Bartis, Atila: Klid

Bartis, Atila
Klid

ukázka beletrie zahraniční

Pohřeb byl v sobotu dopoledne v jedenáct, i když bych nejraději pár dní počkal, jestli nepřijede Ester, ale další mrazení nechtěli povolit ani za příplatek, žena v pohřebním ústavu se odvolávala na nějaké nové nařízení a ptala se, proč ji nezpopelním, vždyť je to levnější a také praktičtější...

 

Attila Bartis: Klid, přel. Kateřina Horváthová, Kniha Zlín 2010, 312 stran


Pohřeb byl v sobotu dopoledne v jedenáct, i když bych nejraději pár dní počkal, jestli nepřijede Ester, ale další mrazení nechtěli povolit ani za příplatek, žena v pohřebním ústavu se odvolávala na nějaké nové nařízení a ptala se, proč ji nezpopelním, vždyť je to levnější a také praktičtější, můžu si vybrat termín, který vyhovuje celé rodině, na což jsem řekl jen to, že matku spálit nenechám, to už je lepší ta sobota, a zaplatil jsem dopředu sumu za tři dny uskladnění, kterou mi naúčtovala, potom do knihy odvozů zapsala: sedm set čtyři-do země-Kerepešský hřbitov, položila přede mě nějaké papíry a kuličkovým perem mi ukázala, kam se mám podepsat.
 

Musím říct, že když mi ta žena v ústavu doporučila kremaci, na okamžik jsem zaváhal, protože jsem si vzpomněl na matčiny hysterické prostocviky: podívej, takhle tam všichni dřepěj, říkala, a chytajíc se opěradla tonetky vedle postele, mi ukazovala, jak si sedají nebožtíci v peci, protože pár měsíců předtím o tom viděla nějaký dokumentární pořad a od té doby omílala tuhle písničku každé ráno, já jí sice říkal: uklidněte se, matko, zpopelněná nebudete, a dávejte pozor, jinak si vylijete čaj. Ale za pár dní spustila znovu o tom, jak je kremace bezbožná, a já jsem věděl, že se bojí toho, že ten, kdo bude spálen, už nevstane z mrtvých, a to mi vlastně imponovalo, protože za celej život s Bohem neměla nikdy nic společného. Ke konci mě už dokonce nutila, abych přísahal, že neskončí v krematoriu, protože ona zakazuje, aby ji zpopelnili, načež jsem jí řekl, že nebudu přísahat při ničem, vždyť má to štěstí, že ještě může chodit, tak ať si hezky zajde k notářovi, ten jí dá písemně, že ji nesmějí spálit; teprve pak toho nechala, protože patnáct let měla hrůzu vyjít z bytu. Tak jsem si ji na chvíli představil, jak si zrovna sedá, i když už se přitom neopírá o tonetku, ale pak jsem si vzpomněl na Ester, co když se přece jen vrátí, protože jsem chtěl, aby viděla její vyzáblé tělo, nehty ohryzané poslední noc až ke konečkům sukovitých prstů se sedmi pamětními prsteny, od pamětního prstenu za nejlepší Julii sezony, přes pamětní prsten přátel poezie až po pamětní prsten z moskevského festivalu. Prsteny, z nichž už dávno slezlo zlato a které jí zbarvily kořeny prstů nazeleno nebo načerno podle toho, jestli byly z mědi nebo z hliníku. Chtěl jsem, aby viděla její slámově žluté vlasy ulepené od laku, na nichž se přeliv rozmazával rok od roku flekatěji a pod kterými už prosvítala popelavě šedá pokožka. Její prsa, znovu pevná posmrtnou ztuhlostí, která si kdysi po měsíci kojení začala natírat solí, aby se jí nevytahaly bradavky, ale hlavně jsem chtěl, aby viděla ten mrtvý pohled, pohled, který se nelišil naprosto v ničem od způsobu, jakým se dívala, když ještě žila, a jehož namodralý svit bude od soboty osvětlovat hloubku patnáct let čekajícího hrobu, jelikož ty oči nešlo zatlačit.

Smuteční oznámení nebylo potřeba, vždyť už půldruhého desetiletí neměla žádné známé, a také jsem nechtěl, aby na Kerepešský hřbitov chodil kdokoli kromě Ester. Ostatně ta smuteční oznámení nesnáším, v matčině šuplíku jich bylo aspoň třicet. Jelikož některé organizace zapomněly matčino jméno vymazat ze svých protokolů a seznamů čestných hostů, přinesl pošťák jedno parte i předloni a matka si ho četla několik dnů:

Chudák Winklerovic kluk, jak ten uměl zahrát Lakomce, není ten život hrozný? Že i tak výjimeční herci tam musí, všichni bez výjimky… Strašné. To je prostě strašné. Pamatuj si, synku, dneska Winkler, zítra ty. Bez pardonu. Ať chceš, nebo nechceš…

Někdy všechna ta parte jedno po druhém vytáhla ze šuplíku a vyložila je do řady na stůl, jako nějaký pasiáns. Byly od toho neustálého ohmatávání celé ulepené jako vykládací karty cikánek, akorát že z nich bylo možné přesněji určit hodinu smrti než z karet, a jestli tragickynáhle nebo podlouhémzápasesnemocí. Hodiny dokázala řadit oznámení s černým okrajem, jednou chronologicky, pak zase v pořadí podle věku zesnulých či podle náboženského vyznání a k tomu pila mátový čaj.

Protestanti umírají v průměru o šest a půl roku dříve než my. To nemůže být náhoda. Takové věci se vůbec nedějí náhodou, synku, řekla.

Určitě máte pravdu, matko, ale já mám teď práci, řekl jsem a ona odešla do svého pokoje a znovu počítala, jaká sorta lidí žije nejdéle.
 

Tu neděli předtím jsem jel na autorské čtení na venkov. Taková pozvání jsem nebral ani tak kvůli penězům, ale abych se dostal z toho dusna. Nakoupil jsem, uvařil, pak jsem zamkl dveře a ještě po druhém otočení klíčem jsem slyšel: kdysevrátíš?

Co nejdřív, nejpozději zítra večer, matko. Polévku máte v lednici, nezapomeňte si ji ohřát, televizi na noc vypněte, řekl jsem znovu, ale teď už jen dveřím, zabezpečeným dvěma patentními zámky, na které dala přidělat dvojitý bezpečnostní řetěz, podle svých hledisek nikoli bezdůvodně, stejně jako podle svých hledisek nikoli bezdůvodně měla doma hasicí přístroj a dezinfekční prostředky a nedobytnou pokladnu značky Wertheim, a nikoli bezdůvodně jsem musel celé týdny otevírat veškerou její poštu, protože v televizi viděla, co zůstalo z nějakého premiéra nebo starosty, když otevřel obálku s dopisem.

Zbyly z něj jen cucky, synku, ukazovali, jak se válejí všude kolem psacího stolu, řekla a rychle odběhla na záchod, jako by to otvírání obálek nechala na mně vlastně jen proto, že se jí chce čůrat.

A potom jednou uprostřed noci zabušila na dveře mého pokoje, a zůstala stát na prahu, protože nikdy nevešla dovnitř, když jsem byl doma, a spustila, že prej ji chci tím kouřem určitě oddělat, proto tu mám tak nahulíno, a já na to: hned to vyvětrám, matko, ale ona stála dál.

Co je vám, matko? zeptal jsem se.

Však ty to moc dobře víš. Nechci, abys mi četl poštu. Je to můj život, moje soukromí, do kterého ti nic není, rozumíš?

Já na to, že dobře, už jí poštu otevírat nebudu, ale teď ať už si jde konečně lehnout, vždyť jsou tři ráno, a v posledních měsících jsem jí už žádný dopis nenapsal.

 

© Kateřina Horváthová
ukázka z knihy Klid
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3108x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce