Holý, Jiří (ed.): Tato fakulta bude rudá

Holý, Jiří (ed.)
Tato fakulta bude rudá

ukázka literární věda

Osobnost Jana Mukařovského, který řídil od konce 40. let katedru, narátoři hodnotí spíše kladně (ovšem srovnání s Felixem Vodičkou pro něho nevyznívá příznivě: jestliže Vodička směroval studenty k textu díla, Mukařovský...

Jiří Holý (ed.): Tato fakulta bude rudá, Akropolis a Univerzita Karlova v Praze, Praha 2009, 726 s.

Osobnost Jana Mukařovského, který řídil od konce 40. let katedru, narátoři hodnotí spíše kladně (ovšem srovnání s Felixem Vodičkou pro něho nevyznívá příznivě: jestliže Vodička směroval studenty k textu díla, Mukařovský „bral vážně takové práce ze sovětské literární vědy, které už i naivní člověk jako já mohl jenom prolistovat, protože věděl, že tam zrno nenajde“, „dělal aplikovanou propagandu“, str. ). Nicméně, jak se zdá, byl to právě Mukařovský, kdo zabránil tomu, aby katedru neovládla fakultní „klukokracie“ a sebevědomí neumětelové typu Jaromíra Langa (1914–1979). Pozitivně je hodnocen Mukařovského zástupce Karel Krejčí i Krejčího vrstevník Antonín Škarka (1906–1972), naopak jako škodlivé vnímají vedle Langa působení většiny mladých asistentů a radikálních studentů („takřka vševládní studenti“). Připomínají, že významnou roli mezi poúnorovými studenty hrál Vladimír Dostál, který kolem sebe shromáždil kroužek mladých literárních kritiků. Působení nového šéfa katedry Františka Buriánka, který v roce 1956 nahradil Mukařovského, označují za spíše pozitivní, i když konstatují jeho opatrnost. Bez výhrady kladně hodnotí osobnost Felixe Vodičky, který přišel na katedru po zrušení Vysoké školy pedagogické a v roce 1970 se stal jednou z prvních obětí normalizačních čistek. Pro všechny tyto pamětníky znamenala druhá polovina šedesátých let čas nadějí. „To už byla zlatá šedesátá léta! Já na ně nedám dopustit. Tolik zajímavých časopisů, tolik knížek, divadelních představení, filmů… Doháněli jsme, co jsme zanedbali v padesátých letech.“ (str. 154–155) Demokratizační změny 1968 přijali souhlasně, srpnovou invazi armád Varšavské smlouvy negativně. „To bylo, jako když vám vrazí kudlu do zad. To jsme vůbec nečekali, to byla zrada. Nemyslete si, že jsme všechno těm Rusům předtím baštili. Já jsem věřila v určitou sociální reformu a souhlasila jsem s tím, aby nebyla jen jedna strana.“ (str. 270) Společný byl i nesouhlas s potlačením reformního hnutí a s normalizací. Na začátku sedmdesátých let byla většina z nich (až na dva, kteří ve straně zůstali) vyškrtnuta či vyloučena z komunistické strany; někteří v roce 1970 odmítli znovu podat přihlášku do KSČ. Při prověrkách, jak vzpomínají, bylo často dopředu rozhodnuto, kdo může nadále zůstat členem strany. Klíčovou otázkou byl postoj k sovětské okupaci.

Na činnosti fakulty za normalizace se tito narátoři s jedinou výjimkou (Jaroslava Janáčková, která na katedře zůstala v podřízeném postavení do roku 1985, kdy byla přinucena odejít) už nepodíleli. Ti, kdo byli vyloučeni či vyškrtnuti ze strany, měli většinou zákaz práce v oboru. Často pociťovali nedostatek solidarity ze strany kolegů a někdejších přátel, kteří zůstali ve straně. Někteří popisují těžký osud dětí, které byly za normalizace poznamenány kádrovým škraloupem rodičů. Děti režim používal jako rukojmí proti rodičům. „S dětmi to bylo těžké. Naši známí kolem roku 1970, když se lámal chleba, říkali:,My nemůžeme vzdát stranickou legitimaci, nemůžeme se postavit na zadní, máme děti a děti by trpěly.‘“ (str. 246) „Syn byl výrazně orientovaný na literární historii a kritiku. (…) Šla jsem prosit předsedkyni stranické organizace na filozofické fakultě, Růženu Mužíkovou, s kterou jsem jezdívala výtahem do čtvrtého patra. Byla na muzikologii, přátelsky mi tykala a chovala se ke mně jakoby ochranitelsky. (…) Ona mi tehdy zděšeně řekla:,Vždyť přeci víš, že tvůj šéf [Rzounek, pozn. ed.] (…) má prsty daleko. To nesmíš zkoušet, protože kluk by se nedostal na žádnou vysokou školu v Čechách ani na Moravě.‘“ Působení nového vedoucího katedry Vítězslava Rzounka, který přišel v roce 1972, hodnotí jako naprosto destruktivní. Byl to člověk, který se už na začátku padesátých let na fakultě neosvědčil, nějakou dobu strávil v Sovětském svazu, pracoval v aparátu strany a později v diplomatických službách, v předchozích letech by si nikdy netroufnul ucházet se o práci na katedře. Normalizace mu otevřela cestu k velké kariéře. Ve svých rukách soustředil značnou moc, soustavně profesně likvidoval a lidsky ponižoval ty, kdo ho nepodpořili.1 „Byly situace, kdy jsem byla volaná k šéfovi, a předtím jsem si brala prášek na uklidnění, čistě abych se nerozbrečela, když sedím u něj, abych zachovala klidnou tvář. (…) Pro mužské kolegy byl tenhle teror hlouposti a tuposti – tupého vladařství – nesnesitelný, dostávali infarkty, měli potíže se zažíváním. My ženské jsme to spíš táhly. Až nastala taky chvíle, kdy jsem nemohla a kdy jsem přestala dýchat, a když jsem došla do nemocnice, zjistili, že mám nějaký blok na srdci.“ Spíše jako rozpornou vidí osobu Jaromíry Nejedlé (1934–1989), která pragmaticky zůstala i za normalizace ve straně a podporovala Rzounka. Záporný postoj, ale ne tak vyhraněný jako vůči Rzounkovi, je patrný k dalším dvěma stranickým prominentům, „Slávečkům“, Jaroslavu Voráčkovi (1927–1997) a Jaroslavu Taxovi: „To nebyli průbojní lidi. To byli spíš lidi v záloze. Vypadali takoví přihnutí, potom se narovnali, získali sebevědomí, získali výhody.“2 Totéž se týká také odborně zdatnějšího Vladimíra Štěpánka (1917–1991), původně Vodičkova žáka, který za normalizace rovněž podpořil nové vedení katedry a přestal se k Vodičkovi hlásit. Dva z narátorů nejstarší generace se vyjadřují i k Rzounkově protégée Zdeňce Bastlové (1950), v osmdesátých letech šedé eminenci katedry. Vnímají ji jako odborně zcela neschopnou, lidsky problematickou, její působení bylo pro katedru i celý obor zhoubné. Listopadové změny tito narátoři přivítali (pro většinu z nich bylo předchozí dvacetiletí dobou menší či větší perzekuce), i když někteří mají k fakultnímu provozu po roce 1989 i k současné společnosti výhrady.

ukázka je z knihy Tato fakulta bude rudá,
na iliteratura.cz se souhlasem nakladatelství Akropolis

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.