Šimko, Dušan: Esterházyho lokaj (in Tvar)

Šimko, Dušan
Esterházyho lokaj (in Tvar)

recenze beletrie zahraniční

Děj románu Esterházyho lokaj je zasazen do jakéhosi postmoderního prostoru zámku Esterháze, kolem kterého je dá se říct divočina – z jedné strany močály, na druhé straně Neusiedlerské jezero.

"Není nad nerovnosti, jsou dány Bohem."
Dušan Šimko: Esterházyho lokaj, přel. Eva Josífková, Prostor 2009, 300 stran

Posledních třicet let se ve slovenské literatuře historismus příliš nenosil. V čisté žánrové podobě a také neposkvrněné obdobím vzniku je možné najít jej snad jenom v knize Jána Johanidese Marek koniar a uhorský pápež, z roku 1983. V královském žánru, byl pak vlastně úplně nepřítomný a uplatnění nacházel především v esejích a publicistice. Jeho návrat prostřednictvím románu exulanta Dušana Šimka Esterházyho lokaj, který na Slovensku v roce 2000 vydalo malé, ale o to kvalitnější nakladatelství Knižná dielňa Timotej, bylo proto právem famózní. Pár let je tam už také vyprodán. Kromě toho byl Esterházyho lokaj vydán také v Maďarsku (2002) a v Německu (2005). Před několika málo měsíci spatřil světlo světa v nakladatelství Prostor český překlad.

Děj románu Esterházyho lokaj je zasazen do jakéhosi postmoderního prostoru zámku Esterháze, kolem kterého je, dá se říct, divočina – z jedné strany močály, na druhé straně Neusiedlerské jezero. Mikuláš I. Esterházy nechal stavět tento zámek po vzoru Versailles. Komplex je rájem na zemi, luxusním světem sám pro sebe se vším, co k tomu patří, ale také bez jakéhokoli vývoje nebo tendence k posunu. Všechno je nastaveno dle etikety a konvencí, měřítkem jsou mu především vzdálenosti od konkrétní osoby k moci a majetku. Čtenář tak přichází do kontaktu s celou paletou hierarchických pozic od císaře a následně pak Marie Terezie až po posledního, obden bičem trestaného, lokaje. A stejně široké je i charakterové rozpětí náležící literárním postavám románu Esterházyho lokaj. Dotýkají se jich "vysoké starosti" s vedením Rakousko-Uherska, na druhé straně dokážou být ale natolik nelidští, že nechají skutečně s chutí spráskat své služebnictvo.

Také čas zůstává v Šimkově románu věrný postmoderním zásadám. Příběh je sice časově situován do osmnáctého století, ale jinak je statický, uzavřený a neměnný. Díky krouživému způsobu vyprávění krouží samozřejmě i čas, navrací se neustále do stejného bodu v závislosti na vyprávěném příběhu konkrétní postavy. Začínáme rokem 1769, následuje smrt císaře Františka Lotrinského – ta se udála léta páně 1765, pak skok do roku 1773, kdy Marie Terezie navštívila zmiňovaný zámek Esterháze, etc. Pohybujeme se tedy ve smyčkách, návratnost je pro toto vykreslování důležitá a chronologie zde neexistuje, což dodává románu zajímavý druh napětí, stejně jako povědomí čtenáře o historických změnách, které mají v nejbližší době (chápej v době románové) nastat.Toto vnímání dodává celé situaci na pikantnosti.

Jak pro román, tak pro zámek Esterháze je důležitá hudba, resp. její zásadní reprezentant onoho období i zeměpisných šířek, skladatel Joseph Haydn. Jenom tato literární postava, Joseph Haydn, a pak ještě postava žida Izáka Abelesa původem z Eisenstadtu, jehož nástupem do služby (to je právě ten počáteční rok 1769) na zámku Esterháze celý román začíná, jsou autorem skutečně vykreslené ve smyslu historie jednoho života a čtenář má dostatek informací udělat si o nich vlastní obrázek. Zbytek postav – i když se třeba na konkrétní situace dívá čtenář jejich očima – jenom jaksi vycházejí ze tmy a po splnění románového úkolu se v ní opět ztrácí.

Když už milovník umění a hudby Esterházy komplex stavěl, stavěl i s operním domem. Haydn tady skládá symfonie, inscenuje třeba Mozarta, jeho zaměstnavatel objednává pořád nové kusy. Haydn je vykreslený jako naprostý profesionál a dříč, což se odráží i na jeho hudebním tělesu včetně zpěváků. Tak jako v haydnově kapele, i v celém románu se míchají různé národnosti a etnika, jak se na Uhersko sluší a patří. Židé, Maďaři, Rumuni nebo Slováci se zde objevují bez jakéhokoli akcentu na svůj původ, jednoduše jako jedna buňka z celého organismu Uher.

I když mi Dušan Šimko v jednom rozhovoru prohlásil, na dotaz ke své identifikaci, že se v první řadě cítí být Košičanem, jeho slovenská národnost a proslovenské cítění, které je možno po tomto prohlášení očekáva, se v uherském románě Esterházyho lokaj nikde neobjevuje. Jistě je to částečně i důsledek jeho brzké emigrace, kdy v roce 1968 po srpnových událostech přesídlil – jako třiadvacetiletý – ze Slovenska do Švýcarska, aby nakonec našel svoje místo pro život v Basileji. Geologii a mineralogii stihl absolvovat ještě na Přírodovědecké fakultě v Bratislavě, ve studiích pak pokračoval na Bazilejské univerzitě a v roce 1990 habilitoval na docenta. Jeho první prozaickou publikací byla kniha povídek Maraton Juana Zabaly, vydaná v exilovém londýnském nakladatelství Rozmluvy (1984; na Slovensku 1991, český překlad vyšel v roce 2008). Pokračuje, v roce 1993, cestopisem Japonský diván, je autorem scénáře k dokumentárnímu filmu VI. prápor. Po slovenském vydání Esterházyho lokaje přichází německy psaná, knižně vydaná, studie Exil in Basel (2003), zabývající se zkušeností dvaceti českých a slovenských emigrantů, kteří se usadili v Basileji. Letos se na slovenském trhu objevila kritikou pochvalně uvítaná a opět historizující publikace s názvem Gubbio. Kniha udavačov (Edition Ryba, 2009), v šesti textech rekonstruující konkrétní události z devatenáctého a dvacátého století, odehrávající se ve středoevropském regionu. Kromě toho Dušan Šimko publikuje články a recenze v periodikách jako Neue Zürcher Zeitung, Die Weltwoche, Frankfurter Rundshau, etc.

Tak jako Dušan Šimko není provinčním autorem, není ani Esterházyho lokaj románem s významem pro jeden národ nebo stát. Nemožno si ho jednoduše jaksi skupinově přisvojit, alespoň ne v této době. Slovenský čtenář s národním cítěním zřejmě mohl očekávat problémy identifikace s tímto textem. Naopak je možno ke všem těm pohnutkám, předpokladům a problémům slavnostně podotknout dvakrát "konečně". Za prvé, konečně na Slovensku neskomírá, ale znovuožívá román jako literární žánr a za druhé, konečně je tady nový román, který opět kvalitativně posouvá slovenskou literaturu minimálně do evropských rozměrů.

© Ján Chovanec
článek vyšel časopise Tvar 1/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 101 čtenářů.

Diskuse

Vložil: romana, 02.11.2011 11:53
Šimko, Dušan: Esterházyho lokaj (in Tvar)
Následující citát je krásnou ukázkou nepochopení toho, že cítit se Košičanem neznamenalo cítit se slovensky, resp. jakkoliv specificky "národně": I když mi Dušan Šimko v jednom rozhovoru prohlásil, na dotaz ke své identifikaci, že se v první řadě cítí být Košičanem, jeho slovenská národnost... a proslovenské cítění, které je možno po tomto prohlášení očekáva, se v uherském románě Esterházyho lokaj nikde neobjevuje
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%čtenáři

zhlédnuto 2952x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce