Bartis, Atila: Klid

Bartis, Atila
Klid

studie beletrie zahraniční

Jako každý dobrý román nabízí Klid čtení v několika významových rovinách, které obstojí samy o sobě, ale teprve všechny společně rezonují v celku obsáhlé literární výpovědi. První a nejzjevnější způsob četby je psychologický. Nabízí nám příběh vztahu mezi matkou a synem, založeném na manipulaci, pocitu viny, ponižování a závislosti.

 

Attila Bartis: Klid, přel. Kateřina Horváthová, Kniha Zlín 2010, 312 stran

„Není horšího božího prokletí, než je zbabělost“
Duše a dějiny na středoevropský způsob

Jako každý dobrý román nabízí Klid čtení v několika významových rovinách, které obstojí samy o sobě, ale teprve všechny společně rezonují v celku obsáhlé literární výpovědi. První a nejzjevnější způsob četby je psychologický. Nabízí nám příběh vztahu mezi matkou a synem, založeném na manipulaci, pocitu viny, ponižování a závislosti. Patologické momenty soužití jsou podány s klinickou přesností, ale také s ironií a černým humorem, který čtenáři otevírá vítanou únikovou cestu odstupu a nadhledu. 

Zároveň máme před sebou příběh tragické lásky, potvrzující slavnou tezi Denise de Rougemonta, že skutečný milostný příběh může být jen tragický – tak jako příběh Tristana a Izoldy, Romea a Julie, Werthera a Lotty. Proto i vztah mezi hlavním hrdinou Andorem a dívkou Ester ustrne ve stavu zoufalé a vášnivé nenaplněnosti. Na rozdíl od zmíněných klasických postav nejsou v tomto případě na vině konvence okolního světa, ale důvody ryze vnitřní. Andorova povaha, jeho sklony a návyky, se nakonec stávají psychologickou klecí, v níž sám sebe uvězní, jeho vlastním osudem. Ostatně téma determinismu stojí v Bartisově románu v popředí, zachycené v podobě psychologických daností, do nichž se rodíme, a světa, jehož pravidla, byť pokřivená, přijímáme.

Andorův jediný únik před matkou, která vládne jejich domácnosti, představuje psaní. Intimitou tvorby si chrání poslední zbytky individuality a soukromí. Spletitému propletenci, kde v milence nalezne ztracenou sestru a prostřednictvím své redaktorky se mstí matce, ovšem neunikne. Až do konce románu zůstane mužem, jehož život určují ženy, jejichž role splývají až do podoby jakéhosi archetypálního dvojnictví. V incestní scéně, parafrázi oidipovského mýtu, tak Andor utěšuje matku, kterou právě propustili z divadla, a tato novodobá Iokasté má na tváři slzami rozpitou masku Kleopatry – své poslední nedokončené role. Tímto momentem se zároveň matka, do té doby chladně přehlíživá, na svého syna upíná, přestává vycházet z bytu, aby zbytek života strávila v záští a sebelítostí naplněné klauzuře. Jejich parazitická symbióza evokuje jiný mytický obraz: antického Saturna- Krona (symbolu času, samoty a šílenství) požírajícího vlastní děti, podobně jako zde matka mentálně a emocionálně pohlcuje syna. Bartis promyšleně pracuje také s hebrejsko-biblickou tradicí, Andorova matka se jmenuje Rebeka, milenka Ester a sestra Judit. Etymologie jmen vypovídá o postavení, které tyto ženy v jeho životě zaujímají: jméno Rebeka souvisí s hebrejským „svazovat, poutat“, Ester zase se slovem „hvězda“ a Judita nese význam „chvalořečená“. Přeloženo do románových souvislostí: svazující matka, milenka, která přináší naději na únik z těchto vazeb, a sestra, jež se jako hudebnice rozhodla nalézt svobodu a otřesenou sebehodnotu prostřednictvím jevištního aplausu.

Ostatně pojem svoboda by ústřední téma Bartisova románu vystihoval možná přesněji než slovo Klid. Bartis přesvědčivě ukazuje, že peklo nejsou ti druzí, peklem jsme především sami sobě. Jen naše slabost a ústupky umožní, aby nás druzí využívali, abychom přijali život v tyranii. Postava Andora zde ztělesňuje typ člověka, který se nechce této tyranie zbavit, protože ze všeho nejvíce se bojí svobody. Proto každý den hledá způsoby, jak se bez svobody obejít, jak nevyslyšet její volání, jak před ní utíkat. Andorův strach ze svobody je tak hluboce zakořeněn, že ve chvíli, kdy matčin útlak končí, je už natolik navyklý na život v sebezapření a pohrdání (jak nejlépe ukazuje rozhovor s knězem), že jinak žít už neumí – a zřejmě ani nechce.

Tím se dostáváme k poslední rovině Bartisova románu, k četbě na pozadí dějinně-politického kontextu. Výjimečnost Klidu mimo jiné spočívá také v komplexním zobrazení vzájemné podmíněnosti světa vnitřního a vnějšího, tedy velkých (historie) a malých („historky“) příběhů. Máme tak před sebou knihu pokračující ve stopách meziválečných středoevropských modernistů, jejichž snem bylo dosáhnout už německými romantiky tolik vyzdvihované formy „totálního románu“. Bartis nám nabízí výstižnou metaforu člověka doby pozdního komunismu, zároveň generační zúčtování s touto etapou nedávné historie, která je v románu vymezena roky 1976 až 1991. Je to metafora neprvoplánová, o to platnější. Pokud byl hlavní hrdina Musilova slavného románu označen jako „muž bez vlastností“, Bartisův hrdina je mužem s vlastnostmi konformisty.

Abychom mohli plně docenit paralely mezi „gulášovým komunismem“ a událostmi Andorova života, je dobré si připomenout některé důležité momenty této doby. Konec 70. let přinesl světu náznaky politického tání – v roce 1978 byl papežem zvolen Jan Pavel II. a roku 1980 vzniká polská Solidarita – které vzápětí střídá náhlé ochlazení vztahů mezi Východem a Západem. V roce 1979 proběhla sovětská invaze do Afghánistánu (bolestivé americké angažmá ve Vietnamu skončilo teprve čtyři roky předtím) a v roce 1981 je v Polsku vyhlášen výjimečný stav. Prezident Reagan nedlouho poté označí SSSR za „říši zla“ a tolik očekávané uvolnění přinese až nástup Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS.

V kontrastu k turbulentním událostem světové politiky se život v Maďarsku odehrával v pozoruhodném bezčasí pod vládou Jánose Kádára, který stál v čele státu od potlačené revoluce roku 1956. (Ani v Andorově životě jehož běh narušují pouze hádky s matkou a občasná zpestření v podobě cizích žen, se neděje nic zásadního, pokojně plyne ve své nevýrazné všednosti, mezi bytem a vinárnou, v několika známých ulicích.) Tehdejší maďarská realita vzbuzovala klamné zdání svobody, nemající ve východním bloku obdoby. Vždyť právě zde byl v roce 1976 jako v prvním komunistickém státě otevřen hotel společnosti Hilton a kazatel Billy Graham sem podnikl v 80. letech hned tři turné, Maďarsko v téže době navštívili také dva ministři zahraničních věcí USA. Komunistický režim z jisté setrvačnosti udržel mnohé z ekonomických reforem roku 1968, kterými si chtěl naklonit většinovou společnost a zakrýt podvratné vzpomínky na revoluční události 50. let. Život je tak na povrchu snesitelný – ale uvnitř nesvobodný. (Podobně nejasná je hranice mezi nesvobodou a pocitem odpovědnosti, kterou Andor vůči své matce cítí.) Ačkoliv má ve srovnání s ostatními státy RVHP Maďarsko vyšší životní úroveň, vykoupenou rostoucím zahraničním dluhem, vykazuje také nejvyšší sebevražednost ve východním bloku. (Andorův život ve společném bytě – zařízeném matčinými divadelními rekvizitami – je také hmotně zajištěný, vlastně do jisté míry pohodlný a umožňuje mu soustředit se na své psaní – a deprese.) Zásadní společenské změny se projevily teprve v roce 1988, po odsunutí Kádára do ústraní. (I Andorova matka je pomyslně odsunuta do ústraní s příchodem Ester, která jediná dokáže zpochybnit matčinu pozici jako nejdůležitější ženy jeho života.) Přesto je Maďarsko jedinou zemí, kde při pohledu zvenčí přechod od komunistického režimu k pluralitnímu politickému systému proběhl výhradně v intencích tohoto režimu. Ve skutečnosti toho však v roce 1989 pod fasádou „gulášového komunismu“ už moc nezbývalo. (Andor ani na Esteřino naléhání není schopen od matky odejít a celou situaci vyřeší teprve její nečekaná smrt.)

Konkrétní dějinně-politický rozměr se neprojevuje pouze v této alegorické rovině, téma represí, emigrace a profesní i společenské ostrakizace zřetelně vystupuje do popředí i v příběhu Andorovy matky, sestry nebo Ester. A v podobě mnohohlasé mozaiky se projevuje ke konci románu, s důrazem na chaotickou nejednotnost svobodného politického prostoru po pádu režimu a odsunu sovětských vojsk. Bartis pečlivě registruje horečku divokých restitucí i vervu svobodného podnikání, které se jen těžko odstřihává od svého zelinářského a veksláckého podhoubí, stejně jako první vlny gastarbeiterů z Balkánu, aby nechal na tomto pozadí vygradovat tragickému finále promarněného Andorova života. Podařilo se mu tak napsat knihu, která je svou intenzitou i záběrem žhavým kandidátem na budoucí klasický (středo)evropský román 21. století.

 

© Ondřej Kavalír
text vyšel jako doslov v knize Klid
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3315x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce