Herbert, Zbigniew: Barbar v zahradě

Herbert, Zbigniew
Barbar v zahradě

ukázka beletrie zahraniční

Tisíce barevných lampionů visících nad ulicemi vrhají na hlavy procházejících lidí bláznivé barvy. Otevřené dveře a okna jsou plné hudby. Náměstíčka se točí jako kolotoče.

Arles
Zbigniew Herbert: Barbar v zahradě, přel. Josef Mlejnek, Opus, Zblov 2010, 202 s.

Mateuszovi

Tisíce barevných lampionů visících nad ulicemi vrhají na hlavy procházejících lidí bláznivé barvy. Otevřené dveře a okna jsou plné hudby. Náměstíčka se točí jako kolotoče. Jako kdybych vpadl doprostřed oslav velkého svátku. Tak mi připadalo Arles první večer po příjezdu.
Pronajal jsem si pokoj v nejvyšším patře hotelu naproti Musée Réattu v úzké uličce propastné jako studna. Nedalo se usnout. Ne od hluku, ale od pronikavého chvění města.
Vyšel jsem na bulváry směrem k Rhôně. „Řeko rychlá, vyvěrající v Alpách, které si ovíjíš kolem sebe za dnů a nocí, a moje touhy jsou tam, kam tebe vede příroda a mne láska,“ pěl Petrarka. Rhôna je ve své podstatě mohutná, temná a těžká jako buvol. Jasná provensálská noc, chladná, ale se skrytým žárem na vrcholu.
Vracím se do středu města veden hlasy a hudbou. Jak vylíčit město, které není z kamene, ale z těla? Má horkou vlhkou kůži a tep spoutaného zvířete.
Popíjím côtes-du-rhône v Café de l'Alcazar. Teprve barevná reprodukce nad barem mi připomene, že jde přece o námět slavného van Goghova obrazu Noční kavárna (Le café de nuit)a že malíř tu pobýval v roce 1888, kdy přijel do Provence vytvořit blankyt ještě intenzivnější než nebe a žluť oslnivější než slunce. Pamatují si ho tu ještě? Žije tu někdo, kdo ho spatřil na vlastní oči?
Barman neochotně odpovídá, že samozřejmě, je tady un pauvre veillard* [*jeden starý chudák], který může něco o Goghovi povědět. Momentálně tu ale není, obvykle tu sedává před polednem a s oblibou kouří americké cigarety.
Začal jsem tak svou návštěvu v Arles ne Řeky a Římany, ale od fin de siècle.
Druhý den mi v Café de l'Alcazar ukázali zmíněného stařečka. Opřený o hůl podřimoval s bradou na propletených dlaních nad sklenkou vína.
Říkali mi tu, že jste znal van Gogha.
Baže jsem ho znal. A vy jste kdo? Novinář nebo student?
Student.
Vidím, že jsem plácl hloupost, neboť stařeček zavírá oči a přestává se o mě zajímat. Vytahuji proto americké cigarety. Návnada zabírá. Stařec náruživě vdechuje kouř, pije víno a pozorně mě sleduje.
Vy se zajímáte o van Gogha?
Moc.
Pročpak?
Byl to velký malíř.
Říkají to. Já jsem žádný obraz od něho neviděl.
Ťukne kostnatým prstem na prázdnou sklenku, kterou mu poslušně dolévám.
Tak jo. Van Gogh. Už umřel.
Ale znal jste ho.
Nikdo ho tady neznal. Žil sám jako pes. Lidé se ho báli.
Proč?
Pobíhal po polích s takovými velkými plátny. Kluci po něm házeli kameny. Já neházel. Byl jsem moc malý. Byly mi tři nebo čtyři roky.
Asi jste ho neměli moc rádi?
Byl hrozně směšný. Vlasy měl jako mrkev.
A stařeček se náhle začíná smát, dlouho, od srdce, se zadostiučiněním.
Byl to moc směšný člověk. Il était drôle. Vlasy měl jako mrkev, dobře si to pamatuju. Byly vidět už zdaleka.
A u toho vzpomínky človíčka na proroka skončily.
Večeřel jsem v malé restauraci poblíž Náměstí republiky.
Provensálská kuchyně, již jsem dosud znal ve skrovném rozsahu a z restaurací třetího řádu, je znamenitá. Nejprve je přinesen na stůl plechový podnos s předkrmy rozdělený na řadu přihrádek: olivy zelené i černé, malé pikantní cibulky, čekanka, orestované brambory. Potom přichází znamenitá rybí polévka, sestřenice královny polévek, marseillské bouillabaisse, lidově řečeno rybí vývar, s výraznou chutí česneku a koření. Velký plátek svíčkové pečené na pepři. Rýže z nedalekého Camargue. Víno a sýr.
Na zdi opět obrazy van Gogha: Most přes Rhônu, Olivový háj, Poštmistr Roulin. „Dobrý člověk,“ napsal o něm malíř, „protože nikdy nechtěl peníze, jedli jsme a pili společně, což vyšlo dráž… Ale to je maličkost, uvážíme-li, že pózoval velmi dobře.“
Majitel restaurace mistra osobně nepoznal, ale pamatuje si v rodině často připomínané vyprávění své matky. Jednou odpoledne vtrhl ten šílený malíř do rodinného vinohradu a s křikem si chtěl vynutit koupi obrazu. S velkými potížemi se ho podařilo vystrnadit ven za plot. – Chtěl za to jenom padesát franků, uzavírá restauratér s bezmeznou melancholií.
V době svého pobytu v Arles a v nedalekém Saint-Rémy vytvořil van Gogh stovky obrazů a kreseb. Nic z toho však ve městě, jehož občané zaslali vládě žádost, aby ho nechala zavřít v ústavu pro choromyslné, nezůstalo. Dokument otiskly místní noviny. Nachází se v Museon Arlaten: mají ho tam ve vitríně, k věčné hanbě obchodníků různým zbožím. Vnukové by svým dědům dokázali odpustit krutost, nikoli však to, že dovolili, aby jim mezi prsty uniklo takové velké štěstí, jaké dnes představuje i ta nejmenší skica podepsaná jménem Vincent.
Je čas se pustit do systematické obhlídky města.
Úrodné údolí Rhôny přitahovalo kolonizátory po staletí. Jako první sem dorazili Řekové, kteří v šestém století před naším letopočtem založili Massalii. Z Arles, jež se nachází v důležitém strategickém i obchodním bodě v deltě Rhôny (Rodanu), se tak náhle stala nevýznamná pobočka této mocné řecké kolonie. Není divu, že se z té doby dochovalo tak málo památek.
Skutečný rozkvět Arles a celé Provence spadá do římského období. Město se tehdy nazývalo Arelate a bylo nepochybně projektováno s římským elánem a urbanistickým talentem. Jeho bleskurychlý rozvoj se datuje od doby, kdy Massalia uzavřela smír s Pompeiem a vzepřela se Juliovi Césarovi. Vojevůdce vzal v roce 49 město útokem za pomoci válečných lodí postavených v loděnicích Arelate.
Do Arles se přímo hrnou noví kolonisté, chudí obyvatelé Latia a Kampánie a také veteráni šesté legie. Poněkud dlouhý oficiální název města zní Colonia Julia Arelatensium Sextanorum. Dokonalé cesty, mohutné akvadukty a mosty spojují dobytou zemi v jeden správní a politický organismus. Po dobyvatelských krutostech se na Provence rozlévá milost nové civilizace.
Dodnes žije v okolí břehů Rhôny kult dobrého císaře Augusta, o němž zdejší lidé hovoří stejně vřele jako moji haličští předkové o Františku Josefovi. Krásná císařova hlava arleského lapidária je plná energie a mírnosti. Na tomto sochařském portrétu je mladý vladař zpodoben s vousy, které nosil jako černou pásku na znamení smutku po svém adoptivním otci, božském Juliovi.
Pohanské lapidárium je skromné. Nejsou v něm žádná veledíla, a chybí v něm dokonce i díla významná, jako například Afrodita z Arles, kopie Praxitelovy sochy, která se našla v sedmnáctém století v troskách divadla a kterou darovali Ludvíku XIV. Několik hlav, sarkofágů, zlomky reliéfů, dvě půvabné tanečnice v dlouhých šatech, v nichž zkameněl vítr. V nejlepších plastikách ještě dřímá helénská tradice, ale mnoho děl nese pečeť provinční, poněkud ztěžklé galsko-románské dílny. Můžeme zde vidět – což muzea se znamenitostmi zpravidla neposkytují – onu průměrnou, umělecko-řemeslnou sochařskou produkci, bez génia po pravdě řečeno, ale solidní, které po staletích znovu ožije v románské plastice.
Hodiny odbíjejí poledne. Hlídač zamyká lapidárium, přichází ke mně a konspirativně mi šeptá, jestli nechci vidět něco, co ještě není zpřístupněno pro veřejnost, ale co podle jeho mínění na mě udělá větší dojem než všechny zde shromážděné sochy dohromady. Podívám se na nově objevenou Afroditu. Sestupujeme po točitých schodech dolů do podzemí. Svítilna osvětluje širokou, kamennou sklepní chodbu rozdělenou nízkým sloupovím. Částečně to vypadá jako kasemata a zčásti jako vstup do podzemní svatyně.
Ve skutečnosti jde o římská skladiště potravin, neboť Arles bylo vojenskou a obchodní kolonií. Rozměry těchto podzemních sklepů jsou skutečně imponující. Hlídač, aby na mne učinil dojem, doplňuje ještě informace o rozmístění jednotlivých artiklů: „Tady, kde bylo sucho, se skladovalo obilí. Uprostřed, kde byla stálá teplota, byly sudy s vínem. Hlouběji zrály sýry.“ Nevím, jsou-li tyto informace přesné, ale nadšený obdiv tohoto prostého člověka k hospodárnosti Římanů je tak velký, že bez námitky souhlasím. Nyní vím, co nejvíc působí na obraznost potomků Keltů. Ne triumfální oblouky a hlavy césarů, ale akvadukty a skladiště obilí.
– Nezapomeňte navštívit Barbegal – dodává hlídač na rozloučenou. - Je to pár kroků od města. Dá se tam dojít pěšky.
Na svahu vyvýšeniny jsou zbytky obrovitých schodů vedoucích k neexistujícímu chrámu obrů. Tyto trosky však v sobě nemají nic sakrálního. Byl to velice důmyslný vodní mlýn s osmi úrovněmi, po kterých stékala voda tvořící tak umělý vodopád, jenž otáčel lopatkami kola. Přes svůj čistě praktický účel je tato stavba zařazena mezi nejzajímavější kamenné objekty římského světa.

Překlad © Josef Mlejnek
ukázka je z knihy Barbar v zahradě Z. Herberta
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Opus

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3400x

katalogy

Inzerce