska (a světa), ale i umělecké projevy jednotlivých andaluských regionů mezi sebou. Je to jistě dáno i silnou přítomností islámského a cikánského elementu, který tu zanechal nesmazatelné, dodnes přítomné a živé stopy.

Skrze svoji senzibilitu a vnímání těchto drobných odstínů García Lorca uchopuje i poezii básníků Andalusie, konkrétně v "eseji" Ráj mnohým uzavřený, zahrady otevřené nemnoha věnovaném srovnání poezie córdobského básníka Luise de Góngory (1561–1627) a Pedra Sota De Rojase (1584–1658), góngorovského básníka, jenž sotva kdy opustil brány Granady. Přestože oba tvořili v duchu téže kulteranistické estetiky, jejich kořeny, duch místa, odkud vzešli, stojí za originalitou básnického díla každého z nich. "Sevilla a Málaga jsou města na vodních křižovatkách, města s žízní po dobrodružství, která unikají do moře. Klidná a jemná Granada, obehnaná svými pohořími a s konečnou platností zakotvená, hledá obzory sama v sobě. ...nežízní po dobrodružství, sklání se sama nad sebou a užívá zdrobněliny, aby uchopila svou imaginaci... Pravými výtvory Granady jsou budoár a vyhlídka krásných a nepatrných rozměrů, stejně jako zahrádka a soška. ...zatímco si důvtipný Córdoban pohrává s moři, lesy a přírodními živly, Soto de Rojas se uzavírá ve své zahradě, aby objevoval vodotrysky, jiřiny, stehlíky a něžné vánky. Vánky maurské a napůl italské, jež dosud houpají větvemi, plody i háji jeho skladby o ráji." V tomto duchu se nese celý "esej".

Córdobskému básníkovi Luisi de Góngorovi je ve výboru věnován ještě jeden Lorkův "esej", přednesený v roce 1926 v Granadě, a sice Básnický obraz u dona Luise de Góngory. Byl jedním z prvních připomenutí blížícího se výročí básníkova úmrtí (23. 5. 1627, pohřben je v córdobské mešitě-katedrále). Básníci nastupující generace se tehdy spontánně přihlásili k odkazu tohoto často zatracovaného barokního básníka. Odtud i označení pro celou skupinu básníků Generace roku 1927. K rehabilitaci díla Luise de Góngory nemalou měrou přispěla i zmíněná přednáška Garcíi Lorky, jenž se stal vedle dalších básníků (Luis Cernuda, Jorge Guillén, Rafael Alberti či nositel Nobelovy ceny Vicente Aleixandre) předním představitelem celé Generace, jejíž dílo bylo násilně přetrženo občanskou válkou a následnou diktaturou.

V knize se objevují ještě další eseje věnované Granadě a jejímu duchu, z nichž uchvátí zejména Jak město zpívá od listopadu do listopadu, "esej", který García Lorca přednesl v argentinském Buenos Aires v roce 1933. Posluchačstvu představil svoje město prostřednictvím písní, které si Granaďané zpívají v průběhu roku. Jak vyplývá z textu, García Lorca tehdy nejen přednášel, ale i zpíval. Granada vylupující se z básníkova přednesu a zpěvu je městem, které harmonicky ladí s okolní krajinou. Je to město obydlené lidmi žijícími v souladu s přírodním cyklem, před čtenářem v metaforách defilují maurské motivy, starobylé památky města i nové třídy, v jejichž sceneriích se odehrávají nejrůznější slavnosti vztahující se k ročním a liturgickým obdobím.

Kdo se zahledí na nějakou z dobových fotografií Federika Garcíi Lorky, první, co ho upoutá, je hluboký, nevinný, dětský pohled tmavých očí. Básníkovy portréty skutečně nejsou výsledkem stylizace fotografa. "Esej" Španělské ukolébavky, přednesený v Granadě roku 1928, ukazuje dospělého muže s duší dítěte a jenom dítě se mimořádným způsobem dokáže vcítit do duše jiného dítěte, jemuž matka zpívá o svém vlastním těžkém údělu.

V "eseji" García Lorca porovnává španělské ukolébavky s ukolébavkami jiných evropských národů. Velkou pozornost věnuje ukolébavkám ruským, jejichž smutek je nesmírný, ale dá se unést, zatímco melancholie až tragičnost španělských ukolébavek je k neunesení, protože "ve Španělsku je zvykem barvit dětem počátek spánku melodiemi nejhlubšího smutku a slovy nejzádumčivějšího výrazu". Jako protipól jsou potom zmíněny ukolébavky "cizoložné ženy, která se prostřednictvím ukolébavky dorozumívá s milencem".

Pomineme-li hudební reminiscence a příměry, které prostupují všemi "eseji", hudebnímu projevu Andalusie se García Lorca kromě ukolébavek věnuje ještě v dalším "eseji", suše nazvaném Cante jondo, pradávný andaluský zpěv. Zpěv, který se do Španělska dostal s cikánskými kmeny na počátku 15. století. Zpěv, který se "zpívá vždy do noci. Nezná rána ani večera, hor ani údolí. Zná pouze noc, noc širou a hluboce hvězdnatou. ... Je to zpěv bez krajiny, a tudíž soustředěný do sebe a strašlivý uprostřed stínů." Jeho prapůvodním projevem je cikánská siguiriya. Zpěv duše, která potřebuje vyzpívat všechen lidský bol a žal. Cante jondo je hudebním projevem, který je Andalusii nejvlastnější. V té nepůvodnější a nejniternější podobě jej naleznete pouze v Andalusii. Jeho ohlasy však lze slyšet v hudbě těch nejvýznamnějších světových hudebních skladatelů, které zpěv jdoucí z té nejhlubší hloubi lidské duše zasáhl: Claude Debussy, Michail Ivanovič Glinka, o Manuelovi de Fallovi nemluvě.

Překladatel Miloslav Uličný se v úvodu zmiňuje, že "eseje" jsou čtenářsky náročné a vyžadují znalosti kulturního kontextu. Mohlo by se tedy zdát, že je mohou číst pouze čtenáři mající široké povědomí o španělské kultuře, dějinách a literatuře. Nemyslím, že je tomu tak. Osvětlení daného kontextu totiž poskytují vhodně zvolené a velmi podrobné poznámky a vysvětlivky ke každému z esejů na konci knihy. A čtenář nezasvěcený do podrobností kulturního kontextu, jemuž by snad přesto unikly nějaké detaily, může sbírku "esejů" pojmout jako jakýsi klíč k proniknutí do genia loci oblasti zvané Andalusie. Kdo jiný by měl čtenáře do Andalusie nejlépe zasvětit, nežli její básník. Básník, jenž má v sobě skřítka, jak o něm sám hovoří v "eseji" Skřítkovská praxe a teorie. Skřítka, "ducha země", tajemnou sílu, jež si podmaní každého milovníka krásného jazyka.

© Anna Tkáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 118 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3675x

Inzerce