Pasolini, Pier Paolo: Darmošlapové

Pasolini, Pier Paolo
Darmošlapové

studie beletrie zahraniční

Epizodická skladba románu Pasolinimu umožňuje plasticky zobrazit život v ulicích Říma v celé jeho pestrosti a složitosti, přičemž díky jednotnému prostoru a stejné společenské vrstvě, ze které darmošlapové pocházejí, si román udrží svoji celistvost.

Pier Paolo Pasolini: Darmošlapové (Ragazzi di vita), přel. Zdeněk Frýbort, Svoboda, Praha 1975, 200 stran

Román Darmošlapové sleduje v časovém oblouku několika let příběhy kluků z římské periferie, kteří se protloukají životem den za dnem tak, jak umějí. V celé své bídě a nouzi je s nimi vykreslen i poválečný Řím, v němž člověk žije ze dne na den bez optimistických vyhlídek na budoucnost

Román se odehrává v jedinečném prostoru Říma. Pasolini několik let intenzivně zkoumal a objevoval římskou periferii, její zákoutí, ulice a parky, aby mohl vytvořit autentický obraz života v okrajových částech Říma. Ten se z této perspektivy jeví jako špinavé, sluncem spalované město, jehož ulice jsou plné prachu a hluku, ale také lidí a dětí, pro které je ulice místem, kde tráví většinu svého času a hledají způsoby, jak se uživit.
 
Hlavními hrdiny jsou kluci, kteří se životem protloukají na vlastní pěst. Jejich rodiče a v podstatě ani jiní dospělí se v románu příliš neobjevují. Rodina postrádá svoji obvyklou společenskou funkci a nefiguruje ani jako zprostředkovatel morálních hodnot. Otcové jsou většinou zobrazeni jako opilci, matky jako podřízené hysterky. V takovém prostředí se zdá, že jenom jejich děti si zachovávají potřebný odstup od své nelehké životní situace. Nepřemýšlí nad minulostí nebo budoucností, které jako by ani neexistovaly. Žijí přítomností, k níž vztahují veškeré svoje aktivity. Do školy nechodí, škola jako instituce neexistuje, její budovy slouží jako náhradní ubytovací prostor pro lidi, kteří by jinak neměli, kam jít.
 
Tyto „děti ulice“ – ragazzi di vita, do češtiny Zdeňkem Frýbortem přeložení jako „darmošlapové“ – jsou malí, společností zatím nezkažení kluci. Své dny tráví potulováním se po městě, jehož jsou nedílnou součástí, a sháněním peněz, aby měli z čeho žít. Tím vzniká nekonečný proud událostí, protože jakmile nějaké peníze získají, vzápětí o ně zase přijdou. Způsobů výdělku se jim nabízí mnoho. Hledají kovové poklopy na prodej, nechají se zaměstnat, i když v práci dlouho nevydrží. Když je nejhůř, neváhají ani ukradnout paní v autobuse peněženku. Poté se bezstarostně koupají v řece, pokřikují na sebe, toulají se městem nebo se jen tak válejí. Zdá se, že jejich jediným nepřítelem je nuda. Nemají ani potuchy o tom, co to je čestné jednání, přesto však vůči nim Pasolini neskrývá svůj obdiv a lásku, protože veškeré jejich chování je upřímné a vychází pouze z jejich aktuálních potřeb. Nejsou asimilovaní společností, ve které převládá honba za mocí a za majetkem, prozatím zůstávají na jejím okraji a žijí ten pravý a jediný autentický život v přítomnosti, nepřemýšlejíce o tom, kde se další den probudí, ani o tom, co budou dělat.
 
V tomto smyslu jsou emblematickými epizody ze začátku a konce románu, které od sebe dělí několik let. Obě se odehrávají u řeky a v obou se objevuje jeden z kluků, přezdívaný Kundrnka. V první epizodě si Kudrnka s kamarády půjčí loďku a plují na ní po Tibeře, navzájem na sebe pokřikují a předvádějí se. V jednu chvíli Kudrnka zahlédne topící se vlaštovku. Bez přemýšlení skočí do vody a zachrání ji. O pár let starší Kudrnka v poslední epizodě románu se znovu objeví u řeky, kde pozoruje dovádění mladších kluků, ale drží si od nich odstup. Najednou se jeden z nich začne topit. Místo, aby se bez váhání vrhnul do řeky a snažil se mu pomoci, chvíli scénu sleduje a nakonec se otočí a odejde, protože situace se mu zdá být příliš nebezpečná a on nechce nic riskovat.
 
V prvně citované epizodě je Kudrnka jedním z poflakujících se kluků, kteří sice sem tam něco ukradnou, ale jen proto, aby uspokojili základní životní potřeby, a nemají dost jiných možností, jak získat peníze. Pro Pasoliniho jsou však tito kluci oslavou vitality, spontánní bytosti neznající přetvářku, proto je přes všechny jejich zápory vnímá a líčí pozitivně. Naproti tomu Kudrnka z poslední epizody se už blíží dospělosti nejen věkem, ale i způsobem myšlení a chování. Ztrácí Pasolinim tolik obdivovanou bezprostřednost a pomalu se stává součástí sebestředné společnosti. Jako darmošlap nic neměl, a proto ani nemohl nic ztratit. Nedodržoval pravidla společnosti, ale byl schopen vnímat svět kolem sebe a žít s ním v souladu. Jako dospělý člověk se stává za sebe a za své činy zodpovědným, ale tím ztrácí veškerou svoji jiskru a autentičnost. Najednou je plochou postavou nerozeznatelnou v davu ostatních a své místo v románu přenechává mladším – ještě nezkaženým. Kudrnka je jediným příkladem vývoje darmošlapa v dospělého člověka. Pasoliniho zájem se jinak soustřeďuje především na život malých kluků. Mnozí se ani dospělosti nedožijí (Marcel, Genesio) a umírají dřív, než se stanou součástí zkažené společnosti.
 
Pasolini zobrazuje nespoutaný život, proto si zvolil i volnou strukturu knihy. Ta není sevřená jednotnou dějovou osnovou, ale skládá se ze série epizod, které jsou řazeny volně vedle sebe. Jednotlivé epizody zachycují různé příhody a dobrodružství, ale i zásadní životní momenty darmošlapů. Epizodická skladba románu Pasolinimu umožňuje plasticky zobrazit život v ulicích Říma v celé jeho pestrosti a složitosti, přičemž díky jednotnému prostoru a stejné společenské vrstvě, ze které darmošlapové pocházejí, si román udrží svoji celistvost. Pasolinimu se tak prostřednictvím struktury románu daří zachytit plynutí života i jeho rozmanitost a nestálost.
 
Dalším prostředkem, který přibližuje skutečný způsob života darmošlapů, je jazyk. Pasolini své hrdiny představuje především prostřednictvím jejich přezdívek (v orig. il Riccetto, il Lenzetta, il Piattoletta, il Caciotta ad.), jen některým zůstává jejich pravé jméno (Marcello, Genesio). Také je nechává mluvit jejich římským dialektem provázaným s argotem ulice, jenž je ukotvuje v jedinečném římském prostoru spodiny, se kterým jsou o to více spjatí. Zároveň jím vyjadřuje jejich divokost a školou nepoznamenanou neuhlazenost a nespoutanost. Dialekt je užívaný převážně jen v dialozích (i když místy prostupuje i do zbytku textu), aby charakterizoval syrovost svých mluvčích, ale také možná, aby je jejich dialekticko-generační jazyk vymezil vůči zbytku společnosti, jež jim nerozumí, a pro kterou je na konci knihy v některých vydáních připojený slovníček.
 
Román Darmošlapové v češtině existuje v klasickém překladu Zdeňka Frýborta, jež měl před sebou nelehký jazykový úkol spočívající v převedení specifické mluvy darmošlapů do češtiny. Frýbort využívá především obecné češtiny, která sice vystihuje jejich živočišnost a nedostatek vzdělání, neodpovídá však už tolik jazykovému vyhranění darmošlapů ve vztahu k ostatním obyvatelům Říma. Do češtiny jsou například umně převedeny přezdívky (Kudrnka, Fiškus, Filcka, Sejrák), přeloženy jsou však i názvy ulic či městských částí (například Trastevere – Zátibeří), což už můžeme považovat za problematické. Román je založen na přesném zachycení římských reálií, proto jejich překládání do češtiny ubírá na autentičnosti a místy i ztěžuje orientaci v pohybu po městě. 

© Marie Geierová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5952x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce