Pasolini, Pier Paolo: Gramsciho popel

Pasolini, Pier Paolo
Gramsciho popel

studie beletrie zahraniční

Pasolini miluje bídný a chudý život plný citů a vášní, který ale jako jediný může zůstat zbaven měšťácké přetvářky a jemuž zůstane autentičnost, protože je prožívaný upřímně a z celého srdce

Pier Paolo Pasolini: Gramsciho popel (Le ceneri di Gramsci), přel. Vladimír Mikeš, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1963, 117 stran

Sbírka Gramsciho popel vyšla v roce 1957 a je považována za Pasoliniho stěžejní básnický počin. Obsahuje jedenáct básní, jež vznikly mezi lety 1951 a 1956 a z nichž většina byla již předtím publikována v různých časopisech.
 
Gramsciho popel byl vydán mezi dvěma Pasoliniho klíčovými romány – Darmošlapové a Zběsilý život. Podobně jako v těchto románech, i v Gramsciho popelu nacházíme blízkost, kterou Pasolini cítí vůči spodním vrstvám italské společnosti, k jíž se snaží co nejvíce přimknout. Využívá své pozice levicového intelektuála a vybírá si náměty, které tematizují život spodiny. Ta se v 50. letech 20. století stala jeho základním literárním tématem i životní potřebou. Vzdáleni od potřeb konzumní společnosti přežívá v bídě a špíně, ale její život je zároveň naplněn živelností a spontánností, jež jsou Pasolinimu natolik drahé, že takový život považuje za jediný autentický.
 
Gramsciho popel je sbírka narativní poezie, která se inspiruje italskou poezií nejen počátku 20. století, čemuž odpovídá i převládající členění do tercín – slok o třech verších, což je struktura, ve které Dante sepsal Komedii a která byla ve 20. století typická především pro poetiku Giovanniho Pascoliho. Pro Pasoliniho však tato struktura není ničím zavazujícím, využívá ji, aby ji mohl podle svého měnit a experimentovat s ní. Vytváří poezii plnou dramatičnosti a životní bouřlivosti. Realistický a dialogický styl v zápětí přechází do intimních úvah plných nejistoty, váhání a pochyb, ale zároveň i výbuchů radosti. Pasáže, které mají spíše filozofický nádech, střídá oslava chudého života a analogicky k tomu Pasolini i vstupuje do textu, vyjadřuje se v první osobě, aby v dalším momentu opět na chvíli ustoupil do pozadí a nechal mluvit život sám. Vede nejprve dialog s celou Itálií (Apeniny, Pokorná Itálie), ale postupně zužuje svůj záběr na Řím – město, z něhož smazává jeho auru a podobně jako v Darmošlapech ho vystihuje v celé jeho bídě spojené se špínou a prachem. Ústřední báseň celé sbírky potom věnuje postavě Antonia Gramsciho. Tento politik, marxistický teoretik a jeden ze zakladatelů Komunistické strany Itálie silně ovlivnil italskou společnost a kulturu 50. a 60. let 20. století. Ve svých úvahách se zabýval především rolí státu a politikou strany, zamýšlel se nad specifiky italského Risorgimenta, ale hlavně ho zajímala úloha italských intelektuálů a význam kultury pro společnost.
 
Báseň Gramsciho popel je umístěna ve středu sbírky a tvoří její pomyslný vrchol. Pasolini se v ní ocitá na hřbitově, kde je pochován Antonio Gramsci. Popis šedého, špinavého a vlhkého jara navozuje ponurou hřbitovní atmosféru, ve které autor započíná jednostrannou rozpravu s Gramscim. Zpovídá se ze svých myšlenek, citů a rozporných, protikladných vášní. Na podobném principu je vystavěno i místo, ve kterém se tato zpověď odehrává. Gramsci jako přesvědčený marxista a ztělesnění revolučních myšlenek a činů je po smrti obklopen hroby anglických boháčů. Vřavu nekonečného třídního boje nahradil hřbitovní meditativní klid, žár slunce a všudypřítomný prach velkoměsta vystřídal stinný háj. Do protikladu k mrtvolnému tichu hřbitova Pasolini staví hluk kovadlin, jenž občas doléhá z dělnické čtvrti a který je jedinou připomínkou skončeného života.
 
Právě život je ale Pasoliniho největší láskou a vášní. Miluje životní vřavu a její zběsilost, která v sobě propojuje mnoho citových rozporů:
 
Odmítám to co žiji
od konce války já miluji dravě
svět který nenávidím – v jeho mizérii
 
ztracen pln pohrdání – k temné hanbě
svědomí…
 
Pasolini miluje bídný a chudý život plný citů a vášní, který ale jako jediný může zůstat zbaven měšťácké přetvářky a jemuž zůstane autentičnost, protože je prožívaný upřímně a z celého srdce:
 
Mne láká život proletariátu
jiný než znáš ty náboženstvím je mi
veselí jeho ne odvěký zápas
přirozenost ne třídní vědomí.
 
Závěr básně, když už pomalu padá tma a Pasolini se chystá k odchodu, patří právě dělníkům, kteří se vracejí z práce domů a později v noci znovu vychází do ulic bavit se a užít si života, kterému v podstatě nerozumí. Nemusí nad ním ale přemýšlet, jelikož jednají tak, jak je vede jejich srdce, a právě tento autentický prožitek je Pasoliniho základním tématem a pravým životním nábojem.
 
Pasolini v podstatě figuruje jako mluvčí spodních vrstev společnosti. Snaží se je nejenom chápat, ale i prostřednictvím vlastní literární tvorby přiblížit soudobému kulturnímu diskurzu. Sbírka Gramsciho popel je tak jedinečnou ukázkou angažované poezie, která v sobě dokáže skloubit přesvědčení o živelnosti a elánu spodních vrstev společnosti s intimní zpovědí levicového intelektuála vyjadřujícího svůj vnitřní boj s rozpory, jež přináší jeho doba.

© Marie Geierová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3850x

štítky k článku

Inzerce