Hakl, Emil: Pravidla směšného chování (in Čro 3 – Vltava)

Hakl, Emil
Pravidla směšného chování (in Čro 3 – Vltava)

recenze beletrie česká

Pravidla směšného chování volně navazují na rozhovor otce se synem O rodičích a dětech, ale stejně tak je patrné, že kniha čerpá z celé Haklovy prozaické tvorby, kterou v mnoha úrovních, nejzřetelněji v té tematické, završuje a nezřídka i v osvobozujícím gestu překračuje.

Pravidla směšného chování
Emil Hakl
: Pravidla směšného chování, Argo, Praha 2010, 136 stran

Pravidla směšného chování volně navazují na rozhovor otce se synem O rodičích a dětech, ale stejně tak je patrné, že kniha čerpá z celé Haklovy prozaické tvorby, kterou v mnoha úrovních, nejzřetelněji v té tematické, završuje a nezřídka i v osvobozujícím gestu překračuje. Necháváme se unášet proudem modelované řeči, v němž narazíme na pokračování rutinních událostí a komentářů: konfrontujeme se s rozviklaným intimním vztahem, zajdeme na pivo s kamarádem spisovatelem, jehož opět není těžké identifikovat, budeme se brodit džunglí kdesi na východě (podobně jako jedna z postav povídkové knihy Konec světa), a hned v úvodu se namísto diskuse o letadlech rovnou necháme unášet větrem na paraglidu. Pochechtáváme se u bizarně artikulovaných vzpomínek, které proudí myslí vypravěče, zapisovatele lidských strastí, se kterým jsme si všechny ty historky odžili, s nímž jsme mohli být takříkajíc u toho. Pokračování rozhovoru otce se synem se pak ukáže být svorníkem celé knihy, vrací se do ní nečekaně zadními dvířky a zastihne nás nepřipravené na hořký smutek a nahrubo záplatované loučení.

Emil Hakl vložil do této knihy vše, čím se na literární scéně prosadil jako lehce rozpoznatelný vypravěč a tento vklad umocnil vnitřní prací na výsledném tvaru. Pokud měla kritika pochybnosti už u povídkové knihy O létajících objektech a u Letu čarodějnice vytýkala Haklovi, že se vyboural při fabulování kostry tohoto románu, pak Pravidla směšného chování překvapí, ba nutno říci odzbrojí. A to nejenom bilancováním při nabírání ztracené rovnováhy ve vzduchoprázdnu, ale i suverénním výrazem, s jakým se autor po dvou letech vrací do literatury. Emil Hakl se především úctyhodným způsobem vypsal, jeho nová próza dává vale všem úzkostem z vlivu dalších spisovatelů a přináší do české literatury to, po čem kritická obec volá posledních deset až dvacet let – osobnost spisovatele v tom tradičním, autoritativním slova smyslu.

Pravidla směšného chování nebývalým způsobem zvrátila pohled na středoevropskou prózu, psanou zde v Čechách: jako by slova v předchozích knihách byla jen nástrojem k uhájení si vlastního, už tak stísněného prostoru, v němž se typicky odehrává řada separovaných historek, z nichž se skládá svět a mimo něž už nic není (zj. Intimní schránka Sabriny Black). V Pravidlech směšného chování si slova naopak podmaňují žitou zkušenost v celé šíři a jakoby z nadhledu usedlého bonvivána, expresivita vnímá skutečnost v přesných až radikálních významech a zobrazené odcházení, které na sebe bere podobu lidského, ale i kulturně-společenského úpadku, ústí do nesmlouvavé katarze. Emil Hakl na malém prostoru dosahuje až na samou podstatu univerza, a když se odpoutává od lokálního popisu české kotliny, což je naznačeno už odlepením se od země při paraglidingu, zrcadlí mimoděk i rozpad znavené Evropy, nad níž se vznáší oblak letargie. Tady už si nevystačíme s tím, že Hakla čteme ve stopách Bohumila Hrabala, potažmo Jaroslava Haška, ani se zjednodušujícím dvojjediným obrazem klauna a ironického pozorovatele. Pravidla směšného chování nám naprosto zřetelně dávají najevo, že se jejich autor bezmála okázalým gestem vřazuje po bok německy píšících expresionistů, a také současných autorů s "evropskými vyhlídkami".

Ve čtenářsky vděčné novele O rodičích a dětech zahraniční nakladatelé rozpoznali exkluzivitu středoevropské prózy jako něčeho, co má sice podobu lokální atrakce, ale co se zároveň už vřadilo do světového kontextu (stačí vzpomenout na již zmíněného Haška s Hrabalem), a tomuto chápání nasvědčuje i recenze anglického překladu z britského listu The Independent. Pravidla směšného chování deklarují zcela jasně, že mají potenciál být další překladovou knihou Emila Hakla a spíš než jako završení bych si je přál chápat coby odrazový můstek k další tvorbě.

 

© Petr Vaněk
Komentář odvysílal Čro 3 – Vltava
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 230 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Viktorka M., 25.11.2012 02:57
Hakl, Emil: Pravidla směšného chování (in Čro 3 – Vltava)
Nevěřila jsem, že by v Čechách mohlo vzniknout něco tak skvělého a vida, je to tady
Vložil: Veronika Mlynářová, 17.05.2010 16:31
Hakl, Emil: Pravidla směšného chování (in Čro 3 – Vltava)
Moc se mi ná té knize líbí, jak je napsaná, jaké jsou tam obraty a slova. Přála bych panu Haklovi, aby jeho knížky byly jednou plně doceněny. Jsou mimořádné.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 6672x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce