O čem se nemluví

O čem se nemluví

studie literární věda

Soudím, že se záchodům obecně velmi křivdí a vše, co s nimi souvisí, stojí za bedlivý průzkum.

O čem se nemluví
Morna E. Gregoryová, Sian Jamesová
: Záchodky celého světa, SLOVART, Praha 2009

Pierre Bourdieu: Teorie jednání, přeložila Věra Dvořáková, Karolinum, Praha 1998
Daniel Furrer: Kam aj kráľ chodí pešo. Malá kultúrna história záchodu, přeložil Ľudovít Petraško. Kalligram, Bratislava 2006.
Vladimír Smejkal: Lexikon společenského chování, Grada, Praha 2008
Radomil Šolc: Kam i císař pán chodil pěšky, Olympia, Praha 1998
Ladislav Špaček: Nová velká kniha etikety, Mladá fronta, Praha 2008

Americký primatolog Roger Fouts si ve své knize o znakové komunikaci s šimpanzi všiml, že jeho lidoopí partnerka Lucy začala výraz FUJ nejdříve používat pro své vyprazdňování, brzy se ale stalo jejím všestranným hanlivým výrazem, takže když se chystali na procházku, vodítko označovala jako FUJ ŘEMEN. A podobně je tomu i u nás lidí: s vyměšováním a dokonce i místy, kde k němu dochází, si spojujeme jen to nejhorší. Soudím ale, že se záchodům obecně velmi křivdí a vše, co s nimi souvisí, stojí za bedlivý průzkum.

„V souladu s vůdčími myšlenkami naší strany“
I když jde o místo prožívání anální slasti, je v nás názor, že záchod je něco zcela negativního, uložený velmi hluboko a je transkulturní, takže se asi není čemu divit, že nejmenovaná evropská země se vloni proslavila svojí silně zápornou reakcí na to, že byla v projektu Entropa charakterizována právě prostřednictvím záchodu. To přitáhlo zaslouženou pozornost k tomuto podceňovanému tématu - konkrétně Černého toaleta byla hájena s tím, že „vypadá skutečně velice čistě, takže na ni lze pohlížet spíš jako na druh reklamy“, z medicínského hlediska byl také obecně bráněn turecký záchod jako takový, neboť „dřep je optimální pozicí uvolňující svalstvo pánevního dna, usnadňující zapojení břišního lisu a snižující námahu při vyprázdnění konečníku“. Nešlo přitom o první texty věnované tomuto tématu: vyšla spíše bulvárně pojatá kniha Kam i císař pán chodil pěšky a slovenský překlad publikace německého historika s názvem Kam aj kráľ chodí pešo: malá kultúrna história záchodu. A za záchody se nestydí ani krásná literatura: v Chevallierových Zvonokosech je zavržen nápad umístit na místní hřbitov nápis Volnost - Rovnost - Bratrství i zřízení knihovny, přijat je naopak „opravdu republikánský“ návrh na vybudování veřejných záchodů jako zařízení v nejvyšší míře demokratického, hygienického, které je „v souladu s vůdčími myšlenkami naší strany“ a důkazem pokrokovosti obecní rady. I na tuto knihu si mohl před časem leckdo vzpomenout při čtení rozhovoru D. Iwashity se spisovatelem Alekem Popovem, který poukázal nato, že i když se většina lidí balkánského regionu upřímně stydí za žalostný stav místních záchodů, zejména veřejných, jsou docela bezstarostní, když přijde na to je zlepšit. Svoji stydlivost ale rychle ztrácejí, když mohou „pro tento vznešený účel odčerpat nějaké fondy Evropské unie“. A na veřejném nápisu pak stojí: „Tento záchod byl renovován s pomocí Evropské unie a Bulharska.“

Připomeňme ještě, že nedávno vyšla záslužná kniha Záchodky celého světa, v níž autorky litují, že se termín „toaletologie“ dosud neujal, ačkoli poznatky ze studia toalet rozličných regionů mohou posloužit ke kulturní a sociální analýze lidí z různých částí světa. V České televize pak běžel pořad Splachování věčnosti, poukazující mimo jiné na význam záchodů jako míst pro meditaci.

Záchod a lingvistika
Záchody je možné zkoumat různě: jedna zajímavá statistika o chování na soukromých záchodech například uvádí, že 29 procent lidí tam čte noviny, šest procent poštu, pět procent telefonuje, 2 luští křížovky a 36 se soustředí jen na to nejdůležitější. Oblíbené jsou úvahy o veřejných záchodech jako o něčem, co svým vydělováním mužské a ženské části posiluje genderové stereotypy, kvůli čemuž pak transsexuálové marně řeší dilema, do které části mají vstoupit, stejně jako otcové s dětmi, kteří na pánských záchodcích většinou marně hledají kout na přebalování (můžu dosvědčit vlastními bohatými zkušenostmi). I proto jsou místem, kde se právě proto dají tyto stereotypy ostentativně porušovat - ve Splachování věčnosti se jedna z vystupujících umělkyň před kamerou demonstrativně vymočí do pisoáru. Lákavým místem jsou záchody pro také psychoanalytiky, zvláště pokud výrazivo s nimi spojené s oblibou používala tak významná postava, jako byl Martin Luther.

Už roku 2003 o záchodech pojednávalo samostatné číslo časopisu Dějiny a současnost, v němž byly zkoumány z hlediska instalatérského, architektonického, a dokonce kunsthistorického: zobrazování osob, které močí a kadí, prý byl typický motiv holandského a flámského umění, což podle Stefanna Bartilla přinášelo kompenzaci pudů potlačených přísnými kalvinistickými morálními příkazy. Klasická filoložka Jana Kepartová zase ve svém příspěvku nostalgicky psala, že starořímské záchodky skýtaly mimořádné čtenářské zážitky a marně bychom prý na jejich zdech hledali vulgárnosti známé z našich dnešních zařízení téhož typu. I to je podle mne nespravedlivé: autorka výroku se může sama přesvědčit návštěvou několika internetových stránek věnovaných nápisům na záchodcích či výstav, které se v Brně pravidelně pořádají na pánských a dámských záchodech jedné kavárny, že i dnes zde najdeme trefný epigram, životní moudrost, vtipný návod na požití WC, či hlubokomyslnou rozpravu. Citujme alespoň krátkou ukázku, jejíž míšení vysokého a nízkého, výrazů archaických i odborných by si zasloužilo detailnější stylistický rozbor: „Jest vpravdě honosné a spravedlivé, když se nádherně uhnětená emise sraček důstojně vkrádá do vždy lačné mísy!“

Záchod a dějiny
Záchody přitom mají dlouhou a úctyhodnou historii: existovaly již na Krétě a v Mykénách, v Athénách již v 6. století v době Peisistratově. Z římských dějin je známý výrok císaře Vespasiána, který o penězích vybraných z daně z veřejných záchodů prohlásil, že nesmrdí. Římské záchody ovšem byly někdy natolik nádherně vybaveny, že když je archeologové prvně odkryli, podle Kepartové snad nikoho nenapadla správná interpretace, a pokud ano, vzápětí ji sám zavrhnul. V době antiky se dokonce vytvářely jakési uzavřené společnosti zasedající nad otvory v kamenných lavicích, a našly se i seznamy kolegií obchodníků, kteří měli rezervovaná místa.

V evropských městech se však začínají v hojnější míře objevovat až na přelomu 18. a 19. století. Jakýmsi zárodkem například byly dřevěné kádě přikryté poklopem s otvorem, jež byly kolem roku 1800 ve Vídni postaveny na veřejných místech. U nich stával muž v širokém plášti. Když k němu přišla osoba, toužící využít jeho služeb, byla oním pláštěm přikryta, aby mohla svoji potřebu vykonávat anonymně.

Zdravit, či nezdravit - to je, oč tu běží
Anonymitu mají svým návštěvníkům zajišťovat také soudobé veřejné toalety, ovšem ty pánské jen zčásti. Ze sociologické hlediska tak vzniká velmi zajímavý typ sociálního prostoru, pro který platí zvláštní pravidla. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem během svého gymnaziálního studia na školních toaletách pozdravil svého profesora, který mne po jejich opuštění upozornil nato, že se na toaletách zdravit nemusí. Připomeňme, že problém zdravení (salutování) při příchodu generálmajora do prostoru latrín řešil ve svém Švejkovi Hašek. Co o tom soudí dnešní autority? Podle bývalého mluvčího prezidenta republiky a autora bestselleru Velká kniha etikety L. Špačka stačí na veřejných toaletách pozdravit, „někdy jen úklonou hlavy; ani se známými si na toaletě nepodáváme ruce“. Podrobněji celou problematiku rozvádí další autor četných knih o etiketě, soudní znalec a univerzitní profesor Vladimír Smejkal. Podle něj nezdravíme v situacích, které jsou nějakým způsobem specifické, např. se některá z osob nachází v nepříjemné situaci, koná něco nestandardního, což je právě případ toalet, ovšem zde podle něj musíme rozlišovat. Pokud se některá z osob nachází v situaci, kdy stojí u mušle, právník radí nezdravit žádným způsobem. Pokud se ale dotyčné osoby potkají při vcházení/vycházení nebo u umyvadla, pozdravu naopak nic nebrání.

Sociolog u gynekologa
Návštěvu pánského pisoáru je asi možné trochu přirovnat k průběhu gynekologické prohlídky, jak ji popisuje sociolog P. Bourdieu. Podle něj gynekolog podstupuje „učiněný obřad“, aby nespatřil nikdy současně pacientčinu tvář i vagínu: nejprve hovoří s pacientkou tváří v tvář, když se pak dotyčná osoba v přítomnosti zdravotní sestry svlékne a lehne si, vyšetřuje ji tak, že horní část jejího těla je zakrytá prostěradlem a on vidí jen vagínu, obrací se přitom k ošetřovatelce a o pacientce hovoří ve třetí osobě. Když se pak žena v jeho nepřítomnosti oblékne, hovoří opět přímo k s ní.“ Bourdieu rozlišuje veřejné části těla, v nichž se koncentruje sociální identita, smysl pro čest, hrdost, vyžadující stavět se druhým čelem a hledět jim do očí, a části soukromé, skryté anebo zahanbující, které se nemají ukazovat. Veřejné záchody (tedy zvláště ty pánské) však představují veřejný prostor, v němž jeho návštěvníci mohou navzájem spatřit veřejné i soukromé části svých těl. Před pisoáry se muž nachází ve sféře soukromého těla, v níž neplatí povinnost dávat přednost hierarchicky vyšším jedincům. Alespoň v rovině nutnosti uspokojování této tělesné potřeby si jsou všichni členové společnosti rovni (není náhoda, že literární vědec M. Bachtin v díle o karnevalovosti, pojímané jako sféra, v níž účastníci karnevalu zažívají sebe navzájem jako jednotný živoucí celek, který nedělí žádné bariéry, zdůrazňuje prvky té „nejnižší“ tělesnosti) - tomu odpovídají i názvy obou výše zmíněných knih. Neznamená to však, že by na záchodcích například nebyla možná verbální komunikace: stačí, když daní jedinci dostatečně překonali sociální zábrany. O zcela jiný případ se pak ještě jedná tehdy, když se tito jedinci zajímají právě o soukromé tělo partnera – v tomto kontextu záchody představují sféru, kam jsou vytěsňovány všechny jevy nevítané ve většinové společnosti (či v dané instituci), především homosexualita, nákup drog či kouření (ve školách). Podle socioložky Kateřiny Nedbálkové „všude (a nikde) přítomná kontrola čerpající svou sílu v tělo i duši prostupující sebedisciplinaci“ dělá z toalet „ukázkový příklad působení moderní moci“. To se sice může zdát trochu přepjaté, ale pokud kouřící student na záchodě potká svého učitele, všechna rovnost by byla i bez nutnosti pozdravit opravdu v tu ránu pryč.

Co se ovšem týká homosexuality na veřejných toaletách, podle Petra Kaňky ze sdružení CODE 004 už dnes u nás záchody tímto způsobem fungují výrazně méně než před rokem 1989. Nicméně stále podle něj existuje skupina lidí, která má WC ráda z důvodu jistého napětí vyvolaného rizikem, že je někdo může odhalit. „Je to ,rajc‘, a přestože by bylo snazší najít si partnera přes internet, tohle slibuje zážitek bez zdržování, s jasným cílem a podmínkami“.

Jsou v ráji záchody?
Dnes už u nás homosexualita není trestným činem, ale z hlediska většiny náboženství a údajně i jejich Boha ovšem homosexualita stále zůstává hříchem - v muslimských zemích pak podle jejich oficiální propagandy navíc vůbec neexistuje. Trochu podobně jsou i dnes záchody - alespoň v naší řeči - tabuizovaným tématem, i když se poměry od dob Gutha-Jarkovského asi přeci jen poněkud změnily: když měl tento ceremoniářem prvního prezidenta v kapitole O věcech ožehavých pojednat o „onom“ tématu, omlouval se, že se neodvažuje říci naplná ústa, „co má býti předmětem této krátké úvahy“. A mnozí místo toho, aby šli na záchod, si stále chodí „umýt ruce“. Někdo by mohl tvrdit, že zjevně stále trpíme jakousi nostalgií po mytickém ztraceném ráji, v němž prý panovala jen krása, síla a harmonie a nebylo v něm nic, co by nebylo hodno obdivu. S odkazy na gnostické představy Ježíše, který „jedl, pil, ale nedefekoval“, psal Milan Kundera v tomto smyslu o kýčovitém ideálu světa, ve kterém „je hovno popřeno a všichni se chovají, jako by neexistovalo“. Podle některých starších křesťanských a zvláště muslimských verzí v ráji (či nebi) k vyměšování nedochází buď vůbec, nebo formou potu, takže k čemu by tam byly záchody. Abychom ale neupadli do černobílého vidění, často citovaný výrok sv. Augustina „rodíme se mezi močí a výkaly“ opravdu není nijak přehnaně upjatý, a podle arabisty Luboše Kropáčka zmíněné teorie rozhodně nepatří k jádru islámských eschatologických představ.

Ne každý sice zachází tak daleko jako ženy v Japonsku, které prý na záchodech splachovaly několikrát, nejprve proto, aby přehlušily crkot moče (což vyřešil přístroj napodobující šumění vody). Ovšem jakýsi transkulturně rozšířený stud z návštěvy záchodu v nás zůstává, záchody nám možná až příliš připomínají naši příbuznost s šimpanzi. Přitom bychom na ně mohli být pyšní, vždyť šimpanzi na rozdíl od bobrů nebo jezevců nic, co by se podobalo záchodům, nemají.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložil: , 06.08.2010 11:16
O čem se nemluví
bidet?
Vložil: Ivo Dančev, 05.08.2010 09:33
O čem se nemluví
Marně hledám, jak se nazývá to zařízení, která by bylo záhodno použít po použití toaletní mísy, a které se toaletní míse poněkud podobá. Slouží k dokonalejšímu omytí intimních částí těla po použití toaletního papíru.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4337x

Koupit knihu

Inzerce