Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám

Barnes, Julian
Žádný důvod k obavám

recenze beletrie zahraniční

Žádný důvod k obavám, v pořadí již třetí esejistické dílo britského prozaika Juliana Barnese, navazuje na bohatou britskou esejistickou tradici, zosobněnou díly Thomase Browna, Charlese Lamba či Williama Hazzlita.

Opravdu není žádný důvod k obavám?
Julian Barnes: Žádný důvod k obavám, přel. Petr Fantys, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 264 stran

"Na čtení do letadla jsem si vždycky vybíral knížku, o níž jsem se domníval, že se nejlíp hodí k tomu, aby ji našli ležet na mé mrtvole."
Julian Barnes (s. 107)

Žádný důvod k obavám, v pořadí již třetí esejistické dílo britského prozaika Juliana Barnese, navazuje na bohatou britskou esejistickou tradici, zosobněnou díly Thomase Browna, Charlese Lamba či Williama Hazzlita. Barnesova žánrového předchůdce bychom také mohli vidět například v Anatomii melancholie (1621, č. 2006) Roberta Burtona, který s Barnesem mimo jiné sdílí velké, všeobecně zajímavé téma, množství odkazů na literární díla a vášeň pro detaily a výčty.

Na začátku Žádného důvodu k obavám uvádí Julian Barnes následující vzpomínku: když byl ještě malý chlapec, jeho starší bratr sbíral známky pocházející ze zemí Britského impéria. Julian se tudíž musel spokojit s takzvaným „Zbytkem světa“. Momentka filatelistické rivality ze života sourozenců Barnesových předjímá mnohé ze znaků knihy.

Barnes tu předně se sběratelskou vášní kupí citáty a životopisné útržky svých oblíbených spisovatelů, úvahy, vzpomínky na dětství, případně rozhovory s přáteli. Čtenář se možná bude cítit, jako by jednotlivé listy knihy vytahoval z krabičky sešité z pohlednic, kterým se mimochodem (spolu s rodinnými fotografiemi a milostnými dopisy) v Žádném důvodu k obavám věnuje jedna epizoda. „Možná bych vás měl upozornit (...), že části této knihy vám budou připadat jako výplod pouhého amatérského nadšence nebo kutila,“(43) dodává autor.

Jinak řečeno, Barnesovo pojetí literární kompozice i způsob uvažování jsou výrazně asociativní. Zdůrazňovat tuto skutečnost má smysl hlavně kvůli dvojímu pohledu, kterým Barnes místy ozvláštňuje svou vyprávěcí strategii. Čas od času vybízí onoho imperialistického bratra, aby se rozpomněl na nějakou situaci nebo osobu, a on pak mohl jeho vzpomínky porovnat s těmi svými. Barnesův bratr pracuje jako profesor filosofie a v Žádném důvodu k obavám působí jako zosobnění racia. Naopak třeba v autorově výkladu rozdílnosti obou bratrů můžeme vidět, jak zase jeho ovlivňuje poetická obraznost: „On sbíral Britské impérium, já zbytek světa. Jeho krmili z lahvičky, mě kojili, z čehož jsem vyvodil rozdvojenost našich povah: on je racionální, já selankovitý.“ (155) Pomocí uvažování svého bratra Barnes prezentuje vlastní názory a ty jeho zároveň obdivuje i podrývá. Do Žádného důvodu k obavám je však včlenil nejenom jako terč a pomůcku, ale také proto, že zkrátka náleží jeho bratrovi.

Kam jinam než k rodině se především obrátit, chce-li se člověk dopídit, co zformovalo jeho vztah ke smrti? Autor ukazuje, že prostředí rodiny Barnesových bylo schopné „vyprodukovat“ jak stoický postoj staršího syna, tak intelektuálskou nejistotu mladšího. Zavzpomíná na všechny důležité věci, o kterých s nimi rodiče nikdy nemluvili, čímž se v těchto otázkách zřekli jakéhokoli zásadního vlivu na osobnosti svých potomků. Autor se táže, jaké další faktory zapříčinily, že se smrti sice obává, ale jako tématu se jí nevyhýbá. Zabrousí do náboženství, umění („estetické vytržení začalo nahrazovat náboženskou bázeň“ - 75), vědy a technologie či psychologie, k otázkám vztahu člověka k vlastnímu já a ochoty se s ním rozloučit.

Z prostředí své rodiny Barnes rozvíjí ještě jeden řetězec asociací, a to jakýsi katalog fenoménů souvisejících se smrtí. Kdy se poprvé se smrtí setkáváme? Většinou když zemře některý z prarodičů, ale to často ještě pořádně nechápeme, co se vlastně stalo. Těžší zkouška nás čeká se smrtí rodičů a životních partnerů. Barnes rovněž zabíhá do různých, řekněme, průvodních okolností konce života jako strach ze smrti, nejlepší a nejhorší způsob jak zemřít, stáří, sny o smrti nebo poslední slova. Zmiňuje i zvyšující se množství lidí, kteří neumírají v rodinném kruhu, ale v nemocnici či pečovatelském domě. Přehledné shrnutí závěrů, ke kterým dospěl, by na konec knihy přirozeně umístil autorův bratr. Julian Barnes raději poděkuje budoucímu „příjemně mimóznímu“ (246) poslednímu návštěvníkovi svého hrobu a přestane psát.

Jestli by se Barnes pod svou odzbrojujícím nadhledem prodchnutou knihu podepsal i dnes, ví jen on sám. Krátce poté, co Žádný důvod k obavám dokončil, autorovi náhle zemřela žena. Možná by zauvažoval, jestli trochu nepřeformulovat například první větu: „V Boha nevěřím, ale schází mi.“ (7)

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Johana Labanczová, 26.03.2010 13:16
Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám
Každý z toho závěru může mít jiný dojem, ale já jsem škodolibost při jeho psaní rozhodně necítila. Spíš jsem si asi dovolila určité zestručnění (které zas měl zdůraznit šílenost, neuchopitelnost toho, co se stalo); závěr měl vyjádřit, že smrt člověka, který byl autorovi nejbližší - navíc krátce po vydání... "Žádného důvodu k obavám" a náhle - mohla pravděpodobně jeho vztah ke smrti ovlivnit.
Vložil: Pavel Tomeš, 25.03.2010 16:18
Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám
Poslední dvě věty recenze J.L. mi připadají pěkně jedovatý, takový dost škodolibý. Každopádně pro každýho, kdo knihu četl, úplně mimo.
Vložil: Ivo Fencl, 24.03.2010 14:34
Barnes, Julian: Žádný důvod k obavám
"Nikdy jsem netoužil, abych už nebyl sebou. Po zapomnění. Nejsem natolik přesvědčen o nicotnosti života, že by třeba příslib nového románu ve mně pořád dokola nevyvolával nový zájem." Roku 2008 se Julian Barnes (nar. 1946) místo dalšího románu spokojil s knihou úvah napsaných v letech 2005-07. Do češtiny... je přeložil Petr Fantys, knihu redigoval Petr Matoušek. Autor účtuje se vzpomínkami, traumaty, strachy, zklamáním i zesnulými rodiči, kteří se už bránit nemohou (máti by si četné fasety za rámeček nedala). Snaze o absolutní pravdu se tu po právu podřizuje vše, tedy až po hranici danou právě specifičností vnímání toho kterého spisovatele. Také Barnese. Vnímání nelze jistě zvát u psavců chorobou a nijak nezavádí, smiřme se však především s vypravěčem jako bytostným intelektuálem. Jen takový mohl slátat Obavy a taky je slátal, ve finále ale měla končit i pisatelova autoterapie. Nestalo se tak a ani stát nemohlo, byla přec hotova dávno a proběhla už tvorbou předchozích opusů vč. Flaubertova papouška a Arthura a George. A právě posledně zmíněný román - o tvůrci Sherlocka Holmese, který konal dobro tak snaživě, až se "usnažil", dere se na mysl při četbě Obav, figuru Arthura lze vnímat ve splynutí se zdejším vypravěčem a toho ztotožnit s Barnesem, jak si sám říká, když autobiografičnost i proklamuje (a Obavy se ostatně právě pro status non-fiction nemohli ucházet o literární cenu). V Boha nevěřím, ale schází mi, začíná Barnes. V Irvingově stylu pak vede životem plným nástrach a hrozby smrti - i strachu z ní, až se ve finále sami smíme rozhodnout, zda věřit či nevěřit v Boha. Tedy žádná demagogie? Ne, nicméně Barnes je opravdu oním Doylem ze svého nejlepšího románu, a tedy i tím, kdo Georgeovi dokázal... sice pomoci v rovině X, v té osobnější a podstatnější rovině Y už ale ne. Tak ho i zneužil a lze dnes s nepatrnou nadsázkou říct, že i sám Barnes zneužil novým esejem všechny čtenáře. Nebo ne? Odpoví každý sám, za sebe, ale Milan Kundera, dejme tomu, by tento čtivý konglomerát smetl. Se stolu. Pravda, je plný asociací. Jak z Jamese Joyce. Stimuluje. Klade otázky. Bohužel ale ne formou románu. To nelze vyčítat, ano. Příběhu měl Barnes dost, příběh si odpustil, to je i jeho právem, ale... Možná to vadí. Víc než u Flaubertova papouška. Jen laciný výprodej myšlenek naštěstí nenalézáme. Životopisných titěrností a povzdechů ovšem až moc. Nelze neuznat, že rezonují s ústředními tématy smrti a Boha, ale probírání rodinné korespondence podle mého názoru už leží za čarou. Barnesova skvělá metoda autoprůzkumu a průzkumu blízkých (která připomene našeho Ludvíka Vaculíka) je plně regulérním aktem, nelze však se zbavit podezření, že jde ve výsledku ponejvíc o umnou knihu pro bídně dnešní "lidi letu", o výpověď "éry nedostatku času". Jako bibli lze otevřít kdekoli, začíst se, ale... Efekt, pravda, bude menší než při postupu od začátku, i tak je však výstavba úvahy poněkud simulovaná. U většiny pasáží je, nemýlím-li se, až frapantně jedno, jestli k nim dorazíte až na samém konci nebo už na začátku. Přesto jsme zasaženi a... Jak postřehl Kierkegaard, subjektivita je jediným druhem pravdy, který stojí za poznání, nicméně Obavy, obávám se, naznačují řešení potyčky se smrtí a Bohem jen těm, co se našli v umění, zatímco smrt, to není umělec, jak se - naštěstí – také tady dočítáme. Není – a není ani povinností díla poskytovat recept na život, jenže... Autor možná až moc často jen poukazuje na myšlenkovou prázdnotu a beckettovskou absurditu světa, aniž do války postaví víc figurek než uspokojení z vlastního snění. Výsledek? Umná šedesátníkova zpověď, jež se ale měla jmenovat Žádný důvod k obavám pro mne. I navzdory tomu je, uznejme, zachycena tragika všelidské a speciálně, ba programově britské vlažnosti, tak jako pokrytectví a pruderní potlačování emocí pozůstalých, kdy smutek bývá i v krematoriu vnímán jako neostrovní slabost. A strach ze smrti? Strach ze smrti tak typický pro celý dnešní Západ? Barnes ho přesně vnímá. A jak? Vlitý v téže číši, z které zrovna vytekl strach z Boha a sexu. Přesné metafory a také postavy Julese Renarda a skutečného autorova bratra knihu, dá se říct, už vyloženě zachraňují. Druhá z figur, i když opět britsky odměřená, umenšuje i samožernost celku a pohledu, i tak ale chybí větší důraz na jaksi jednoduše ženské pojetí života ve smyslu péče o dítě i prapotomstvo. A Renard? I zde jde o bystrý literárně historický portrétem tvůrce, který podobně jako Barnes disponoval silnou empatií pro smrt a který úplně po právu váhal, zda lidé s velmi dobrou pamětí mohou vůbec myslet obecně. Vedle něj dojde ale opět i na Flauberta - a hlavně Montaigna. Na poli literatury ostrovní i třeba na Maughama. Jako jedenadvacátý opus v kontextu Obavy obstojí, ale proč je anketa týdeníku New York Times Book Rewiew řadí mezi deset nejpozoruhodnějších knih roku 2008, stojí za diskusi. Snad že my všichni v první řadě myslíme denně na smrt hrozící našim blízkým? Že ona opravdu není umělec a ani by to o sobě nikdy netvrdila? Snad. Umělci jsou nespolehliví, dodává koneckonců Barnes. Zato ona vás ve štychu nikdy nenechá.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 4055x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce