Bruin Hüblová, Magda de (o Temné komoře Damoklově W. F. Hermanse) (in Knižní novinky)

Bruin Hüblová, Magda de (o Temné komoře Damoklově W. F. Hermanse) (in Knižní novinky)

rozhovor překlad

V české premiéře se nám románem Temná komora Damoklova představuje jeden z nejvýznamnějších nizozemských spisovatelů 20. století Willem Frederik Hermans (1921–1995); román v překladu Magdy de Bruin Hüblové vydalo nakladatelství Host. Překladatelce jsme položili pár otázek.

Rozhovor s překladatelkou Magdou de Bruin Hüblovou
Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova,  z nizozemského orig. De donkere kamer van Damokles přel. Magda de Bruin Hüblová, doslov Milan Kundera, Host, Brno 2010, 352 s.

V české premiéře se nám románem Temná komora Damoklova představuje jeden z nejvýznamnějších nizozemských spisovatelů 20. století  Willem Frederik Hermans (1921–1995); román v překladu Magdy de Bruin Hüblové vydalo nakladatelství Host. Překladatelce jsme položili pár otázek:

Milan Šilhan: Willem Frederik Hermans je spolu s Harrym Mulischem, Gerardem Revem a Hugo Clausem počítán mezi největší moderní nizozemsky píšící autory. Kromě Reveho je nyní známe i z českých překladů. Jak byste tyto autory v krátkosti srovnala? Čím se od nich odlišuje Hermans?
Magda de Bruin: Nejlepší možná bude, když řeknu, jak se na ně díval Hermans, protože to současně něco vypovídá i o jeho osobě a o jeho přístupu k literatuře. Ze jmenované trojice si jako spisovatele doopravdy vážil jedině Gerarda Reveho – s ním se také asi deset let přátelil (načež se s ním náhle a definitivně rozešel, jak se Hermansovi stávalo častěji). V dopise ze září 1957 píše Hermans Revemu, že ho považuje za „monolitického autora“, jako je např. Kafka a Hemingway. Myslí tím spisovatele, kteří píší, jako by kniha byla z jediného kusu. Sebe charakterizuje naproti tomu jako „fragmentárního autora“, chybí mu prý trpělivost – „Píšu krátké odstavce, protože mě v určité chvíli námět otráví a přejdu na jiný“. S Harrym Mulischem vedl v roce 1969 proslulou debatu, ze které vyplynul i jejich odlišný přístup k literatuře. Kde Mulischovi jde o společenskou angažovanost a aktuálnost literární tvorby (říká přitom: „Pravdu považuju za něco pro vědu, ale vůbec ne pro politické akce.“ A dodává: „Když kolem přejde někdo s balonkem s nápisem ,Revoluce zvítězí‘, není to výrok, který by patřil do kategorie pravdivých nebo nepravdivých. A přesto ho považuju za smysluplný výrok.“), namítá skeptický a střízlivý Hermans (v tehdejší terminologii „pravičák“, jak ho i Mulisch s gustem tituluje): „Možná mám taky jakési poslání. Nejenže je stav příšerný, ale je podle mě příšerný proto, že lidská psyché není taková, jak si všichni ti, co chtějí zlepšovat svět, představují. Ve svých knihách chci tedy vlastně poukázat na omezené možnosti, které člověk psychicky vzato má. Jsem přesvědčen, že člověk nemá vlohy na to, aby měl rád druhé lidi, a proto stav věcí musí zůstat takový, jaký je.“ Vláma Huga Clause považuje za epigona, „módního umělce“, „ne za zajímavého člověka, který má co říct“. V rozhovoru z roku 1962 charakterizuje Hermans svou pozici v rámci nizozemské literatury takto: „Mám pocit, že chci zcela odlišné věci než většina ostatních spisovatelů; mám pocit, a neplatí to jen pro moderní spisovatele, ale i pro dřívější generace, že se víc než já podřizovali módě. V Nizozemsku panuje silný pocit, že se na dění ,musíme podílet‘, ,musíme zemi dostat na evropskou úroveň‘; ten úmysl je sám o sobě dobrý, ale často to nejde dál, než že tu imitujeme pár spisovatelů, kteří vzbudili pozornost v cizině. (...) Obtíž, na kterou nizozemský spisovatel naráží, je v tom, že nizozemské problémy nebývají mezinárodními problémy.“

M.Š.: Proč byl z Hermansova díla vybrán pro první český překlad právě román Temná komora Damoklova z roku 1958? Můžete o tomto díle říci něco bližšího?
M.d.B.: V lednu 2008 se na mě obrátil Host s nabídkou, abych tento román přeložila. Zřejmě v tom sehrál roli nizozemský literární fond NLPVF (od začátku letošního roku pod názvem Nederlands Letterenfonds), protože ten kromě současných autorů systematicky upozorňuje i na klasiky (v brožurách Předváleční klasikové a Pováleční klasikové). Pokud vím, fond vydání těchto autorů honoruje dokonce ještě výrazněji než současné autory. Temná komora Damoklova je první román, kterým Hermans v Nizozemsku opravdu prorazil. Paradoxní je, že Hermans sám ho považoval za celkem konvenční dílo – mnohem víc si cenil svých surrealistických textů. Knihu psal dlouho a obtížně – v roce 1955 píše Revemu: „K mému neštěstí má tenhle Bratr Karamazov (myslí tím nakladatele van Oorschota, proslulého mj. vydáváním ruské knižnice, se kterým měl už v té době různé rozpory, pozn. MdB) v rukách mnou podepsanou smlouvu na román (Temná komora Damoklova), který jsem pořád ještě nenapsal, a co jsem napsal, to jsem vyhodil.“ Čtenářský úspěch ho překvapil, protože „i já jsem měl v osmapadesátém války a odboje plné zuby.“ Je to tedy napínavý příběh bezbarvého trafikanta Osewoudta, který se díky tajemnému Dorbeckovi, svému mužnějšímu dvojníkovi, zaplete do odboje, slepě se řídí pokyny, ale po skončení války je naopak obviněn z kolaborace. Platí tu doslova, že když na to přijde, všechno může být použito proti nám. Čeští čtenáři tu nejsou závislí na osobní zkušenosti z války, protože ty různé aféry kolem spolupráce s StB fungují samozřejmě na stejném principu. Kromě téhle první roviny, která je ostatně založená na několika skutečných případech (co snad působí jako literární nadsázka na hranici pravděpodobnosti, je mnohdy doslovná citace historických událostí), tu Hermans zpracovává své klíčové téma: člověk okolní svět ani ostatní lidi nechápe, žije v neustálé nejistotě, situaci odhaduje nesprávně a činí chybná rozhodnutí. Výhybku mu osudově přehodí drobnost nebo náhoda.

M.Š.: Pro nakladatelství Host chystáte také další Hermansův román Už nikdy spánek z roku 1966; jaké je toto dílo?
M.d.B.: Ten román mnozí považují za Hermansův nejlepší. Je to příběh mladého geologa Alfreda, který se vydá s několika norskými kolegy na výpravu do Laponska, aby našel důkazy pro smělou teorii svého učitele, že totiž některé „jámy“ v této oblasti vznikly dopadem meteoritů. Hermans tu navíc dokonale zpracoval svůj skeptický pohled na akademický svět nebo na literární kritiky (Alfredova matka je vážená recenzentka, která se měsíčně vyjadřuje ke třiceti titulům, aniž jedinou knihu otevře – tím by se totiž zalomil hřbet a nemohla by ji už prodat jako novou do antikvariátu). Čtenář podvědomě tuší, že výprava asi nemůže skončit úspěšně, ale perspektiva Alfreda je natolik přesvědčivá (je to vyprávění v ich-formě a Hermans tu naplno rozvíjí svůj úžasný suchý humor), že nás vyprávění zcela strhne a sdílíme s Alfredem bez výhrad všechny jeho naděje (i zklamání). Po přečtení tohoto románu také zřetelněji vyplyne ta existenciální rovina v Temné komoře Damoklově.

M.Š.: Hermans si přísně střežil autorská práva, nepřál si být publikován v zemích bývalého sovětského bloku; i vyjednávání s jeho dědici jsou prý složitá. Proč je tomu tak? A jak se vám, resp. nakladateli nakonec podařilo práva pro české vydání získat? Hlídají si dědicové např. i kvalitu překladu apod.?
M.d.B.: Jeho složitý postoj k překladům zřejmě vznikl kvůli rozporům s nakladatelem van Oorschotem. Ten totiž prodával zahraniční práva bez Hermansova vědomí a souhlasu. Když pak Hermans jako frankofil zjistil, že ve francouzském překladu z roku 1962 (Maurice Beerblock) se např. „heilsoldate“ (příslušnice Armády spásy) překládá jako „holka, co se tahá s náckama“, další překlady do francouzštiny zakázal (překlad, který recenzoval Milan Kundera – v českém vydání jeho text figuruje jako doslov, pochází z roku 2006 a jeho autorem je Daniel Cunin). O současném vyjednávání s dědici kolují hrůzostrašné historky (vyřízení anglojazyčného vydání se prý táhlo celkem osm let, přičemž dědicové po čtyřech letech přesedlali z britského nakladatele na amerického, nebo snad naopak – nakonec se podařilo dosáhnout kompromisu a kniha vyšla v koprodukci). Kromě dosti iracionálního dlouhého čekání si dědici skutečně také kladou určité podmínky – ty se zhruba před rokem trochu zmírnily, ale pořád se požaduje předložení ukázky z překladu, kterou pak nakladatelství De Bezige Bij dá posoudit („akademicky vzdělanému rodilému cizinci“). To ostatně považuji za zcela oprávněný požadavek a bylo by dokonce prospěšné, kdyby se to dělalo běžně. Na druhé straně to, zdá se, funguje tak, že kdo projeví zájem o Temnou komoru Damoklovu, musí současně koupit i román Už nikdy spánek. To ale samozřejmě není žádná oběť. V případě českého překladu trvalo jednání necelé dva roky, po prvním roce to už záviselo ryze na mém urgování.

M.Š.: Čím je specifický Hermansův styl a jazyk a jak se vám jeho román překládal?
M.d.B.: Hermans nezapře své přírodovědné sklony – píše hutně, vlastnosti lidí vyplývají z jejich jednání, na zdlouhavé popisy lidí nebo krajiny si nepotrpí, rád uplatňuje různé technické podrobnosti, uvádí značky aut, zbraní apod. (byl vášnivý fotograf, sbíral psací stroje, měl rád sportovní auta). To je tedy taková „chlapská“ libůstka, která stojí ženskou překladatelku zvýšené úsilí. Jinak byl pro mě překlad zajímavý rozsáhlým dohledáváním historických podrobností – třeba jak přesně vypadal osobní průkaz (byl to mimochodem podlouhlý list, skládaný na třetiny), jaký zvuk vydávaly meziměstské tramvaje („fluiten“ tady není „pískání“, ale „houkání“, přitom my Pražáci tramvaje spojujeme spíš s řinčením). Hodně mi pomohl film Als twee druppels water z roku 1962 na motivy tohoto románu a podle Hermansova scénáře. A na poslední chvíli jsem zažila i pravou překladatelskou noční můru, když se ukázalo, že určitý (důležitý) monolog lze připisovat jak hlavnímu hrdinovi Osewoudtovi, tak jeho milence. Nakonec jsem i v českém překladu zachovala rodovou neurčitost originálu – ráda bych ale od čtenářů slyšela, jak tu pasáž interpretují (str. 80: „A kdo vůbec ví, proč něco dělá proti Němcům...“). Skóre je zatím vyrovnané.

M.Š.: Jak je v Česku přijímána nizozemská literatura? Letos má vyjít ještě jiné velké dílo moderní nizozemské literatury, román Harryho Mulische Objevení nebe. Která další významná díla či autoři v češtině chybí? A chystají se i další zajímavé překlady? Je těžké je u našich nakladatelů prosadit?
M.d.B.: O tom asi víte v Praze víc než já v Amsterodamu. Dá se to ale myslím celkem srovnat s přijetím české literatury v Nizozemsku – určité publikum tu je, ale komerčně vzato to žádná bomba není (což ale určitě souvisí i s tím, že pro nakladatele tito autoři nejsou žádná priorita, takže také zvlášť neinvestují do jejich propagace – s mírnou nadsázkou by se dalo říct, že co si nevydupe překladatel, to není). Zmínil jste už Gerarda Reveho, jehož slavné Večery jsou zatím k dispozici jen ve slovenském překladu Adama Bžocha. I tam ale pokusy často zřejmě narážejí na obtížné jednání s dědici – Reveho partner Joop Schafthuizen si ve vrtošivosti s Hermansovými dědici nezadá. O nových i chystaných překladech se snažím informovat na www.iliteratura.cz – kromě Mulische se v nejbližších měsících připravuje také vydání mladé úspěšné vlámské autorky Annelies Verbekeové (v květnu má navštívit Svět knihy). Nizozemské autory u nás v zásadě uvádí zmíněný nizozemský fond a jeho podpora je zřejmě pro české nakladatele natolik přitažlivá, že se jejich vydávání příliš nebrání. Já například v posledních letech prakticky žádné autory neprosazuji, protože se na mě nakladatelé se zakázkami obracejí sami. Nizozemští překladatelé české literatury z toho blednou závistí.

 

© Milan Šilhan
vyšlo v Knižních novinkách č. 6/2010, 22. 3. 2010
převzato se svolením autora

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 23.03.2010 17:48
Bruin Hüblová, Magda de (o Temné komoře Damoklově W. F. Hermanse) (in Knižní novinky)
Děkuji za tip - nejsem nederlandistka, takže mám ve znalostech nizozemské a vlámské literatury mezery. Ráda se na ty tituly podívám.
Vložil: Igor Daniš, 23.03.2010 14:17
Bruin Hüblová, Magda de (o Temné komoře Damoklově W. F. Hermanse) (in Knižní novinky)
Vážená pani de Bruin Hublová, chcel by som sa spýtať, či nie je záujem preložiť flámskeho autora Warda Ruyslincka. Asi pred desiatimi rokmi som skôr preletel než čítal francúzsky preklad Zlatej Ofélie. Zdalo sa mi, že sa jedná o veľmi podivuhodné dielo. Možno ale aj iné jeho diela stoja za praklad... ako napr. Het Reservaat alebo De uilen van Minerva. S pozdravom, Igor Daniš
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4621x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce