Labyrint revue 25-26

Labyrint revue 25-26

recenze beletrie česká

Revue Labyrint si zvolila pro rok 2010 jako téma pravou aktualitu. Sousloví Nová Evropa vyvolává emocionální rozmíšky i racionální spory.

Labyrint revue 25-26 – Nová Evropa
Labyrint revue 25-26. Labyrint 2010, 260 stran

Revue Labyrint si zvolila pro rok 2010 jako téma pravou aktualitu. Sousloví Nová Evropa vyvolává emocionální rozmíšky i racionální spory. Vzpomínky na zašlou slávu jednotlivých vlastenectví stojí proti globalizovanému modernímu evropanství, pranému silou islámu, laciného čínského zboží, vlajkové lodi Států, imigrantů, kteří jsou ale také emigranty, celostátních krachů, krizí románu, abychom se drželi svého, otřesením tradic, a tudíž také identity – ale především bující a stále hůře zvládanou různorodostí a pudovým strachem z ní. Euroskeptici vedle panevropanů, názory z centra i z okraje „dění“, totiž z kysnoucí Evropy západní i z mytizovaného kontinentálního Východu. Vše nahlíženo také z jedinečného hlediska – hlediska literatury, a to mnohdy z pera nejvýraznějších osobností současné světové (evropské) literatury a filosofie.

Revue Labyrint je každý rok coby monotematický almanach postavena před nelehký úkol stále znovu překonávat hrozbu sborníkovosti, zůstat periodikem se stabilním okruhem čtenářů. Ani číslo 25-26 se v tomto ohledu nevymyká: pro časopis revuálního typu, respektive „časopis pro kulturu“, svědčí především dobře obsazené stálé, byť velmi volné, rubriky. Za pouhých 150 korun nabízí revue na 220 stranách (zbytek tvoří inzerce, totiž Praktická informační příloha) přehled ideových konfrontací na téma „Nová Evropa“, jelikož dobrou polovinu rubriky Světová literatura, téma a teorie tvoří „názorově pluralitní“, povětšinou esejistické texty, k nimž řadíme i všechny editorialy (šéfredaktora Joachima Dvořáka, editora Ondřeje Kavalíra a ukázku z eseje Borise Groyse Evropa a její druzí, která nahrazuje úvodník editora Karla Císaře). Druhou polovinu zaujímají ukázky z aktuální světové prozaické tvorby: vynikající profil překvapené držitelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové Kde je doma z pera překladatelky Jany Zoubkové, rozhovor s Peterem Pišťankem a především Jacquesem le Goffem! a další texty.

Esejistické i beletristické texty by bylo možné tematicky rozčlenit i dále: 1) politika, 2) kultura a kulturní historie včetně „evropského literárního dědictví“ a 3) literatura sama (v menšině). K těm prvním řadíme novinářsky předvídavé zamyšlení novináře Luboše Palaty, velmi vyhraněnou esej Lubomíra Martínka (doprovozenou výmluvnou fotografií „Evropská unie? Děkuju, nechci“, zachycující nápis na jedné bělehradské zdi; cit.: „Čím větší stupidita se bude z Bruselu valit, tím silnější bude lpění na stupiditě vlastní“), k druhým především útočný text Samira Amina („Maghreb v arabštině znamená Západ“), eseje Ceese Nootebooma, Slavoje Žižeka nebo Lászla Földényiho (cit.: „Evropa stojí na rozcestí. Jako na podnose servíruje svého ducha cizím evropským zájmům a očekáváním. Její literatura si nasadila masku globální literatury… /její/ duch je zraněný.“), zmíněné rozhovory - s proslulým historikem Le Goffem (cit.: „Turecko vnímám jako součást Orientu, kdežto Evropa je stále ještě jednotka západní“) i Pišťankem (ten druhý s titulem Necítím se být Středoevropanem).

Vděčné a v současné době hojně využívané literární téma „multikulturalita či kulturní mišmaš“ zastupují prozaici Robert Vuijsje, francouzský anonym arabského původu Chimo, Olivier Adam (s úryvkem z románu o ženě, která obětovala život péči o bezdomovce), Gautam Malkani, Alí Erfán i Ismail Kadare: Nizozemec, Albánec, Íránec, Francouzi - či chceme-li Noví Evropané.

Emigraci, imigraci a dalším podobám vystěhovalectví včetně cestovatelské záliby se věnují prozaické kusy Bělorusa Alherda Bachareviče (Rusko nemá rádo Židy, Vietnamce a Čečence. Rusko má rádo mě. A já nevím, co mám s tou jeho láskou dělat.), Slovince Aleše Štegera (A jinakost stejně jako ostatní společná neštěstí sbližuje), úvaha rumunské skandinavistky Coriny Lacatusové na téma přistěhovalců do Švédska nebo podunajský úryvek z nového románu slovenského spisovatele Michala Hvoreckého.

Zvolenému úhlu podoby tohoto Labyrintu se poněkud vzdaluje například úryvek z prózy Michaela Stavariče Mrtvorozená Eliška Frankensteinová, novou Evropu by v něm pohledal. Zajímavosti v podobě německy píšících autorů českého původu Jana Faktora a Michaela Svariče zůstávají zajímavostmi. Lze k nim přiřadit snad jen kontrapunkt k nedávné literární aférce falešné české Vietnamky, která se tak krásně hodí k tématu aktuálního Labyrintu, totiž povídka Hoy Nguyenové, skutečné české Vietnamky. (A při čtení jejích dvou stránek je potřeba vzít v úvahu, že se narodila roku 1992.)

V rozsahem výrazně minoritním oddíle Česká literatura a další texty vyzdvihněme zejména dobrý rozhovor s výjimečnou překladatelkou Annou Kareninovou („Odeon byl pro mě /a jeho pamětnici dosud jsou/ svět sám o sobě… Byla to nejlepší škola a významná, určující dekáda mého života.“ A dále: „Světová literatura – ta někdejší – pro mě uzavřela svou roli otevřením hranic, možnostmi prolínání literatur a vydávání mnohem většího počtu překladů.“); tři povídky a ukázka z dramatu Salcburský guláš Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše leží v jeho stínu.

Velmi podařená je také část věnovaná tradičně výtvarnému umění: v ní najdeme rozhovory s Jiřím Thýnem a Markem Medunou, Profily Varšavanky Pauliny Olowské, která podle kunsthistoričky Markéty Staré „ve své tvorbě poukazuje na kulturní historické rozdíly“, v Záhřebu žijícího umělce Davida Maljkoviće, mladé berlínské autorky instalací Falke Pisano, Johanny Billingové, Švédky, která se zaměřuje na tzv. projekty a na videoart a jež se podle kurátora brněnské Galerie mladých Jana Zálešáka řadí „do kontextu participativního umění“, snad můžeme říct blízkého happeningům, a ukázky z 11. Mezinárodního bienále v Istanbulu, jež sdružuje „na 120 projektů ze 40 zemí“.

Výtvarnou rubriku následují pozoruhodně zasvěcené profily režisérské, totiž těch filmových tvůrců, jejichž díla vznikají „mezi Evropou a Orientem“, režisérů původem z Maghrebu, Turecka či Kurdistánu. Jejich autorem je mladý historik Matěj Kotalík. Svůj text uzavírá podstatnou otázkou: „Jak dlouho si budeme muset počkat na domácí tvůrce imigrantského filmu? Kdy se v prostředí našich etnických menšin objeví první mladí režiséři, kteří by zobrazili – zevnitř a po svém, bez xenofobie a bez estrádního humoru – každodennost vietnamských krámků a tržnic, čínských restaurací, ukrajinských a mongolských ubytoven, romských ghett?“

 

Nový Labyrint, to je opravdu všeevropská názorová směsice s náročným apelem: vybízí čtenáře, aby zaujali k vpravdě životně důležitému tématu jeho 25. -26. čísla vlastní názor, nebo se alespoň přiklonili k některému z těch, jež jsou zde prezentovány. Nebude to pro ně snadné.

 

© Olga Stehlíková
Text byl redakčně upraven

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 2221x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce