Ozouf, Mona: Co prozrazuje román (in MfD)

Ozouf, Mona
Co prozrazuje román (in MfD)

recenze literární věda

V roce 2003 vydalo nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury knihu francouzské historičky Mony Ozoufové (1931) Revoluční svátky: 1789-1799. Na sklonku minulého roku k tomu CDK přidalo ještě druhou publikaci od téže autorky...

Mona Ozouf: Co prozrazuje román. 19. století – mezi starým režimem a revolucí, z francouzského originálu přeložila Pavla Doležalová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009 

V roce 2003 vydalo nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury knihu francouzské historičky Mony Ozoufové (1931) Revoluční svátky: 1789-1799. Na sklonku minulého roku k tomu CDK přidalo ještě druhou publikaci od téže autorky: Co prozrazuje román. 19. století – mezi starým režimem a revolucí.

První stránky její knihy o románu jakoby navazují na knihu předchozí: zdůrazněním toho, jak hluboce Velká francouzská revoluce zasáhla do života francouzské společnosti, takže lidé, kteří v té bouřlivé době žili, ona léta popisovali tak, jako by „prožili šest století“. Dá se s nadsázkou říci, že celý „zbytek“ knihy autorka líčí, jak se Francie s důsledky revoluce dalších sto let vyrovnávala – a to prostřednictvím krásné literatury. Ta je přitom sama o sobě podle Ozoufové spíše aristokratická: umělci mezi sebou soupeří o prestiž a o uznání veřejnosti, o známost, což jsou věci, jejichž rozdílení se neřídí žádnou spravedlností a není tedy nijak demokratické. Tím se vysvětluje shovívavost většiny autorů 19. století k „lehkým půvabům“ předrevolučního režimu a politování, že i ony skončily pod gilotinou. Autorka cituje třeba výrok Stendhala: „Chovám vřelý cit k velmoži dobrého vychování a veselého ducha. Společnost zbavená těchto veselých, okouzlujících a milých bytostí, které neberou nic tragicky, mi připadá jako rok bez jara.“

Kde hledat touhu po intelektuálním úspěchu, která byla sice vedena ryzí sebeláskou, ale cíl u ní ospravedlňoval pohnutky? „Přece na poli literatury, a nikde jinde“ – odpovídá si Ozoufová. Literatura se podle ní na počátku 19. století stala poslední činností, která může usilovat o „královské i kněžské ctnosti“, které už doba odnesla. Poslání literatury líčí ale autorka komplikovaněji: byla jedinečným zrcadlem „stoleté války“ mezi starým režimem a revolucí. Čerpala sice z tradic a osvědčených forem, ve všech ohledech byla spjatá se starou Francií, jak už bylo zmíněno, ale zároveň se po ní chtělo, aby mluvila za soudobou společnost, tedy aby si všímala Francie nové, tíhnoucí k demokracii. Na poli literatury tak probíhal závažný politický, kulturní a společenský střet, a po nejrůznějších peripetiích tu byl podle ní i vyřešen.

Hned ale musíme dodat, že Ozoufová se programově vyhýbá dílům, v nichž vystupují skutečné historické osobnosti nebo která přímo popisují významné historické děje: v takových knihách dle autorky příliš doslovně a mechanicky vystupují autorovy záměry, a pokud se v románu objevuje Napoleon či Robespierre, „mluví příliš nahlas, a proto neuslyšíme tiché každodenní rozmluvy těch druhých“.

Právě životy obyčejných lidí, které už po revoluci neměly být určovány tím, z jaké je člověk krve a jakého rodu, Ozoufovou zajímají. Revolucí vzepjatá a příliš vysoká očekávání vedla podle autorky mnohé lidi k otázce: „Proč ne já“ (Ozoufová ironicky podotýká, že tato slova si mohli mnozí „připravit k vyrytí na dosud prázdný podstavec své bysty v Pantheonu“). Ať šlo o proslulost (jako u Stendhalových hrdinů), o lásku (jako u George Sandové) či o hrabivost a kariérismus (jako u Balzaka), jejich plánům se jakoby již nic nestavělo do cesty. Možnost vlastní volby, dosud neznámá povinnost zformovat sebe sama, měly ale ten důsledek, že neúspěch byl o to palčivější a břemeno osobní zodpovědnosti tím těžší. Autorka se přitom až uštěpačně ptá, zdali nešťastné hrdinky paní de Staël, které se zřejmě považovaly za oběti společnosti, přeci jen nemohly vzít osud do vlastních rukou a vybrat si muže, které budou milovat, „trochu inteligentněji“. Ozoufová bohatě dokládá, jak hledání originality a touha po rozvíjení vlastní osobnosti přinášelo i zvýšený strach z jednotvárnosti: ten se podle ní objevuje již od začátku století, kdy ještě bylo rozdílů nepočítaně. Najdeme jej u paní de Staël, kterou znepokojovalo, že si lidé z pohodlnosti osvojují hrubé mravy a sklouzávají k banálnosti, i u mnoha dalších: „Paříž pozbyla svou energii. Dýka je kuriozitou, která se věší na pozlacenou skobičku, pro kterou necháte udělat pěkné pouzdro. Všechno se tam navzájem podobá – ženy, ideje, city. V Itálii, tam je všechno aspoň vyhrocené. Ženy tam nepřestaly být zlomyslná stvoření a nebezpečné sirény.“ (Balzac). Toto téma bylo živé i u Stendhala, který byl nucen hledat horoucí duše v Itálii 16. století. I D’Aurevilly, FlaubertV. Hugo byli podle autorky jako jeden muž znechuceni bezvýraznou civilizací s vlažnými postoji, kde vládne mínění většiny. Ale už třeba Anatole France slabé a průměrné vlády klidně schvaluje, protože se s nimi člověk cítí bezpečně a může si být jist, že nenastane tyranie. „Stačilo jedno století a to, že se vytratila velikost, je paradoxně považováno za dobrodiní“, konstatuje autorka.

Ozoufové román končí jakousi „chválou románu“. Nejen že román se svou přizpůsobivou a různorodou formou, se svou proměnlivostí a neohraničeností podle autorky vyhovuje rozkolísané, mnohotvárné a nestálé porevoluční společnosti, ale hlavně je podle ní „protilékem na utopii“: zatímco je utopie nehybný sen, abstraktní hra, ve které se dějiny nevyvíjejí, román naopak nikdy neopouští pole dějin a jeho stránky jsou místem, kde si spisovatel i čtenář uvědomí, jak „protikladná bývá skutečnost“.

I když autorka píše vlastně o konkrétním literárním žánru, literární teorií se ani v nejmenším nezabývá. Nezmiňuje tedy žádného z tvůrců srovnatelných starších teorií románu, tedy ani Györgyho Lukácse, jenž tvrdil, že román je „epopejí doby, pro niž už neexistuje celistvost a jednota“, ani Reného Girarda, který románu přiznal zásluhu, že demaskuje lživost a falešnost romantismu (viz jeho knihu s příznačným názvem Lež romantismu a pravda románu). Je asi zbytečné uvádět, že autorka sice píše obecně o „románu“, ale zabývá se pouze literaturou francouzskou, a zcela jinak v 19. století, zvaném někdy také „stoletím románu“, vypadal kupříkladu román český, který se v českém písemnictví rozvíjel pomalu, a jestliže prof. Jaroslava Janáčková tvrdí, že se mu „začalo dařit od půlky 19. století“, je to myslím ještě dost optimistické hodnocení.

Ozoufová znovu promýšlí témata, která už dlouho před ní pojmenoval například Alexis de Tocqueville, jehož cituje, ale i některé její francouzské kolegyně, jejichž knihy u nás v nedávné době vyšly (a které autorka nezmiňuje): třeba Dandysmus Francoise Coblenceové, pojímající dandysmus v souvislosti s „možnostmi heroismu ve vztahu k demokratické společnosti“, nebo Francouzská galantnost Claude Habibové, lkající nad tím, že dnešní ženy mluví o přátelích jako „síti“, národě jako „celku sociálních výhod“, o manželovi jako „coachovi“ – nezůstala už „žádná něha, žádné nadšení, žádný duchovní vzlet.“

Podle mne i život v demokratické společnosti může být dramatický a dobrodružný, třeba když ztratíte platební kartu nebo se rozejdete s přítelkyní (právě proto, že jste si ji předtím sami vybrali). Přesto se ale zdá, že čím jsou témata heroismu, dobrodružství a citové vytříbenosti uprostřed demokratické společnosti starší, tím jsou aktuálnější, třeba pro koexistenci kultury a umění s touto společností.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel 17.4.2010 v příloze Kavárna MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MfD

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 157 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

56%čtenáři

zhlédnuto 2991x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce