Verbeke, Annelies: Spi!

Verbeke, Annelies
Spi!

ukázka beletrie zahraniční

Přes den jsem vydávala prohlášení a vysvětlení. Přes den jsem krotila své šílenství. Přes den jsem každého uklidňovala. „Mléko s medem,“ vzdychla matka, která si myslela, že její vlastní problémy jsou mnohem větší.

Annelies Verbeke: Spi! Z nizozemského orig. Slaap! přel. Jana Pellarová, Kniha Zlín, Zlín 2010, 143 s.

Přes den jsem vydávala prohlášení a vysvětlení. Přes den jsem krotila své šílenství. Přes den jsem každého uklidňovala. „Mléko s medem,“ vzdychla matka, která si myslela, že její vlastní problémy jsou mnohem větší.

„Příjemnou masáž,“ doporučoval mi kamarád, který mi už léta chtěl v tomto směru dokázat svou zručnost.

„Psychiatra,“ radil Remko, jediný, kdo měl potuchy o mých nočních eskapádách. Když jsem se na sebe podívala jeho očima, pochopila jsem, že mi nic jiného nezbývá. Měla jsem problém. Přes den mi to bylo jasné. V noci byly jeho oči zavřené a já se už neviděla.

Remko obtelefonovával psychiatry, kladl cílené otázky, srovnával ceny. Já na něj mžourala z pohovky a tvářila se, že jsem unavená. Usmíval se na mě.

„Myslím, že jsem někoho našel. Žena s laskavým hlasem. Zítra.“

Kývla jsem a vzala ho do náručí.

„Tady nebo nahoře?“ zeptal se můj milý přemilý. Už před nějakou dobou se přestal ptát, jestli se spolu „vyspíme“. Tabu vznikají rychleji, než byste řekli.

Dovedla jsem ho za ruku k naší posteli s perfektní matrací a lamelovým roštem. Přitulili jsme se k sobě a on zašeptal, že mě miluje. Vnímala jsem teď jeho hlazení intenzivněji než v posledních týdnech. Jeho srdce blíž k mému. Když dosáhl vrcholu, byla jsem taky. Ale už během těch perfektně synchronních stahů jsem věděla, že jeho tělu přinesou klid. Že bude spát, jako když ho do vody hodí. A že se na to nedokážu dívat.

„Spi děťátko, spi, zavři očka svý,“ konejšil sám sebe. Moc víc nepotřeboval. Probudila jsem ho s křikem, který překvapil i mě samotnou. Co si vlastně myslí? Spát v tuhle denní dobu. Má vůbec ponětí, jak moc bych si to přála? Já ale spát nemůžu. Ne, já ne. Ani v noci ne. Musím se celé hodiny dívat na spící lidi. Proč si myslí, že v noci odcházím? Zábava vypadá jinak. Co? Aha, nemám si na něm vylévat zlost! Mám prý dopřát lidem klid. A potřebuju pomoc. To znělo dost trvdě, ne? Jo tak, já to mám chápat? Tak ať si toho svého psychiatra i s tím laskavým hlasem strčí do prdele. A klidně ať si jde. Já ho nepotřebuju. Co? Kam to jde? Co chce dělat s tou taškou? Ale no tak, to přece nemůže myslet vážně? Ať se rychle vrátí, prosím!

V následujících dnech jsem trhla všechny své rekordy. S obtížemi jsem spala dvě hodiny z dvaasedmdesáti. Probudila jsem čtyřicet osm lidí. Zpívala jsem tři hodiny za sebou stejnou písničku, neumravněnou verzi, na zahradě. „Mister Sandman, bring me a dream / make her complexion like peaches and cream / give her two lips, like roses and clover / and tell me that my lonely nights are over!“

Sousedi zprava zavolali policii, sousedi zleva sanitku. Nabídla jsem strážníkům i saniťákům něco k pití a omluvila jsem se za své vyrušování. Pro profesionální operní zpěvačku – především na zámořských výletních lodích, ano, daleko od domova – není vždycky snadné najít si vhodnou čtvrť k bydlení. Ano, opravdu, přes den by to tak nerušilo. Budu s tím napříště počítat. Pánova manželka také miluje operu, no to je fantastické. Ne, už nic nepotřebuji. Velice děkuji. A dobrou noc.

Tu noc: vyhrál pan Won. Jméno označující vedle slovesa v minulém čase i rozzuřeného Asiata se značně početnou rodinou, jak se dalo usuzovat z křiku v pozadí. Byla to jeho žena, kdo ospale uchopil sluchátko. On jí ho ale okamžitě poněkud tvrdě vytrhl z drápů a zařval: „Nic nezaplatíme!“

Očividně ne každý spal bezstarostným spánkem. Člověk by se z té představy téměř radoval, když si to tak uhání tichem noci.

Já ale byla unavená. K smrti unavená, unavená životem. Až na jednu výjimku, kdy jsem si v případě mladého muže na mostě zahrála na anděla spásy.

Té noci jsem už třem majitelům baru vynadala, co se do nich vešlo, protože mi jeden po druhém tvrdili, že je čas jít spát. Poté jsem zjistila, že mi ukradli kolo, a mé snahy přivlastnit si jiné vyšly nazmar.

Klela jsem si pod vousy a vydala se napříč přes most. Viděla jsem ho koutkem oka, na zádech vesty nápis Speed Kills. Popotahoval, polykal slzy a tloukl do zrezavělého zábradlí, až mu ruce krvácely.

„Voddělám se.“ Zaznělo to hluboko v jeho hrdle, ale já to slyšela. (Ubohý idiot. Na to nemám čas. Ani chuť. ) A šla jsem dál. Čtyři kroky. (Musím. Něco. Udělat.) Otočila jsem se.

„Co se děje?“

„Je to děvka!“

„Proč?“

„Každej jí vojede.“

„Aha.“

Schoval si obličej do dlaní a rozbrečel se. Připomínal mentálně postiženého trolla. Lidé noci bývají málokdy šťastní. O chvíli později na mě pohlédl s výrazem aristokratického statkáře. Podle toho, jak vypadaly jeho panenky, se snažil demonstrovat slogan, který měl na vestě.

Podala jsem mu ruku. Potřásl mi jí váhavě, ale vděčně.

„Anděla,“ představila jsem se, já had.

„Carlos,“ odpověděl. Symbolika mého vymyšleného jména mu zcela unikla. Tak tedy nějakou přízemnější otázku.

„Co máš v tom pytli?“ Ukázala jsem na plný odpadkový pytel opřený o zábradlí mostu.

„Její oblečení,“ řekl.

Postupně ho naházel do vody. Dívali jsme se. Pestrý pruh hedvábí a krajek se vlnil na černém zrcadle. Tančil mezi odpadky a ztrouchnivělým dřevem. Mizel jako rychlý had směrem k moři. Řeka si vzdychla třemi šplouchavými vzdechy, než se zase stáhla do majestátní mlčenlivosti. Netušil, co to pro mě znamenalo. Mohla jsem to jen cítit. Dojetí. Odpařující se pot z kůže mladých koní ve cvalu. Kapky rosy na vykoupaných dětských nožkách. Písek v ranním slunci. Touha.

Překvapeně jsem se podívala na slzy stékající mi po hřbetu ruky. Potom na Carlose, krále básníků. Který tu už nestál. Asi šel spát. Spánek léčí.

Kurz zvaný TRIP (Total Relax / Inner Positivity) sliboval dokonce mnohem více, než napovídal jeho název. Cynthia, blondýnka v růžových kamaších, tvrdící, že vede život štvance, na sebe hrdě prozradila, že už si své denní trable nebere s sebou do postele. A to je důležité, neboť ona ví, co to znamená nespavost.

„A to vše jen díky unikátní symbióze japonské moudrosti a keňského tance. TRIP mě naučil, co to znamená odpočívat. TRIP mě zachránil.“

A pak pravila Cynthia naléhavým mužským hlasem s americkým přízvukem: „Videonahrávky TRIP si můžete objednat na čísle uvedeném vedle vlajky vaší země.“

Poté ještě několik vteřin pohybovala ústy, aby vše zakončila soucitným mrknutím. Rozverná holka. I po sedmnácté jsem se tomu ještě dokázala zasmát.

„Teleshopping, když už vážně nevíte, co roupama dělat.“ Dívala jsem se na něj celé noci v naději, že si v hypnóze přeci jen trochu zdřímnu. Znala jsem je všechny: bezdrátový kuchyňský robot, ve kterém můžete vařit vajíčka, ideální na silvestra (Cut and Boil 2002), umělohmotnou násadu, s jejíž pomocí lze ze života sprovodit ty nezdolné cákance barvy, na které si vaše žena stále stěžuje (Galaxy Spot Kontrol), krabičku ve tvaru brouka obsahující dvaačtyřicet různých druhů těch nejroztomilejších náprstků (Beetle Box Utopia, mixed version).

A teď jsme tedy začali být osobní. Uzavřela jsem se Cynthií dohodu: když dnes v noci usnu, zkusím to. Alespoň si zjistím, zda se v mém okolí skutečně nachází nějaké centrum TRIP.

Zavřela jsem oči a probudila jsem se o hodinu a půl později. Nebylo pochyb. Cynthiin hlas jsem sice neslyšela, zato jsem cítila, jak se mi pod rukou uvelebila kočka a jak začalo pršet, venku.

„TRIP mě zachránil.“

I ona byla ještě vzhůru.

„Total Relax Inner Positivity“.

Dobrá, co se slíbí, má se splnit.

„Stejně jako stromy
a ptáci ve větvích
i ty najdeš svůj klid.“

Bylo to deváté haiku a bylo pouze pro mě. Máma Miriam – jak si terapeutka s překvapivě bujným porostem v podpaží říkala – si ke mně přiklekla. Byla jsem jediná, u které se to nepovedlo. Ostatní – snůška ustrašených puberťáků a znuděných předčasných důchodců – si bezostyšně chrněli na podlaze studené modlitebny. Pohlédla jsem na měděný krucifix na zdi a bublala vzteky.

Během první půlhodiny se kladl důraz na „osvobození nejhlubšího Já“. Z rozpaků nad tím, jak jsou všichni ostatní ochotní se ztrapnit, jsem se toho také zúčastnila. Bylo to nezapomenutelné.

Cvičení zahájilo pět minut záměrné hyperventilace, bezprostředně následované kotrmelcem, přičemž jsme měli za úkol zakřičet jméno osoby, která v našich významných životech napáchala největší škody.

„Theo!“ zařvala zaníceně Irena, obtloustlá hospodyňka středního věku. Skutálela se ze své žíněnky a mocným kopnutím rozdrtila klíční kost vyhublému mladíkovi, který se ironií osudu také jmenoval Theo, jak se později ukázalo. K neutišení, oba dva.

Dostala jsem záchvat smíchu, který jsem se kvůli několika zlým pohledům snažila zakamuflovat vzlykáním. To mají lidé raději. Byla jsem hrdinkou holllywoodského filmu, která si ve chvíli posledního vydechnutí promítá v duchu celý svůj život. I když jsem neumírala, Remko mě opustil. V záblesku vzpomínek jsme se spokojeně milovali, procházeli se po pláži v cizině, seděli v restauraci. Byl krásnější a pozornější než kdykoliv předtím. Z očí mi kanuly potoky slz. Máma Miriam měla radost. Schválně mě konejšivě objala. Nebylo nijak snadné vyhnout se jak zápachu z jejího podpaží, tak smradu jejího zkaženého dechu.

Přesto jsem se o to stále znovu snažila, jak tak vedle mě seděla na zemi. Netrpělivost v očích se snažila zakrýt vemlouvavým hlasem.

„Když orel letí
tichou nocí,
pak hora spočine.“

Co dokáže člověka dohnat k tomu, aby se zamotal do bílého prostěradla a navždy ze života vypudil veškerou přitažlivost? Zajímavější otázka: co tady ještě dělám? Posadila jsem se a podívala se na ni. Arogantní vyrovnanost v jejím pohledu přiměla mé nejhlubší Já k akci.

„Víš ty co?
Strč si ten svůj kurz do řiti.
A vyčisti si zuby.“

© Jana Pellarová
Převzato se souhlasem nakladatele.

Překlad © Jana Pellarová
ukázka je z knihy Spi! Annelies Verbeke
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Kniha Zlín

 

Diskuse

Vložil: Jana Pellarová, 14.04.2010 11:28
Verbeke, Annelies: Spi!
Děkuji za reakci a vysvětlení paní Šotolová, samozřejmě nic nestahujte, jak jsem psala, jsem ráda, že tu ukázka je, alespoň takto. Zdravím J.P.
Vložil: jovanka šotolová, 13.04.2010 21:27
Verbeke, Annelies: Spi!
Vážená paní překladatelko, o převzetí ukázky vyjednáváme zpravidla především s nakladatelstvím, protože předpokládáme, že oni nejlíp vědí, co mají ve smlouvě s překladatelem (většinou si ve smlouvě vyhrazují právo text v určitém rozsahu užít k propagaci knihy - a to může vést i k tomu, že ke stejnému... učelu poskytnou dvakrát stejný text). Pokaždé se také v nakladatelství dotazujeme, zda je třeba o převzetí textu jednat i s překladatelem - nevím, kde se tentokrát stala chyba. Pokud se zveřejněním nesouhlasíte, ukázku ihned stáhneme, - ale takhle přímo to ve Vašem příspěvku nezaznělo.
Vložil: Jana Pellarová, 13.04.2010 20:39
Verbeke, Annelies: Spi!
Vážená redakce iliteratury, mám radost, že se na Vašich stránkách objevila zpráva o nově vyšlém českém překladu knihy vlámské autorky Annelies Verbeke "Spi!", stejně jako ukázka z něj. Dovolte mi jen jednu připomínku - v záhlaví ukázky jsem uvedena jako autor článku, na jeho konci stojí, že ukázku... jste publikovali se souhlasem nakladatele. Po právní stránce tedy jistě nelze nikomu nic vytknout. Mě jako překladatelku jen trochu mrzí, že mě nikdo vůbec ani neinformoval, že se tuto ukázku, která vyšla již před rokem v časopise Plav, chystáte použít. Můj souhlas byste samozřejmě měli, o to nejde. Možná jsme se mohli domluvit na jiné ukázce, možná bychom nakonec došli k závěru, že nebudeme věc komplikovat a použijeme tuto. Pokud jste kontaktovali nakladatele, asi už nebyl takový problém dát vědět i mně. Vím, že je to detail, ale na iliteratuře jsem si vždy cenila právě toho, že dbala i na takové maličkosti, jako je předem informovat člověka, jehož práci využívá. Tak snad příště ;-) Hodně zdaru přeje a zdraví Jana Pellarová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7549x

Koupit knihu

Inzerce