Amejko, Lidia
Známé příběhy

recenze beletrie zahraniční

Experimentální povídky polské autorky Lidie Amejko jsou těžkým soustem i pro hravého čtenáře. A právě proto stojí za to si je přečíst.

 

Přistup na tu hru
Lidia Amejko: Známé příběhy (Głośne historie), přel. Bára Gregorová, vyjde v nakladatelství FRA

Ten text se vzpírá. Slova plynou v překvapivých obrazech, ale smysl uniká, jak může. Pak se náhle zableskne poznání, ale jen na malou a možná docela iluzorní chvíli. A s další povídkou musíte tím bolestným procesem procházet znova.

První povídka se sbírky Známé příběhy polské autorky Lidie Amejko (1955) už svým složitým názvem Služební záznam extempore v Ermitáži (Nanečisto) naznačuje, co vás zhruba tak čeká. Půjde o hru, surrealismus nebo přinejmenším fantaskno. Povídky Amejko jsou totiž všechno, jen ne souvislý myšlenkový postup. Netváří se však ani jako sny, naopak jsou vystavěny zcela realisticky, jen rekvizity této reality jsou záměrně postavené úplně na hlavu.

Někdy tyhle povídky působí spíš jako obsese vyprávěné pacienty psychiatrické léčebny a zaznamenané talentovanou spisovatelkou. V tomto Amejko upomene např. na jinou výbornou polskou povídkářku a autorku slavných románů Olgu Tokarczuk, která např. v jedné své povídce ze sbírky Hra na tisíc bubínků popisuje ženu, která nemůže usnout, protože je přesvědčená, že kdyby si na chvilku lehla, celý svět by tím přivedla do záhuby. Hrdina První povídky ze Známých příběhů zase naopak prožívá těžké chvíle, protože se mu na vlastní kůži dějí všechny katastrofy, které se ten den doslechl ve zprávách. Zatímco však Tokarczukovou zajímá především lidská psychika a podvědomí – je i díky své původní profesi psycholožky vybavená značnými znalostmi a zkušenostmi, jež přetavuje ve výsostný literární tvar –, Amejko kráčí zcela opačným směrem. Zajímá ji absurdno lidského pinožení, groteska. Empatii se svými hrdiny se zcela vyhýbá. Člověka jménem Senso, který musí prožívat lidské tragédie zaznamenané sdělovacími prostředky, zcela evidentně není autorce ani za mák líto, jen ho pozoruje jako barevného, literárně-textového brouka a předvádí nám ho ve vší jeho politováníhodné ubohosti. Zatímco hrdinka Tokarczukové nás dojímá a rozumíme jí, z pana Sensa je člověk na rozpacích a cítí spíše pobavenou nechuť.

Všichni hrdinové povídek jsou vyšinutí, snoví a jejich poznávacím znamením je jakási umanutost nebo svéhlavost. Tak třeba pán, jenž se rozhodl nikdy neumřít, v povídce Nondum. Potíž je v tom, že všechny tyhle náměty člověk už vzdáleně někde někdy četl, nebo slyšel, jako by se z textu dívaly vážné tváře Luise Borgese, nebo Franze Kafky či Cortázara. Jistě je v tom i kus schválnosti, erudice autorky, jež napsala mnoho uznávaných divadelních her a spoustu toho přečetla, ale přeci jen je těch vlivů trochu moc. Slévají se pak v jeden místy hodně nesrozumitelný chuchvalec a místo povídek připomínají spíš dlouhou dadaistickou báseň nebo sen schizofrenika.

Charakteristická je také přítomnost dějin. Ač se o nich nikdy nemluví, pulzují jako spodní voda zejména pod povídkou Pan Dvoudřívko. V domě se různí nájemníci a obyvatelé z různých epoch a časoprostorů potkávají, aby vzájemně komentovali své životy, střípky příhod a existenci – nebo o nich mlčeli. Babička sleduje seriály, paní Celina pláče pro srdce generála v prasklé zavařovací sklenici, prohlížejí se fotografie, komentují něčí nosy, každý plácá páté přes deváté, ale člověk jasně vidí onen dům a v něm všechnu tu zhuštěnou existenční nesmyslnost naňahňanou do jediné povídky. Jak říká jedna z postav: „Já si nic nepamatuju! Proč bych měla? Já žiju tímhle okamžikem! Za každým dnem splachuju vodu jako na záchodě a všechny ty sračky mizí bůhvíkam. Pohoda?“

Možná, že kvůli povídce Pan Dvoudřívko stojí za to si přečíst všech šestnáct, těch několik před tím i několik následujících. Bez nich by totiž nebylo možné Pana Dvoudřívka ocenit. Předcházející povídky vás naladí a připraví na absurdno, nechuť k němu. Možná ukáže na neochotu si přiznat, že blázniví jste vy, autorka i všechno kolem vás. Když spolknete pilulky prvních halucinogenních absurdit, můžete si povídkovou tvorbu Lidie Amejko zcela bez zábran vychutnat až do konce. Její krásné metafory, štiplavý, ironický tón a skvostné dialogy jsou odměnou za tu námahu při čtení. Ještě než se ale do povídek pustíte, měli byste vědět, že během četby není nutně třeba vědět, o čem to vlastně bylo, ale spíš si to celé užít.

 

© Markéta Pilátová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

51%čtenáři

zhlédnuto 2444x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce