Verbeke, Annelies: Spi!

Verbeke, Annelies
Spi!

recenze beletrie zahraniční

„Od Modrých pondělků Arnona Grunberga nejpůsobivější debut, jaký v nizozemské literatuře vyšel. Čti!“ zní citát z recenze Elsbeth Ettyové v deníku NRC Handelsblad, který provází knihu Annelies Verbekeové s názvem Spi! už sedm let (vyšla v roce 2003).

Annelies Verbeke: Spi! Z nizozemského orig. Slaap! přel. Jana Pellarová. Kniha Zlín, Zlín 2010, 143 s.

„Od Modrých pondělků Arnona Grunberga nejpůsobivější debut, jaký v nizozemské literatuře vyšel. Čti!“ zní citát z recenze Elsbeth Ettyové v deníku NRC Handelsblad, který provází knihu Annelies Verbekeové s názvem Spi! už sedm let (vyšla v roce 2003). Na rozdíl od sedmadvacetileté Verbekeové bylo přitom Grunbergovi v době vydání jeho prvotiny teprve třiadvacet, což ohlas vždycky umocní, ale přesto je to případné srovnání – jako ke spisovateli se k němu autorka živě hlásí a jeho tvorbu obdivuje.

Prvotiny dvacátníků často pojí i téma – užaslé a rozčarované „To je všechno?“ po skončení školy z toho, co nám život nabízí, hledání jakéhosi smyslu. Snad každá generace má svého autora, který tu hrůzu z nalinkované životní dráhy shrne a vysloví, což mu u vrstevníků vynese mnohdy doživotní přízeň – vždyť taková kniha patří ke všem dalším „poprvé“, která člověk v tom věku prožívá a o kterých je přesvědčen, že tak silně a tak jedinečně je necítil ještě nikdo. S přibývajícím věkem a narůstajícím počtem přečtených knih zjistí, že to s tou jedinečností nebude tak zlé, a prvotiny nových a nových dvacátníků ho už nikdy neuchvátí tak jako ta „jeho“. Mimo jiné i proto, že určité prvky se v těch knihách objevují stále znovu: hrdina se stáhne na okraj společnosti a sklouzává ke dnu, pohybuje se na rozhraní toho, co se považuje za „normální“, má snové stavy, ať už jsou vyvolané alkoholem, drogami či „ponořením pod hladinu“, v nichž uniká do vlastního světa, ale tíhu bytí odtamtud vnímá o to pronikavěji, skončí na čas v psychiatrické léčebně nebo v nemocnici a konfrontace s pacienty, často „obyčejnými lidmi“, pro něj bývá hojivá. Myslím teď na Zuzanu Brabcovou, která svým debutem Daleko od stromu (poprvé vyšel v samizdatu v roce 1985, v jejích šestadvaceti letech) i další knihou Zlodějina vyjádřila tyto pocity pro mou generaci.

I Verbekeová píše na základě vlastního prožitku. „Psala jsem Spi! v době, kdy jsem pracovala jako prodavačka u firmy s instalacemi na úpravu vody. Jako studentka jsem tam uklízela. Šéf si brzy všiml, že to povolání není nic pro mě. Moje náplň práce spočívala stále víc v testování kávovarů. Jednoho dne ke mně šéf přišel a pronesl posměvačně: ,Ty prej píšeš knihu?‘“, vypráví autorka v jednom rozhovoru. V obecné platnosti je třeba hledat důvod mezinárodního úspěchu tohoto románu (v nizozemštině se prodalo na 70 000 výtisků, počet jazyků, do kterých je přeložen, se blíží dvacítce). Široký ohlas udivil i autorku: román považuje za svou „nejvlámštější“ knihu. Následujícími méně vlámskými tituly se jí ale úspěch prvotiny dosud nepodařilo vyrovnat.

Příběh konfrontuje dva lidi, kteří se vymykají obrazu průměrného spořádaného občana. Vnějším znakem této odlišnosti a důvodem vyloučení z celku je jejich nespavost. U mladé dívky Maji není zpočátku jasné, odkud ta porucha pramení: prožila harmonické dětství, žije s přítelem Remkem, obklopuje ji rodina i kamarádi. Až v závěru vytane metaforický dětský podvůdek s přelepenou Rubikovou kostkou a pocit, že je lepší neusnout, než se probudit s prvním pomyšlením, že ta kostka už nikdy nebude neporušená. Rozsáhlý okruh rodiny a známých Maje neskýtá skutečný lidský zájem a vřelost, vztahy jsou povrchní. Odstrašujícím příkladem je pro ni sestra Sofie vyrovnávající se v koloběhu domácnosti, péče o děti a nezáživného částečného úvazku s manželovou nevěrou. Světoběžná kamarádka Kaťa přes velké řeči o cizokrajných dobrodružstvích neodjede do Mosambiku, ale podědí Majina bývalého přítele Remka a založí s ním společnou domácnost. Maja se nakonec té pomyslné záchranné sítě, kterou nabízí trvalé bydliště, trvalé zaměstnání a trvalé vztahy, zcela vzdá.

Majina nespavého, téměř o třicet let staršího protihráče Benoita doživotně poznamenal traumatický zážitek z dětství. V Maje vidí svou tragicky zemřelou a od sedmi let bolestně postrádanou matku. Magickou sílu pro něj má spojení „ons zeetje“ (doslova „naše moříčko“, v překladu střídavě „naše zlaté moře“, „naše moře“, „zlaté moře“), které mu matku evokuje. A tam, v přímořském letovisku, kde Benoit vyrůstal, se ti dva po různých peripetiích nakonec najdou.

Jestliže postavy Zuzany Brabcové obvykle nacházejí jistý smysl v prospěšnosti pro ještě slabší jedince z okraje společnosti (navazuje to i na skutečnou zkušenost z totality, kdy práce pomocné síly v nemocnici byla zdrojem většího uspokojení i vnitřní svobody než – navíc režimem odpírané – vysokoškolské studium či teplé místečko v kanceláři), usmíření se životem v generaci Verbekeové spočívá v opoře, kterou si poskytuje dvojice ztroskotanců vzájemně. Těžko říct, zda to souvisí s individualistickým zaměřením západní společnosti nebo prostě s dobou – generační zpověď dnešního českého dvacátníka by byla možná už také obrácená ryze do sebe. Obě autorky se však shodnou v tom, že nalezená rovnováha je vratká a výsledek nejistý.

Nedostatek spánku s jeho hojivými účinky vyvolává stav stále narůstající rozjitřenosti, a současně působí, že postavy žijí jako ve snách: mozek sice vydává povely, ale tělo reaguje zpomaleně. Nespavci neustále balancují na hraně – v jejich vnímání stačí jediný krok, aby člověk ze života vystoupil. Autorka to zdařile vyjadřuje jazykovými prostředky: Majin monolog má na začátku břeskný spád, hutnost formulací a dávku sarkasmu, jak to známe i od dalších vlámských autorů přeložených do češtiny (např. Hugo Claus, Saskia de Coster). Benoit má v nespavosti několikaletý náskok, a tak je jeho monolog pozvolnější, snovější. I Maja se postupem času dostane do tohoto stádia, takže epizoda jejich fyzického sblížení se sice líčí dvakrát – očima obou protagonistů –, ale rozdíl je hlavně v tom, jak ji vnímají, méně v tónu nebo kadenci vyprávění.

V čem spočívá ta autorkou zmiňovaná „vlámskost“ příběhu? Jako obyvatelka Nizozemska to dokážu určit jen částečně – vlámské hovorové promluvy hospodských a nemocničních postaviček mají pro čtenáře ze severní části nizozemské jazykové oblasti zvláštní půvab (asi jako moravská nářečí pro Pražáka), kdežto vlámský čtenář z nich nejspíš prostě vyčte, kde se příběh odehrává. Když před pár lety překládali úryvek z této knihy (scénu s prostitutkou v latexové sukni) jako závěrečný společný úkol účastníci překladatelské dílny v Utrechtu, byla mezi nimi i lektorka češtiny, která působila na univerzitě v Gentu a vlámskou variantu nizozemštiny měla v malíčku. Na základě drobných narážek (např. vykřičená ulička Glazen Straatje – v překladu „ulička jménem Skleněná“) identifikovala město, kde se příběh odehrává, jako Gent (autorčino bydliště). V překladu se tato místní určenost (také počeštěním některých vlastních jmen – Maya/Maja, Remco/Remko, Katja/Kaťa) nepromítá. (Není ostatně náhodou Lieven z věnování „Pro Lieven“ mužské jméno?) Jiná belgická narážka je „Muž se sklepem“, tedy deviant a pedofil Marc Dutroux.

Zvláštní roli tu jistě hraje i francouzština, protože k tomu jazyku mají Vlámové dvojaký vztah: brání se mu, ale současně ho nechávají do hovorové vlámštiny prosakovat. A tak běžně začínají větu slovíčkem „Allez“, na potkání se zdraví „Ça va?“, šálek kávy je „een tas koffie“ (z fr. „tasse“, místo nizozemského „kop/kopje“). V knize opravuje učitel žáčky, že místo „tracteur“ mají říkat „tractor“, žena z lidu Olga říká nákladnímu autu „camion“ (místo „vrachtwagen“). Je také příznačné, že ve scéně, kdy sedmiletého Benoita přijde matka osvobodit z klášterního internátu, volá sestra, která je přistihla, tedy zosobnění autority a útlaku: „Alaaaarme! La pute et son fils!“ (v překladu: „Poplááách! Ta běhna a její kluk!“). Na obecnou znalost západní populární hudby autorka spoléhá, když Maja vyzve Benoita k tanci zpívanou větou: „Voulez-vous danser avec moi, ce soir?“, protože ihned naskočí funkový hit skupiny Labelle ze 70. let s explicitnější variantou refrénu (místo „danser“, t.j. tančit, je „coucher“, t.j. vyspat se s někým). Písničky tu vůbec hrají důležitou roli, jak už to u generačních románů bývá – je to však mnohdy kód doopravdy srozumitelný jen vrstevníkům vyrůstajícím ve stejném prostředí. Ne nadarmo se tu mihne i proustovský koláček madeleine (v překladu „kokoska“), spouštějící proud dávných vzpomínek. Zato titulu Voyage au bout de la nuit se dostane v češtině (Cesta do hlubin noci) upřesnění, že jde o Célinův román (opravdu je to nutné?).

Jiný překladatelský oříšek tvoří četné slovní hříčky a hra se zvukovou a rytmickou podobou slov – ze zmíněné překladatelské dílny si vzpomínám na diskusi o pasáži, že spánek pojí všechny, „iedereen, elckerlijc, behalve ik“ (v překladu: „Každého, každičkého, jenom mě ne.“). Slovo „elckerlijc“ je narážka na hrdinu morality z 15. století (v pozdější anglické verzi Everyman, česky se obvykle překládá jako Kdokoli) a kromě rýmu tu může mít funkci i v tom, že evokuje lidskou smrtelnost (příběh vypráví o tom, jak si pro pana Kdokoli přišla smrt).

To všechno jsou věci, které se překladem obvykle ztrácejí, překladatelce se je však daří částečně kompenzovat tam, kde to čeština umožňuje. Počet cizích překladů svědčí o tom, že i přes nevyhnutelné zploštění zbývá dost k tomu, aby příběh zaujal i zahraniční čtenáře.

Čtení s přeskakováním mezi originálem a českým překladem vede k závěru, že v procesu redigování zřejmě vypadl důležitý krok – totiž ještě jedno pročtení s originálem v ruce, aby se tak předešlo vynechávkám, změnám v členění odstavců, ale i určitým posunům ve významu. Namátkou: „zelfbeklag“ (podle slovníku „sebelítost“) se překládá jako „sebeobviňování“ (snad záměnou sloves „beklagen“ a „aanklagen“), ustálená vazba „tekst en uitleg geven“ (podle slovníku: „vysvětlit do puntíku“) se překládá doslova jako „vydávat prohlášení a vysvětlení“, „als u echt geen kloten te doen hebt“ („když už fakt nemáte do čeho píchnout“) se překládá jako „když už vážně nevíte, co roupama dělat“, „schoolslag“ (podle slovníku plavecký styl „prsa“) se překládá jako „nejmocnější tempa, jaká jsem se ve škole naučil“, „naargeestige vrolijkheid van een waker“ (podle slovníku znamená „naargeestig“: „zasmušilý, trudný, pochmurný“) se – snad asociací se slovem „nar“ (blázen, šašek), místo „naar“ (m.j. smutný, truchlivý) – překládá jako „bláznivá veselost nespavce“, nemocniční nuda vyjádřená větou, že minuta v nemocnici je jako hodina venku, se v překladu změní na „Jedna minuta v nemocnici odpovídá jedné minutě ve světě venku“ apod. Je také škoda, že ani jedno haiku nemá v češtině skutečně takovou podobu (tedy schéma 5-7-5) – jakožto zkušená překladatelka poezie by si s tím Jana Pellarová jistě dokázala poradit. Uvedený úryvek z překladu vyšel přitom už téměř před rokem v časopise Plav, nezdá se tedy, že by překlad vznikal například v časové tísni.

Čtenáři však obvykle čtou jen českou verzi, a tak je nejspíš prostě zaujme příběh Maji a Benoita. A ten jim překlad Jany Pellarové zprostředkuje uspokojivě.

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Marie Voslářová, 05.11.2010 15:56
Verbeke, Annelies: Spi!
Vidím hlavní problém v tom, že jen málo recenzentů podrobně srovnává výchozí text s překladem. Kdyby to dělal každý, asi by také každý objevil podobné nedostatky a přehlédnutí. Takhle se podle reakcí zdá, že upozornění na nepřesnosti čtenáři vnímají málem jako osobní útok, ale nemyslím, že to tak bylo... míněno...
Vložil: Magda de Bruin, 04.11.2010 19:15
Verbeke, Annelies: Spi!
Tak tedy naposled: uvedené příklady svědčí o významovém posunu, jinými slovy: cílový text v těchto bodech neodpovídá textu výchozímu. "Vydávat prohlášení a vysvětlení" je doslovný překlad ustálené vazby "tekst en uitleg geven" místo české vazby "vysvětlit do puntíku". Vzhledem k vaší anonymitě nevím,... nakolik se vyznáte v problematice překládání, ale když překladatel nerozpozná ustálenou vazbu (která je navíc natolik běžná, že je k nalezení i ve středně velkém slovníku) a přeloží ji doslova, považuje se to za chybu. "Když už vážně nevíte, co roupama dělat" je přesný opak věty "Když už fakt nevíte, do čeho píchnout." Když někdo plave "schoolslag", nevypovídá to nic o tom, že by se to naučil ve škole. Když překladatel význam slov, která nezná, odhaduje, místo aby si ho vyhledal/ověřil ve slovníku, není to příznak kreativity, ale diletantství. Bylo by ostatně zajímavé, kdyby se k tomu zde vyjádřili i další překladatelé. Tohle jsou přece ty nejtriviálnější věci překladatelské profese?
Vložil: Hoezo, 04.11.2010 18:37
Verbeke, Annelies: Spi!
Myslím, že jsem se vyjádřil dostatečně věcně v prvním příspěvku. Argumentovat můžete na něm. Zatím jste na něj reagovala jen nizozemským rčením a pokáráním. Stále mi chybí odpověď.
Vložil: Magda de Bruin, 04.11.2010 13:58
Verbeke, Annelies: Spi!
Pane Hoezo, kdybyste se podepsal, možná by vás to vedlo k věcnějšímu formulování. Na argumenty jsem ochotna reagovat, na anonymní výkřiky ne.
Vložil: Hoezo, 04.11.2010 13:26
Verbeke, Annelies: Spi!
Paní De Bruin, kopete kolem sebe obdivuhodně. Co by se, prosím, změnilo tím, kdybych zde napsal své jméno? Byly by mé přispěvky pravdivnější? Pohybujeme se v interktivním prostředí. Jako v překladu i zde nejde o formu, ale o obsah! Zůstaňme však u Vaší práce. Neutíkejte k osobním výpadům. Paní Pellarovou... jsem viděl jednou a Vás nikdy, je to tedy zcela zbytečné. Považuji Vás za odbornici, bohužel, jak je vidno, to není to samé jako profesionálka.
Vložil: Magda de Bruin, 04.11.2010 11:33
Verbeke, Annelies: Spi!
I já věřím, že si nezaujatý čtenář udělá obrázek sám (a nebojím se toho). Například už z toho, že ne každý si troufá vystupovat v diskusi pod vlastním jménem.
Vložil: Hoezo, 04.11.2010 11:29
Verbeke, Annelies: Spi!
André Maurois: Žena musí mít vznešenou duši a důvěru ve vlastní spokojenost, aby bez skryté zášti snesla pohled na štěstí přítelkyně... Nebojím se, že by si nezaujatý čtenář po té nenašel další Vaše recenze a neudělal si obrazek sám.
Vložil: Magda de Bruin, 04.11.2010 09:15
Verbeke, Annelies: Spi!
Nizozemské rčení říká: s takovými přáteli nepřátele nepotřebuješ. Nezaujatí čtenáři vnímají moji recenzi jako vyváženou a vyznívající v zásadě pozitivně. Neprokazujete překladatelce dobrou službu, když v pravidelných intervalech vypichujete těch několik kritických bodů.
Vložil: Hoezo, 04.11.2010 03:31
Verbeke, Annelies: Spi!
Pokaždé, když čtu Vaší recenzi knihy, čekám podobný odstavec plný titěrných připomínek. A nikdy nezklamete. Obzláště pokud se jedná o překlad od paní Pellarové, což osobně nechápu. I když tou poslední větou jste překonala všechny mé dosavadní představy o Vás. Kolik zášti, arogance, ublížení(?) asi v... sobě nosíte. V tomto případě se rozhodně nějedná o objektivní kritiku a pokud jste jen trochu soudná, přiznáte si to. Zpět však k podstatnému. Jak jistě víte, překlad se může ubírat teorii ekvivalence nebo teorii skoposu. Obě mají něco do sebe a záleží jen na vuli překladatele jakou si zvolí, či zda kombinuje obě. Cíl je jediny: cílový text musí obsahově odpovídat textu výhozímu. Je pro Vás skutečně takový rozdíl mezi "vysvětlit do puntíku" a "vydávat prohlášení a vysvětlení"? "když už fakt nemáte do čeho píchnout" a "když už vážně nevíte, co roupama dělat"? "prsa" a "nejmocnější tempa, jaká jsem se ve škole naučil"? Zaprvé je to vytržené z kontextu, ze kterého vycházela překladatelka (pro objektivitu byste měla uvést celý text a ne jen vybírat Vaše objevy), za druhé tomuto se říká překladatelská kompetence a my čtenáři můžeme být jen rádi, že je zde někdo, kdo slepě nemá po ruce slovník a nepřekládá slovo od slova, ale je na tolik kreativní, že překladu dává něco svého, aniž by to ublížilo originálu. Mimochodem pokud máte tak ráda slovíčkaření, určitě byste se měla zaměřit na onen Nizozemsko český slovník, protože v něm je také spousta nepřesností a bude to mnohem produktivnější než hanit jméno a práci výborné překladatelky, protože Vaše připomínky (v závěru) na ni jsou naprosto bezpředmětné a mimo jakoukoliv objektivitu.
Vložil: Magda de Bruin, 07.06.2010 15:25
Verbeke, Annelies: Spi!
Jak je vidět, tak si ty termíny všichni ve slovníku najít neumějí. V tom je právě problém. Je hezké, že jste nadšená, ale to nic nemění na tom, že jsou v překladu ve srovnání s originálem významové posuny.
Vložil: Lucie, 06.06.2010 17:00
Verbeke, Annelies: Spi!
Vážená dámo, ne všichni překladatelé mají za nejlepšího kamaráda pouze slovník, to zjevně nemůžete překousnout. Ty termíny, které uvádíte si ve slovníku umíme najít všichni, ale proč bychom to dělali, když jsme spokojeni? Nadšená čtenářka českého překladu. Lucie
Vložil: klára, 07.05.2010 20:50
Verbeke, Annelies: Spi!
Proč "mámení"? (v recenzi se píše: "To všechno jsou věci, které se překladem obvykle ztrácejí, překladatelce se je však daří částečně kompenzovat tam, kde to čeština umožňuje.") Nevím, co je "funkční zaměření", ale opravdu je to argument pro to, aby se „když už fakt nemáte do čeho píchnout“ překládalo... jako „když už vážně nevíte, co roupama dělat“? Vždyť to je rozdíl, ne?
Vložil: Magda de Bruin, 07.05.2010 18:51
Verbeke, Annelies: Spi!
Hodnocení překladu tvoří jen malou část recenze, příklady, které uvádím, jsou vesměs slova či obraty, které lze snadno najít ve slovníku. Jak se každý může přesvědčit, nejde tu tedy o "jiná řešení" v rámci tvůrčího procesu. Dokud se v českých překladech z nizozemštiny tyto v podstatě triviální chyby,... kterým lze při troše pečlivosti předejít, budou vyskytovat, budu na ně upozorňovat - bez ohledu na to, kdo je autorem překladu. Poznámka o lačnosti je nesmyslná - materiál k autorce i titulu jsem připravovala ve spolupráci s nakladatelem (a je v zájmu všech zúčastněných, aby se na novinku upozornilo včas), kromě textu ve wordu a v pdf mi nabízel i zaslání výtisku - předpokládám tedy, že tou dobou už kniha byla na světě (a i kdyby nebyla, je na nakladateli, jak a kdy chce na svůj titul upozornit). Protože jsem knihu nečetla s brýlemi mámení a na "mladší kolegyni" nemám důvod žárlit, nehodlám měnit ani své hodnocení. Ale neupírám tím samozřejmě čtenářům právo na jiný názor.
Vložil: Veronika ter Harmsel Havlíková, 07.05.2010 13:29
Verbeke, Annelies: Spi!
Myslím, že kdo si přečte i jiné příspěvky paní De Bruin je mu jasné, že v podstatě nedokáže odborně recenzovat knihu. Její posudky překladů jsou jen hnidopišským výčtem toho, co sama nazývá překladatelskými chybami, ale ve skutečnosti jde o jiná překladatelská řešení. Ovšem jiné řešení je u De Bruin-Hüblové... špatné řešení. Naprosto postrádá uvědomnění si překladatelského aktu coby tvůrčího procesu a jeho funkční zaměření na cílovou skupinu. Navíc v tomto případě upoutá i lačnost, s níž už se nemůže dočkat, až překlad Jany Pellarové zase strhá, neboť knihu recenzuje dřív, než se vůbec objevila na pultech. Tady už není co dodat.
Vložil: Petr, 07.05.2010 10:23
Verbeke, Annelies: Spi!
Vážená paní, divím se, že Vás baví neustále cílit svými výčitkami k margináliím knihy na překladatelku. Když si knihu přečtete bez "brýlí mámení" a žárlivosti na mladší kolegyni, pak byste mohla změnit příslovce uspokojivě na výborně. Zdraví Vás velmi spokojený čtenář. Petr Bezděk
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3844x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce