Lalonde, Catherine

Lalonde, Catherine

rozhovor beletrie zahraniční

Quebecká básnířka, ale také tanečnice a novinářka Catherine Lalonde (1974) získala v loňském roce prestižní cenu Prix Émile-Nelligan. Její udělení se pojí s uspořádáním okružní cesty po světě, kdy oceněný dostane možnost představit se širokému publiku a zároveň se stává vyslancem kanadské literatury a kultury. Během pražské zastávky, před jejím odjezdem na Moravu a dál kamsi do Polska, jsem měla možnost si s Catherine Lalonde povídat nejen o tom, jak se žije básníkům v Quebeku.

 

Jak tančit poezii a jak přebásnit tanec

Quebecká básnířka, ale také tanečnice a novinářka Catherine Lalonde (1974) získala v loňském roce prestižní cenu Prix Émile-Nelligan. Její udělení se pojí s uspořádáním okružní cesty po světě, kdy oceněný dostane možnost představit se širokému publiku a zároveň se stává vyslancem kanadské literatury a kultury. Během pražské zastávky, před jejím odjezdem na Moravu a dál kamsi do Polska, jsem měla možnost si s Catherine Lalonde povídat nejen o tom, jak se žije básníkům v Quebeku.

JŠ: Asi by bylo zajímavé hned na začátek si udělat jasno v jedné věci: má Kanada hodně básnířek a básníků?
CL: Mohu mluvit hlavně o situaci v Quebeku, který je jakousi výspou frankofonní Kanady a kde o tom mám přehled. Ano, máme hodně básnířek. A vlastně i hodně spisovatelů.

- Jak vás, jako básnířku, okolí vnímá? Berou vás jako někoho, kdo se věnuje zvláštnímu rozmaru, když píše poezii? Jaké je u vás postavení básníků ve společnosti?
- Psaní poezie, z pohledu běžného člověka, opravdu není společensky prestižní činnost. Třeba mí strýcové a tety vědí, čemu se věnuji, ale když přijdu ke svým prarodičům a řeknu, že píšu básně, cítím určité napětí, nedostatek porozumění. Ale v Montrealu, kde bydlím, je silné zázemí – a proto tam vlastně taky žiju. Literatura má značný ohlas, je tu hodně nakladatelů, pořádají se čtení, představení, hudební a poetické večery, autoři mají možnost se představit a nacházejí své publikum. Někdy mám pocit, že nás lidé vnímají jako atrakci, takové podivné existence, ať už díky psané tvorbě nebo poetickým performancím. Mám ale dojem, že poté, co jsem získala významnou cenu, Prix Nelligan, už jsem si vydobyla určitý statut, vkročila jsem do nové etapy, teď jako by už mou poezii začínali všichni brát vážně. A to ani nemusí přesně vědět, co je Prix Nelligan, nebo znát mou tvorbu. Prestiž toto ohodnocení tkví čistě v tom, že je cena pojmenovaná po známém a důležitém básnikovi, Émilu Nelliganovi, jehož u nás každý zná. Jinak ale jen málo básníků může žít z toho, že píše poezii, o nějakém finančním a společenském uznání z tohoto pohledu tedy nemůže být řeč, a obecně se poezie u nás v podstatě moc nečte.

- To jste na tom tedy podobně jako básníci v Evropě.
- Máme i velké básníky, jako osobnosti se jistě těší určité prestiži, ale vlastně jsou známí spíš jako intelektuálové, než že by se běžně četla jejich tvorba. Básnická sbírka, jež se dá v Quebeku nazvat bestsellerem, vyjde v nákladu 500 kusů – to je strašně málo. Možná je to srovnatelné s Evropou, stejně se mi ale zdá, když vycházím z vlastní zkušenosti a z toho, co jsem viděla hlavně ve Francii, Belgii, v Bretani – myslím, že tam jsou básníci přece jen známější a uznávanější než u nás.

- Jsou u vás nakladatelé zaměřující se výhradně na vydávání poezie?
- Ano, z těch, kteří se věnují výlučně poezii, je to například L´Hexagone, Les Herbes rouges, Écrits des Forges, Éditions du Noroît, Poètes de brousse, Le Lézard amoureux, vedle dalších, kteří ji vydávají vedle jiné produkce, jako třeba Le Quartanier. A mimoto v současné době vznikají četná nová nakladatelství odhodlaná zaměřit se na poezii. Je prostě znát, že zavál nový vítr, docela silný a živý, možná dost hlučný a značně neuspořádaný, který se šíří například i prostřednictvím koncertů s programem rocku a poezie, tedy tak nějak páté přes deváté, věci, které k sobě dosud moc nepatřily, což ale vede ke zpřístupnění poezie, sesazuje ji to z trůnu nedostižného umění...

- U prózy, a zejména u románové tvorby jsou běžné kanadsko-francouzské koedice, tedy případy, kdy stejná kniha vychází zároveň v kanadském a francouzském nakladatelství, protože to zjednodušuje distribuci na obou stranách oceánu. Je taková praxe častá i v případě vydávání poezie?
- To je velice obtížné. Tahle výsada se týká opravdu jen úzké skupiny básníků, jinak spíš romanopisců, opravdu jen některých. Z básníků mě napadá snad jen Hélène Dorion, možná ještě pár dalších. Vzájemné vztahy s Francií jsou dnes intenzivní, máme dvoustranné dohody a díky tomu hodně poznáváme tamní kulturu, dostane se k nám spousta francouzských knih, čteme francouzské spisovatele, zato my jsme pořád vnímáni spíš jako „frankofonní“. Quebecká literatura ve Francii moc známá není, naši autoři tam populární nejsou.

- Vaše sbírka Corps étranger však ve Francii vyšla. Stalo se tak až poté, co jste dostala Prix Nelligan?
- Vyšla v koedici ještě předtím. Dostala se do Francie přes mé přátele, nebylo to zas tak jednoduché, vydání pomohla mimo jiné předmluva od Nancy Huston.

- S Nancy Huston se přátelíte?
- Znají se s mou matkou, patří k rodinným známým.

- A vy jste ji přímo požádala, aby předmluvu napsala?
- Ne, bylo to ještě horší! Právě proto, že je tu ten vztah s Francií. U nás každý touží po uznání tam, sní o tom, že uspěje v konfrontaci s francouzskou kulturou... Možná to vlastně už ani tak neplatí jako dřív, ale pořád je tu ten pocit, že když vám vydají dílo ve Francii, když dosáhnete obdivu u někoho z francouzských spisovatelů, znamená to, že se zařadíte mezi velké autory... Tedy touha vydávat ve Francii, touha existovat ve Francii, vejít ve známost, to vše pro mě a pro mnohé mé kolegy moc znamená.
Takže jsem poslala rukopis Nancy s prosbou, aby mi poradila, na koho se ve Francii obrátit, koho by moje tvorba mohla zajímat. Nancy mi odpověděla, že mezi básníky nikoho nezná, ale sdělila mi, že předala texty svému příteli Marcu Delouzovi. Toho jsem tehdy ani neznala, přitom jde o velmi populární a aktivní postavu pařížského básnického světa, organizuje třeba setkání Les Parvis poétiques. Sám sice nemá nakladatelství ani v žádném nepracuje, ale v tom prostředí se pohybuje a se všemi se zná. A Marc můj rukopis nabídl na několika místech, dva nebo tři nakladatelé odmítli, ale pak se jednomu zalíbil, Marca pak napadlo požádat Nancy o předmluvu, a ta neodmítla. Je to dost složitá cesta, a přestože jsem se sama právě touhle cestou vydala, nakonec to šlo i trochu mimo mě, ale hlavně, že to dobře dopadlo.
Nancy Huston je sice blízká přítelkyně naší rodiny, tedy mé matky, ale já sama její dílo obdivuji, nelíbí se mi úplně všechny její knihy, ale některé mě doslova rozhodily, moc mě oslovilo, co napsala o ženském a mužském psaní, nebo věci jako její tvůrčí deník. V něčem je mi zkrátka velmi blízká.

- Máte něco společného s básníkem Gabrielem Lalondem?
- Můj otec. A první knížka, co jsem vydala v šestnácti, ta vyšla v nakladatelství mé matky, je to nakladatelství zaměřené na vydávání poezie, jmenuje se Le Loup de Gouttière, vznikla roku 1989 jako vydavatelství básní mého otce. Proto jsem také svou druhou knížku, Kassandru, chtěla vydat jinde. Abych se prosadila sama.

- Když jste zmínila ženské a mužské psaní, ráda bych se zeptala na to, co jste uvedla v jednom starším rozhovoru, a sice proč jste se rozhodla psát svou první knížku tak, jako by jejím autorem byl muž?
- Mužským hlasem jsem napsala text s názvem Kassandra, chtěla jsem si zkusit, jak bych to pojala, kdybych byla muž. Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat, když vypravěčem bude muž, jestli se dá zapomenout na ženskost. Zpočátku jsem dokonce chtěla text vydat pod mužským pseudonymem, od čehož mě ostatní různě zrazovali.

- Myslíte si, že ženy nemají takové příležitosti jako muži, pokud jde o literaturu, o poezii?
- Mám takový komplex. Možná jsou obecně v Quebeku ženy, které píší, přijímány poměrně dobře, ale já mám komplex. Přes všechny ty debaty, které se na tohle téma vedou, třeba o tom, že myšlenka nemá pohlaví. Na to já vžycky říkám, dobře, tak mi tu myšlenku ale ukažte. Každou myšlenku musí někdo vyslovit, je produktem určitého těla nebo třeba společenství, má nějakou historii, z něčeho vychází a na něco navazuje... Já pocházím z kraje, kde babička chodila do školy do dvanácti let a pak už ne, musela doma pomáhat. Takže všechno, co je literatura a kultura, co je spojené se psaním, to všechno nepatří k ženskému světu. A sama o sobě si myslím, že tohle ve mně prostě nějak je ukryté. Kdyby už moje prababičky a pradědové měli vztah k literatuře stejný. Jak můžu být žena a psát o tom, co mě zajímá, když jsem spjatá se svou historií a není to tak dávno, co ženy nepsaly. Ale musím tady připomenout, že to je můj vlastní problém, nemusí to být typický jev québecké literatury a québecké poezie. Naopak jako čtenářka vidím rozdíl v tom, jak přistupují muži a ženy k jazyku, a moc mě to zajímá. A cítím zklamání z toho, že se dělá rozdíl mezi autorstvím mužů a žen, jak to dobře vidím doma v Quebeku. Jenže to vyplývá z toho, že žijeme v kapitalismu, ve věčné soutěži. Vždycky prostě musí být jeden lepší než druhý. A tak podobně jako je zvykem přemýšlet nad tím, co je síla a slabost člověka, mně baví hledat tyhle věci na pomezí světa mužů a žen.

- Vnímáte nějak také problém původu? Geografickou předurčenost – právě proto, že jste québecká básnířka?
- Myslím, že ten problém, který jsem řešila s Kassandrou, už jsem nějak překonala, dnes mě zajímá spíš individualita, jedinečnost. Další věc je ten vztah k francouzské literární produkci, ten obdiv, ta touha být publikován právě ve Francii. Přitom se ale přiznám, že už dlouho jsem neviděla text některého z velkých francouzských spisovatelů, který by mi nějak uhranul, vnímám spíš práci s jazykem, a to většinou spíš u autorů frankofonních, tedy píšících francouzsky, ale co nejsou původem Francouzi. Zajímá mě ta snaha vymanit francouzštinu ze zkostnatělosti, trochu pošramotit její gramatiku, zbavit se té posvátné preciozity...

- Teď máte na mysli literaturu jako takovou, nebo poezii?
- Hlavně poezii, ale vlastně celou literaturu. Pořád je to ale můj velmi subjektivní čtenářský pohled. Nejsem žádný odborník, jsou to jen takové moje pocity.

- Ale věnujete se také kritice...
- Ano, kritice tance.

- Jste tanečnice. Dal vám tanec odvahu začít psát, chuť prezentovat se, možná předvádět se? Předpokládám aspoň, že tanci se věnujete déle než psaní poezie, myslím si to proto, že s tancem se vždy začíná v útlém věku...
- Ano, už tehdy jsem tanec dělala, ale jen pro zábavu. Zato psát jsem začal se vší vážností. Svou první sbírku jsem vydala, když mi bylo šestnáct. Tanci jsem se začala věnovat vážně až od devatenácti. Na tanečnici je to opravdu pozdě. Předtím mě tanec zajímal, ale nebrala jsem ho jako vášeň. Ta přišla, teprve když jsem se v devatenácti zapsala do taneční školy. A tam jsem nepřišla proto, že bych po tanci nějak moc toužila, ale jednoduše proto, že mě vyhodili z divadelní školy. V té době mě začalo zajímat fyzické divadlo, k čemuž měl tanec velmi blízko. A teprve poslední dobou se mi daří spojit svět psaní a tance. K psaní potřebuji cosi, co nazývám sestupnou spirálou: musím se dostat do hloubky, do sebe, někdy je to hodně depresivní, a příznivým okamžikem pro tuhle činnost je večer, potřebuju k tomu dvě tři skleničky vína. Naproti tomu tanci se věnuji ráno a přes den, a začínám klidně, v sepětí se zemí, v kontaktu s podlahou, tělo se pomalu rozehřívá a dochází ke vzestupné spirále, otevření, výstupu zevnitř ven, vyžaduje to určitou hygienu, tělesnou a životní. Teprve teď se mi začíná dařit tohle obojí propojit. Napadne mě určitá myšlenka a na té pak pracuji při taneční improvizaci a zároveň při psaní poezie.

- Výsledkem je pak určité propojení těch dvou tvůrčích činností?
- To dělám, když jsem ve Francii, anebo když mě nikdo nevidí... V Québeku vznikl můj projekt s názvem Musica Nocturna, což je inscenace, v níž jsem netačila, ale šlo o spojení tance a poezie, šlo tam také o hru mužského a ženského světa, tedy muž, herec, přednášel text a žena, tanečnice, prezentovala gestiku. Scénu tvořila kniha, papír... To byl jeden z mých pokusů o propojení obou tvůrčích přístupů.

- Dá se tedy říct, že vaše poezie je dík té zkušenosti s tancem skutečně prožitá, prožívaná?
- Čím dál víc. Tanec je součástí mého života, i když třeba zrovna vůbec nevystupuji. Ale chodím do taneční školy, trénuji, a to je hlavní. Jde o to, zvládnout jak tělesné, tak myšlenkové prožívání tance.

- Jak vlastně píšete? Má ten tvůrčí proces něco společného s nácvikem tance? Pilujete, vylepšujete do nekonečna své texty?
- Kassandru i Cizí tělo (Corps étranger) jsem psala podobně. Vše se odvíjí od základního textu, od jedné básně.
Sbírka Corps étranger má základ v poslední uvedené básni, jež má rozsah asi pět nebo sedm stránek a já ji napsala za čtvrt hodiny, na jeden zátah, kdy jsem seděla na podlaze v kuchyni. Tuhle pasáž už jsem prakticky nezměnila. Až později vznikaly kratší básně, s více městskými motivy, stručnější, a když jsem zjistila, že nějakých asi pět básní se točí kolem určitého momentu, začala jsem stavět sbírku kolem tohoto základu.
Kassandra také vznikla z jednostránkové básně, kde se odehrálo cosi, co mě hodně zaujalo, a pak jsem cítila potřebu nějak se k tomu vracet, zkoušet a testovat další možnosti. Tedy na počátku je jen jakési impulsivní gesto, jakoby nádech, spontánní akt, který se projeví na papíře. A když se někdy pokouším tenhle nevázaný, divoký moment uměle vytvořit, je to neuvěřitelně pracné. Ale jen tak mám odrazový můstek k další tvůrčí práci.

- Zmínila jste, že píšete kritické články o tanečních představeních. Proč nepíšete také o poezii?
- Jednoduše nechci kritizovat své kolegy. Někteří básníci to sice dělají, ale mě to neláká. Je to zvláštní, u tance jsem si taky myslela, že to nikdy dělat nebudu, a nakonec mě to moc baví. Takže nevím proč, možná je důvodem i to, že ráda čtu, co mě baví, a nechci si ze čtení udělat práci a povinnost. Když vidím špatné představení, mám pocit, že si z něho přesto něco odnesu. Ale číst knížky, které by mě nebavily, to mě neláká. Občas dělám třeba rozhovory s autory, ale kritiky psát nechci.

 

 

© Jovanka Šotolová
přepis rozhovoru Markéta Benešová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2540x

Inzerce
Inzerce