Palahniuk, Chuck: Neviditelné nestvůry

Palahniuk, Chuck
Neviditelné nestvůry

studie beletrie zahraniční

Doslovů k románům Chucka Palahniuka už bylo tolik, že by se z nich mohla sestavit kniha zvící Ottova naučného slovníku. Takže je těžké vybalit na zkušené čtenáře nějakou objevnou myšlenku, originální životopisné datum či šokující údaj.

 

Velmi dobře viditelné a nezvykle krásné nestvůry
Chuck Palahniuk
: Neviditelné nestvůry, přel. Richard Podaný, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 224 stran
 

Sběratel podivností
Chci vidět profil autora.
Blesk.

Doslovů k románům Chucka Palahniuka už bylo tolik, že by se z nich mohla sestavit kniha zvící Ottova naučného slovníku. Takže je těžké vybalit na zkušené čtenáře nějakou objevnou myšlenku, originální životopisné datum či šokující údaj. Všechno to mají věrní čtenáři v malíčku. Oznámit jim, že Palahniuk začal psát, protože se mu rozbila televize? Že se jeho otec v dětství málem stal obětí vraždy a v dospělosti si to zopakoval, tentokrát už s podstatně horším výsledkem? To je staré jako vtipy o tchýních. Tudíž by se chtělo nepsat o Palahniukovi vůbec a místo toho sem dodat třeba sbírku rad, co by měl člověk dělat, když se chce zbavit skvrn od spermatu na vánočním ubruse, jak dát okolí najevo, jestli při sexu dáváte přednost bukake, prstění či dvojitému barbánkovi, nebo jak poznat, že hotel, ve kterém jste se ubytovali, zasáhla atomová bomba. Prostě důležité informace.

Jenže, mezi čtenáři můžou být i lidé, pro které je tohle první setkání s Palahniukem a lační po informacích. Pro ty máme několik zpráv:

Za prvé, je dobře, že začínáte právě touhle knihou. Je to totiž Palahniukova prvotina. Prvotina, kterou se neproslavil – tu čest měl až o něco pozdější Klub rváčů. Vydavatelé knihu odmítli, protože se jim zdála příliš zvrácená a temná (zatímco Klub rváčů jim zřejmě přišel jako věc, která se dá číst dětem před spaním). A to jsou přitom paradoxně Neviditelné nestvůry ve srovnání s pozdějšími Palahniukovými díly desetkrát vylouhovaný čajíček... a navíc snad jeho nejoptimističtější a nejpohodovější dílo.

(Mimochodem, s tou prvotinou to není tak úplně pravda... ještě předtím Chuck Palahniuk napsal román Insomnia: If You Lived Here, You´d Be Home Already, ale ta nikdy nevyšla, jen kousek z ní byl zkanibalený do Klubu rváčů, takže v podstatě skoro ani nelžu.)

A za druhé... pokud chcete fakta, přečtěte si nějaký jiný doslov. Třeba k Programu pro přeživší. Nebo Zalknutí. Od posledně se zase tak moc nezměnilo – tedy až na to, že se Chuck Palahniuk přiznal, že je gay. Stalo se tak po menším trapasu, když se ve slabém okamžiku prokecl před novinářem, zapřísáhl ho mlčenlivostí, pak dospěl k názoru, že to na něj novinář stejně hodlá prozradit, tak to radši prozadil sám a prohlásil novináře za parchanta... ovšem novinář nic neprozradil, takže byl Palahniuk nejen za homosexuála, ale i za idiota a nezbylo mu nic jiného než se potupně omluvit.

Tohle přiznání bylo ranou i pro jeho nehomofobní fanoušky – muž, jehož Klub rváčů se stal manifestem macho stylu a který je považovaný za autora, jenž vyjadřuje pocity současné generace mužů je, s prominutím, bukvice? Co to o nás vypovídá? Máme začít skupovat lubrikanty a zastřihovat si chlupy na zadku?

Ale člověk se musí smířit s tím, že v dnešním světě se hodnoty tříští jako hlinění holubi na střelnici. A koneckonců autorova sexuální orientace je jen jeho věc... i když se jí možná mnohé vysvětluje. Tím teď nemyslím to, že jeho hrdinové s oblibou dlouze rozebírají zastrkávání předmětů do konečníku (viz legendární omdlévací povídka Střeva), spíš by to mohlo objasnit roli žen v jeho knihách, které fungují v rovině až magických bytostí, něco mezi jednorožcem a ježibabou. Mají dar hrdinu spasit i vrhnout do záhuby. A možná je to i odpověď na Palahniukovu obvyklou otázku, jaká je generace mužů vychovávaných ženami.

Teplá.

Co ještě říct, co nebylo řečeno dříve? Natočil se film podle jeho knihy Zalknutí, který je dokladem toho, jak špatně to může skončit, když je režisér zároveň scenáristou. Zalknutí je snímek invenční asi jako kniha namluvená na cédéčku... a stejně tak obrazově pestrý. Také se stále mluví o natočení Neviditelných nestvůr (v hlavní roli Jessica Biel?) a David Fincher se vyslovil, že by rád zaštítíl Deník jako televizní seriál pro HBO a možná ho i režíroval (aspoň první díl). Pokud se to nějak pohne, budeme vás o novinkách informovat v další knize.

Víc už mě toho moc nenepadá. Jdu si oholit chlupy na zadku a pak se vrátím s další kapitolou.

 

Trochu opožděná prvotina
Chci vidět objektivní názor.
Blesk.

Několik údajů na úvod. Neviditelné nestvůry byly napsány začátkem devadesátých let, ale poprvé vyšly až v roce 1999, jako Palahniukův třetí román, až po Klubu rváčů a Programu pro přeživší. A už v této prvotině (autora napadla při čtení ženských časopisů, kdy si řekl, jestli by se tímhle podivným jazykem dal napsat román) se na molu promenují všechny klady Palahniukovy tvorby, jeho styl, jeho myšlenky i jeho manýry. Nabízí všechno, co jeho pozdější romány, jen ne v tak vybroušené podobě. Autor ještě nedosáhl své budoucí civilnosti, preciznosti a zaostřenosti, a tak, podobně jako hrdinové, je i jejich příběh umělý a vonící plastem. 

Navíc u nás kniha vychází dost pozdě, v době, kdy už Palahniukův výrazný styl ztratil na novosti, a tak místo originální pecky můžou Neviditelné nestvůry působit spíš jako autoparodická kopie. Palahniuk chrlí na čtenáře další a další zajímavé nápady, ale ten hlavní se mu v tom chvílemi ztrácí.

Což ovšem neznamená, že by to pořád nebyla skvělá kniha (rozhodně lepší než Snuff) a že by se u ní člověk neřezal smíchy a nepřekonával zvracení (obvykle obojí zároveň). Už tady je vidět obrovský talent. A to jak ve vyzobávání detailů (ve kterých, jak známo, je ukrytý nejen ďábel, ale i pravda), tak v hrátkách s příběhem.

Neviditelné nestvůry by se daly nazvat existenciálním punkem, nebo, když použijeme názvosloví příběhu, Přáním smrti na prozaku. Obrací se klasický postup, ve kterém román začíná pohodově a postupně se čtenáři spolu s hrdiny hrouží do větších a větších depresí. U Neviditelných nestvůr je to naopak. Hned na začátku máme vraždu, šílenství, požár a svatbu. A teprve v průběhu děje se rozkrývá pozadí všech událostí a odhalují se motivy hrdinů. Ukazuje se, že hrdinka, která je zpočátku popisovaná čistě jako oběť obklopená zlem, není zdaleka tak nevinná, že je to spíše nešťastná manipulátorka a že démoničtí padouši kolem ní nejsou ani náhodou tak ďábelští a proradní. To, co se zpočátku zdá být aktem zloby, je v podstatě ryze pozitivním gestem vzpoury.

Palahniukův styl je tady čirý a nevybroušený... a přistupovat k němu budete asi podle toho, kolik jeho knih jste už četli. Pokud je to vaše prvotina, budete oslněni a uchváceni. Pokud už máte Palahniuka v krvi, může se vám to jevit jen jako sbírka starých osvědčených hitů.

Výrazný styl je totiž dar i prokletí. Vyzdvihne vás nad ostatní, udělá z vás kult... a časem z vás může udělat vaši vlastní karikaturu. A Palahniukův styl, založený na vypichování detailů, lakonickém vyjadřování, rytmických hláškách opakovačkách, mixování ošoupaných maličkostí, zákulisních informacích z těch nejpodivnějších oborů, minimalismu a ironické makabróznosti, je poznatelný i ve tmě, mlze a s nalepenými mikulášskými vousy. A Palahniuk si je toho vědom a bojuje s tím soustavným experimentováním. Nezbavuje se úplně věcí, které ho odlišují od ostatních, to by byla škoda, ale utlumuje je a přidává vždycky něco nového. Napsal reportáže a záznamy ze skutečného života, které jsou někdy ještě podivnější než jeho knihy (Stranger that Fiction, Fugitives and Refugees). Ubral na obrátkách a knihami jako Ukolébavka či Deník se pokusil o klasický horor. Strašidla je sborník povídek a ve Snuffu a Rantu vyprávěl příběh z pohledu několika různých osob.

Palahniuk prostě dělá to samé, co jeho hrdinové. Snaží se přetvořit sám sebe.

Ale Neviditelná monstra, to je ještě klasika. Chuck Palahniuk v čistém a neředěném stavu. Tak si dejte decku. Ale bacha, rychle stoupá do hlavy.

 

Příběh vraždy, lásky, nevěry a plastické chirurgie
Chci vidět pocity.
Blesk.

Základní fakt života je ten, že v něm všichni chceme hrát hlavní roli. Ostatní lidé jsou stvořeni jen jako kulisa, jako pouzí statisté. O to je smrt větší svině. Sesadí nás z postu hlavního hrdiny. Staneme se jen poznámkou pod čarou v životě někoho jiného, někým určeným čistě k tomu, aby naši přátelé mohli projevit emoce, případně se rozhodnout, že změní svůj život, aby nedopadli jako my. Najednou už nejste hrdina svého života, jste jen intermezzo v životech ostatních. Jako když ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu umře komický homoseuxál, aby tam zazněl trochu vážnější tón... ale jelikož je všem divákům celkem ukradený, tak to zase tak nebolí. Je to jen krátký, lehce smutný okamžik a zase se můžeme smát. 

Uvědomili jste si to někdy? Že můžete být jen vážnější tón v cizích životech? Že můžete být ten chlápek, který umře, aby pak jeho manželka/milenka mohla se slzami v očích začít hledat toho pravého, jak je to obvyklé v romantických filmech?

Všichni chceme hrát hlavní roli. O cenu za vedlejší roli nikdo nestojí.

Chci vidět depresi.O hlavní roli usilují i Palahniukovi hrdinové. Hrdinové žijící mimo společnost, „milí malí sociopaté“, slušní, zdvořilí, odtažití, cyničtí, pozorující život, ale žijící tak trochu mimo něj. Jsou to v podstatě zhmotnění autoři. Komentátoři, nikoliv prožívači. Mezi nimi trčí hrdinka Neviditelných nestvůr jako King Kong na sjezdu trpaslíků. Zatímco ostatní Palahniukovy postavy vyčleňuje za světa sektářská výchova, sexuální úchylka, smrtící tajemství (nebo je to naopak a hrdina je jediný soudný člověk v šíleném světě), tak tady je hrdinka od světa oddělená závojem zvícím železné opony v Národním divadle. Díky ustřelené čelisti nemůže mluvit... a i kdyby mohla, tak zkuste vést nezávaznou konverzaci s někým, kdo vypadá, jako by uprchl z natáčení zombie hororu. Je pro okolní svět neviditelná, a tak může jen pozorovat a komentovat. Není to koneckonců ani moc ženská bytost, je cynická a odtažitá. Možná i proto vydavatelé román odmítli. Chladný parchant může být chlap. Žena s emočním životem ledové kry působí děsivě. A navíc hrdinka, která zjistí, že sice krása přináší moc nad lidmi, ale stáváte se její obětí – zato strach přináší ještě větší moc a s ní i svobodu.

Blesk.

Že by tohle byl jeden z fíglů Chucka Palahniuka? Popularita díky hnusu? Osvobození hrůzou?

„Kdykoli vidím v novinách fotku dvacetileté holky, kterou někdo unesl a análně znásilnil a oloupil a zabil, a oni vybrali snímek, na kterém je tak mladá a usměvavá, místo abych dumala, jaký to je hrozný, smutný zločin, tak si pudově řeknu, tý jo, byla by fakt kočka, kdyby neměla tak děsnej raťafák. A reakce číslo dvě: pro případ, že by mě někdo taky tento, unesl a análně usouložil k smrti, bych si měla pořídit slušnou portrétní fotku. A reakce číslo tři je prostě to, že se mi aspoň zmenšila konkurence.“

Palahniukovy knihy jsou jako prostorové obrazy. Příběh je rozbitý do střípků, na které když pozorně zaostříme, vidíme z nich vystupovat trojrozměrné předměty. Neviditelné nestvůry nejsou výjimkou. Děj skáče z přítomnosti do minulosti, je nelineární, odbočuje, klikatí se a je i mozaikou nápadů a úvah, které jsou často jen tak naťuknuté a ponechány svému osudu. Je to o peklu, které přináší krása a pohledy ostatních? Je to o lásce? Je to o hledání boha? O ovládání rodiči? Je to o tom, že všechno je jen chemickou reakcí, všechno je jen věc? Je to o světě a naší budoucnosti? Naší ztracené budoucnosti?

Ano, Palahniuk je v Neviditelným nestvůrách globálnější a podobně jako Warren Ellis se i on nasraně rozčiluje, kam zmizela budoucnost. Kdy přestala být toužebně očekávanou a začal z ní jít strach? Kde máme lítající auta? Kam vyšuměly sny o letech na cizí planety? A podobně jako Ellis dochází i Palahniuk k názoru, že jsme vyměnili objevitelské pudy za luxus. Spíš než na kosmický průzkum se věda soustředí na kosmetický. Místo létajících aut se snažíme mít největší televizní obrazovky, lepší léky na nervy a super extra parádní absorpční vložky. Veškeré výdobytky vědy se stávají součástí buď módy, nebo jako startovací výstřel k novým sexuálním úchylkám. „Místo výletu do Francie zvolíme pračku.“ A tak je to i s budoucností. Naše budoucnost bude peklo na zemi – ale s perfektními pračkami.

Takže je kniha odsudek současného stavu společnosti? Ne. Palahniuk nezaujímá stanoviska, nekritizuje, spíš překvapeně a pobaveně pozoruje ty divný věci, které jsou lidé schopní dělat, aby si zajistili pět vteřin slávy, čtyři vteřiny štěstí nebo aspoň tři vteřiny uspokojení.

Neviditelné nestvůry jsou také chválou umělosti. Oslavou farmaceutického průmyslu. Ódou na plastickou chirurgii. Protože jen umělost nás dělá lidmi. Alespoň podle Palahniuka. Jeho romány jsou jak Frankenstein puštěný pozpátku. Na začátku začínáme jako monstra, stvořená touhami a defekty našich rodičů a sourozenců. A je třeba nás zničit, abychom mohli vzniknout nanovo. Někdy nás zničí okolí, někdy se zničíme sami. V této knize se hrdinové snaží zničit sami. Na rozdíl od ostatních Palahniukových románů, kde je k sebedestrukci postrčí až příběh, tady je to jejich cílem hned od začátku. Zničení svého původního já. Prostřednictvím kosmetické chirurgie, prášků nebo kulovnice. Sebedestrukcí ke štěstí. Postavy ničí svou původní identitu a mění se v něco nového – díky čemuž může Palahniuk rozehrávat svou temnou verzi vaudevillové komedie s tisícem záměn a omylů. Díky proměně se lidé potkávají, ale nepoznávají.

Palahniukovi hrdinové jsou přetvořenci. Mění se v ženy, monstra, nebo spasitele. Někteří mění sebe, někteří realitu – kupříkladu rodiče hlavní hrdinky, kteří se vidí jako pronásledované bojovníky za práva homosexuálů. Každý je někým jiným. To, co je obvykle odsuzováno, používá autor jako cestu ke spáse. Koneckonců, co je realita jiného, než fikce, která má dobrého PR agenta?

Kdosi pronesl moudro, že nikdo není ostrov. Měl pravdu. Z ostrova na ostrov se totiž dá doplavat. Všichni jsme planety, každý ve vlastní galaxii. Bez ohledu na to, jak někoho milujete, když se louže jeho krve rozšíří až moc blízko, stejně ucouvnete. To je jedna z myšlenek knihy. A druhá je: Čím více lidí nás sleduje, tím jsme svobodnější. Hysterie má cenu, jen když vás někdo sleduje. Když nás bude poslouchat dost lidí, můžeme na sebe říct všechno. A ještě jedna myšlenka na závěr: Bůh nedělá nic, než že nás pozoruje, a zabije nás, když ho začneme nudit. Proto nikdy, nikdy nesmíme začít být nudní.

V tom případě je Chuck Palahniuk nesmrtelný.

 

© Jiří Pavlovský
text vyšel jako doslov v knize Neviditelné nestvůry
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3382x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce