Topol, Jáchym: Kloktat dehet, německá recepce

Topol, Jáchym
Kloktat dehet, německá recepce

recenze beletrie česká

Německý překlad Topolovy knihy Kloktat dehet vyšel dva roky po prvním českém vydání pod titulem Zirkuszone („Cirkusová zóna“) v nakladatelství Suhrkamp a překladu Mileny Oda a Andrease Tretnera.

Topolův román Kloktat dehet v německých kritikách
Topol, Jáchym
: Zirkuszone. Z českého orig. Kloktat dehet přel. Milena Oda a Andreas Tretner. Suhrkamp 2007, 316 stran

Německý překlad Topolovy knihy Kloktat dehet vyšel dva roky po prvním českém vydání pod titulem Zirkuszone („Cirkusová zóna“) v nakladatelství Suhrkamp a překladu Mileny Oda a Andrease Tretnera. Knize věnovaly pozornost jak hlavní německojazyčné deníky, tak řada menších periodik. Jedna z prvních recenzí s názvem „Tanková bitva v manéži“ vyšla ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 28. dubna 2007, jejím autorem je Peter Demetz.

Po stručném biografickém představení autora (stejně jako pozdější recenzenti zdůrazňuje Topolovu undergroundovou minulost) se obrací k jeho postavení v rámci evropské literatury a ke knize samotné: „V právě uplynulých deseti letech, během nichž se undergoundový spisovatel Topol dostal mezi prominentní evropské autory, se nic nezměnilo na jeho ambici znepokojovat své čtenáře a konfrontovat je vždy znovu s neobvyklými epickými manévry. Jeho čtvrtý román vábí čtenáře důvěryhodným příběhem sirotka Ilji... Běžná věrohodnost a psychologie je ale brzy u konce, neuvěřitelné události následují jedna za druhou jako ve filmu a radikální směs brutality, něžnosti a groteskní imaginace připomíná film Guillerma del Tora ‚Faunův labyrint‘. Ze sirotka Ilji se vyklube partyzán, který bez potíží ovládne techniku skrývání se v krajině, zabije velitele (pedofila) a zároveň neustále hledá jakéhokoli otce. V roce 1968 ho tak adoptuje sovětský tankový oddíl a jeho kapitán jako ‚syna pluku‘.

Ve skutečných dějinách byl český odpor brzy překonán. Ne tak v Topolově románu, neboť ten vypráví o tom, jaké by to mohlo být, kdyby se Češi bránili. Ilja zatím jede na sovětském tanku, v ústech fráze o ‚českých banditech‘. Tihle ‚banditi‘ jsou masakrováni a jejich ženy a dívky znásilňovány – a v tu chvíli se Ilja, navždy prepubertální a zabraný do vzpomínek na nevinné hlazení se svou Hankou z vesnice, radši dívá jinam. [...] Události se tedy odehrávají překotně a tajemství tohoto hravého románu se dají hledat spíše v autorově vztahu k jeho tak pomalu dospívajícímu vypravěči Iljovi než v zoufalém pokusu převypravovat pouze obsah. [...]

Ve hře s Iljou, který tak snadno mění fronty, se Topol ukazuje jako nenapravitelný romantik, který se s ironií a plný smutku naváží do československých dějin. Zná své vzdávající se papenheimské, a přesto nepřestává snít o svatém národním boji ve jménu ‚Čechie‘, v níž se mísí Panna Marie a Libuše s odhalenými prsy. Splétá partyzánské boje a vykresluje postavy vlastenců, které přejímá ze starých profláklých šlágrů nebo heroizuje, jako například postavu Alexandra Dubčeka.

Na posledních stech stránkách Topolova fabulace značně slábne a téměř se vytrácí (autor jako by měl averzi vůči epickým proporcím), ale Topol si čtenáře usmíří kombinačním uměním literárních citátů a parodií. Již v prvním řádku cituje Melvillovu Bílou velrybu, později připomíná Haškova Dobrého vojáka Švejka nebo Valentina Katajeva. Pražští čtenáři si již delší dobu lámou hlavu nad tím, proč si Topol jako místo děje románu vybral právě Siřem. V tomto městě - když se ještě jmenovalo Zürau - strávil Franz Kafka v letech 1917/18 několik měsíců u své sestry, vykašlával krev a psal své aforismy.

Také název další rozsáhlé recenze, „V manéži dějin“ (Neue Züricher Zeitung 3. 7. 2007, s. 27), se vztahuje k německému překladu Topolovy knihy. Její autor Paul Jandl (1962, rakouský literární kritik a kulturní publicista, korespondent Neue Züricher Zeitung a držitel Rakouské státní ceny za literární kritiku) tvrdí, že „pokud se v manéži dějin všechno pohybuje v kruhu, pak se německému vydání nejnovějšího románu Jáchyma Topola dostalo přiléhavého názvu. [Je v něm] obsažen bezvýchodný kruh: české dějiny 20. století nejsou pro Jáchyma Topola, který se narodil roku 1962 v Praze, logickým sledem událostí, nýbrž nevázaným, zlým karnevalem. Poslední do němčiny přeložený román mladého českého autora se jmenoval Noční práce (2003), Kloktat dehet je jeho neméně třaskavým, i když lehčím pendantem, denním doplňkem k nočnímu. Topol zůstal i zde energickým polemikem české literatury. [...] „Cirkusová zóna“ je, jak dává tušit název, karnevalovější. ... Tento román je rafinovaným způsobem přesný a současně bezbřehý, v jeho středu stojí vesnice, v níž se Franz Kafka roku 1917 léčil se souchotinami. Zürau, česky Siřem.

Na jednom místě svého deníku popisuje Kafka sběr brambor na poli a užívá k tomu krásnou větu: „Jak nám vítr fouká do zadku.“ Vítr ovšem Topola z jeho venkovského ráje neodfoukne. V centrifuze jeho románu se všechno smíchá dohromady. Na kraji vsi stojí sirotčinec, v němž se jeptišky starají o děti, a tedy i o hrdinu Ilju. Jenže s příchodem komunistických válečných veteránů roku 1948 začíná v domově převýchova.

Topolova vypravěčská metoda spočívá ve spojování dějinných událostí, které od sebe dělí desetiletí. Brzy se bude psát rok 1968 a vojska Varšavského paktu, která do země přispěchala, aby potlačila povstání, narazí na urputný odpor. Hoch Ilja jim je k dispozici jako znalec místního prostředí, a přesto zůstává partyzánem. [...]

Čechy se stávají „cirkusovou zónou“ a tenhle jen zdánlivě veselý přesmyk do groteskna vrcholí v ústředním metaforickém obrazu románu. Mezinárodní cirkus má vnést do země dobrou náladu a pomoci přesvědčit české obyvatelstvo o tom, že celá vojenská akce je neškodná. Jenže artisty semelou válečné zmatky. Záhy je v lesích nalezena mrtvá žirafa; z podrostu se náhle vynoří zoufalé krasojezdkyně a velbloudí karavana z NDR. Hladoví krotitelé medvědů si svá cirkusová zvířata opékají nad ohněm. Celá krajina je nakonec poseta stopami, které zbyly po zábavě, a kolem zuří brutální válka. Ilja, dětský vypravěč románu, přijímá dění s naivním úžasem a je tak ideálním nástrojem Topolovy vypravěčské metody. [...]

Jáchym Topol, který je právem pokládán za zástupce nové generace české literatury, nepracuje na projektu lineárního přivlastnění si dějin, jak to dělali disidentští autoři před ním, nýbrž proti představě politické eschatologie. Topolovo cyklické chápání dějin našlo v hravém vážnu ‚Cirkusové zóny‘ parabolickou a ideální formu. Příběhy jeho románu se pohybují v kruhu, události se neustále opakují. [...]

Důvtipně a do nejmenších podrobností ukazuje autor odstředivé síly českých dějin. Topolův český svět se točí čím dál rychleji, na několika málo stranách se stýkají desetiletí a románové postavy jsou tak vrženy do světa, který je stejně mytologický jako pravdivý. Atmosféra románu působí archaicky, a přitom je prostoupena současností. Je tu řeč o českých národních mýtech a o nejenom politické přitažlivosti Čechie, o zázračných vlčích kůžích, kouzelném dračím vejci, ale také o Alexandru Dubčekovi. Topol se nestará ani o realismus svých skladeb, ani o chronologii. A ani nemusí. „Čas se otočil a téhož dne zůstal stát,“ píše se už v Noční práci. Že hlavním hrdinou románu Zirkuszone je také dítě, se zdá být skoro nutností. Ilja je pikareskním hrdinou, českým příbuzným moudrého Oskara Matzenratha a stejně jako on může ve vší nevinnosti demaskovat mocenské poměry, protože se na nich nepodílí. Jeho moc spočívá pouze ve vyprávění. Vyzná se v topografii krajiny a její mytologii, zná cesty a scestí. Ruské jednotky vede s jistotou do záhuby a velitele, který se vydává za jeho ztraceného otce, zabije. Jeho pokusem o útěk se kruh uzavírá. Letadlo spadlo už s jeho prchajícím otcem, v troskách letadla zahyne i velitel. Vypravěčské linie románu jsou spletité. Ale Jáchym Topol je nakonec zase svede dohromady. Je velkým vypravěčem, který se nebojí žádné okliky, aby došel k cíli. Topolova próza se tak nezalekne ani neurvalých gest, ani křehké poezie.“

V Süddeutsche Zeitung se Topolovu románu věnoval Christoph Bartmann (germanista a historik, vedoucí odboru kultury a informací v ústředí Goethe-Institutu v Mnichově. Pravidelný přispěvatel Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung). Recenze nazvaná „Nejposlednější odpad“ vyšla 11. července 2007 s podtitulem „Jáchym Topol je stále rebelem – a géniem“.

Také Bartmann začíná Topolovou biografií – skutečnost, že se už jako mladý postavil mj. podpisem Charty 77 proti tehdejšímu režimu, však využívá i k charakteristice současného Topola-spisovatele: „...Topol si ve svém psaní uchoval cosi z původního rebelství a bouření, které tehdy státní moc přimělo k drakonickým opatřením. V jeho knihách se to jen hemží mladistvými ‚elementy‘, ‚škůdci‘ na těle společnosti a jinými pomýlenými mladistvými, kteří se z čiré touhy po dobrodružství pustili do potyčky s vrchností, pro kterou dávají v sázku i hrdinskou smrt. Ne snad ve jménu lepší společnosti, ale zcela a pouze v důsledku sociálního darwinismu, s jakým se setkáváme na každém školním dvoře. Bandy vyděděnců, o nichž Topol vypráví, neznají žádný zákon, a žádný tedy ani neuznávají. Co je drží pohromadě, je hrdost na vlastní bezectnost. [...]

Ve svém posledním románu se Topol, jeden z nejzajímavějších českých autorů posledních let, vrátil především k motivům své předposlední knihy Noční práce. Zdivočelá, civilizací zničená a plevelem zarostlá krajina. Potulují se v ní děti bez domova a rodičů, ale zato všemi mastmi mazané. Zbytky totalitního pořádku uprostřed anarchie, v níž krajem táhnou samozvaní vojevůdci. Topolova dějinná apokalypsa je zasazena do roku vpádu vojsk Varšavského paktu 1968, zároveň však budí vzpomínky na třicetiletou válku. Neprotáhla snad právě Čechami vojska válečníka Valdštejna? Stejně tak v této krajině násilí zanechala stopy historie odsunu, etnické čistky po roce 1945. Dětem ze Siřemě je historické myšlení cizí. Každé další pustošení je jenom novou výzvou na dobrodružném hřišti dějin. [...]

Pro všechny tyto více či méně surové události našel Topol umělý argot, který překladatelé obdivuhodným způsobem převedli do němčiny. V této řeči je všechno bez přestání v pohybu, nejsou v ní žádné klidné neřkuli lyrické momenty, naopak se nacházíme v neustálé bubnové palbě vjemů. [...]

Topol byl kdysi disidentem a v jistém smyslu jím zůstal dosud. Zůstat věrný disidentství může také znamenat postavit proti mýtům o odporu, v nichž se nám zalíbilo, zradu. Z Ilji, čerstvě zverbovaného diverzanta v zájmu dobré české věci, se každopádně stává přeběhlík, který dá v sovětské tankové divizi své služby k dispozici okupantům. Jenže v tomhle románu také okupanti ponenáhlu ztrácejí orientaci a kdysi autonomní zóna Siřemě se promění v „cirkusovou zónu“, která dala románu jméno – na území, kterým bloudí uprchlá zvířata, trpaslíci a klauni Státního cirkusu NDR, a kde se sovětská jednotka pod vedením velitele Jegorova dopouští zvěrstev na obyvatelstvu. Na konci románu se Topolův mladistvý loupežnický román rozrůstá v alternativní dějinnou fikci. Československá lidová armáda povstala proti okupantům, domobrana „Cyril a Metoděj“ vyhání okupanty z města, třetí světová válka je na dohled – to všechno se stupňuje do šílené jízdy až k naprosto ztřešťěnému dějinnému narativu, v němž jsou všechny mýty českého národa záměrně zadupány do země a zároveň znovu vystavěny, zatímco to Ilju ještě jednou táhne domů, do dětského domova v Siřemi, za odpovědí na otázku, kde najde Vopičák svého mladšího bratra a kdo jsou jeho rodiče. „Teď hned se vydám na cestu, půjdu domů“. To jsou poslední, tichá slova v Topolově velkolepém románu.

© Zuzana Jürgens

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 165 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 4129x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce