Osti, Josip: Rouška Veroničina

Osti, Josip
Rouška Veroničina

kritika překladu překlad

Začnu tímto přirovnáním: V jedné ruské pohádce je hrdina poslán „tam, nevím kam, aby přinesl to, nevím co“. Cesta, kterou musí podniknout, je těžká a dlouhá a mnohokrát je hrdinovo odhodlání podrobeno zkoušce.

Šla jsem krajinou tvé poezie, hledala báseň
(Pro Josipa při příležitosti literárního večera v Národní knihovně – Klementinu 8. 4. 2010)

Josip Osti: Rouška Veroničina, překlad Hana Mžourková, FORI PRAGUE, Praha 2009

Začnu tímto přirovnáním: V jedné ruské pohádce je hrdina poslán „tam, nevím kam, aby přinesl to, nevím co“. Cesta, kterou musí podniknout, je těžká a dlouhá a mnohokrát je hrdinovo odhodlání podrobeno zkoušce. Toto putování za nejistým cílem mi v mnohém připomíná cestu básníka k básni. Je těžké předem určit, jak dlouhá to bude cesta a zda básník dojde svého cíle, zda nalezne svou báseň. Jisté je, že na této cestě je zároveň mnohokrát zkoušena pevnost básníkova odhodlání a jeho touha dojít až na práh své básně. Podobnou cestu pak musí podniknout překladatel. Básník mu sice svou básní ukazuje směr, překladatel si však nikdy není jistý, zda dojde ke stejnému cíli, zda svým překladem báseň neochudí nebo nezmění její podobu k nepoznání...

Myslím si, že básníci se rodí dvakrát. Když poznají, že jejich údělem je poezie, všechno kolem nich se změní, něco jen o málo, něco zcela. Obrysy okolního světa jsou určitější, danější, barvy jasnější, plnější, květiny více voní a hovoří, ptáci zpívají v tepu básníkova srdce (stejně vesele nebo podobně smutně). Nejvíce se ale promění slovo. Je čarovnější. Získá skutečnou magickou moc. Častokrát jsem se chtěla Josipa zeptat, kolikrát se narodil on, zda to, že začal psát básně nejen ve svém rodném jazyce, ale i v jazyce své nové domoviny, ve slovinštině, bylo pro něj třetím zrozením. Těšila jsem se na naše další setkání, abych se ho mohla zeptat, zda mu slovinština připadala magická už od jejich prvního setkání nebo zda se stala čarovnější v tom okamžiku, kdy slovinsky napsal svou první báseň.

Historie českého překladu sbírky Rouška Veroničina (Veronikin prt) čítá už rovných sedm let. Před sedmi lety jsem jako úplný překladatelský nováček napsala Josipovi dopis, kterým jsem mu chtěla vyjádřit své naprosté nadšení nad jeho tehdy velmi čerstvou sbírkou a touhu ji v budoucnu překládat, když už ne celou, tak alespoň ukázku pro nějaký literární časopis. To druhé se vyplnilo poměrně rychle – už za rok vyšlo několik Josipových básní z této sbírky časopisecky. Kdyby mi ale tehdy někdo řekl, že než bude vydán překlad celé knihy, uplyne skoro šest let, asi bych se cítila podobně jako hrdina pohádky, o které jsem mluvila před chvílí. Během té doby jsem překládala básně „do šuplíku“ a bála jsem se, že tam na dlouho i zůstanou. Teprve před dvěma lety jsem se setkala s nadšeným nakladatelem, s panem Stojkovićem, který má zásluhu na tom, že před nedávnem sbírka vyšla.

Za to, že překlad sbírky vyšel až po sedmi letech od mého prvního setkání s Josipovou poezií, jsem však svým způsobem vděčná. Všem lidem se stává, že pohlédnou-li na svou ranou práci, mnohé by napsali a vyjádřili jinak. Překládání poezie, jakou Josip píše, vyžaduje od překladatele dostatek času, nesmí být děláno „horkou jehlou“, naopak musí být „vyšíváno“ pečlivě a s láskou, stejně tak totiž „máti Veronika“, o níž Josip hovoří v předmluvě sbírky a které je také tento text věnován, vyšívala své plátno – během celého svého života.

Zde je vhodný okamžik, abych se zastavila u předmluvy sbírky Rouška Veroničina. Ta totiž patří mezi texty, které překladatel nikdy nemůže přeložit v jejich plnosti. Česká slova pro „prt“ (plátno, rouška), „vrt“ (zahrada) se vzájemně nerýmují a nejsou ani rytmicky blízká, pouze „smrt“ je v obou jazycích stejná. A tak se znovu potvrzuje známá skutečnost, že překladatel nemůže přeložit veškerou krásu jazyka originálu, kterou při čtení cítí, může se jen pokusit tuto krásu „převést“ a najít ve svém jazyce slova, která by byla také krásná a magická.

Bylo mi ctí být „převozníkem“ českého čtenáře do světa Josipovy poezie. Neboť je to svět vskutku nádherný a magický. Čas, který nás v běžném životě tlačí, honí, nebo se nám ho naopak nedostává, ztrácí v Josipově světě svou uspěchanost a je „osvobozený“ – svobodně se rozlévá, přítomnost se slévá s minulostí, postavy a děje dob minulých se procházejí naším časem, hovoří k nám a my jim vděčně nasloucháme, protože jejich slova neztratila svou váhu. Vzduch je prosycený příběhy i drobnými okamžiky minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti, pableskuje a vlní se jako na Van Goghových obrazech. Tento svět září stejně jako obrazy nešťastného malíře, z jehož děl je znát jeho „žízeň po životě“ Je to svět slovinského Krasu, nádherné krajiny, o níž můžeme říct, že i dnes si uchovává svou krásu, kterou přítomnost člověka nesetřela, a čarovnost, kterou člověk ještě stále nemůže do podrobností pochopit. Kras je krajinou sbírky Rouška Veroničina a je zároveň novou Josipovou domovinou. Je to krajina ticha a klidu, příchodem bóry se však rozezvučí mnoha strašidelnými hlasy, které člověku připomínají, že krajina a vůbec svět nejsou jeho služebníci, že jeho pokojné pobývání závisí jen na jejich dobré vůli.

Je-li krajina Krasu „tělem“ této básnické sbírky, „srdcem“ je zahrada v Tomaji. Je to místo pro básníka takřka posvátné, protože zde může hovořit s živými i mrtvými, naslouchat květinám, ptákům a celému světu. Když jsem předloni byla poprvé v Tomaji u Josipa na návštěvě, počasí nám nepřálo. Silný déšť nás uvěznil v domě a Josipovu zahradu za domem jsem viděla jen z okna, provazy lijáku jí protínaly jako tlusté čáry, takže když si dnes jeho zahradu vybavuji, mé vzpomínky vypadají jako zrnitý film dvacátých let. Přesto z toho nejsem smutná. V Josipově zahradě jsem totiž strávila mnoho dní a týdnů, ba měsíců. Poznala jsem i mně do té doby neznámé květiny a keře. Skrze Josipovy verše jsem se učila naslouchat přírodě, pokoušela se s ní hovořit a po očku ji špehovala při jejích milostných avantýrách.

Překladatel je služebník textu, měl by tedy k němu přistupovat s pokorou, pozorně poslouchat jeho vyprávění a snažit se ho zprostředkovat tak, aby se neztratila jeho krása a kouzlo. Zda se toto zprostředkování u Roušky Veroničiny povedlo mně, nechám na čtenářích. Josipovi bych však chtěla poděkovat za důvěru, s níž mi svou sbírku svěřil, a za jeho silnou víru, že překlad do češtiny přece jen jednou spatří světlo světa. Najlepša hvala, Josip.

 

© Hana Mžourková
článek vznikl pro literární večer v Národní knihovně – Klementinu 8. 4. 2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3129x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce