Krauss, Nicole: Muž vejde do pokoje

Krauss, Nicole
Muž vejde do pokoje

recenze beletrie zahraniční

Prvotina Nicole Kraussové Muž vejde do pokoje startuje třeskutě – rovnou explozí cvičné atomové bomby.

Samson po velkém třesku
Nicole Kraussová
: Muž vejde do pokoje, přel. Simona Javůrková, Argo, Praha 2009, 264 stran

Asi u všech slavných anglofonních spisovatelských párů současnosti platí, že žena je tak trochu ve stínu svého muže. Ať už je řeč o dvojici Paul AusterSiri Hustvedt, Salman RushdieMarianne Wiggins nebo Michael Chabon Ayelet Waldman, spisovatelského výsluní slávy si vždy užívá „on“ trochu víc než „ona“. Ani Nicole Kraussová si svého muže, spisovatele Jonathana Safrana Foera, „neodpáře“. Činí však více i méně zdařilé pokusy z jeho stínu vystoupit.

Prvotina Nicole Kraussové Muž vejde do pokoje startuje třeskutě – rovnou explozí cvičné atomové bomby. V Nevadské poušti v padesátých letech vybuchne bomba, jež je pro prasata a mladé vojíny, kteří jsou zde jako pokusní králíci výbuchu svědky, tím nejstrašlivějším a zároveň nejkrásnějším, co kdy v životě viděli. „I se zavřenýma očima vidí záblesk bílého horkého světla“, napočítají do desíti a spatří „krev pulsující ve vlastních žilách a kostry mužů před sebou“. Někteří vepři na sobě mají zbrusu nová saka od uniformy, má se tu testovat jejich odolnost. Přežene se několik tlakových vln, nedá se dýchat ani přemýšlet. Obrovská ohnivá koule vařící se ve vlastní krvi „stoupající po hřibovitém oblaku, jako když ďábel stoupá do nebes“ je výjevem, který vytlačuje vše ostatní.

Střih do nedávné současnosti: sedmatřicetiletý Samson Green bloumá pustou a vyprahlou Nevadskou pouští. Právě mu vyoperovali nádor na mozku. Že by –  nomen omen – příjmení „Green“ Samsona předurčovalo k návratu do „zelenáčských“ let? Samuel si vzpomíná jen na věci, které se odehrály do jeho dvanácti let. O svém partnerském životě s Annou v jejich newyorském bytě, kariéře a vztazích na mateřské univerzitě, kde přednášel literaturu, nemá ani páru. Nádor na mozku – a zde je patrná paralela k výbuchu bomby – jako by vytlačil vzpomínky na vše, co se odehrálo v Samově životě za posledních dvacet čtyři let.

Poušť doslovná i symbolická
Poušť tu hraje klíčovou roli, je přinejmenším dvojsečným symbolem. Poušť je krajina člověkem minimálně obydlená, nehostinná. Mnoho živého v poušti zahyne, zároveň je ale otevřená duchovním prožitkům nevídané hloubky. Celá plejáda mystiků prošla a prochází na poušti přerodem. Na poušti se odehrává nejeden biblický příběh. Poušť je konečně symbolem prázdnoty v hlavě, která má dvojí moc – očistnou i opresivní.

Román Muž vejde do pokoje začíná nadmíru ambiciózně. Je tu akce, záhada (Samsonova nemoc), napětí (jak se Samson se ztrátou paměti vyrovná?) a nástin zajímavých témat z oblasti psychologie a neurověd. Kraussová se vydává na takřka vědecký a metodologicky podložený průzkum možností lidské paměti. Kvůli románu Muž vejde do pokoje prý pečlivě prostudovala skutečné neurologické případy vědce Olivera Sackse. Zajímalo jí, jak si počínají lidé s částečnou nebo úplnou ztrátou paměti. Skrze své postavy se Kraussová táže po klíči, kterým si vybavujeme okamžiky z minulosti. Jaká je přístupová cesta k zapomenutým heslům a vzpomínkám? Proč naše paměť některé, byť (zdánlivě) nepodstatné události uchovává a jiné (zdánlivě podstatnější) ne? Do jaké míry máme možnost a schopnost paměť zkrotit, ovládnout a „ochočit“? V čem se nám naopak vymyká?

Druhým velkým tématem jsou možnosti lidské komunikace, konkrétně, jak Kraussová sama řekla v rozhovoru pro New York Books, jak „neobratně a neohrabaně“ vypadá člověk v situacích, kdy se mu nedaří kontakt navázat, rozvinout nebo obnovit. Samova snaha znovunavázat po ztrátě paměti kontakt s manželkou Annou zcela selhává. Anna je pro něj najednou cizím člověkem. Samovi se líbí její fyzická stránka, trochu k ní pociťuje bázeň, výčitky. Je mu sympatická, ale rozhodně necítí nic, čemu by se dalo říkat láska. Pociťuje však čím dál větší úzkost z očekávání a tužeb, která k němu Anna vysílá. Jako „zelenáč“ má z její vyzrálosti strach – psychický i fyzický. Předstírá na společném lůžku spánek, neví, jak se k ní přiblížit, trochu ho z toho bolí břicho. Samovy pocity jsou rozporuplné. Na jednu stranu nechce Anně ublížit, na druhé straně se nechce vzdát nově nabyté prázdnoty v hlavě a svobody uvažování a rozhodování, které mu nový stav přináší.

Sam a Anna a Lana
Jako jeho starý život manžela a univerzitního pedagoga je Samovi těsné i jeho staré oblečení. V saku a botách akademického pracovníka se vůbec necítí, v obchodě trvá na pubertálních botaskách. Ze starého šatníku se mu líbí jen kšiltovka a sportovní trenýrky se síťkou v rozkroku. Baví ho fotografovat, fotky ale nikdy nevyvolá – ve své nově nabyté svobodě nechce na ničem ustrnout, nic petrifikovat.

Bývalá Samova studentka Lana v Samovi, na rozdíl od Anny, jeho staré já nekřísí. Lana od Sama nic nečeká, nezahrnuje ho doufáním a výčitkami, a Samovi je proto s Lanou volněji. I jejich komunikace není tak pocuchaná jako Samova a Annina, zadrhává však též. Sam neztratil svou inteligenci a schopnost myslet, ztratil ale opěrné body v podobě zvyklostí a návyků, automatismů. Jinými slovy, teprve „se hledá“. Jako „zelenáč“ ve velkém světě.

Samova jizva na hlavě po odoperovaném nádoru pomalu zarůstá vlasy, paměť se však Samovi nevrací.  Odstěhuje se od Anny, toulá se v pubertálních botaskách ulicemi, fotografuje naprázdno. Je nasnadě, že se mu tato nově nabytá svoboda a samota začne záhy zajídat. I proto přijme nabídku zúčastnit se v poušti záhadného výzkumu možností lidské paměti. Vyvrcholením výzkumu je transfer – přenos vzpomínky jiného muže. Cizí vzpomínka, kterou mu vědci přenesou do hlavy, Samovi nepřinese nic dobrého. Naimplantovaná vzpomínka zaplní prázdnotu v hlavě, kterou si Sam hýčkal. Teď už Sam nemá ani vzpomínky na život, který si za posledních dvacet čtyři let vybudoval, ani svobodu prázdnoty a nezatíženosti vzpomínkami.

Kruh se uzavírá a čtenář možná již tuší, že implantovanou vzpomínkou, která Sama připraví o jeho svobodu a prázdnotu v hlavě a která mu nedá spát, je vzpomínka na výbuch jaderné bomby. Proč nádor vymazal ze Samsonovy paměti zrovna posledních dvacet čtyři let života? Je zde nějaká souvislost mezi jadernými pokusy a nádory na mozku? Je poškození mozku dědičné? Kdo byl Samsonův otec – je jím některá z postav knihy? Je náhoda, že se děj vrací po letech do Nevadské pouště? Tyto otázky zůstanou nezodpovězeny, což nepůsobí jako záměr, ale spíš nedotaženost.

Jak už bylo naznačeno, slibný start knihy nenaplňuje naznačená očekávání. Děj se bohužel rozemílá v drobné historky, které jsou propojeny jen volně a nespojí se v celek. Snad by Kraussová udělala líp, kdyby nosná a silná témata a okamžiky knihy (ty se tu skutečně najdou) rozdrobila do několika povídek, které by se hezky vyjímaly v rámci jedné sbírky. Takhle ale román skomírá ve slepých uličkách jednotlivých historek, některé postavy (např. Lana) románem jen bezcílně bloudí a nikam nesměřují. Román má čím dál menší spád a bolestně postrádá vyvrcholení, katarzi či pointu. Epilog na konci působí spíš jako záchranný pás hozený lodi, která tak dlouho dřela dnem o mělčinu, až nakonec její plavba definitivně troskotá.

Muži příliš zženštilí
Druhou velkou slabinou románu je nevěrohodnost, skoro až zženštilost postav. Kraussová ve své prvotině nedokázala své mužské postavy, ať už je řeč o Samovi, vědci Rayovi, strýčkovi Maxovi, nebo starochovi Donaldovi, vykreslit jako „opravdové“ muže.

Základní poučka literárního rozboru zní: nezaměňovat autora literárního textu s vypravěčem nebo postavou. Ze všech mužských postav ale Kraussové kultivovanost, uhlazenost a slabost pro lyrický detail doslova trčí, takže jako mužské postavy nejsou věrohodní. Její mužské postavy jsou muži inteligentní, vnímaví, empatičtí a do jednoho jemní. Občas sice na důkaz své příslušnosti k silnějšímu pohlaví vedou silácké řeči o „kozách a kundičce“, na věrohodnosti jim to ale nepřidává. Stejně je zřejmé, že „květy bílé magnolie svítící ve tmě“ jsou pro ně silnějším impulsem. Dojímají se nad silou přátelství, vzpomínají na matku v červených lodičkách a stepařských botkách s páskem přes nárt.

Vlažný skotský střik
Elegantní, uhlazený rukopis s lyrickými stopami nezapře v Kraussové básnířku. Kraussové lyrično není ale vždy ku prospěchu věci. Možná právě jako protijed na přílišné lyrično a sentimentalitu rukopisu Kraussové zvolili v Argu podvakrát pro její romány přebal s malbou ženského/mužského aktu. Lyrično a kultivovanost, které svědčí jazykovému stylu, nesvědčí postavám ani tématům (vědci opojení sami sebou, výzkumy na hranici sci-fi), která si spisovatelka zvolila.

Záhady zákrut lidské paměti, prázdnota, osamění, poušť a její mnohovýznamovost i arzenál různorodých postav a příběhů – při vší úctě k autorčině talentu a vytříbenosti jejího stylu si podle mého názoru vzala Kraussová ve své prvotině příliš velké sousto. V každém z těchto navzájem souvisejících témat jsou hlubiny a taje, v této knize ale nijak nerezonují. Jsou tu zajímavé momenty, pasáže, které osloví, věty, které se mohou stát aforismy. Výsledným dojmem z knihy jako celku je ale nijaké klouzání po povrchu. Dostat se až na dřeň se Kraussové v tomto románu nepodařilo.

Druhý versus první pokus
Kraussové debut není ani třeskutě akční, ani mysticky pustý. Z románu Muž vejde do pokoje čtenáře nepolívá ani horkost, ani ledový pot. Je to akademicky pečlivý, uhlazený, ale sterilní román. Autorským pokusem oživit román bez šťávy byla dávka scifi, kterou Kraussová zapracovala do druhé poloviny románu. Ale bohužel se tu potvrzuje, že méně je někdy více. Sama témata a příběh dávaly možnost knihu dostatečně rozehrát (jen si představme, co by dokázal takový McEwan), nic takového se však nekoná.

Jaký to rozdíl oproti druhému románu Kraussové! I v Dějinách lásky rozvinula téma záhad paměti a ošemetnosti lidské komunikace, tentokrát ale rafinovaněji. Autorčin sklon k lyričnosti zde nachází lepší uplatnění. Dějiny lásky jsou také o poznání kompaktnější. Jestliže je tedy debut Muž vejde pokoje pouhým slibným pokusem, který vyšel naprázdno, jsou Dějiny lásky zúročením autorčina talentu.

© Anna Dytrtová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 167 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 4637x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce