Pilátová, Markéta: Má nejmilejší kniha (in A2)

Pilátová, Markéta
Má nejmilejší kniha (in A2)

recenze beletrie česká

Po románu Žluté oči vedou domů vyšla Markétě Pilátové novinka nazvaná Má nejmilejší kniha. Děj knihy, nominované na cenu Magnesia Litera, je opět zasazen do latinskoamerického prostředí, tentokrát má však hlubší a silnější kořeny.

Co zmůže hadí políbení
Markéta Pilátová
: Má nejmilejší kniha, Torst, Praha 2009, 276 stran

Po románu Žluté oči vedou domů vyšla Markétě Pilátové novinka nazvaná Má nejmilejší kniha. Děj knihy, nominované na cenu Magnesia Litera, je opět zasazen do latinskoamerického prostředí, tentokrát má však hlubší a silnější kořeny.

Novou prózou Markéty Pilátové (nar. 1973) Má nejmilejší kniha se již od obálky proplétá motiv hada. Významy, které se zde k němu vážou, pocházejí zejména z kultury mezoamerické, řecké a křesťanské. Opeřený had Quetzalcóatl ztělesňoval božskou i lidskou podstatu, byl symbolem války, plodnosti a božské autority. Velký Had Uktena, známý v mytologii jihovýchodu jako duhový had s velkým drahokamem na čele, přinášel svým kamenem zdraví. Asklépiův had slouží jako symbol léčitelství. Nejznámější je ale patrně obraz hada svůdce z Genesis, toho, jenž je „nejzchytralejší z polní zvěře“ (Gen 3,1), a „dávného hada“ ze Zjevení (Zj 12,9). A konečně se v tomto příběhu využívá také v našem prostředí známého pohádkového motivu bílého kouzelného hada, jehož tělo nám může dát schopnost rozumět řeči zvířat.

Vytetované příběhy
„Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Úvodní citát básníka Fernanda Pessoy zřetelně určuje naladění aktérů následujícího textu. Vyjadřuje rozporuplnost našeho pojetí světa, vědomí nesouladu mezi obecným a osobním a smutek, jenž z této disharmonie plyne. Příběhy, jež nás čekají, ve své četnosti ukazují různé životy, dávají prostor k různým výkladům a v podstatě se podobají klubku hadů. Nelze jej redukovat jednou interpretací, zažitá mytická i žánrová hodnocení se posouvají. Jak se hadi smotaní do sebe navzájem vlní, tu či onde probleskne vzor vlastní určité postavě a jejímu příběhu a je na čtenáři, aby si na narušenou posloupnost zvykl. „A stejně jako je život sítí nejrůzněji do sebe zapletených náhod, dokola se opakujících nesmyslů a někdy nevede nikam, je takový i tento příběh. Ostatně a které věci nevedou jinam než do nicoty?“

Jakýmsi loutkohercem přítomných dějů je Ten, který tetuje, muž beze jména a paměti (a tudíž minulosti), ale „nejlepší vypravěč“. Nikdy netetuje podle předloh, ale jen na základě vlastní fantazie nebo příběhů druhých. Stejně jako se vytvářejí obrazce na lidské kůži, pomalu, pečlivě a bolestivě, tak tatér i vypráví. Vypravuje v er-formě, ale rozumí protagonistům, souzní s jejich myšlením, a proto si může dovolit užít i polopřímou řeč. Nad jejich historiemi má naprostou kontrolu, avšak jen do chvíle, kdy mu jeden ze zákazníků odrecituje jeho vlastní verše. V tu chvíli se mění ze zručného rapsóda ve stanzelovské Já s tělem. Ztrácí bezpečí neosobního vypravěče a vstupuje do děje, jejž do té chvíle jen vyprávěl. Najednou palčivě vnímá vlastní lidskou nedokonalost a bezmoc. „Zmizím uprostřed vlastního příběhu. Ztratím se jako už tolikrát, jako tolikrát zapomínám své jméno, které nemám. Slova, jež jsou znameními na všech cestách. Značky, které ryjeme do cizích mozků. Abychom se neztráceli. A do těch svých je někdy zaryjeme nejhloub. Svá vlastní slova. Mé vlastní verše.“ Pochopí, že prázdnotu, již se pokoušel zaplnit cizími osudy, nikdy nezakryje. Realita ho dostihne nevypočitatelněji než ten nejzapeklitější obraz, jejž kdy vytetoval. To, že příběhy „nevedou do nicoty“, ale v téměř detektivním vyvrcholení se v závěru protnou, působí jako zručně smontovaná skládačka, což paradoxně trochu umenšuje jejich sílu. Je až příliš patrné, že nad tatérem je jako v čínské skříňce další tvůrce, avšak s mnohem předvídatelnějším literárním plánem.

Políbit hada
Tatérův hlas promlouvá v ich-formě, hovoří¬-li sám o sobě, stejně tak jako hlas hada Harého. Haré má podobně výlučnou pozici jako tatér. Jejich narativní pasáže jsou typograficky odlišené, oba jsou zároveň postavami i vypravěči a oba jsou označeni jako bezvěcí. Nicméně Haré je silnější a cílevědomě vstupuje do života postav – jako by jeho jméno (španělsky „udělám“) metonymicky vyjadřovalo jeho funkci v jejich osudech. Tatér dokáže převyprávět, ale neumí jednat, Haré je však famózní kouzelník se slovy i odhodlaný čaroděj s vůlí ostatních.

Postavy, o nichž se vypráví, jsou všechny ztraceny v temně neprostupném pralese stromů, lidí, latinskoamerických velkoměst či polských maloměst. Indiánská míšenka Pajita, úředník a malíř Yan, jeho milenec psychiatr Otto, jejich známí Hugo a Pula, Pulina matka a slovutný ředitel Hadího institutu ve Velkém městě jsou nevědomky spojeni svými kořeny, ale i tím, co se stane v budoucnu. Střídavě se před námi vynořují jejich historie, spolu s nimi odhalujeme smysl minulého, abychom porozuměli přítomnosti. Cesta domů, vědomí vlastní porážky a skutek milosrdenství: dle Borgese jde o motivy prastaré, ale nejsou o to banálnější. Každá z postav potřebuje po svém rozmotat svůj uzlík nejistot a strachu. Každá z nich se z různých důvodů cítí být mimo společenství, kterým je obklopena, a hledá sílu. A proto políbí hada.

Skrze vrstvy strachu
Hadi v Mé nejmilejší knize mají totiž v sobě rysy symbolických zvířat zmíněných v úvodu, ale navíc dostávají ještě nové vlastnosti. Oproti tradičnímu obrazu hada svůdce nenabízejí přítomní plazi poznání, ale vědomí jistoty a lásky. V duchu latinskoamerické kultury jsou silní, pomáhají lidem splnit si nejtajnější přání, léčit bolest, ale dokážou být i nelítostní. Žánrovou příbuznost s autorským mýtem zdůrazňují i motivy zkoušky, již musejí postavy překonat, aby získaly hadí přízeň, a snu jako zjevené skutečnosti. Snová setkání s hady jsou si vesměs podobná, to nejvýraznější je vidění zraněného hada v kořenech stromů. Chtějí¬-li lidé proniknout ke svým kořenům, je třeba hada políbit. Touto zkouškou projdou jen ti nadaní opravdovým soucitem. A odměna? „A když mě políbíš, když mě políbíš na jazyk, uvidíš svět mýma očima a budeš ho moci ohmatat mou kůží. (…) Když mě políbíš, ucítíš všechny chladné vrstvy světa. (…) Chladné vrstvy jsou pro vás smrtící. Vrstvy světa mají nejrůznější barvy a teploty, někdy působí jako doteky, záchvěvy vzduchu, které ucítíš za bezhvězdné noci plné úzkosti. Ty chladné jsou nebezpečné – nejhorší z nich je vrstva strachu – z jejího středu vzlíná samota. A samota je pro vás zlá.“

Hadi zbavují svou písní a polibkem strachu osoby, ale i své hadí druhy. A právě proto jediná charakteristika, jež přežívá z negativních biblických konotací, je pomsta. Haré věří, že strach a bolest mohou být vykoupeny pouze smrtí, aby dál nebujely. Proto musí Pajita na oplátku opustit ředitele Velkého Michaela, muže, jenž věnoval kariéru pokusům na hadech, ale i nelegálním obchodům s jejich těly. Michael, jakýsi Asklépios naruby (touha po věčnosti není výrazem lásky k člověku, ale nemilosrdné ctižádostivosti), za svou pýchu a krutost bude pykat smrtí, ale nadto se ještě bude muset z podsvětí vrátit, aby se postaral o Pajitin osud. Harého trpělivost a touha po spravedlnosti kontrastuje s tím, v čem postavy žijí. Nadpřirozeno v bezvládí upoceného špinavého města a jeho utrápených obyvatel působí sice neočekávaně, ale ne neuvěřitelně. Jako by se prostě bohové rozhodli, že těm, kdo ještě hledají, ukážou cestu.

S jemností i silou
Magickorealistická atmosféra je vytvářena nejen kouzelnými prvky, ale i nazíráním prostoru. Město nabývá jak lidských, tak i zvířecích vlastností, podobá se obrovské tkáni prostupujících se osudů, má své vlastní rituály a vlastní pojetí času. Mezi pralesem a metropolí není rozdíl, jen místo večerního očistného deště pouštějí do ulic drogoví překupníci zabijácké psy, aby se zbavili nečistot ve své čtvrti. Prostředí města i přírody je evokováno do nejmenších detailů skrze výčty skrytě pitoreskních všedností, smyslové vjemy a působivě zdůvěrňující metafory, jež čtenáře nutí zpomalit a procítit každý obraz.

Pro příběh je typické jakési kolotání, vědomí neproniknutelnosti světa a vrtkavosti Štěstěny. „Ubližujeme si navzájem, potřebujeme se a nejsme nikdy v žádné rovnováze. Svět nemá přirozený rytmus, všechno je trhané jako kmitání našich jazyků. Jako kolébání rozvrzané, neuměle řezané kolébky. Píseň mluví o konci. A kdo porozumí konci, může doopravdy žít.“ Jenže i když písni někteří porozumějí, nedokážou zachránit ty, jež milují. Má nejmilejší kniha svět neidealizuje ani nezatracuje. Ale s hadí jemností a přitom silou proniká do jeho veřejných i osobních, minulých i současných zákoutí, a to tak obratně, až se čtenáři mnohdy úží dech.

 

© Anna Vondřichová
článek vyšel v v A2 7/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 260 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 6905x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce