Hakl, Emil: Pravidla směšného chování

Hakl, Emil
Pravidla směšného chování

ukázka beletrie česká

V mezírkách mezi hromadami zboží se z nitra stánků usmívají trpěliví obchodníci. Na asfaltu postává skupina asijských dětí. Bledé černooké panenky na nás vědoucně hledí a cumlají jakýsi pokroucený suchý lusk. Na rohu domu s částečně vytlučenými okny nervně poblikává neónový nápis BAR. Jdeme tam.

Emil Hakl: Pravidla směšného chování, Argo, Praha 2010, 136 stran

20) Cestou domů zastavujeme na rozlehlé pusté návsi, jejíž zadní části vévodí třpytící se vietnamská tržnice.

V mezírkách mezi hromadami zboží se z nitra stánků usmívají trpěliví obchodníci. Na asfaltu postává skupina asijských dětí. Bledé černooké panenky na nás vědoucně hledí a cumlají jakýsi pokroucený suchý lusk. Na rohu domu s částečně vytlučenými okny nervně poblikává neónový nápis BAR. Jdeme tam.
Uvnitř prázdno, jen pár porůznu sedících ztroskotaných středočeských rastafariánů. Nejvrásčitější z nich na nás míří prstem. Jeho bradu pokrývá nelidsky husté smolně černé strnisko, připomínající povrch drátěného kartáče. V okoralé ještěří tlamě svírá slepičí nožku. Plynulým pohybem ukazováku naznačuje, kde by mohlo být naše místo. Sedáme si ke stolku v koutě. Guru s ďábelskou čelistí nás ještě šest až osm vteřin probodává nesmlouvavým ukazovákem, pak usíná. Slepičí nožka je pravděpodobně vyhaslá šlukovka. V protějším koutě se krčí párek kostnatých osmdesátiletých cyklistů v oranžových elasťácích a vše pozoruje zdánlivě vyděšeným, ve skutečnosti však lačným pohledem. Přesouvají pozornost od bodu k bodu, jako by byli jedna bytost.
Číšník s melírovým ježečkem na zpocené kulaté lebce přistupuje k našemu stolu a dívá se do zdi. Objednávám si lahvové pivo s honosným názvem Svijanský Kníže, kluci si dávají jahodový džus, hodně ledu. Vykládají si o nějakých svých kamarádkách.
„Já jí povidám: Tě jenom vidim a už mi stojí péro, věříš mi to? A vona mi řekla: Mně by taky stálo, kdybych ňáký měla.“
„A?“
„Co a?“
„Bylo něco?“
„Jak to mám vědět, ve. Asi něco jo, myslim byla i pěkná.“
„Pěkná jak vopice, jo, hé.“
„Se řiká vo šeredný.“
„Pěkná jak vopice se řiká.“
„Se neřiká.“
„Si kuř, že jo.“
„Řiká se... Ty vole, co se řiká? Já teď nevim.“
„Se uvolni.“
„Jak se mám uvolnit, když vim, že se chci uvolnit?“
„Časem se uvolní každej.“
„Až na ty, co jsou v čim dál větší křeči.“
„Lidi jsou blbě nastavený.“
„Je to boj. Cvičíš eště?“
„Hoďku denně systémem co ruka, to činka, činka je zdrobnělina pro Čínu, hé, neni čas, makám jako šroub.“
Nějakou dobu se přetlačují, kdo z nich vydržel delší dobu nejíst. Pět dní, vynáší první. Slabota, já tejden, přebíjí druhý. Jo, jenže já v Maroku skoro jedenáct dní, rozpomíná se první. V Maroku maj eště hnusnější bagety než u nás, praví druhý. A je to super pocit, shodují se, nejíst. Vyčistit trakt, zbavit se jedů.
„Hada žrals?“ zkouší jeden.
„Jo. Krajtu.“
„Krajtu, jo...“
„Krajtu v zelenym kari, a jak dobrou. Voni je tam chovaj na maso stejnym stylem jako u nás prasata.“
„Kde?“
„V Thajsku. Co grilovaný housenky?“
„Skvělý. Pražený štíři taky, akorát si je předtim nesmíš prohlížet. Když se ale vrátim do Čech, pokaždý mě posedne smetanová žravost,“ svěřuje se Rulpo. „Žeru smetanu ve všech podobách.“
„Je to tvuj život,“ soudí Murgy. „Ale v masovejch produktech tiká bomba, víš to.“
„Kdo mluví vo mase, řikám smetanu.“
„Mluvim vo produktech, co se vyráběj masově – chleba zabíjí, rohliky zabíjej. Dám příklad.“
„Dej,“ vybízím ho.
Jde o můj jediný vklad do rozpravy. Začínám totiž tušit, jak mě vnímají – jako někoho, kdo si sám sebe neváží. Zatímco oni si sebe váží. Je v nich zvláštní směs slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých. Co v nás bylo zkřivené, je v nich už rovné. A co v nás bylo rovné, není v nich už vůbec.
Protáčí se to ale čertovsky rychle, hošani. Středně rozesraný mladší muž, středně rozesraný starší muž, v čem se liší? Starý nevnímá sám sebe jako střed metropole. Začíná být doma na ještě přijatelné, ale přece jenom periferii. Je z něj, aniž vytáhl paty z Prahy 2, najednou venkovan. Ošlehaný rezident, zachmuřený optimista. Pozorovatel. Naslouchá a srovnává. Mají na něj vliv vzpomínky, to je celý krám.
Cesta symbolů je nebezpečná, protože je snadná a svůdná. Kdo to, sakra, napsal?

21) Murgy dává příklad.

„Zelená frakce v italský vládě razí politiku Ne geneticky manipulovanejm plodinám! Jenže co se ukázalo? Že lidi z tý frakce zamlčujou výsledky výzkumů, který jasně řikaj, že nemodifikovaná kukuřice neni schopná se ubránit škůdci zavíječovi, proti kterýmu se původně modifikovala.“
„Upřesni to,“ žádá Rulpo.
„No, když ten zavíječ tu pšenici napadne, voslabí jí tak, že se vona následně neubrání invazi jistý toxický houby.“
„Předtims mluvil vo kukuřici, teď zas vo pšenici.“
„Myslim furt kukuřici. Jo, a pozor! Toxiny, který táá houba vylučuje, jsou fest karcinogenní, takže voni tim svym ekopostojem akorát chčijou lidem na hlavu! Valej jim do budky, že bojujou vo jejich zdraví, a zatim táá houba je stokrát horší riziko, než veškerý modifikace!“
„A co je teda lepší?“
„To právě nemáš šanci se dozvědět, a už vůbec ne včas. Stejný jako se ženskou – jak je ňáká pěkná a tó, a chytrá, tak je jistý, že to přehání s práškama, lítá v hovnech a dvakrát tejdně brečí na psychině.“
„Tim myslíš Čambalu?“
„Tu mám akorát tak na háku.“
„Hh. A co voni s tou kukuřicí chtěj dělat?“
„Nic, přes aplikovanou ekologii tečou miliardy, ve.“
„A proč ty výzkumy teda někam nepověsej, ať si to každej přečte a uvědomí?“
„To jednak neni to samý, a druhak jim to lidi z tý vládní frakce oficiálně zatrhli, aby mohli dál třískat love na biopotravinách. Proč by je jinak propagovali.“
„Jako já je kvuli Taliánum dlabat určitě nezačnu. Víš, jak jsou hnusný a drahý?“
„Vim moc dobře, poněvač já je jim.“
„Kvuli čemu?“
„Kvuli sobě.“
„Co třeba?“
„Základ je etruská polívka – římskej hrách, žitný zrno, žlutej hrách, bio cibule, špalda. Akorát že mě dva litry vyjdou skoro na kilo.“
„Jak to chutná?“
„Supa.“
„Sem si myslel, že je Čambala v klidu.“
„Je to normální kůča.“
„Dyťs jí žral, ne?“
„Jí víc zajímá, jak moc se užíráš ty. Když vona šílí, musíš šílet stejně nebo víc. Když se hodíš jakž takž do pohody, vokamžitě jí zkroutí úzkost, že jí málo supportuješ. Tak začne vyvádět. Začne dělat, jak je divoká a nezávislá, tim pádem další průsery. Nutí tě to řešit.“
„Fuj, to znám.“
„Jinak je to ale fajn ženská, tak držíš. A jak držíš, tak je ti jasnější a jasnější, že na todle nemáš, viď, protože to nemá šanci bejt lepší. Ví, že když udělá bugr, všecko posere, jenže ho stejně udělá. Čim dýl to drží na uzdě, tim je to pak horší. Hele, a jednou ráno s ní sedíš u čaje, pohoda, klid, ty na ní koukneš, chceš jí říct něco pěknýho, a najednou to v tobě prdne jako guma.“
„Game over, to poznaj ve vteřině.“
„Jo.“
„A hned to dostaneš vyžrat.“
„To ať si vyžere někdo jinej.“
„Někdo konkrétní?“
„Nevim, seru jí na hrob.“
„Hele – jedna matka si stěžuje druhý, že se její syn taky dal na ňáký ty meditace. A ta druhá jí řiká: No ale tak snad pořád lepší, než kdyby jenom tak seděl a mlčel...“
„Ten je gut.“
„Ty vado, ale kámo, nepřipadá ti, že se už delší čas bavíme jak dvě vyjebaný palice?“ leká se Rulpo.
„Normální lidi dávaj normální řeč,“ soudí Murgy. „Vyjebaný palice jsou spíš ty, co mlčej.“
Mlčím a upíjím svijany, tak jako tak mě přestali brát na vědomí. Buď to je jejich systém, naučit někoho lítat a odzívnout ho, nebo jsem nesplnil nějaké jejich očekávání. To spíš. Mysleli, že se mnou bude sranda, a já do sebe lámu neurol. Sedím a čumím. Kšiltovku nemám, šohaje neudělám, Švejka ani omylem.
Cesta symbolů je nebezpečná, protože je snadná a svůdná. A zvláště snadná a svůdná je pro lidi s živou představivostí, kteří nejsnadněji mohou upadnout v omyl. Z čeho to je? Kdo to mohl napsat?

22) Do promaštěné látky vchodového závěsu se zvenčí zamotává čísi tělo.

Notnou chvíli do ní zevnitř žďuchá a plácá. Nakonec zpoza opony vypadne vysoký plešoun v růžové košili a zděšeně hlásí, že venku zřejmě dostal nějaký cizinec infarkt, jestli by někdo nezavolal záchranku.
„Na to tu nejsme zařízený,“ dí pingl s melírem.
Na osazenstvo v lokále nicméně padá stín nevole. Plešoun nám narušil automatickou pohodičku. Každý z nás je kratince konfrontován s tím, co se z něj časem stalo. Stačí na chvíli polevit, a hned každý vidí, kolik špíny v sobě nastřádal. Výjimku tvoří vrásčitý guru, prohlížející si s naprostým zaujetím vlastní dlaně lemované notnou dávkou blýskavých prstenů.
Mlčím s nimi, mobil vybitý.
Muž se otáčí a mizí.
Murgy šoupe čapku do týla, vstává a vychází za ním ven. Po delší době se vrací a usedá zpátky na místo.
„Co?“ ptá se Rulpo, rád, že má parťáka zpátky.
„Dvakrát jsem to vobešel, nikde nic.“
Dávají se znovu do řeči. Roztáčejí ten svůj bubínek a hrabou a jedou.
Beru ze stojanu časopis, listuju jím. Rusko je ve válce s Gruzií, to by Stalin čubrněl. Třetina Němců si z nostalgie schovává matky. Ne matky, nýbrž marky.
Žádám o další pivo.
Na velkoplošné obrazovce nad barem běží publicistický pořad. Tmavovlasý školák ve studiu vyrovnaně, ba poutavě vykládá, jak naplánoval zabití spolužačky, se kterou pár měsíců předtím chodil, měli se rádi. Proč jste jí to! skáče mu do řeči hysterický redaktor. Byla nuda, říká kluk a zahleděn do sebe vzpomíná na ten nápad. Praštil ji trubkou, nestačilo to, tak jí něco uřízl. V lese za sídlištěm. Pak uřízl ještě něco. Kousek, co se mu líbil, si nechal, zbytek zahrabal do listí. Hned ho chytili. A za to si ho teď vyspídovaný pohůnek s kočkovitou tváří podává. Ptát se na fakta není schopen, ta mu ten kluk srozumitelně popsal sám od sebe. Redaktor v odpověď poulí bulvy a blekotavě řve, potoky potu se mu hrnou po líci. Co ty rodiče, ryčí. Nevím, odpovídá kluk. Je na něm vidět, že se nedokáže vcítit, nicméně si uvědomuje, že skutečnost, že sedí u stolu s touhle osobou a svítí na něj reflektory, je už nedílná součást trápení, které mu nastává. Jak ste to moh udělat, jak ste to moh udělat, krouží mediální bestie dál po obvodu své virtuální zeměkoule. Přitom mu to ten kluk celou dobu říká. Smrtelná nuda, nic víc.

© Emil Hakl

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3714x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce