Zabužko, Oksana: Muzej pokynutych sekretiv

Zabužko, Oksana
Muzej pokynutych sekretiv

recenze beletrie zahraniční

Román či románová kronika, jak je tato opravdu úctyhodná kniha nejvýznamnější současné ukrajinské autorky kritiky často označována, představuje to nejlepší, co se za dobu od vyhlášení ukrajinské nezávislosti urodilo na poli ukrajinské literatury.

Román dvacetiletí
Oksana Zabužko
: Muzej pokynutych sekretiv, nakl. Fakt, Kijev 2010, 832 stran

„Tři generace,
tři celkem odlišné epochy
s celkem odlišnými podmínkami.
A ty samé tragické problémy.
Nelze ani říci,
ve které lze jednodušeji uchovat
sám sebe jako člověka, najít se,
zesílit a nerozpadnout se na polovičky, čtvrtinky
a další části…
A právě toto je zřejmě osnova románu:
jak nezradit sám sebe.“

Leonid Pljušč

  

Tímto jediným textíkem na zadní straně obálky poslední knihy Oksany Zabužko je doplněn rozsáhlý román s názvem Muzej pokynutych sekretiv (Muzeum opuštěných tajemství). Po přečtení knihy není nutný další komentář či resumé, toto totiž úplně postačí.
Jde zatím o nejobšírnější román posledního dvacetiletí, období, kdy Ukrajina získala konečně samostatnost, měla možnost se rozvíjet více méně nezávisle na nástupnickém státu Sovětského svazu, tedy Ruska, které tak silnou měrou ovlivnilo staré i novodobé ukrajinské dějiny a mentalitu Ukrajiny, až se snad ani nechce věřit, že se někdy z jeho vlivu Ukrajinci vymaní.

Román či románová kronika, jak je tato opravdu úctyhodná kniha nejvýznamnější současné ukrajinské autorky kritiky často označována, představuje to nejlepší, co se za dobu od vyhlášení ukrajinské nezávislosti urodilo na poli ukrajinské literatury. Kritici hovoří o kronice UPA, kronice dvou rodin od období druhé světové války po současnost, jiní považují za nejvýznamnější části věnující se současnosti, současné ukrajinské společnosti, další oceňují perfektně zpracované části z doby bojů UPA nejen za Němců, ale hlavně z pozdějšího období boje s NKVD. Někteří recenzenti zřejmě knihu ani nečetli, když si dovolují navrhovat čtenářům, aby ji četli buď na etapy, nebo jen některé kapitoly, podle toho, které období je baví. Mnozí Zabužčini kolegové i kolegyně si stěžují na délku díla, která je prý pro dnešní dobu neúnosná, „odborně“ radí, že měla knihu zkrátit na půlku či ještě lépe na třetinu…
Jde o tradiční ukrajinskou závist? O smutek, že „já něco takového nikdy nedovedu“? O neschopnost se soustředit na četbu komplikovaného příběhu, jehož hloubka je obdivuhodná a jediné chybějící slovo by narušilo celkovou strukturu díla?
O nevděčnost za skvělou knihu, kterou lze konečně nazvat románem desetiletí (či přesněji dvacetiletí)?

Zabužko na knize pracovala několik let a povedlo se jí přiblížit se dokonalostí syžetu a struktury knihy Alexandrijskému kvartetu Lawrence Durrella, což je dílo považované za „dokonalý román“. S velkou chutí si půjčuji hned první větu doslovu k Alexandrijskému kvartetu (přel. Vladimír Medek, Odeon, 1989) od Martina Hilského: „Představme si, že se v hejnu šedohnědých londýnských vrabců najednou objeví veliký barevný papoušek…“ Stačí si místo londýnských dosadit kyjevských...
Zabužko o mnoho příček předběhla své kolegy, a to jak mladší, tak vrstevníky, ale i starší, z nichž nikomu se dodnes nepodařilo napsat natolik závažné prozaické dílo, které by dostálo označení za Současný ukrajinský román. A nemá smysl se hádat o to, zda jde o román, románovou kroniku, kroniku či kdoví co ještě.

Autorka začíná retrospektivně, současné i minulé děje se prolínají. Cesty, na počátku navzájem vzdálené, se pomalu a nevyhnutelně sbíhají, osudy lidí, jejichž pozemská pouť skončila na konci 40. let 20. století, se přelévají do osudů současníků, význam kdysi ztraceného nabývá o to palčivějšího významu nově nalezeného… Román s na první pohled záhadným názvem Muzeum opuštěných tajemství je koncipován jako muzeum, místo kapitol vcházíme do osmi sálů, jejichž jednotnou osnovou, zcelující všechny v knize přítomné příběhy, je tajemství. A ne jen tak ledajaké. Dovídáme se o „hře na tajemství“, kterou byly zvyklé odnepaměti hrát ukrajinské holčičky. Tajemstvím jsou opředeni předkové současných hrdinů díla, Daryny Hoščynské a Adrijana Vatamaňuka. V téměř neprůhledná tajemství se obrátily životy a činy těch, kteří se rozhodli zasahovat místo Boha či osudu, a opět: jak v lesích na západní Ukrajině, tak v současném Kyjevě. Nacházíme paralely v chybách, které někteří hrdinové udělali a které je třeba napravit, otočit, byť k tomu dochází až po půlstoletí.

Hlavním tématem knihy je však paměť. Historická paměť kolektivní, objektivní i subjektivní, zapomenutá a udržovaná, překroucená i pravdivá, i ta, kterou se již nikdo nedoví… Ukrajinci byli ve 20. století několikrát vystaveni likvidaci a vykořenění. Ať již cílené genocidě v podobě hladomorů (1921–22, 1932–33, 1947), totální likvidaci inteligence na konci 30. let, decimaci západních Ukrajinců v bojích UPA apod. Paměť národa měla být buď zcela otočena či překroucena, nebo ideálně naprosto přerušena a zničena. Měl se zrodit nový, sovětský člověk bez minulosti. Věc stejně idiotská a konečná jako kolchozy či Leninovo mauzoleum. Zabužko ukazuje, jak navrátit paměť, a vrací ji Ukrajincům přímo. Paměť, o niž se opíraly všechny jejich předchozí generace. Pocit vědomí vlastního zázemí, půdy pod nohama, kterou tvoří nánosy zetlelých kostí předků, o nichž třeba nemusí současník nic tušit, ale které musí mít, aby mohl být sám sebou.

Televizní reportérce Daryně se dostane do ruky zašlá fotografie mladé ženy a čtyř mužů v uniformách UPA a zaujme ji natolik, že se rozhodne o dotyčné ženě natočit dokument. Při té příležitosti se setkává s jejím příbuzným, prasynovcem bojovnice Adrijanem Vatamaňukem. Dojde k tomu, k čemu „mělo dojít tehdy“, Daryna s Adrijanem se do sebe zamilují a putují zpět, aby pochopili, kde je ono jejich stabilní místo. Adrijanova prateta Olena Dovhanivna, jež spolu s dalšími zahynula roku 1947, když byl jejich úkryt vyzrazen, si vybrala za partnera toho „nesprávného“, a teprve posléze pochopila svou chybu. A duše její i toho „správného“ krouží v jakémsi mezičasí, aby došly klidu v naplnění, které se má uskutečnit spojením Daryny s Adrijanem. Do tohoto na pohled jednoduchého příběhu je ovšem zapojeno několik dalších postav a jejich historické paralely, a nelze říci, zda byly či jsou kladné, záporné, hodné, zlé. Dějiny si s Ukrajinou opravdu nepěkně zahrály a jako jinde, ani tam nebylo nikdy nic černobílé, přestože by to tak mnozí, ne-li všichni chtěli. Bylo nutné se prodírat marasmem, „uchovat sám sebe jako člověka“, slovy Pljušče. Bylo to vůbec možné?

Daryna s Adrijanem pátrají po dalších a dalších dokumentech, informacích a vzpomínkách na Dovhanivnu a její okolí, a zároveň se dovídají stále více o sobě samých. Čtenář má tu výhodu, že ví. Ví, co se odehrálo, může srovnávat, je nade vším, ale autorčini hrdinové se mohou z větší části pouze domýšlet. Jejich hledání je podobné detektivce, v níž však na konci neodhalí vraha, ale sami sebe, svou půdu pod nohama, svou čest, svou pevnost. Mají se smířit se svými mrtvými v podobě silné a nutné očisty sebe sama před tváří věčnosti. Zabužko sděluje závažnost smíření, opuštění nenávisti a animozit, které dodnes rozdělují celý postkomunistický prostor.

Za nejsilnější moment příběhu považuji zpověď Pavla Ivanovyče Buchalova, pracovníka archivu dokumentů KGB, s nímž se hrdinové potkávají při svém pátrání. Člověk natolik pokřivený a determinovaný svým životem, původem a nemožností mít vlastní paměť, že zůstává rozum stát a čtenář jen oněměle zírá. Něco takového je totiž možné pouze ve skutečnosti nebo ve snu. Ne téměř dojemná, ale zároveň velice realistická scéna společné smrti Dovhanivny a jejích spolubojovníků, ale právě nahlédnutí do natolik rozervaného člověka, jako je Buchalov, je nejsilnější katarzí tohoto významného románu.

Kniha snad naplní ono prázdno již dvacet let volající po ztvárnění odrazu ukrajinské minulosti do dnešních dnů. A jak vidno, není nutná forma historického románu s těmi hodnými a zlými, ani společenský román s detektivní zápletkou, jak se o něj snaží mnozí Zabužčini kolegové. Ani plačtivé monology nešťastných mladých dívek toužících po vymanění se z marasmu postsovětského prostoru či rádoby vtipné novelky „vyrovnávající se s minulostí humorem“. Zabužko dovedla spojit vnitřní i vnější prostor současné mladé ženy Daryny a jejího partnera Adrijana se světem, který měl být zapomenut, zadupán a nikdy nevzkříšen. Právě jakési vzkříšení, zklidnění, nabytí sebejistoty, vnitřní síla a vzájemná opora, to jsou styčné body, na nichž stojí a s nimiž padá pravdivý důstojný lidský život.

Kniha vyjde v roce 2011 v nakl. Kniha Zlín.

© Rita Kindlerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 174 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 5182x

Inzerce
Inzerce
Inzerce