Hůlová, Petra: Strážci občanského dobra

Hůlová, Petra
Strážci občanského dobra

ukázka beletrie česká

Máma to probírala bez ustání se sousedkama v baráku i jinde. Pozorovaly se navzájem. Která z nich dostane tu novou nemoc a taky která z nich má mužskýho, co se v nový době dobře chytnul.

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra, Torst, Praha 2010, 212 stran

Máma to probírala bez ustání se sousedkama v baráku i jinde. Pozorovaly se navzájem. Která z nich dostane tu novou nemoc a taky která z nich má mužskýho, co se v nový době dobře chytnul. Šlo to různě. Buď umně oprášit starej kabát, jako předseda Staněk, vzít to jako nosál přes známý jako Šrámek, případně se vyšplhat nahoru sám jako Hrubeš, co si s manželkou otevřel restaurant a nad podnikem šmajchlkabinet, ale to se mi zdálo spíš jako závistivý pomluvy.
Ženská, co měla kabrňáka, pak rozdávala svý starý roláky, protože měla kupu novejch, a vymejšlela ciziny, do kterejch s úspěšnou polovičkou vyrazí na dovolenou.
Nejvíc neslo samozřejmě soukromý podnikání. Krakovský mužský se na něj dávali valem stejně, jako se jich část vracela k chlastu a jiný v něm jen pokračovali dál i v nový době, zatímco některý si dělali živnosti ze starejch melouchů.
Ty první, co přišli koncem dvaadevadesátýho o zaměstnání, měli z ostudy kabát. Spoluobčani na to nebyli zvyklí a snadno si nešťastníky škatulkovali jako příživnický živly, socialistický názvosloví se v tomhle pořád ještě drželo. Slušný ženský se červenaly, když se s nima pustil nezaměstnanej chlap do řeči, a nedej bože když to postihlo toho jejich.
Máma tátu srovnávala s ostatníma jako všechny a v půlce devadesátejch už byli Krakovský přehledně rozsortýrovaný na běžce premianty, hlavní peloton a chudáky, co neobstáli.
Táta mámě vyčítal, že se změnila, a máma zas tátovi, že on vůbec, přestože nová doba si změny žádá. Určitě jí mrzelo, že jsme jedni z posledních, kdo nemá nový spotřebiče, přestože velkou ledničku a barevnou televizi jsme měli mezi prvníma v baráku, i video, to díky Liborovi, ale to bylo tehdy dávno a teď je teď.
Ženský, co na začátku devadesátejch let měly všechny domácí spotřebiče ještě ze starejch dob, si postupně přestaly zvát kamarádky domů a trvaly na srazu někde v cukrárně. K nám domů ale chodila stejně jenom Jarka. U pravověrnejch nosálů se na kuchyňský roboty Moulinex tolik nedá a díky večírkování za starýho režimu měli Vidličkovi ještě víc opotřebený zařízení než my. Jenže elektrospotřebiče jsou stejně cingrlátka. Ženský matrony mužskejch, co se chytli, měly sice pěkně udělaný vlasy, klobouky sladěný s lodičkama a doma hifi věž, ale po ulicích se v zimě brodily stejnou špinavou břečkou a v létě se plahočily mezi sálajícíma panelama, co na sobě v červencovým vedru usmažej hravě volský oko. I tyhle ženský se musely vyhýbat drátům, co trčely ze zdí, a v prašným poryvu si clonit oči, byť heboučkým šátkem z hedvábí, a i těmhle ženskejm hrozila epidemie.
Peníze navíc nedělaj dobře lidskejm vztahům. Proto za komunismu držely rodiny líp pokupě. Vznikla z toho silná generace sedmdesátejch let, ke který se sama počítám. Vznikla proč? Protože na skladě došly kondomy? Ne. Lidem se chtělo vodit do tehdejší společnosti nový členstvo. Vzít je za ručičku a ukázat jim výdobytky socialistický republiky. Vyjet si společně nově natřenou lanovkou na Štrbský pleso, třeba. Na takovou věc není v dnešní společnosti kapitalismu ani pikosekunda času, nehledě na to, že Tatry už nemáme. Ach jo. Nalejte do rodin znenadání prachy, a zadřou se jako stroj plnej písku.
Nezadřelo se to tehdy jen u nás doma. A serepetičky od Šrámka, co máma tu a tam dostala, nebylo nic proti Masálovi.
Pan Masál, kterým se paní Masálová mámě tak chlubila, že je podnikavec, byl viděnej v jejich novým Oplu s nějakou slečnou, pošeptala mi máma, když jsem se jí ptala, jestli neví, proč měla paní Masálová onehdy ve výtahu tak červený oči. Měnění zralejch žen za mladý vyžlice se za socialismu taky nedělo zdaleka tak masově.
Na manželky funkcionářů si pamatuju, ještě když nám dětem mávaly do průvodu z tribuny na krakovský Pražský třídě. Pod brejlema s tlustejma obroučkama měly stejně velký a dobře živený hlavy jako jejich manželé. Opravdový soudruhy a soudružky totiž pojily ideály. Ne pobláznění po perfektní postavě, plastickejch ňadrech a vilách, co spolu mají lidi dneska, ale láska k hodnotám, co tohle všechno přežijou.
Staněk sice na národním výboru rozkrádal socialistický peníze, ale alespoň celou tu dobu s jednou jedinou manželkou. Měla pod nosem knír stejně jako on a ani v duchu by nás jako malý nenapadlo se jí kvůli tomu posmívat. Pár let po kontrarevoluci si prej ženský v hlavním městě bez rizika zlejch pomluv a uštěpačnejch poznámek nemohly dovolit nosit něco podobnýho ani na nohách. U nás jo, jenže taky to k nám pak přišlo. Pořád se mluvilo o svobodě, ale ve skutečnosti byla nová doba pěkně nesmlouvavá k těm, kdo nechtěli přijmout její pravidla. A naopak tam, kde by řád bejt měl, vládla sodoma gomora.
Záhonky před pomníkama hrdinů zarůstaly kopřivama, nikdo neplel ani malej ovál kolem hrobu Neznámýho vojína, starý hrdinové upadali v zapomnění. Lidi se stěhovali pryč a ty, co zůstali, nemívali děti, protože co v tak nejistý době s nima bude. V televizi říkali, že lidi neploděj, protože si chtěj dýl užívat, ale já věřím víc sobě než demokratický telebedně. Život mejch blízkejch ani můj teda žádnej med nebyl.

© Petra Hůlová

Diskuse

Vložil: Edgar de Bruin, 03.05.2010 13:04
Hůlová, Petra: Strážci občanského dobra
Proc anonymne kritizovat, selatko? Jste tak zbabely?
Vložil: kakajici selatko, 03.05.2010 11:29
Hůlová, Petra: Strážci občanského dobra
vypocena neumelost - je to s vama mila pani hulova cim dal horsi
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3710x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce