Palahniuk, Chuck: Neviditelné nestvůry

Palahniuk, Chuck
Neviditelné nestvůry

ukázka beletrie zahraniční

Skok do dne, kdy mi odstřihli a sundali obvazy. Nevíte co čekat, ale všichni lékaři a sestry a medici a sanitáři a údržbáři a kuchaři, co jich v nemocnici je, se stavili a nakoukli dveřmi, a když jste je u toho přistihla, tak zablafali gratulujeme, a koutky úst se jim roztáhly doširoka a roztřásly, strnulý, mdlý úsměv.

 

Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry, přel. Richard Podaný, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 224 stran

Skok do dne, kdy mi odstřihli a sundali obvazy.
Nevíte co čekat, ale všichni lékaři a sestry a medici a sanitáři a údržbáři a kuchaři, co jich v nemocnici je, se stavili a nakoukli dveřmi, a když jste je u toho přistihla, tak zablafali gratulujeme, a koutky úst se jim roztáhly doširoka a roztřásly, strnulý, mdlý úsměv. Vypoulené oči. To je můj výraz. A já zase a znovu zvedala kus kartonu, co jim říkal:
Děkuji.
A pak jsem utekla. Po tom, co mi od Espre přišly nové letní šaty bez ramínek z bavlněného krepu. Sestra Kateřina nade mnou celé dopoledne stála s kulmou, dokud jsem z vlasů neměla ten veliký máslový dort s krémovou polevou, veliký účes, co nikde nezasahuje do tváře. Pak přinesla Evie nějaký mejkap a namalovala mi oči. Já si navlékla nové rajcovné šatečky a nemohla jsem se dočkat, kdy se začnu potit. Celé to léto jsem neviděla zrcadlo, a kdyby ano, nedošlo by mi, že to jsem já. Neviděla jsem policejní snímky. Když Evie i sestra Kateřina skončily, řekla jsem: „Hatuheď mouše teídop rdee.“
A Evie na to: „Nemáš zač.“
Sestra Kateřina řekla: „Ale před nedávnem jste obědvala.“
Bylo dost jasné, že mi tu nikdo nerozumí.
Povídám: „Čhoud ibis tuhemi dlípok?“
A Evie na to: „Jo, to jsou tvoje boty, ale neboj, neodřu ti je.“
A setra Kateřina: „Ne, pošta zatím žádná, ale do věznice můžeme napsat, až si schrupnete, má milá.“
Nechaly toho a šly. A. Nechaly mě samotnou. A. Jak hrozné to může s mým obličejem být?
A někdy může znetvoření hrát i ve váš prospěch. Všichni ti lidi s piercingem a tetováním a cejchováním a skarifikací… Nakonec pozornost jako pozornost, ne?
Když jsem vyšla ven, poprvé jsem si všimla, že mi něco uteklo. Vždyť někam prostě zmizelo celé léto. Všechny ty mejdany u bazénu a polehávání na přídích motorových člunů s metalízou. Chytání bronzu. Lov na kluky v kabrioletech. Došlo mi, že všechny pikniky a softbalové zápasy a koncerty mi prostě nějak protekly mezi prsty a změnily se v pár fotek, které Evie dá vyvolat nejdřív někdy kolem Díkůvzdání.
Když jsem vyšla ven, byl svět po té nemocniční bílé a zase bílé samá barva. Jako jít za duhu. Jdu do supermarketu – a nakupování mi připomíná hru, kterou jsem hrála naposled jako holčička. Jsou tu všechny moje oblíbené značkové výrobky, všechny ty barvy, dijonská hořčice, rýžové těstoviny Rice-A-Roni, nudle Top Ramen, všechno to bojuje o moji přízeň.
Tolik barev. Celý posun ve standardech krásy, takže nic vlastně nevyčnívá.
Celek menší než součet jeho částí.
Tolik barev na jediném místě.
Kromě té duhy ze značkových výrobků se není na co jiného dívat. Když se podívám na lidi, vidím všem jenom hlavu zezadu. A i když se otočím superrychle, zahlídnu nejvýš ucho něčí odvracející se hlavy. A lidi si povídají s bohem.
„Bože,“ říkají. „Viděls to?“
A taky: „To byla maska? Kriste pane, není na Halloween trochu brzy?“
Všichni najednou mají náramně napilno, musí si číst etikety na francouzské hořčici a těstovinách.
Takže si vyberu krocana.
Nevím proč. Nemám žádné peníze, ale beru si krocana. Hrábnu do velikých zmrzlých krocanů, mezi ty veliké tělově zbarvené kusy ledu v mrazicím boxu. Hrabu se tam, dokud nenajdu největšího krocana, a zvednu ho v té jeho žluté plastové síťce jako dítě.
Dovleču se do přední části obchodu, jdu rovnou skrz pokladny a nikdo mě nezastaví. Nikdo se ani nepodívá. Všichni si čtou v novinách, jako by tam byla mapa k pokladu.
„Sídžgfn dájof atnbek,“ říkám. „Nej vakžt išvyšn sednsd.“
Nikdo se nepodívá.
„NCHC KRCN ZDRM,“ říkám svým nejlepším břichomluveckým hlasem.
Nikdo ani nepromluví. Leda snad pokladní. Mohu poprosit o dva doklady totožnosti? ptají se lidí, kteří jim chtějí vystavit šek.
„Fgjrn ájufnv vjů,“ říkám. „Xajdaj kanjww sajs drh!“
A teprve pak, teprve pak se ozve nějaký chlapeček: „Hele, mamí, koukej támhle! Ta nestvůra krade!“
Všichni se samou trapností přikrčí. Všem hlavy zapadnou mezi ramena, jako by se táhli o berlích. Čtou si titulky z bulváru usilovněji než kdy dřív.
Nestvůrná dívka zcizila oblíbený velikonoční pokrm!
A tady mě máte, smažím se v šatech z bavlněného krepu, v náručí desetikilového krocana, krocan se potí, moje šaty jsou skoro průhledné. Bradavky mám na kámen ztvrdlé, tisknou se na žlutou síťku, ve které je ten kus ledu. Pod tím velikým máslovým dortem s krémovou polevou, pod tím účesem jsem já. Nikdo se na mě nedívá, jako kdybych vyhrála něco významného.
Nějaká ruka sletí, dá klukovi facku, kluk začne bulet.
Brečí, jak brečíte, když jste neudělali nic špatného, ale stejně vás potrestali. Venku zapadá slunce. Venku všechno zmrtvělo, kromě toho hlásku, co se ječivě znovu a znovu ptá: Za co jsem dostal? Já nic neudělal. Za co jsem dostal? Co jsem udělal?
Chytila jsem krocana. Šla jsem zpátky do nemocnice La Paloma, jak nejrychleji jsem dokázala. Už byla skoro tma.
Celou tu dobu jsem svírala krocana. A říkala jsem si: Krocani. Racci. Straky.
Ptáci.
Ptáci mi sezobali obličej.
Když jsem se vrátila do nemocnice, po chodbě proti mně šla sestra Kateřina. Vedla nějakého muže a jeho vozík s kapačkou, ten muž byl celý zabalený do gázy a ověšený hadičkami a plastovými pytlíky se žlutými a červenými tekutinami, co vtékaly do něj a vytékaly z něj.
Ptáci mi sezobali obličej.
Pořád z větší a větší blízkosti sestra Kateřina křičela: „Juhůů! Mám tady někoho, koho určitě moc ráda poznáte!“
Ptáci mi sezobali obličej.
Mezi mnou a jimi je logopedická ordinace, a když tam zapadnu, potřetí tam je Brandy Alexanderová. Královna všeho dobrého a laskavého má na sobě nějaké šatečky bez rukávů od Versaceho plus sezónní drtivý pocit zoufalství a rozkladné smířenosti. Oddaná ideálu tělesné krásy, a přece ponížená. Živoucí, a přece zmrzačená. Nejvyšší královna je to nejpůvabnější cosi, jaké jsem kdy viděla, a tak jen trčím ve dveřích a dívám se.
„Muži,“ vykládá logopedka, „při řeči kladou důraz na adjektiva.“ Říká: „Například takhle: Jste dnes tak půvabná.“
Brandy je tak půvabná, že kdybyste jí usekli hlavu a položili ji na modrý samet a dali do výlohy u Tiffanyho, někdo by si ji koupil za milión dolarů.
„Žena by naopak řekla: Jste dnes tak půvabná. Teď vy, Brandy,“ vybízí logopedka. „Vyslovte to a důraz položte na příslovce, ne na adjektivum.“
Brandy Alexanderová zvedne svoje Báječně borůvkové oči ke mně, ke dveřím, a povídá: „Ty tam v tý póze, jsi tak děsně šeredná. Co je, kecnul si ti na ksicht slon?“
Brandy má takový hlas, že skoro neslyším, co říká. V tom okamžiku prostě jen Brandy hrozně zbožňuju. Mám z ní takový dobrý pocit, jako když jste krásná a podíváte se do zrcadla. Brandy je moje instantní královská rodina. Moje jediné všechno, pro co žít.
Povídám: „Stůrj sejvo sý,“ a položím studeného, mokrého krocana logopedce do klína, takže tam na kožené otočné kancelářské židli sedí pod deseti kily mrtvého masa.
Sestra Kateřina na mě zblízka z chodby haleká: „Juhůů!!“
„Chůzy ťondzop bžádt,“ povídám a vezu logopedku na židli ven na chodbu. Říkám: „Nuhehe máznach vlýnazmť.“
Logopedka ke mně zvedne usměvavou tvář: „Nemusíte mi děkovat, vždyť to je jen moje práce.“
Jeptiška dorazila s tím mužem a jeho kapačkou na kolečkách, zas někdo nový, bez kůže nebo s rozmlácenými rysy, anebo s vytlučenými zuby, muž, který by pro mě byl dokonalý. Moje jediná pravá láska. Můj deformovaný nebo zmrzačený nebo chorobný princ. Moje nešťastně žili, dokud neumřeli. Moje odporná budoucnost. Nestvůrný zbytek mého života.
Zabouchnu dveře ordinace a zamknu se vevnitř s Brandy Alexanderovou. Na stole leží logopedčin zápisník a já po něm sáhnu.
Zachraň mě, píšu a pak tím Brandy zamávám před obličejem. Píšu:
Prosím.

Skok na Brandiny ruce. Vždycky to začíná jejíma rukama. Brandy Alexanderová natáhne ruku, jednu z těch chlupatých kloubnatých rukou, na paži až k lokti smáčknuté a stísněné žilky pod náramky všech barev. Brandy Alexanderová je sama o sobě takový posun ve standardech krásy, že nic nevyčnívá. Dokonce ani vy.
„Tak co je, holka, co se ti stalo s tváří?“ ptá se.
Ptáci.
Píšu:
Ptáci. Ptáci sezobali.
A začnu se smát.
Brandy se nesměje. Brandy se ptá: „To má jako znamenat co?“
A já se pořád směju.
Jela jsem po dálnici, píšu.
A já se pořád směju.
Někdo po mně vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát.
Kulka mi utrhla celou čelist.
Pořád se směju.
Šla jsem do nemocnice, píšu.
Neumřela jsem.
Směju se.
Tvář mi vrátit nemohli, protože ji sezobali racci.
A přestanu se smát.
„Holka, ty máš ale děsnej rukopis,“ na to Brandy. „Tak povídej, co dál.“
A já začnu plakat.
Co dál? píšu. Musím jíst dětskou výživu.
Nemůžu mluvit.
Kariéra fuč.
Nemám kde bydlet.
Snoubenec mě opustil.
Nikdo se na mě nechce ani podívat.
Nejlepší kamarádka mi zničila všechny šaty.
Pořád brečím.
„Co dál?“ ptá se Brandy. „Povídej, chci to slyšet všechno.“
Ten kluk, píšu.
Kluk v supermarketu řekl, že jsem nestvůra.
Báječně borůvkové oči se podívají přímo na mě tak, jak to žádné jiné neudělaly celé léto. „Máš úplně rozhašenej pohled na svět,“ říká Brandy. „Dokážeš mluvit jenom o sračkách, co se už staly.“
Říká: „Na minulosti ani přítomnosti svůj život založit nemůžeš.“
Brandy říká: „Musíš mi povědět něco o svojí budoucnosti.“
Brandy Alexanderová vstane, na nohou má ty páskové pastičky na chodidla ze zlatého lamé. Nejvyšší královna vyndá z kabelky bez řemínku pudřenku osázenou drahokamy a otevře ji a podívá se dovnitř, do zrcátka.
„Ta doktorka,“ ozvou se grafitové rty, „ta logopedka někdy podobný situace vyhodnotí tak blbě.“
Velká ošperkovaná osvalená ruka mě posadí na židli, ta je ještě od jejího zadku zahřátá, a Brandy mi podrží pudřenku, abych se mohla podívat dovnitř. Místo pudru je tam fůra bílých pilulek. A místo zrcátka portrétní fotka Brandy Alexanderové, která se usmívá a vypadá skvěle.
„To jsou vicodiny, holka,“ pokračuje. „Medicínská škola Marilyn Monroe. Ta tvrdí, že jakákoli nemoc se dá vyléčit, když do sebe naházíš dost prášků.“
Říká: „Ber. Posluž si.“
Hubená a věčná bohyně Brandina obrázku se na mě usmívá přes moře analgetik. Tak takhle jsem se seznámila s Brandy Alexanderovou. Takhle jsem našla sílu nepokračovat ve svém předešlém životě. Takhle jsem sebrala odvahu neskládat to dohromady ze stejných starých dílků.
„No a teď,“ říkají grafitové rty, „teď mi o sobě všechno řekni jako před chvílí. Všechno to napiš. Vyprávěj mi to pořád dokola. Vyprávěj mi o svým umrněným životě třeba celou noc.“ Královna Brandy na mě namíří dlouhý kostnatý prst.
„Dokud nepochopíš,“ pokračuje, „že to, co vykládáš, je jenom příběh. Že se to už neodehrává. A až ti dojde, že takovej příběh jsou jenom slova, že to klidně všecko můžeš rozdrobit a naházet minulost do popelnice,“ končí Brandy, „tak začneme přemýšlet, kdo z tebe bude.“

 

© Richard Podaný
ukázka je z knihy Neviditelné nestvůry
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2837x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce