Nahacz, Mirosław: Čáp a Lola

Nahacz, Mirosław
Čáp a Lola

studie beletrie zahraniční

Může čtyřletá kariéra vynést 23letého spisovatele na parnas? Může se stát legendou? Zdá se, že právě to se stalo, nebo děje, že se dva roky po své smrti, po posmrtném vydání své poslední nedokončené knihy Mirosław Nahacz stává legendou.

Meteorit na temném nebi
Mirosław Nahacz: Čáp a Lola, překlad Bára Gregorová, Dybbuk, Praha 2009.

Může čtyřletá kariéra vynést 23letého spisovatele na parnas? Může se stát legendou? Zdá se, že právě to se stalo, nebo děje, že se dva roky po své smrti, po posmrtném vydání své poslední nedokončené knihy Mirosław Nahacz stává legendou. Dalším z polských spisovatelů obklopených aurou tajemství, mysteria předčasné tragické smrti. Možná, že odpovědí by mohla být následující slova.

„Když někdo umírá, nejvíce upoutá pozornost právě místo, které po něm zůstane. Není vůbec pravda, že člověk vygumuje stránku popsanou tužkou tak, že tam nezůstane nic, neposkvrněná čistá stránka a znovu se na ni něco napíše, jako by tam nikdy předtím nic nebylo…“ (z biografie Mirosława Nahacze).

O osmnáctiletém Mirosławu Nahaczovi se po vydání první prózy 84 v roce 2003 mluvilo jako o slibném objevu na polské literární scéně. Po jeho třetí knize se již mluvilo o tom, co ještě všechno může v životě napsat, když ve věku 21 let vytvořil tak vyzrálou knihu. Entuziastické reakce čtenářů i literárních vědců srovnávaly úspěch debutů Nahacze a jeho vrstevnice Doroty Masłowské. V knize nazvané 84 (autor se v tomto roce narodil) se pokusil zachytit problémy vlastní generace narozené v 80. letech 20. století. Prvotina možná neoslňovala kompozicí ani vlastním příběhem, prozrazovala již však jazykové a stylistické nadání mladého prozaika.

Nahaczův vypravěčský talent se naplno projevil v o rok později vydaném románu Bombel, jehož hlavním hrdinou je vesnický pijan ze zapadlé vesnice, který žije ve svém světě příběhů, představ, snů a delirických vizí na pomezí bytí a nebytí. Sedí na lavičce na autobusové zastávce v časové průrvě, jakémsi bezčasí, a bez ustání rozmlouvá sám se sebou a svým vnitřním démonem stravujícím ho až k tragickému konci. Román Bombel vynikl brilantním jazykem, originálním černým humorem a překvapil ojedinělou zralostí.

Třetím Nahaczovým dílem, a posledním vydaným za života (v roce 2005), je Čáp a Lola (Bocian i Lola). V knize se autor tematicky vrací k 84, tedy k prožitkům generace, jejíž hlavní životní náplní bylo hledání sebe sama s vydatnou pomocí omamných látek a alkoholu. Tady se přeneseme do psychedelického světa/světů hlavního hrdiny, v němž/nichž se hranice mezi narkotickými vizemi a realitou zcela smývají. Rychlé střídání obrazů, míst, bolestně prožívaných okamžiků, pocitů a důkazů o existenci „tělesnosti“ těla a „prchavosti“ mysli se děje v rychlém, avšak plynulém sledu. Apokalyptické vize, jež hrdinu neustále pronásledují a jimž se poddává ve snu či ve skutečnosti, ho neúprosně ženou za vytouženou vidinou jistoty a relativního bezpečí, které skýtá Lola. Ona je synonymem reálného světa, ona je jedinou jistotou a cílem. Nahaczova kniha nás opět překvapí nepřeberným jazykovým bohatstvím, vybroušeným vypravěčským stylem, který nás do sebe vtáhne, podobně jako hrdinu vtahují „měniče času“, jak omamné látky nazývá Lola. Apokalypsa, z níž má hrdina strach a jejíž obrazy se promítají v jeho zmítané mysli, však proniká do čtenářova povědomí i jinak – neúprosně si vybaví tragickou autorovu smrt, poslední rozhovory, na něž se kladl stín smrti.

„ …posedlost koncem, kterou jsem chtěl v knize mít, je moje posedlost. Je to obsese, která mě provází už roky. Zdají se mi sny o atomovém výbuchu. Tak jsem to ostatně napsal v knize. Něco takového se mi stává několikrát za měsíc.“ (z rozhovoru s M. N.). Čáp a Lola je zvláštní kniha, která hrdinu i čtenáře vrhá do světa, jehož kontury jsou nejisté, splývají a rozpadají se. Je to možná vyčerpávající, ale metafyzické dobrodružství. Čáp a Lola je také první kniha, kterou Nahacz napsal poté, co se přestěhoval z beskydské vesnice Gładyszowa do Varšavy, a ve které se okouzlení/pohlcení/bloudění velkoměstem promítá. Mezi vydáním třetí a čtvrté knihy se však stalo něco nečekaného a tragického – 25. července 2007 bylo nalezeno tělo Mirosława Nahacze, který spáchal sebevraždu, v jednom varšavském sklepě.

Tou čtvrtou knihou, vydanou v tomto roce, je 500stránkový antiutopický román s prvky grotesky Neobyčejná dobrodružství Roberta Robura (Niezwykłe przygody Roberta Robura). Ten nebyl – jako jediná Nahaczova kniha – vydán v nakladatelství Czarne Andrzeje Stasiuka, který Nahacze pro polskou literaturu objevil (Gładyszów Mirka Nahacze leží jen pár kilometrů od Stasiukova nakladatelství), ale v nakladatelství Prószyński i Ska. Rozsáhlé, mnohovrstevnaté dílo však autor nestačil dokončit – těsně před smrtí poslal do nakladatelství emailem poslední pracovní verzi. Fantastický román, v němž se autor snaží komplexně uchopit „choroby“ naší společnosti a doby, podle některých odborníků neměl být vůbec vydán právě proto, že nebyl dokončen, a světlo světa tak spatřilo dílo neprecizní a nekoherentní. Domnívám se však, že jeho vydání (ať už se veze na vlně legendy, nebo ne), zvlášť pokud je autor do nakladatelství sám poslal a tedy s vydáním počítal, nám nastínilo další možné směřování autorova talentu a doplnilo tak předchozí tři knihy.

Mluvíme-li o tvorbě Mirka Nahacze, dotýkáme se fenoménu ne zcela uchopitelného, meteoritu, který bleskově proletěl, explodoval a zanechal po sobě hlubokou průrvu, stopu, kterou nelze zahladit. Tak vidím já objevení se a zmizení člověka, jehož tvorba mi byla blízká a přinesla mi nespočet úsměvných i zcela opačných prožitků. Proto mě tak silně zasáhla zpráva o jeho nečekané smrti v červenci 2007. Moje příhoda s Mirkem Nahaczem nebyla osobní a zároveň byla. Jako jeden z mála spisovatelů se mi dostal pod kůži, rozvibroval ve mně skomírající naději v „novou“, nebanální, životaschopnou polskou prózu.

V každé literatuře/kultuře nacházíme legendy – v literatuře/kultuře polské jich bylo za posledních 50 let víc než dost – s Mirosławem Nahaczem se nám však okamžitě (i díky médiím) spojuje tragická generace 1956 – předčasná smrt Andrzeje Bursy, Krzysztofa Komedy, Marka Hłaska, ale především o něco mladšího básníka Rafała Wojaczka. Deziluze provázející generaci konce 50. a začátku 60. let vedla k prohloubení existenciální krize u mnohých z nich, deziluze současností, hektičností a neosobností světa, neustálá metafyzická honička za neuchopitelnou realitou zasáhla Nahacze. Podobně jako se mě dotkla jeho smrt, prožila jsem si jinou o několik let dříve, když si sáhl na život „mladý a neklidný“ raper Magik z polské hiphopové kapely Paktofonika – nepochybně jeden z nejtalentovanějších polských hudebníků 90. let. Tento doslov je tryznou za Mirka – milovníka Pynchona, Lynche a Joy Division, za nenapsané knihy, za nenávratnou explozi meteoritu. Opačně než hrdina Čápa a Loly – Nahacz se neprobouzí z hrůzného snu do reálného života, nýbrž se z reálného, nezvladatelně pulzujícího světa propadá do věčného snu.

„Kněz končil liturgii ve staroslověnštině a poté začal mluvit polsky. A pak nastala ta nejhorší chvíle, kdy kameny a hlína začaly dunivě dopadat na dřevo. Poznal jsem jednoho hrobaře. Celá léta dělal pošťáka. Srna se pořád ještě pásla na zeleném úbočí. Člověk si těžko může představit krásnější a klidnější místo. V myšlenkách jsem si bez ustání opakoval, že si sem přijel odpočinout, že se prostě vrátil domů. konec.“
(A. Stasiuk o pohřbu M. N.)

Raz dva tři bereš ty!

 

© Petra Zavřelová
doslov ke knize Čáp a Lola M. Nahacze
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Dybbuk

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3136x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce