Nahacz, Mirosław: Čáp a Lola

Nahacz, Mirosław
Čáp a Lola

ukázka beletrie zahraniční

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...

Mirosław Nahacz: Čáp a Lola, z polského originálu Bocian i Lola (Czarne, Wołowiec 2005) přeložila Bára Gregorová, Dybbuk, Praha 2009.

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby, její tělo je bariérou, vidím, co se s ním děje. Praská Lolino tělo významy, nebo z jiného důvodu? Stačí jedna skulina, jedno škrábnutí nebo štípnutí, aby se moje vzpomínka rozprskla, přičemž by veškerý zbytek pokryla změklými kousky gumy po pouťovém balónku. Příliš křiklavá barva. Několik situací, několik částí času, které ve svých dvourozměrných úsecích vystihly Lolinu exegezi, tak mi to tehdy alespoň připadalo, rozhodl jsem se zapamatovat si to. Kdy se Lolina tvář protáhne. Kdy se Lolino tělo naplní vzduchem, zhoustne a díky kontrastu se vyčlení z reality.“

To mě napadlo, když se zastavil čas a já jsem mohl onu myšlenku v poklidu rozvinout, slepit z ní umělohmotný trojrozměrný tvar, obracet ji před očima bez pomoci rukou, dokud těleso nebylo podobné Lolině tělu, a já jsem si ho mohl prohlížet, čas se milosrdně zastavil, šel jsem do sebe, do nitra, přestože už se v tu chvíli kolem mě cosi začalo dít, něco znepokojivého, něco, co by nemělo být, protože některé věci začínaly blednout, ztrácet barvy, některé pouze u hran, do jiných jako by následně začala pronikat běloba, zeď, tvar místnosti, a já jsem si na chvilku mohl myslet, že je to právě teď. Tak tedy na chvíli, která se ke mně dostala později, když už bylo všechno v pořádku a ten pořádek onen moment zkreslil, omezil ho a nedovolil mi přijmout ho jako pravdu, se najednou udělalo bílo, všude, pod, nad, ze strany, z úhlu i mezi, v každém směru bylo pouze bílo, nebyla to však barva, ale symbol totálního nedostatku, prázdna, Lola se totiž objevila z toho, že nebylo nic, žádné čáry, žádné tvary, a já jsem věděl, že to je všude, protože jsem natáhl ruku a nemohl jsem říct, jestli je tak daleko nebo ne, protože jediným vztažným bodem jsem byl já sám a kromě mě nebylo nic jiného, žádný jiný bod, který bych k sobě mohl vztáhnout, a ta běloba, která mě kolem dokola ideálně ohraničovala, takže mezi mnou a ní nebyla žádná mezera, právě ta běloba byla popřením přítomnosti, a když už cosi tepalo v mé hlavě, cosi z ní vyplulo, sublimovalo, cosi se divže do oné prázdnoty nepromítlo jako pochopení všech symbolů, které mě potkaly, právě v tu chvíli, před nezbytným vyjasněním vlastní situace, před zjevením reality, se veškerá běloba rozplynula, sám nevím, kam, stejně jako nevím, kde se vzala, nevzala se totiž nejspíš odnikud, nemusela se tam tedy později ani vracet.
Zíral jsem na papírek a rozhodně ne poprvé jsem se ocitl úplně v prdeli, tentokrát však na mě měl tenhle pocit mnohem větší vliv, byl silnější a vlastně mě svou velikostí utlačoval, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam jít, co říct, kam se dívat. Bylo pouhé to stání, ten papírek přede mnou, veškerý zbytek mi připadal jako umělý konstrukt mé mysli, jako chemie, droga, kterou do mě někdo vpravil. A pak starý tulák řekl, že musíme jít, protože on zná jedno takové místo.

Několik minut bez pohledu, několik minut bez ničeho. Jakmile pohnu jednou nohou, udělám krok, druhý je automatickou odpovědí, a pak už se to zamotává a já můžu jít, aniž bych myslel na to, kam a proč. Starý tulák to věděl. Věděl a vedl mě. Já ne. On ano. Bral si ode mě cigára a pak mi nabídl nějaké víno, které chutnalo jako několik dní starý džus uchovávaný na velmi teplém místě. A nic. Jenže něco musí být, něco musí na konci svítit, abych měl proč hýbat nohama. Měl jsem ten pocit, když jsem se snažil myslet na papírek, který jsem našel v kapse. Ta chvíle, kdy se našla, když jsem si v mysli vybavil Lolu. Boku. Vlak, běloba, hlava, teď už do sebe jednotlivé části logicky zapadaly. Do minulosti. Sníh, stařec, který něco vypráví, nějaký příběh, stanice, vlak, usínání, probuzení. Něco tu nehrálo. Něco tu nesedělo. Několik děr. Několik tmavých průrv. Starý tulák kašlal a potom si odplivoval. A mně nebylo dobře. Víno pomalu začínalo tančit. Víno pomalu začínalo rozhodovat za mě. Minulost, vlak, Boku. „Nezapomeň zkontrolovat kapsy.“ A tak je znova šacuju. Hledám a najdu.

„Vzpomeň si na mou práci. Hledej a zejtra ji potkáš. Zejtra potkáš Lolu.“

Starý tulák cosi vykřikoval, cosi blábolil, z nitra jeho tváře se dralo nesrozumitelné bublání, podobné tomu, které zaslechnete poblíž bažiny, jež právě pohltila cosi velkého, díval se na mě a potom tím směrem, kam jsme měli jít, přičemž pokyvoval hlavou a mával nataženou rukou. Jenže to už mě absolutně nezajímalo, díval jsem se jen na cár papíru a myšlenky plynuly bez mé pomoci. Důležité pro mě bylo pouze to, že zítra, brzy ráno, se mi možná podaří se s ní potkat. S Lolou.

Lo-la. Koneček jazyka tentokráte udělá pouhé dva kroky po patře a při třetím už vůbec neklape, protože žádné třetí neexistuje. Lo a la. Zítra potkám Lolu. To mě povzbuzovalo jako silný nádech vzduchu namíchaného se spídem. Proplachoval jsem organismus tou větou, de facto třemi slovy, která jednotlivě zněla nevinně, a teprve když se poskládala dohromady, ukazovala, čeho jsou schopná. Několik variant stejné myšlenky:

Zítra potkám Lolu.

Její jméno bylo v té větě pomalou ochutnávkou, postupným nalézáním smyslu, jakmile jsem ji vyslovil, jakmile jsem řekl „zítra“, už jsem věděl, že mi zůstalo ještě jedno slovo, které ve spojení s prvním ještě není tím, k čemu se postupně dostanu. Postupně. To je důležité. Abych to neuspěchal. Abych to nevyslovil jako jedno slovo. Zítrapotkámlolu. Má to být postupně. Začátek konec, začátek konec. To je úvod. A pak zlatý hřeb programu, největší sledovanost, ceny reklam jsou nejvyšší. Její jméno. Na konci. Když začínám mluvit, už vím, že se za chvíli všechno ideálně vyvine, že to bude znamenat úplně nejvíc. Základem je pomalé odstupňování.

Kdy?
Zítra.
Co udělám?
Potkám.
Koho? Co?
Lolu.
Zítra Lolu potkám.

A dokonce na samém začátku, ještě než zaslechnu svůj hlas, který onu větu říká, fakt, že bude následovat její jméno, zapříčiní, že se mi to slovo nevyslovuje lehce, tak, aby nevyznělo jako její jméno, je totiž důležité, že tak nemůže znít, všechno totiž musí být zvlášť a teprve potom, až to bude dohromady, to má znít tak, jak má. Na začátku, že zítra. Časová proluka, musím počkat. Je hodně času, nemusím tedy tak rychle vyslovovat její jméno. Mám ho hodně. Času. Nic jiného nemusím. A konečně říkám. Lola. Jenže to ještě není konec. Ještě ne. Poté totiž všechno doplní přísudek, který se vztahuje přímo k jejímu jménu. A v tu chvíli děkuju gramatice svého jazyka, která mě nutí se ptát: co udělám? Co udělám? Zítra Lolu co?

Potkám zítra Lolu.

Hned je jasné, že jde o oči. Že to nemůže být mladá holka, která má při sehnutí faldy, plus dvacet kilo, prašivou tvář a nohy do O. A nejlepší je, že není. Není, protože nemůže. Potkám. Ji. Je mi to úplně jasné. A všechno v tu chvíli vidím, protože hned po přísudku následuje pěkný podmět, který na obyčejnou otázku „koho?“ tvrdí: Lolu. A už si ji maluju, mozek počítá všechny křivky, které musejí v mysli vzniknout, abych ji nyní mohl spatřit. Jistěže. Má dlouhé vlasy. Ale mohla by mít i krátké. Může je mít stejně tak černé jako i bílé. V každém případě budou skutečně. Takové, jaké mají být, takové, které popírají všechny ostatní. To samé s každou částí těla. Tvář, ostrá, rozmazaná, nos ohrnutý, skloněný k zemi, oči velké a zapadlé ve tváři, ať už vysoká nebo malá, nohy bude mít pořád pěkné, ideálně včleněné do zbytku těla a ten zážitek bude stejně tak ideální, v každém možném případě. A obal je už úplně zanedbatelná věc, ona je totiž jako američtí autoři, jako hrdinka love story, které sluší všechno, ať je to cokoli. Tak tedy, po názorném úvodu, po přiblížení časového rámce, kdy už mám napřímené kalhoty, a to díky vizuální představivosti, díky jejímu tělu, které začíná zakrývat to, co mé oči vidí doopravdy, když už se zdá, že se krizový bod, v němž moje fyziologie poruší pravidla platonické lásky, vzdálil na bezpečnou vzdálenost, se objeví klíčové slovo, objeví se Lola, a v tu chvíli mé tělo říká: dobrounoc, už na to s tebou nehraju, loučí se s rozumem, s ideály čisté lásky, s manichejskými předsudky, že tělo je špatné a duše dobrá, tělo se s tím vším loučí a následkem jeho reakce, kdy vyslovuje její jméno, cítím, že se zde propojují dvě sféry, mysl s tělem, představa s konkrétní věcí, kdy říkám: Lola – nevydrží a chtě nechtě ze sebe odhazuje všechno to, co bylo ukryté v mých nejtemnějších zákoutích.

Potkám Lolu zítra.

Ukrývá to v sobě stesk, nostalgii a naději. Musím přiznat, že i přes rostoucí citové ochladnutí to jsou tři velmi pěkné vyhlídky. Uvidíme, když od toho tedy začínám, veškerá vizualizace se odvíjí pěkně od začátku, poté se k tomu, co vidím, připlete její jméno, a když už se odsud maximálně vzdaluju, když už tu nejsem, jsem úplně mimo, když se vznáším, sním, nořím se, vstupuju do prostoru, v jistém slova smyslu se tedy kazím, emotivní naplnění se má uskutečnit, už ji mám téměř v ramenou na obrázku z laciné přímořské pohlednice, která ideálně zobrazuje mé myšlenky, běžím k ní, mám dlouhé vlasy, ona taky, všechno je rozváté lehkým větříkem, vychází slunce, nastává nový den plný nových perspektiv, všechno je možné napravit, všechno, co dřív bylo špatné, je teď dobré, a ona to taky cítí, také je v tom, kdy červené paprsky proměňují její vlasy na žlutou barvu, která ideálně ladí k jantarovému písku, a v pozadí rozbouřené moře, ne v přívalu nenávisti, leč extáze, euforického rozplynutí se v úplném štěstí, které právě probíhá, jakmile už jsem několik kroků od ní, kdy ona skáče do vzduchu, aby přistála v mé náruči, má snědou, opálenou kůži, vlasy prosvícené ranním vycházejícím sluncem a v tu chvíli se objeví odpověď na otázku, padne slovo zítra, vše zmizí a já zůstanu sám a sám, všechno kolem mě je ještě víc šedé, ještě víc beznadějné, jako slunce v zatmění měsíce, věrolomně pozbavené významu. Zítřek je nostalgií a steskem, zní jako přepěkný aforismus z knížečky ozdobené citáty s milostnou tematikou a já mám znovu pocit, že ta knížečka je nejsmutnější věc, kterou jsem kdy v životě četl. Perlové slzy skrápí zem, přičemž vyluzují tlumené zvuky tamburíny. Láska je nejkrásnější pocit a zlo je špatné.

Lolu potkám zítra.

Vše je jasné od prvního slova. Melodie má klesavou intonaci, začíná vysoko a končí velmi nízko. Začíná naplno a poté je doplňována činností, potkám ji, štěstí není podstatné, dokud se neobjeví třetí slovo, které vše rozbíjí, přesto jsem nestačil si to vše ještě tak představit, tak zaznamenat do vzorečku, označit s pomocí proměnných, kde já jsem x, Lola y, znak mezi námi je neznámá a teprve se má objevit. Proto tedy slovo určující čas do velké míry přináší naději než stesk, jenž ubíjí srdce.

Lolu zítra potkám.

Druhé slovo už tak neomezuje, není určující, stojí uprostřed a je neutralizované, a věta sama neklame, nezanechává bolestné neuspokojení, prázdné místo po dojmech, které sama vyvolala a samo zničila. Jednoduše. Lola. Je hezky. Je krásně. Kytky ve vlasech rozcuchal vítr, s ozvěnou na samém konci. Vše, co je spojeno s jejím jménem. A potom je zle. Nakonec tedy zítra. Což je následně neutralizováno přísudkem. Protože ji tedy potkám. Prostředek je východiskem. Až budeš ladit kytaru, nezapomeň, abys struny nenatáhl příliš silně, protože prasknou, a ne moc málo, protože nebudou znít. A ta věta vypadá právě takhle.

„Tak co. De to nebo to nejde? A dá mi cigáro?“

Jeho hlas mě vytrhl z bezedné propasti. Ale konec s přeháněním. Cigára jsem pořád měl. Dal jsem mu jedno a on kývl hlavou, což vypadalo, jako by kývl celým tělem. Šel jsem za ním. Rozhodně už dost dlouho. Ta cesta, kdy mě vedl totálními zapadákovy, sídlišti kartonových krabic, nocí, přestože vzduch voněl jako by byl den. Dost dlouho. Vlastně jsem se nemohl na takové věci soustředit. Na jednoduché rozdíly. Nemohl bych se rozhodnout, jestli chci jít vpravo nebo vlevo. Chtělo se mi spát. Nechtělo se mi otvírat oči, nechtělo se mi je zavírat, protože to bylo jako bariéra, cítil jsem to, věděl jsem, že jakmile je zavřu, něco se stane, něco přeskočí, něco skončí, což ale nemohlo, muselo to vydržet do zítřka do rána, musel jsem ji potkat. Dost dlouho a až příliš. Nemohl jsem ztratit nit, nemohl jsem se probudit na jiném místě, v jiném příběhu, v jiném čase, kde zítřek už nebude závazný, musel jsem potkat Lolu, musel jsem ji potkat zítra. Právě to mě napadlo, když jsme se starým tulákem dorazili na místo totálně vytržené z charakteristických rysů. On se jako obvykle usmál a já jsem byl přesvědčen, že už nikam nebudu muset jít, proto jsem se opřel o nějaký dům, nohy se mi samy ohnuly a tělo si samo sedlo.

„Podivá se doleva, cigára ať vyhodí, budou moje.“

Nejdřív jsem si to přečetl v duchu, potom nahlas. Nápis na billboardu nalevo:

„Třikrát čáp a už jsi. Navždy a všude. Čáp Čáp Čáp...“

Cosi zahřmělo, zablýsklo, zaskřípalo a zhaslo. Oči už jsem měl nejspíš pevně zavřené. Nepocítil jsem ten okamžik.

 

Překlad © Bára Gregorová
ukázka je z knihy M. Nahacze Čáp a Lola
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky i nakladatelství Dybbuk

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3316x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce