Slocombe, Romain: Lolita komplex

Slocombe, Romain
Lolita komplex

studie beletrie zahraniční

Jak jste poznali, když jste dočetli tuto knihu, Lolita komplex francouzského fotografa, překladatele, tvůrce komiksů a spisovatele Romaina Slocomba (nar. 1953) je řemeslně dobře zvládnutý a čtivý text z oblasti zábavné literatury.

Dnešní Británie – fikce a skutečnost
Romain Slocombe
: Lolita komplex, přel. Alexandra Pflimpflová, Euromedia-Odeon, Praha 2010, 352 stran

Jak jste poznali, když jste dočetli tuto knihu, Lolita komplex francouzského fotografa, překladatele, tvůrce komiksů a spisovatele Romaina Slocomba (nar. 1953) je řemeslně dobře zvládnutý a čtivý text z oblasti zábavné literatury. Kniha má rysy thrilleru i erotického románu, přitom je to však zajímavý hybrid. Stojí na hranici fikce a dokumentární literatury, protože obsahuje celou řadu nepřímo prezentovaných sociologických informací o současné britské společnosti. Slocombe je poučený o poměrech v současné Británii, především o životě v Londýně, oné nezvládnutelné, chaotické, mnohonárodnostní, kruté, ale kulturně i sociálně nesmírně atraktivní metropoli s více než sedmi miliony obyvatel. Slocombovi se daří výstižně evokovat nenapodobitelnou atmosféru Londýna, jeho nebezpečí, jeho zbohatlíky, jeho umělce i parazity. Kniha však vyvolává zajímavou otázku, kde končí její dokumentární svědectví a kde začíná fikce. Román vychází ze současné britské reality, tu ale stylizuje a pozměňuje, aby vznikl napínavý a zábavný příběh.

Typickým příkladem je v tomto ohledu hlavní téma románu, totiž tzv. „human trafficking“, únos mladých dívek a žen z postkomunistických zemí východní Evropy do západních metropolí, kde jsou údajně udržovány v otroctví a nuceny k poskytování sexuálních služeb v ilegálních bordelech, provozovaných východoevropskou, v tomto románu převážně albánskou mafií. Vyvstává otázka, do jaké míry je toto sexuální otroctví skutečností a do jaké míry fikcí, vytvořenou v zájmu atraktivity a čtivosti Slocombova románu.

Je nesporné, že je složité zjišťovat, jaká je vlastně skutečná situace. V Británii však v této věci probíhá v současnosti docela ostrá veřejná kontroverze. Deník Guardian nedávno poukázal 1na to, že střízlivé závěry univerzitních výzkumníků analyzujících obchod se sexem se staly obětí propagandy „aliance křesťanských fundamentalistů a feministických organizací“. Obě tyto zájmové skupiny totiž podle listu usilují o úplný zákaz prostituce a k tomu využívají prý neprokázaných a hrubě přeháněných údajů o počtech východoevropských žen, které jsou v západoevropských městech údajně nuceny pracovat v sexuálním otroctví.

Britští akademičtí výzkumníci zaznamenali, že r. 1998 zjistila britská policie 71 žen dopravených do Británie za účelem prostituce, ať už sexuální služby poskytovaly dobrovolně či nikoliv. Vědečtí pracovníci tehdy ve své zprávě napsali, že není vyloučeno, že počet žen ze zahraničí, poskytujících v Británii sexuální služby, by mohl být „až dvacetkrát vyšší“. Jenže média pak nekriticky citovala už jen to dvacetinásobné číslo. Aktivistické organizace začaly bez důkazů tvrdit, že je v Británii nuceno proti své vůli poskytovat sexuální služby až 4000 žen. Labouristický poslanec Denis MacShane pak dokonce r. 2007 v parlamentě uvedl, že prý v britských bordelech pracuje proti své vůli až „25 000 sexuálních otrokyň“. Tuto nepodloženou informaci měl z bulvárního deníku Daily Mail. Londýnská aktivistická organizace The Poppy Project, která figuruje ve Slocombově románu a jejímž cílem podle deníku Guardian je „usilovat o likvidaci veškeré prostituce, protože prostituce pomáhá vytvářet a udržovat nerovnost pohlaví´“, provedla v létě r. 2004 průzkum mezi prostitutkami v Londýně a zjistila, že 80 procent z nich jsou cizinky. To je zjištění, které je ověřeno i z jiných zdrojů. Jenže organizace The Poppy Project pak bez důkazů dodala, že velká většina těchto prostitutek prý byla dovezena do země násilně („trafficked“). Takový závěr ale odmítá specializovaný odbor britské policie, zabývající se touto problematikou.

R. 2008 vydala organizace The Poppy Project analýzu nazvanou The Big Brothel (Velký bordel). V této publikaci se tvrdí, že prý existují indicie, že „ženy pracující v sexuálním otroctví“ jsou v každé londýnské čtvrti. Analýzu Poppy Projectu kritizovalo ve společném prohlášení 27 odborných akademických výzkumníků, kteří si stěžovali, že publikace je politicky zaujatá, že vládnou „vážné pochybnosti“ o tom, jak byla její data shromážděna a analyzována, a že tvrzení o ženách v sexuálním otroctví „nejsou podložena žádnými důkazy“.

Přitom určitý počet osob, které do Británie přivážejí sexuální otrokyně, skutečně existuje. Od r. 2004, kdy v Británii platí zákon o sexuální zločinnosti, tam bylo odsouzeno 46 mužů a žen, kteří dopravili do Británie sexuální pracovnice, a 59 osob, které tam dovezly ženy, nucené pracovat jako prostitutky.

Podle britských akademických odborníků je však prostituce v Británii pro ženy z východní Evropy většinou osvobozením. Jak zjistil výzkumník dr. Nick Mai z London Metropolitan University, většina přistěhovalkyň si volí prostituci jako „východisko, umožňující jim důstojný život i lepší budoucnost i jako práci, která dramaticky zlepšuje životní podmínky jejich rodin v zemi jejich původu. Většině žen ze zahraničí umožňuje prostituce vyhnout se vykořisťování a ponižování, kterému byly vystaveny v předchozích nesexuálních zaměstnáních,“ píše Mai.

Potíž je, že ve veřejné diskusi na toto téma skoro vůbec není slyšet hlas samotných prostitutek. Nikki Adamsová z Anglického kolektivu prostitutek opakovaně zdůrazňuje v britských médiích 2, že přehnaně alarmující zprávy o „ženách v sexuálním otroctví“ prostitutkám škodí. Adamsová tvrdí, že většina prostitutek v Británii jsou svobodné matky, jimž stát neposkytuje dostatečnou sociální podporu. Vážným problémem prostituce je podle Adamsové násilí, které někteří zákazníci prostitutkám páchají. Protože však aktivistické organizace vytvářejí falešné představy o ženách „pracujících v sexuálním otroctví“, přestože většinou prý jde o sex mezi dvěma souhlasícími partnery, kriminalizována je prostituce jako celek, a prostitutky tak nemají možnost nalézt u policie ochranu před násilnými zákazníky, protože je policisté bez dalšího zavírají a vyhošťují ze země, i když by je měla před násilím chránit.

Jak je tomu s ostatními Slocombovými postřehy o současné Británii? Na několika místech se jeho román zmiňuje o špatné kvalitě anglického zdravotnictví. To je i není pravda. Anglické zdravotnictví je v podstatě tentýž systém, jaký existoval v Československu do roku 1989: československé zestátněné zdravotnictví vzniklo totiž po druhé světové válce podle britského, nikoliv nějakého východoevropského vzoru. Britové jsou dodnes na své státní zdravotnictví a na to, že poskytuje pacientům zdravotní péči podle jejich potřeby zcela zdarma, nesmírně hrdi. V roce 2009 to znovu potvrdila obrovská transatlantická kontroverze, kdy se v rámci veřejné diskuse o reformě zdravotnictví v USA pokusili někteří američtí republikáni prostřednictvím zkreslených, záměrně „šokujících“ informací o britském zdravotnictví zdiskreditovat u Američanů před Obamovou reformou veškerou socializovanou zdravotní péči.

Britové se urazili. Na obranu britského státního zdravotnictví se postavili v Británii konzervativní i labourističtí politici 3 a ze zveřejněných srovnávacích statistik 4 vyplývá, že i když v některých ohledech má britské zdravotnictví horší výsledky než americké, v jiných je to zase obráceně. Co se týče financování, britské zdravotnictví je, zdá se, o hodně efektivnější než zdravotnictví americké, zřejmě však méně efektivní než třeba zdravotnictví ve Francii či v Německu. Mezi lidmi v Británii vládne názor, že britské zdravotnictví většinou funguje bezchybně v drasticky krizových situacích, například utrpí-li občan infarkt, sanitka je většinou na místě do několika málo minut a lékařská péče je vzorná. Horší to může být s diagnózou dlouhodobých onemocnění, zejména pokud jde o přepracované a ne vždy nejkompetentnější obvodní lékaře. Znám několik případů Čechů žijících v Británii, jejichž onemocnění britští obvodní lékaři nedokázali řádně diagnostikovat a potřebné, okamžité a efektivní zdravotní péče se pacientovi dostalo až v České republice.

V Británii je přístup k lékařskému odborníkovi obtížnější než v ČR: na odborné vyšetření vás má právo poslat podle svého úsudku jedině obvodní lékař. Jinak se k specialistovi nedostanete. Na úsudku vašeho obvodního lékaře záleží, zda budete zařazen mezi urgentní případy a vyšetřen do několika dnů, anebo budete na vyšetření u odborníka čekat, mnohdy i několik měsíců. Chybná prvotní diagnóza u obvodního lékaře může mít tedy velmi špatné následky.

Jak píše ve svém románu Slocombe, na pohotovosti v nemocnicích se čeká, někdy i mnoho hodin. Podobně jako v Slocombově románu se však většinou ukáže, že lékařská péče je kvalitní a dostatečná. Britští zdravotníci jsou občas nuceni se potýkat s brutálními fyzickými útoky od pacientů. Podobně jako v České republice se i v Británii může úroveň lékařské péče podstatně odlišovat okres od okresu. Je známo, že kvalita zdravotnictví je podstatně vyšší ve Skotsku než v Anglii; ve Skotsku totiž vládne socializující menšinová vláda skotských nacionalistů; Skotsko je o hodně levicovější než Anglie a dává dlouhodobě přednost státním službám pro veřejnost před jejich privatizací. Britský rozhlas nedávno radil Angličanům, trpícím rakovinou, aby se přestěhovali do Skotska, chtějí-li, aby jejich choroba byla léčena kvalitně a rychle.

S veřejnou dopravou je to v oblastech jihovýchodní Anglie kolem sedmimilionového Londýna potíž; hlavně prostě proto, že je fyzicky velmi obtížné přepravovat miliony lidí denně dojíždějících do zaměstnání, ať už je k tomu použito jakéhokoliv dopravního prostředku. Veřejná doprava je přitom na české poměry zejména kolem Londýna značně drahá, i když i zde je možno najít výhodnější ceny: používání elektronické Oyster Card v londýnském metru je například podstatně levnější než tradiční papírové jízdenky. Velkým problémem je to, že Britové milují své osobní automobily a mají tendenci považovat veřejnou dopravu za služby pro chudší či sociálně deprivované příslušníky společnosti. Důsledkem ovšem je, že v době dopravních špiček, tak od 7 do 9.30 ráno a pak znovu od 16 do 19 hodin jsou v mnoha částech Británie silnice a dálnice dnes už v podstatě nepoužitelné, protože jsou beznadějně ucpané množstvím soukromých vozidel, v nichž většinou sedí jen jeden člověk.

Slocombe se ve svém románu zmiňuje i o všeobecné zadluženosti Britů. Ta se zdá být neoddiskutovatelným faktem. Skutečností je, že Britové, zřejmě jako velká část obyvatelstva západní společnosti, si navykli v posledních desetiletích žít na dluh, za peníze, které nevydělali a které nikdy k dispozici mít nebudou. Stačí se jen porozhlédnout po supermarketech a pozorovatele okamžitě napadne, kde na ty rozsáhlé nákupy lidi berou. Zdá se, že mnozí z nich to bezstarostně dávají či donedávna dávali na úvěrovou kartu. Podle odhadů Anglické banky 5 mělo 43 procent Britů v roce 2007–2008 na kreditkách průměrný dluh ve výši 10 000 liber (cca 300 000 Kč), i když se přitom domnívali, že jsou zadluženi „jen asi tak do 5000 liber“.

Velmi k občanské zadluženosti přispívá jev bezúročných úvěrových karet. Většina britských bank totiž nabízí zákazníkům „počáteční nabídku“ kreditky, za niž po dobu prvního roku nebo dokonce až osmnácti měsíců neplatíte vůbec žádné úroky. Samozřejmě, že to existuje jen proto, aby banka zákazníka přiměla vytvořit si velký dluh. Lidé, kteří jsou schopni inteligentní správy svých finančních závazků, mohou bezúročných úvěrových karet využívat k výhodné správě svých půjček. I když banky v poslední době zavedly za převádění dluhů z jedné úvěrové karty po vypršení úvodního bezúročného období na jinou až tříprocentní poplatek, systém je stále ještě výhodný. Velká část obyvatelstva však své dluhy inteligentně nespravuje a upadá do stále větší zadluženosti, i když v důsledku finanční krize se v druhé polovině roku 2009 objevily tendence u britské veřejnosti své dluhy na úvěrových kartách konečně začít splácet. Média informovala, že v říjnu 2009 těžce zadlužení Britové neočekávaně splatili za jediný měsíc bankám 6 579 milionů liber.

Příliš lehké získávání úvěrů i hypoték vedlo v nultých letech v Británii nejen k velké zadluženosti občanů, ale také k růstu cen zboží a služeb a zejména k absurdnímu růstu cen nemovitostí. Průměrná hypotéční zadluženost Britů (mimo dluhy na kreditkách), jištěná koupeným domem či bytem, je 95 000 liber. V současnosti je však koupě nemovitosti pro průměrného Brita prostřednictvím hypotéky zejména v jihovýchodní Anglii v důsledku astronomických cen finančně nedostupná. 7

Slocombe v jedné chvíli, kdy jeho postava, ruský lékař Fjodor Kukolbaum, kritizuje nedostatky britského zdravotnictví, hovoří takto o vládě Tonyho Blaira:

„Ti magoři neustále sledují nějaké ,cíle‘ – jak to dělal Stalin za časů stachanovců, a nedosáhnout cílů znamená selhat. Státní subvence špitálů se v tvé zemi propočítává z odhadu jejich ,výkonů‘. Výsledkem je, že nemocnice už neslouží pacientovi, ale úřadům! Můj bývalý šéf v Londýně, pan Twillinger, musel švindlovat jako nějakej ubohej soudruh ředitel dolu někde na Urale, kterej všechen svůj čas a energii věnoval tomu, aby prokázal, že doopravdy vytěžil stovky tisíc tun, jak stanovil Plán…“

Toto je skutečně jedním z nejděsivějších rysů současné britské společnosti a od francouzského autora je téměř geniálním tahem, že použil postavu Rusa, se zkušeností z totalitního komunismu, aby poukázal na to, jak silně se mnohými svými byrokratickými rysy dnešní Británie přibližuje zvyklostem z komunistické éry, přestože si to její občané neuvědomují, protože nemají tu osobní zkušenost.

Margaret Thatcherová, blahé paměti, za své vlády v osmdesátých letech pouze centralizovala. Do té doby, než přišla Thatcherová k moci, existoval v Británii dvojí rozhodovací systém: jednak ústřední, londýnská vláda, jednak samostatně volené komunální úřady v místech s právem určovat si i výši místních daní. Thatcherová odebrala komunálním úřadům rozhodovací pravomoci a podřídila je centrální vládě.

Éra Tonyho Blaira, který zcela přizpůsobil původně sociálnědemokratickou Labouristickou stranu thatcherovské ideologii, doplnila centralizační tendence téměř stalinským úsilím o ustavičnou, centralizovanou, byrokratickou kontrolu všech institucí ve veřejné sféře. Původní myšlenka snad byla rozumná: zásada, že se pracovníci institucí musejí zodpovídat veřejnosti ze své činnosti. Jenže dobrý úmysl byl zpotvořen při své realizaci. Možná, že to ani jinak nejde. Přirozený život totiž není možno podrobit stoprocentní kontrole.

Obdobně jako za Stalina v sovětském Rusku začala být – i v Británii – podezřelá každá individuální iniciativa. Zavládla nedůvěra a atmosféra neustálých polovojenských kontrol. Jim je od Blairovy éry podrobována činnost institucí ve veřejné sféře. Jako za socialismu se přitom za existující považuje jen to, co je byrokraticky kontrolovatelné. Výkony, které jsou neměřitelné a není možno je vecpat do tabulek, se tak stávají neviditelnými. A jak přesně píše Slocombe, o osudech institucí se pak rozhoduje pouze podle výsledků hrubě byrokratických kontrol. Zatímco však za socialismu ve středovýchodní Evropě věděl snad každý občan, že byrokratické papírování je nesmysl, a lidé systém většinou bojkotovali tím, že ho zahltili virtuálními údaji, mnozí Britové neostalinskému systému kontrol věří a rádi a aktivně se na něm podílejí. Do hry vstupuje i novořeč.

Jak na to bystře poukázal Václav Havel ve svých absurdních hrách ze šedesátých let, ideologický žargon lze výhodně používat jako mocenského nástroje. Havel si tohoto principu povšiml na základě své zkušenosti z komunistického systému: ti, kdo uměli využívat jazyka marxistické ideologie ke svým osobním cílům, udělali zářnou kariéru. Podobným výtahem k moci je v současné Británii v institucích veřejné služby pseudomanažerský žargon. Ve zdravotnictví, v policii či ve školství se do postavení ředitelů dostává generace vyjadřující se zvláštní manažerskou novořečí. Tito lidé sice nikdy nepracovali v oboru skutečného podnikání v soukromé sféře, a nikdy tedy nebyli vystaveni skutečným tlakům tržního prostředí, osvojili si však „manažerský“ jazyk a v netržním prostředí institucí veřejné sféry si na podnikatelský svět hrají. Ti z nich, kteří pseudomanažerský jazyk ovládají nejefektivněji, se dostávají do nejvlivnějších pozic. Právě tito lidé podrobují veřejné instituce manažerským kontrolám nejnadšeněji.

Pod tlakem tohoto poněkud orwellovského světa už zaměstnanci veřejných institucí nevykonávají svou pracovní činnost tak, aby to rozumným způsobem odpovídalo náplni jejich práce, ale přizpůsobují to, co dělají, výhradně byrokraticko-manažerským testům své práce. Na vysokých školách dnes v Británii nikoho nezajímá, jak učitelé učí a jakou mají interakci se studenty, to je do kolonek nezaznamenatelné, a proto vlastně nezjistitelné. Vysokoškolští učitelé jsou hodnoceni výlučně podle svých publikací 8. V minulosti vydávali univerzitní výzkumníci akademické články a knihy jen tehdy, měli-li něco nového co říci. Dnes publikují pořád. Důsledkem je, že hledáte-li literaturu na nějaké akademické téma, musíte se dnes prodrat horami zbytečného papíru. Na schůzích akademických komisí pro výzkum se dnes uvažuje o tom, jak vybrat témata tak, aby byly výsledky testů co nejlepší…

Vysokoškolští studenti dnes platí v Anglii za své vzdělání školné 3000 liber ročně. Učitelé přitom na ně nemají čas: na univerzitách vládne tendence snižovat počet kontaktních hodin učitelů se studenty na minimum. Učitelé jsou přece hodnoceni podle toho, co publikují, nikoliv podle toho, co píší. Primární je tedy výzkum a hodnotitelské tabulky.

Špiclování státu se v Británii šíří do všech oblastí života, zejména po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku z 11. září 2001. Tytam jsou rajské doby, kdy bylo možno v Británii, kde dodnes neexistují občanské průkazy, prokázat svou totožnost tím, že jste úředníkovi ukázali obálku od dopisu, který vám někdo poslal. (Přece byste takovou obálku neměli, kdybyste nebyli její adresát, zněla kdysi úřednická argumentace.) Dnes se totožnost prokazuje daleko obtížněji a vláda pro to zavádí každým rokem stále složitější procedury. Jsem toho svědkem každý začátek univerzitního školního roku, když vidím, jak je těžké pro studenty ze zahraničí zřídit si v britských bankách konto. V zemi, která nikdy nebyla středoevropským způsobem posedlá razítkováním, jsem na podzim roku 2009 zaznamenal zásadní kulturní změnu: jedna pobočka britské banky ve skotském Glasgow vrátila dopis na hlavičkovém papíře univerzity, jímž jsem potvrzoval, že zahraniční student je u nás v řádném denním studiu, s tím, že nyní požaduje, aby na papíře bylo i razítko…

Británie je snad jedinou zemí v Evropě, kde se téměř bez protestů rozšířila obrovská síť kamer průmyslové televize. Britové jsou dnes na ulicích britských měst i na venkovských silnicích sledováni sítí více než čtyř milionů kamer. Silniční kamery mají schopnost přečíst státní poznávací značky projíždějících automobilů. Tyto informace se odesílají do centrálních počítačů. Vláda tak teď zaznamenává všechny jízdy automobilem na britských silnicích. Chce tyto informace uchovávat po dobu pěti let 9. V poslední době britská policie také obtěžuje v ulicích občany, kteří fotografují, třeba i úplně amatérsky. Policie tvrdí, že podle článku 44 Zákona proti terorismu má právo zkontrolovat, co jste si na ulicích vyfotografovali či natočili 10.

Paradoxem je, že navzdory všem skutečnostem, které jsem tu vylíčil a o většině z nichž se zmiňuje i Romain Slocombe ve svém románu, je, zdá se mi, pořád relativně bezpečnější, pohodlnější a příjemnější žít v Británii než v České republice. Proč? Jaké jsou klady života ve Spojeném království?

Především se britská společnost zdá být v porovnání s českou stále ještě o hodně méně hodnotově destabilizovaná než společnost česká. Stále ještě, jak se zdá, vládnou v britském veřejném prostoru základní etické a morální hodnoty. Podvodníci si nemohou dovolit vystupovat ve veřejné aréně drze jako podvodníci: V Británii stále ještě existují silné, nezávislé a kvalitní sdělovací prostředky, které hájí slabé a potřebné členy společnosti i obecný veřejný zájem. Koneckonců i Slocombe ve svém románu zaznamenává, v rozhovoru s náměstkem ministra zdravotnictví, že média vystupují vůči mocným tvrdě a na základě vlastních, nezávislé získaných informací. Kéž by tomu tak bylo i v ČR.

V Británii je stále ještě relativně velmi silná občanská společnost: veřejný zájem hájí a hlídají stovky dobrovolných občanských organizací. Občané vyvíjejí v mnoha věcech na vládu ve veřejném zájmu nátlak a ta přece jen v mnohých záležitostech jejich tlaku ustupuje. Silně propracován je systém zákonné podpory a pomoci pro občany v nouzi. Služby většinou fungují, pracovníci veřejných služeb se chovají k zákazníkům lidsky a zdvořile. Veřejný prostor není stále ještě doménou otrlosti, tvrdosti a neurvalosti. Lidé jsou schopni projevit slitování a soucit.

Má bezprostřední zkušenost je z britského univerzitního školství. Je pozoruhodné, jak nápomocný je britský systém vůči studentům ve srovnání se systémem českým. Jeho základním principem, který se zdá být principem obecněji platným i ve společnosti jako celku, je přístup pomocné ruky. Má-li člověk talent a zájem, existuje nesčíslné množství pomocných projektů, jak uspět. Britská společnost usiluje o rozvoj nadání svých občanů, bez ohledu na to, z jakých vrstev pocházejí. Považuje za ekonomicky výhodné, aby její členové realizovali svůj talent.

Británie současnosti tedy nabízí rozporuplný obraz. Dosud převažující pevný hodnotový systém, který společnost ve své většině uznává, se sice postupně stává obětí politické korektnosti a byrokratických kontrol, které vedou k tomu, že instituce přestávají reagovat na společenskou realitu a vstupují do interakce pouze s kontrolami, nikoliv se životem. Na druhé straně, tento proces nepostoupil, zdá se, ještě tak daleko, že by občanům znepříjemňoval život více, než je tomu v jiných evropských zemí. Co není, jistě může být. Britské úřady prokazují v poslední době velké nadání při vymýšlení nových a nových způsobů technologické kontroly nad společností. Nejděsivější je zřejmě to, že „inovativní“ metody státní správy z Británie postupně přebírají politikové z ostatních zemí Evropské unie i jinde. I v ČR se už na vysokých školách zavádějí pod vlivem britských vzorů obdobně kontroverzní hodnotitelské testy, jaké existují v Británii. Zaznamenávání jízd automobilů v ČR dosud pravděpodobně brání jen nedostatek financí. Velký bratr tedy možná zvítězí všude a v některých zemích možná nebude existovat odolná občanská společnost, schopná jeho teroru čelit.

1. http://www.guardian.co.uk/uk/2009/oct/20/trafficking-numbers-women-exaggeratedzpět
2. Např. v publicistickém pořadu televize BBC Newsnight z 21. října 2009 viz zde: http://news.bbc.co.uk/1/hi/programmes/newsnight/8318629.stm a znovu v prosinci 2009 v publicistickém pořadu „Today“ rozhlasové stanice BBC Radio Four. zpět
3. Podrobnosti např. zde: http://blisty.cz/art/48430.html. zpět
4. Podrobnosti např. zde: http://blisty.cz/art/48375.html. zpět
5. http://www.creditcardsweb.co.uk/200801/many-brits-try-to-ignore-their-debt-problems/zpět
6. http://www.guardian.co.uk/money/2009/nov/30/consumer-borrowing-falls-record-levelszpět
7. http://www.telegraph.co.uk/finance/economics/6890962/Buyers-priced-out-of-the-UK-housing-market.html zpět
8. http://www.rae.ac.uk/results/zpět
9. http://www.guardian.co.uk/uk/2008/sep/15/civilliberties.police, http://news.bbc.co.uk/1/hi/programmes/whos_watching_you/8064333.stm. BBC uvádí v tomto článku, že automobil pětašedesátiletého penzisty Johna Catta, který se často účastní protiválečných demonstrací, policie označila jako "nebezpečný" a Catta, který nic nespáchal, zadržela policejní protiteroristická jednotka a zastrašovala ho. – Jak uvedl velitel kentské policie Michael Fuller, „občané, kteří nic nespáchali, se nemají čeho bát." Policie tvrdí, že neví, kolik silničních kamer má po celé zemi pro tento systém v provozu. zpět
10. http://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/warning-do-not-take-this-picture-1833127.html zpět

© Jan Čulík
Text vyšel jako doslov v knize Lolita komplex
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložil: Marek Jančík, 02.09.2010 11:56
Slocombe, Romain: Lolita komplex
Pan Čulík evidentně moc nepochopil význam doslovu v románové beletrii, jelikož se v tom jeho sice velmi široce vyjadřuje k současnému stavu britské společnosti, vylévá si srdce nad nastavením akademického prostředí atp., ale o knize samotné nenapsal téměř nic. Měl jsem při čtení silnou tendenci zapomínat,... že se jedná o doslov k Lolita komplex (vždycky mi to připomnělo občasné uvedení jména autora) a ne o nějakou subjektivně pojatou esejistiku na základě vlastních zkušeností z pobytu v zemi, jakých se média jen hemží. Jakoby hlavním kritériem pana Čulíka pro posuzování umění byl způsob, jak zobrazuje realitu a nakolik se od ní naopak odlišuje. Proto by bylo vhodné, kdyby publikování podobných sond omezil na stránky svých Britských listů a nesnažil se jimi ještě osívat závěrečné stránky románů, čehož by se ku spokojenosti všech mohl chopit někdo povolanější a kompetentnější.
Vložil: Jan Knitl, 23.03.2010 10:37
Slocombe, Romain: Lolita komplex
Snad je to generačním rozdílem, snad je to vděčností emigranta vůči hostitelské zemi, snad je to pohledem akademika ze slonovinové věže. Pane Čulíku, v tomto doslovu jste se dotknul velmi významných témat. Bohužel jen dotknul. Stále věříte v to, že stará dobrá Británie zvítězí, že selský rozum převáží... nad industrializovanou racionalitou korporací. Dle mého nemáte pravdu. Ač jsou MSM v UK objektivně o řád lepší než v ČR a o dva řády lepší, než v US, nemá britská občanská společnost nejmenší šanci. Ty 4 miliony NESMYSLNÝCH (jak přiznává i průzkum zadaný městem Londýn) CCTV kamer jsou toho důkazem. Čas na debatu s mocnými vypršel, nastal čas krumpáčů, vandalismu, vášnivých výkřiků na zdech. Elita nás tlačí k revoluci. Jak jinak zvrátit trend hromadění moci (peněz) v rukou pár set vyvolených? Střední třída umírá od poloviny 70. let a s největší pravděpodobností se nebude schopna v následujícím desetiletí reprodukovat. Střední třída - to, co dělá moderní Evropu Evropou - je odsouzena pod současným trendem k zániku. Myslím, že si to sám velmi dobře uvědomujete. Čas na zkoumání "nadosobních" společenských dějů je pryč. Nyní potřebujeme zkoumat velmi personální vztahy mocných a následně je přivést před soud - dřív, než začne lynch, od kterého vskutku nejsme daleko.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4020x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce