Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki
Tkaczyszyn-Dycki, Eugeniusz (in Souvislosti)

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki

Básník Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (1962) se narodil v Wólce Krowické na jihovýchodě Polska, v obci položené těsně u hranic s Ukrajinou. Už samotný její název – původně Krwawica – napovídá, že...

Básník Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki (1962) se narodil v Wólce Krowické na jihovýchodě Polska, v obci položené těsně u hranic s Ukrajinou. Už samotný její název – původně Krwawica – napovídá, že toto území bývalo odedávna svědkem krvavých konfliktů mezi místním polským a ukrajinským obyvatelstvem. Naposledy byla celá vesnice vypálena na konci druhé světové války. Po jejím skončení obec znovu povstala z popela a v roce 1970 zde byl postaven kostel, dům kultury a obchod – dnes v ní žije kolem čtyř set padesáti obyvatel.

Dramatické události z konce války poznamenaly i básníkovo rodinné prostředí – část příbuzných bojovala v řadách ukrajinských povstaleckých oddílů, dědeček z matčiny strany byl dokonce příslušníkem ukrajinské divize SS, naopak polští příbuzní bojovali v řadách polské Zemské armády. Tyto tragické příběhy, stále přítomné v rodinné paměti, téměř obsedantně prostupují autorovou nejen básnickou, ale i prozaickou tvorbou.

Dalším z leitmotivů přítomných ve všech jeho doposud vydaných sbírkách je zlověstné duševní onemocnění, které postihlo nejednoho z jeho příbuzných, včetně jeho matky – schizofrenie. „Byla jsem milenkou Norwida,“ prohlásila jednoho dne před jedenáctiletým chlapcem chorá matka, výrok, který přímo osudově předurčil jeho zájem o tohoto polského romantického „věštce“ a o polskou poezii vůbec. Anebo jeden z jeho strýců se například prohlásil za Vernyhoru a na bílém koni vyrazil dobývat Lvov. Lapili ho teprve několik kilometrů za tehdejší sovětskou hraniční čárou a nakonec skončil na psychiatrické klinice v Krakově. Tkaczyszyn-Dycki v doposud jediném publikovaném rozhovoru – jinak se jakékoliv publicitě důsledně vyhýbá – říká, že jeho rodný dům byl domem „lidí ztracených, vždycky dvojjazyčných, kteří byli většinou odkázáni sami na sebe“, ale – jak konstatovala jeho babička: lidí, kteří „tak pěkně stárnou a tak pěkně umírají“.

Smrt, baroko (prací o polském literárním baroku ukončil studia na univerzitě v Lublinu) a – paradoxně – bezdomovectví jako stav duše – to jsou hlavní motivické linie básnické tvorby Dyckého. Stačí připomenout, že například sentence „Podzim už Pane a já nemám kde bych hlavu složil…“ se objevuje v celé řadě jeho básní. Od počátku se projevoval jako autor hotový a vyzrálý. Těžko bychom u něj mohli vymezit – ať už z hlediska formy, nebo obsahu – nějaké stadium hledání nebo dokonce experimentování, spíš jakousi statickou houževnatost. Brzy si dokázal vytvořit svůj vlastní osobitý styl: některé figury a fráze v jeho básních postupně přecházejí z jedné skladby do druhé, jsou různě variovány, čtenář může někdy snadno nabýt dojmu, jako by četl nějaké tajemné zaříkávací formule.

Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki je autorem devíti básnických sbírek a jednoho souboru krátkých próz původně uveřejňovaných v časopisu Kresy. Za svou tvorbu obdržel několik významných literárních cen. Je členem Svazu polských spisovatelů. Stal se téměř idolem současné mladé básnické generace, skupina mladých polských literárních kritiků sdružená kolem časopisu Ha!art mu věnovala sborník statí pod názvem Podzim už Pane a já nemám kde bych hlavu složil. Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki a jeho kritici. Jeho básně bývají občas přirovnávány k tvorbě polského barokového básníka Mikołaje Sępa-Szarzyńského a obdiv k jeho poezii vyjádřil svého času i jeden z největších polských básníků minulého věku Czesław Miłosz.

Za svou poslední sbírku Píseň o návycích a závislostech, která vyšla v roce 2008, obdržel loni prestižní polskou literární cenu Nike.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse