Hermans, Willem Frederik: Temná komora Damoklova

Hermans, Willem Frederik
Temná komora Damoklova

studie beletrie zahraniční

Kdysi v začátcích života v Nizozemsku jsem si vytáhla z knihovny Hermansovu Temnou komoru Damoklovu: krátké, přehledné věty, hodně dialogů, žádné zdlouhavé popisy nebo složité vnitřní monology, napínavý příběh se zápletkou...

Místo doslovu...
Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova, z nizozemského orig. De donkere kamer van Damokles přel. Magda de Bruin Hüblová, doslov Milan Kundera, Host, Brno 2010, 352 s.

Kdysi v začátcích života v Nizozemsku jsem si vytáhla z knihovny Hermansovu Temnou komoru Damoklovu: krátké, přehledné věty, hodně dialogů, žádné zdlouhavé popisy nebo složité vnitřní monology, napínavý příběh se zápletkou – na první pohled tedy ideální četba pro toho, kdo se potřebuje zdokonalit v cizím jazyce. Knihu jsem skutečně přečetla poměrně snadno, ale moudrá jsem z ní nebyla. Když jsem se v uplynulých letech zmínila o plánech na české vydání, slýchala jsem od Holanďanů: „Je to trochu divná kniha, ale Kafka byl přece z Prahy. Tak to se Čechům právě bude líbit.“

W. F. Hermans měl s žánrem napínavé četby zkušenosti – těsně po válce vydal pod pseudonymem Fjodor Klondyke v edici připomínající naše rodokapsy několik detektivek. O to rafinovanější jeho hra se zákony žánru a se čtenářem je. První omezení informací a celkového přehledu spočívá v tom, že se příběh vypráví z perspektivy Osewoudta, bezbarvého trafikanta z malého městečka mezi Haagem a Leidenem, který se hned na začátku německé okupace v roce 1940 zaplete, ani neví jak, s odbojem, na pokyn svého mužnějšího dvojníka Dorbecka provede dva atentáty, ale po osvobození je obviněn z kolaborace. Osewoudt se tedy pohybuje ve světě přísné konspirace, a tak širší souvislosti nechápe (a z bezpečnostních důvodů ani chápat nemá). Autor ho navíc obdařil i lidskými vlastnostmi, jako je omylnost, nespolehlivá paměť, účelové zkreslování či klamání při výslechu, takže obraz určité události se v průběhu knihy líčí odlišně. Jediná výhoda čtenáře oproti románovým postavám je, že může zalistovat zpět. Ani to ale vždycky nepomůže, protože se o Osewoudtově jednání nedozví všechno – a tak například s úžasem zjistí, že má Osewoudt schůzku s Marianne a jde s ní do kina, i když o tom předem nepadlo ani slovo, nebo že najednou zná její příjmení, když se mu představila jen křestním jménem.

Situaci navíc komplikuje to, že první vydání obsahovala i skutečná přehlédnutí, která se autorovi podařilo odstranit až po zdlouhavých soudních tahanicích s nakladatelem Van Oorschotem. A přes všechny snahy obsahuje i definitivní verze pár nesrovnalostí, i když k jejich odhalení je možná zapotřebí překladatelského drobnohledu (tak se na s. 29 dočteme, že ve Voorschotenu fotografie dělá jedině drogista Turlings, načež se o pár stránek později – s. 33 – drogistův syn Osewoudta ptá, zda je po vyvolávání poptávka, protože s ním zrovna chce začít; Osewoudtova milenka Marianne má zase jednou dva bratry, jindy jednoho.) Výsledkem toho všeho je nejednoznačný text, který přímo vybízí k nejrůznějším interpretacím.

A skutečně – i dnes, po více než padesáti letech od prvního vydání, se odborní i „prostí“ čtenáři dělí do dvou skupin: na ty, kteří v existenci tajemného Dorbecka věří, a ty, kteří ho považují za výplod Osewoudtovy chorobné fantazie. Pro obě teorie nacházejí v knize potvrzení. Existuje i smělá hypotéza, podle níž je Dorbeck totožný s Jagtmanem, avšak 20. července 1940 se přihlásí Němcům jako kolaborant a používá pak Osewoudta k likvidování odbojářů. I Roorda a falešná mládežnice „Hele“ jsou podle této hypotézy provokatéři v německých službách; zavražděná mládežnice je naopak převlečená odbojářka. Také britská agentka Elly je provokatérka nebo se tak nechá Dorbeckem používat. Protože německý vyšetřovatel Ebernuss jako jediný ví o Dorbeckově zrádné hře, nechá ho Dorbeck koncem války svým dvojníkem Osewoudtem otrávit. Jsou studie, které probírají román po právní stránce – tedy nakolik lze Osewoudtovy vraždy hodnotit jako trestné činy. Jsou studie, které se snaží určit Osewoudtovu psychiatrickou diagnózu. Ten román prostě nepřestává čtenáře vzrušovat, i když nad tou hromadou studií se někdy chce povzdechnout s Milanem Kunderou: „Umělecká díla jsou pronásledována rozvášněnou smečkou komentářů, informací, soudů, jejichž hlomoz činí vlastní hlas románu či básně neslyšným.“ A s Pirandellem shovívavě podotknout: „Così è (se vi pare)“, neboli – volně přeloženo – „Takhle to je (jestli vám to tak vyhovuje).“

Hermans to pitvání sledoval pobaveně. Když jeden recenzent přičítal osudový nezdar při vyvolávání filmu tomu, že šlo o třináctý snímek, takže se dostal mimo citlivou vrstvu, poznamenal Hermans suše, že ale v leice je kinofilm a ten má 36 záběrů. A proč se tedy klíčová fotografie nepodařila? „Třeba byla moc tma, třeba se uvolnila cívka při tom prvním snímku se zápalkami. To se stává.“ A přidal k lepšímu vlastní zážitek, jak se po napsání knihy vydal ještě jednou se svou leikou do Voorschotenu a Haagu, aby si ověřil a zdokumentoval různá místa: nemocnici Zuidwal, tramvajovou zastávku, tabule se zákazem předjíždění. Když však film vyvolal, byl prázdný – při fotografování se uvolnila cívka. A jedním dechem položil hádanku: kde přesně ztratil Osewoudt cestou na jih leiku? No přece ve vlastním domě, kde při odchodu čte na dveřích krámu tabulku s nápisem: „Nezapomněli jste něco?“ Ke spekulacím o Dorbeckovi Hermans říká, že nejde o to, zda existoval – to se v knize nezpochybňuje – , ale zda ho kromě Osewoudta někdo viděl. Jediný žijící svědek je ale fašistický – proto nedůvěryhodný a pro Osewoudta nepoužitelný – drogista Turlings. Hermans tenhle bod v pozdějších vydáních zdůraznil doplněním Osewoudtova dopisu milence Marianne, kde se tato skutečnost výslovně zmiňuje. A doplnil také výstřižek z novin psaný ve stylu deníku NRC, „s částečně správnými, částečně nesprávnými informacemi. Logické závěry založené na nesprávných předpokladech. Velmi důvěryhodné.“ libuje si. „Opravdový realista nejsem, navzdory té pečlivosti. Přesnost má posílit dojem skutečnosti. Jinak mi ale nedělá potíže od skutečnosti se odklonit. Exloërmond 8 neexistuje, ale zvolil jsem ho, abych zdůraznil jednotvárnost toho kraje.“ A když se účastník besedy pozastaví nad tím, že se ke zraněnému Osewoudtovi má povolat lékař z pátého a šestého Exloërmondu, ale o „sedmičce“ není zmínky, odbude to Hermans se smíchem: „Jo, to ten četař mluví o doktorech z pětky a šestky, za to já nemůžu. Možná bylo obecně známo, že doktor ze sedmičky je věčně opilý.“ (V originále je to ostatně 8ste Exloërmond, odvozeno z názvu kolonií pro dělníky dobývající rašelinu. V Drentském kraji existuje Eerste a Tweede Exloërmond, tedy „první“ a „druhý“; protože v románu jde ale jasně o tábor, zvolila jsem v češtině podobu Exloërmond 8). (Citáty pocházejí z rozhovoru s W. F. Hermansem z časopisu Propria Cures, 28. 2. 1959, Het evangelie van W. F. Hermans, H. U. Jessurum d´Oliveira.)

Historický základ románu je pro pamětníky a zasvěcené čtenáře zřejmý. Hermans důkladně prostudoval zprávy parlamentní vyšetřovací komise, která m.j. zkoumala případ Antona van der Waalse, infiltranta, který přihrál Němcům mnoho desítek odbojářů a britských agentů a byl v roce 1950 popraven. „Po válce tvrdil,“ vypráví Hermans, „že dostával příkazy od anglického agenta, jistého Verhagena, pátrali po něm celé měsíce. Až večer před popravou přiznal, že si to vymyslel.“ Van der Waals se také oháněl tím, že mu byl tento Verhagen fyzicky velmi podobný. Znalec Hermansova díla Frans A. Janssen k tomu ve své studii O Temné komoře Damoklově Willema Frederika Hermanse (Over De donkere kamer van Damokles van Willem Frederik Hermans) dodává: „Van der Waals ovšem nevěděl, že šéf britské tajné služby Bingham, který byl zapojený do akce Englandspiel, nejenže byl podezřelý ze zrady, ale byl skutečně fyzicky velmi podobný Van der Waalsovi, a tedy i jeho výtvoru Verhagenovi. Někteří lidé tvrdili, že Binghama za války v Nizozemsku viděli.“ Zmíněný Englandspiel spočíval v tom, že německá kontrašpionáž zatkla britské agenty, kteří měli za úkol rozvinout v Nizozemsku síť vysílaček, ale nechávala je z vazby vysílat, aby tak získala z Anglie informace o odboji. Na základě toho zatkli Němci celkem devětapadesát agentů, z nichž většinu popravili v Mauthausenu. Radisté se přitom snažili dát do Anglie najevo, že jsou v německých rukách (za tím účelem měl každý radista předem určený osobní kód, který měl potvrzovat spolehlivost jeho vysílání). Jejich náznaky ale zůstaly v Anglii bez povšimnutí. Protože britské archivy dosud nejsou zcela přístupné, vyskytla se i hypotéza, že britská tajná služba vědomě obětovala šedesátku svých lidí, aby mohla Němce systematicky dezinformovat o plánech na invazi atd.

I další podrobnosti z Hermansova románu se podle Janssena zakládají na skutečnosti: britští agenti v nápadném oblečení se špatně zfalšovanými dokumenty, vybavení stříbrnými guldeny v době, kdy už byly dávno stažené z oběhu. Fotografie, kterými se prokazoval Van der Waals a pronikal tak mezi odbojáře. Hermans se také inspiroval příběhem dvojitého špiona King Konga (vlastním jménem Christiaan Lindemans). Odbojář z okruhu prince Bernharda, manžela pozdější nizozemské královny Juliany, údajně prozradil Němcům spojenecké plány kolem operace Market Garden (jejím cílem bylo zabezpečit mosty přes velké říční toky) a přispěl tak k porážce Britů v bitvě u Arnhemu, čímž se konec války v Nizozemsku o sedm měsíců odložil. Osewoudta i King Konga zatkli Němci, zraněného převezli do haagské nemocnice Zuidwal, odkud ho osvobodili nepraví odbojáři, aby k němu Němci v odboji nevzbudili nedůvěru. Oběma se podařilo proniknout na osvobozený jih země, ale byli zatčeni, letecky přepraveni do Anglie a vyslýcháni. U obou se předpokládalo, že hráli během okupace dvojakou roli. Oba zahynuli ještě před zahájením procesu ve vězení (King Kong spáchal v roce 1946 sebevraždu).

Postavy britské agentky Elly Berkelbachové Sprenkelové alias Sprenkelbachové Meijerové (Hermans ji navíc obdařil zvlášť nešikovným krycím jménem) a inženýra Nizozemských drah De Vose Clootwijka jsou založené na osudu skutečné britské agentky urozené slečny J. Ch. Röelové a inženýra Posthumuse Meyjese, který o její návštěvě podal zprávu, v románu částečně doslova citovanou. Po dvou uprchlých britských agentech Němci pátrali pomocí oznámení s fotografií hledaných, která se objevovala před začátkem žurnálu v kině – text Hermans převzal doslovně. K závěrům vyšetřovací komise Janssen poznamenává: „Ve zprávě se mluví o neustálém protiřečení jednotlivých svědectví, o nesprávných závěrech na základě správných či nesprávných faktů, o zjištěném či nezjištěném klamání, o vlivu předpojatosti, o zmatcích záměnou jmen, o vědomém či nevědomém fantazírování, selhávající paměti, o neprokázaných domněnkách předkládaných jako fakta, o nedostatku důkazů, nedostatku údajů...“ Zkrátka to, co čtenář v románu snad vnímá jako nadsázku na hranici pravděpodobnosti, je věrný (možná spíš místy mírně oslabený) obraz skutečnosti.

Historický rámec příběhu tedy tvoří německá okupace Nizozemska (10. května 1940 – 6. května 1945). Po vpádu německé armády do země a ničivém bombardování Rotterdamu 14. května 1940 byla o den později podepsána kapitulace. Příslušníci nizozemské armády se stali válečnými zajatci a později byli nasazováni například k odklízení trosek po náletech na německá města. Mluví se o přístavu Scheveningen (dnes prakticky součásti Haagu): v rámci budování Atlantického valu, který se táhl z jižní Francie do Dánska a měl zabránit spojenecké námořní invazi, odtud Němci vystěhovali civilní obyvatelstvo a mnoho domů zbourali. Lunteren měl zvláštní význam pro nizozemské nacionálněsocialistické hnutí NSB. V roce 1936 tu NSB s vydatným přispěním vůdce Antona Musserta zakoupilo pozemek Goudsberg, kde se od té doby každoročně na Svatodušní svátky konaly tzv. Hagespraken (starogermánské slovo pro sněmy saských zemědělců pod širým nebem počátkem našeho letopočtu). V pojetí NSB to byly jakési pouti na vřesovišti, kam se sjížděli stoupenci hnutí z celé země a naslouchali Mussertovým projevům. Mládežnické hnutí NSB (nacionálněsocialistický ekvivalent skautů) se nazývalo Nationale Jeugdstorm, tedy doslova „Národní mládežnická bouře/vichřice“. Protože se ve věkové hierarchii používalo pro mladší děti označení „rackové“ („meeuwen“ a „meeuwkes“) a časopis se jmenoval „Stormmeeuw“ (Bouřňák), zvolila jsem v překladu název „Bouřňáci“ pro celé hnutí. Padne zmínka o rukojmích, kteří by mohli být popraveni odvetou za atentát na Lagendaala. K tomu docházelo jednak nahodile, tedy že byla zatčena a zastřelena skupina lidí nacházejících se shodou okolností v určitou dobu na určitém místě, jednak od roku 1942, kdy zesílil odpor proti deportacím Židů a popravám odbojářů, byla tisícovka vybraných vlivných osobností nizozemského veřejného života internována v seminářích v Sint Michielsgestelu a Haarenu a o něco později velká skupina komunistů v internačním táboře Amersfoort. Honosný secesní interiér biografu Tivoli s perskými koberci lze vidět dodnes – v proslulém amsterodamském kině Tuschinski v Jodenbreestraat (Tivoli se kino jmenovalo jen za války – vzhledem k židovskému původu zakladatele Tuschinského). Zmiňuje se Westerbork – sběrný tábor v Drentském kraji, odkud byli nizozemští Židé (mimo jiné i Anne Franková) deportováni do německých koncentračních táborů. Atmosféra vylidněných amsterodamských ulic v posledním roce války evokuje tzv. „hladovou zimu“, kdy vzhledem ke kritickému nedostatku potravin a topiva (zima 1944-45 byla přitom mimořádně tuhá) v západní části Nizozemska zahynulo na dvacet tisíc osob. Osvobození Nizozemska proběhlo ve dvou fázích – jižní část („pod velkými řekami“, čímž se myslí území na jih od říčního ramene Hollands Diep propojujícího Rýn a Mázu) byla osvobozena už v září 1944, kdežto část „nad velkými řekami“ prodělala ještě zmíněnou „hladovou zimu“. Německá armáda podepsala kapitulaci 6. května 1945.

Přesto Hermans rozhodně nepsal historický román. Proč se rozhodl pro zasazení příběhu do prostředí odboje za druhé světové války? „Do jisté míry jsou to jen kulisy. Ale funkční kulisy, jinak by to asi nešlo. V nizozemském románu z normálních časů působí živá akce snadno nepravděpodobně. Proto bývají nizozemské romány chudé na děj. Zdá se, že nejvýznamnější dobrodružství, které Nizozemce může potkat, je jeho středoškolská docházka. Kolik románů na to téma se nenapsalo! V naší zemi se samozřejmě vždycky děje něco víc, ale to Holanďan nechce vědět. I tady jsou gangsteři, i tady se páchají vraždy. V knize by mělo docházet k pohnutým událostem, co mluví samy za sebe, i osobní vztahy by měly být dramatické. A přesto se nizozemské detektivky odehrávají vesměs v cizině.“ Válka a odboj vytvářejí příhodné prostředí pro to, co chce Hermans sdělit: krajní podmínky posilují v lidech vlastnosti, které v míru zůstávají utajené nebo potlačené. Svět je podle Hermanse chaos, ve kterém se nelze vyznat. Člověka od skutečnosti odděluje „oblak nevědomosti“, jak zní podtitul jiné jeho knihy. Právě válka je období, na kterém lze tento životní názor přesvědčivě ukázat. Jinde k tomu Hermans dodává: „Pro toho, kdo ví, jaká opatření podnikají přírodovědci, když např. určují bod tání kovu nebo lom krystalu, je jasné, že pravda historika není ve srovnání s pravdou přírodovědce o mnoho víc než báj, mýtus nebo systém bludných představ paranoika. To je hlavní bod, o který mi při psaní Temné komory Damoklovy šlo.“ A v souvislosti se svou divadelní hrou King Kong z roku 1968 o zmíněném dvojitém agentovi Lindemansovi říká: „To je moje oblíbená teze: všechno, co se dozvídáme z historie, jsou pouze velké generalizace. Jakmile se ponoříme do podrobností, narazíme na nedostatek důkazů, nedostatek dokumentů, protichůdné výpovědi apod. (...) Je to strašné, ale věřím, že tak to chodí v životě vůbec, že z všední události – dva lidi se spolu baví, dodatečně se Jan zeptá jednoho: co říkal ten druhý, a zeptá se mě: co říkal on – vzniknou dva naprosto odlišné příběhy. To je pro mě velmi důležitý bod, v každodenním životě i v tom, co chci říct, když píšu – pořád znovu.“

Osewoudt nepochybuje o tom, co na vlastní kůži zažil, nemůže to ale nijak dokázat. Stačí převrátit příčinu a následek, zpochybnit duševní zdraví, dopřát sluchu očerněním a fámám, přičíst někomu svévolně nekalé úmysly, s důkazy zacházet selektivně. Obecný názor, ať už má jakkoliv vratké základy, nad pravdou jednotlivce převáží. Přesně podle nizozemského úsloví, že nestačí pravdu mít (gelijk hebben), ale musí nám za pravdu dát okolí (gelijk krijgen). Kdo z nás pocit bezmoci z takové situace nepoznal?

 

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4133x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce