Hůlová, Petra: Strážci občanského dobra

Hůlová, Petra
Strážci občanského dobra

recenze beletrie česká

Zneklidňující, ba varovný. Takový chce být šestý román naší dnes už přední prozaičky Petry Hůlové.

Všechno v Krakově bylo fórový
Petra Hůlová
: Strážci občanského dobra. Torst, Praha 2010, 212 stran.

Zneklidňující, ba varovný. Takový chce být šestý román naší dnes už přední prozaičky Petry Hůlové. Každá její kniha si až dosud získala přízeň čtenářů a minimálně části recenzentské obce i literárně soutěžních komisí. Se Strážci občanského dobra to nebude jiné. Kniha se nese v ironickém, ba sarkastickém duchu - počínaje samotným titulem - ovšem na mollově temné struně. Jak by ne, vždyť román by bylo možné označit za společensko-kritickou satiru, apokalyptické podobenství, vyprávěné „z druhého břehu“, což je považováno za provokativní. Už jen tím je Petra Hůlová – opět – originální, ba „světová“. Tomuto žánru totiž u nás, zdálo by se, dávno odzvonilo.

Pre- a postkomunistický Kocourkov, totiž imaginární české „experimentální novoměsto“ Krakov, postavené na zelené louce (bažinatém kraji nikoho) spolu s dalšími „spřátelenými“ obcemi v rámci konečné agitky, je dějištěm převratných událostí zhruba od 70. let minulého století do nedávné současnosti. Šedivým panelákovým oknem, vyhlížejícím do prázdné, bezútěšné krajiny, sledujeme v radikální zkratce společenské změny konce 90. let v jejich notně zdeformované a pokřivené – totiž do poloviny románu velmi realistické a pak už jen do důsledku dovedené - podobě. Vidíme tajnosnubnou, známým způsobem rozvrstvenou předrevoluční společnost v její relativní spořádanosti, opevněné mantinely končícího socialistického zřízení, jejichž náhlá absence může působit zmatek a nejistotu. Sledujeme i její rychlý listopadový konec, který se některým hodí, jiným už méně, následovaný novou stratifikací. Ta je mnohem spíše drobným přeskupením. To všechno víme, známe v mnoha variantách a podobách, nic nového pod sluncem, nad tím už se dlouho pokyvuje a kroutí hlavou a podrobné líčení rekvizit a nástrojů předobčanské společnosti může být i poněkud nudné. Nová je tu ale zvolená perspektiva - odmítané hledisko těch, jimž novopečená demokracie nevoní, naservírované v monologické promluvě. Vypravěčka román „namluvila“ jedním dechem, roztrhaným na pět kapitol.

Na pozadí velkých československých dějin, smrštěných do dějin konzervujícího, dutého Krakova, pozorujeme současně postupný rozpad jedné téměř funkční rodiny na vzájemně nesouvisející jednotky: režimně neutrální, a tedy prorežimní otec-instalatér, který coby oběť manželčiny nevěry a porevolučního kvasu ztrácí půdu pod nohama, trošku protirežimní matka, zaměstnaná ve sběrných surovinách, jíž se nepodaří svézt se na vlně rychlého úspěchu, a jejich dvě nesourodé dcery, které v tomto ohledu prodělávají překotný vývoj, každá ovšem jiným směrem: obludná vypravěčka, jež „nerozumí věcem srdce a těl“, k „frigidní paní učitelce“, přičemž toto nepřátelské označení je krajně nepřesné, jelikož z odvrhované školačky se stane revoluční vůdkyně lidových milic popřevratové komunistické mládeže, a mladší rovnostářská punkerka Milada, vzdorně uprchnuvší z útulného sektorového bytečku bořit předsudky a tvořit „multikulti“ do squatu mezi cikány a „existence“, na kterémžto modu vivendi upeče pěknou uměleckou kariérku v zahraničí. Epizodní vedlejší postavy hrají role odrazových můstků, o které ústřední čtveřice v různých konstelacích osudově zakopává: maminka se nešťastně zamiluje do šiřitele samizdatových tiskovin (ano, proto sběrné suroviny), Milada do syna krakovského disidenta Vidličky (ano, jména postav tu nesou zřetelnou výpovědní hodnotu a také jednotlivé odbojové skupinky zdobí velmi popisná označení, zmiňme alespoň skupinu protirežimních – nosály – nebo listopad líčený jako kontrarevoluci), vypravěčka nachází jedinou, ale zato stabilní kamarádku ve spolužačce Anděle, zanedlouho milence rychlokvašeného krakovského podnikatele (ano, je potřeba v románu najít sponzora a ospravedlnit finanční fungování podzemní komunistické mládeže a vůdkyně potřebuje k prosazování svých názorů také údernou pravou ruku). Tolik fabule. Thrillerově-groteskní závěr, od dobré poloviny románu opakovaně avizovaný, ponechme stranou a čtenáři. On ho bude beztak matně tušit od počátku.

Mnohem spíše je to ale opačně: rodinná buňka je zmenšeninou společenských událostí, které jsou nakonec v centru pozornosti. Na ní Petra Hůlová důsledně ilustruje všem známé okolnosti, sledy příčin a následků, nejrůznější pohyby a směřování, převlékání kabátů od kádru ke kádru, střízlivění a deziluze, jedno prasectví střídající druhé. Řada ilustračních záběrů snímá všechno bez výběru, ať už doby prerevoluční (dovolená na Rujáně, připlétání rukávů ke svetrům z loňska) nebo polistopadové („Jenže jestli nechtěl jít člověk od válu, bylo třeba nahradit bezpečnou strategii vyčkávání nefalšovaným revolučním nadšením“, „první dámě krakovský kontrarevoluce jsme zafačovali ruku a omyli krvavej obličej a od tý chvíle to bylo pro mámu s tátou relativně v suchu.“).

Popisnosti slouží snad zakonzervování pohledu, který by se mohl budoucím generacím zamlžit sametovým oparem, ale zřejmě hlavně tomu, že jen takto důkladná míchačka umí vyplivnout kvalitní beton, na němž se může vztyčit tak věrohodně monstrózní alegorická nadsázka. Jedině díky detailům, někdy zábavným, jindy otravným, může být celek tak zoufalecky groteskní. Jen na takovém podloží mohou nekontrolovaně bujet staronové ideály, v jejichž prosazování je klidně možno zajít chorobně daleko (až k ozbrojenému pokusu o zpětný převrat). A že zastánců podobných názorů u nás není málo, netřeba připomínat („Protože dějiny mají zrát směrem k lepším zítřkům, a ty po revoluci nepřišly, nebo spíš bylo jich míň než zítřků, co za nic nestály. Rovnost byla v hajzlu a z lidskýho žití se stala honba za kapitálem. Volnej čas vyšuměl jako pára nad hrncem a budete ještě koukat, co to v Krakově udělalo s lidma.“).

Všechny postavy jsou celkem pochopitelně rovněž ve službách společenské kritiky, a tudíž rekvizitní a loutkovité: zatímco jsou autorkou rychle převlékány z jedné uniformy do druhé, vypravěčka a hlavní hrdinka je od počátku jako skála: její světonázor se nemění, pouze radikalizuje („Politicky uvědomělá jsem byla nejdřív čistě intuitivně. Začalo to malůvkami Aurory, tanků a nabalzamovanýho Lenina v mateřský školce…“). Chce to všecko zpátky: pionýrské kroje, staré pořádky, organizovanou mládež, úderné jednotky v pevných botách a červených šátcích, někdejší rodinnou idylu, v níž všichni mají všechno a dohromady nic, v níž si jednotliví členové vzájemně nerozumí, ale navenek všechno dobře funguje. Udělá pro to maximum, i kdyby k tomu měla ozbrojit vietnamské děti.

A tak i Petra Hůlová udělá pro realizaci svého literárního cíle všechno: především si dokonale osvojí příslušné názory a způsob vyjadřování („Pokud se zachovaj jistoty pracujících a špinavý živly se vykážou do mezí příslušnejch ubikací, tak by to takhle nějak mohlo vypadat i kolem kosmonauta Remka, říkala jsem si sama pro sebe.“), leccos si nastuduje, věcné díry a nejasnosti na hranici možného a nemožného jí ochotně odpustíme. Celé je to umně a jistě pracně sestavené, děj utíká ve své úděsnosti v parádním tempu a jazyk vyprávění – obecná čeština v ich-formě – příhodně zvolený, nejen pro svůj splavný, přirozený půvab, zdobený četnými vtípky, ale především proto, že jinak ani není možné komančsky údernické stanovisko mluvčího věrohodně tlumočit. Celek velmi připomíná Trierův film Dogville vzhůru nohama. Stejně tak i alegorické drama bratří Čapků Ze života Hmyzu. Krakov je takové mraveniště.

Temné politické satiře u nás málem odzvonilo. Ne snad proto, že bychom se myšlenkami, chcete-li společenskými problémy tohoto druhu nezaobírali, ale zřejmě proto, že zhostit se jejich literárního ztvárnění je nadmíru těžký úkol. Petra Hůlová je z odvážných a v tomto románu se jí zjevný záměr daří uskutečnit podstatně lépe než v Umělohmotném třípokoji, v němž se vciťovala do stárnoucí prostitutky. Strážci jsou méně umělohmotní jistě také proto, že v nich Hůlová líčí své vlastní zážitky, svou vlastní generaci a generaci jejích rodičů - jejich možné motivace i konce.

© Olga Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 5276x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce