Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (in LtN)

Putna, Martin C.
Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (in LtN)

recenze kultura

„Amerika je nejšťastnější zemí, ne snad v nějakém idylickém neb utopickém smyslu, ale tím, že schopnosti k přičinlivosti poskytuje nejrozsáhlejší pole“. Tento dávný výrok konzervativního historika a novináře Jakuba Malého (1811 – 1855) dokládá, že tak jako v celé Evropě...

Martin C.Putna: Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, Vyšehrad 2010, 336 s.

„Amerika je nejšťastnější zemí, ne snad v nějakém idylickém neb utopickém smyslu, ale tím, že schopnosti k přičinlivosti poskytuje nejrozsáhlejší pole“. Tento dávný výrok konzervativního historika a novináře Jakuba Malého (1811 – 1855) dokládá, že tak jako v celé Evropě, i u nás Amerika dlouho sloužila jako jakési projekční plátno pro nejrůznější sny a touhy. Tyto vize přitom byly značně proměnlivé: jestliže František Soukup roku 1912 tvrdil, že Amerika „bude první země, na jejíž baštách zavlaje rudý prapor zestátnění velikých institucí a podniků“, pak roku 1926 psal pozdější sociálnědemokratický ministr sociálních péče Jaromír Nečas, že „sociální otázka tam není“; byla vyřešena ještě dříve, než mohla vzniknout, protože „americký dělník je kapitalista v malém“. Zcela odlišné očekávání měl roku 1929 filozof Karel Vorovka, podle něhož „bystré myšlenkové proudy americké filozofie pohnou mnohou stojatou vodou ve filozofii“, a ještě z jiných důvodů v Ameriku věřil T.G. Masaryk, podle kterého jsme se Americe měli „učit nejen strojnictví, nýbrž také lásce ke svobodě a individuální samostatnosti“.

Na druhé straně nicméně i u nás postupně sílil (zprvu hlavně intelektuálský) antiamerikanismus, a to jak na levici (Americké houpačky Adolfa Hoffmeistera), tak na pravici. Dokonce i Karel Čapek navzdory prvotnímu nadšení Amerikou později dospívá k odsouzení amerikanismu, který charakterizuje podobně jako Nietzsche hesly „rychlost, úspěch, kvantita“. Zachoval si sice obdiv k Williamu Jamesovi, ten už ale pro něj nemůže nadále být typickým Američanem, nýbrž pouze světlou výjimkou, jak psal v textu adresovaném do Ameriky: „myslím, že váš W. James se zdál svému okolí tak trochu lenochem“. Redaktor Durychova časopisu Akord Josef Dostál v tomto periodiku bojoval proti „vyděračství amerických peněžních žoků“ a varoval před „velikým nebezpečím barbarů z Východu i z Nového světa“. Poté, co se naše země opravdu dostala do panství zmiňovaných „východních barbarů“, pak u nás ovšem převládl démonický obraz Ameriky i jejích zlotřilých brouků – mandelinek. A ďábelský obraz Ameriky u nás zřejmě stále přetrvává. S pochopením i souhlasem jsem tedy přijal slova Martina C. Putny, který roku 2007 na svém blogu expresivně vyjadřoval důvody, proč odjel na rok do Spojených států, aby tam mohl zkoumat tamní spiritualitu, proč se on, „zatvrzelý Evropan a reakcionář, proklínač všeho pokroku a moderní civilizace, vydal do země, která v obecném povědomí platí za synonymum pokroku a moderní civilizace.“ Předně prý proto, že ho stále více „štvaly řeči tolika spoluevropských spoluintelektuálů o tom, jak je Amerika zlotřilá a jak se Evropa má raději spojit s Ruskem a Čínou, aby vytvořila vůči Americe protiváhu“.

Výstupem jeho pobytu, umožněného Fulbrightovým stipendiem, je jeho kniha Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. V tomto případě se jedná o projekci v tom slova smyslu, že Putna jako literární historik okázale a důrazně se hlásící se ke své náboženské víře v knize píše o různých typech americké spirituality a o tom, jak se promítaly do umělecké tvorby, zvláště do literatury (a filmu). Putna samozřejmě k Americe není nekritický: odmítá imitativnost americké kultury a její zaměření na fyzickou „velikost“, stranou nezůstává ani „nesčetněkrát kritizovaná, karikovaná, tím však ne méně reálná podoba Ameriky – jejímž jediným pravým Bohem je mamon, v zájmu jehož vlády se vyprazdňují ostatní hodnoty a tradice“. I zde se ovšem Ameriky snaží zastávat a ono „mamonářství“ reinterpretovat v duchovním smyslu: v jádru Dne díkůvzdání podle něj leží „jasné náboženské poselství, poselství vděčnosti za vše dobré, co jest. Co více: samo slovo Thanksgiving je slovem liturgickým, je to tradiční anglický překlad slova eucharistie. Pokud tedy rodina, byť sebevíc sekularizovaná, slaví tento den společnou hostinou, pak – byť vzdáleně, nevědomě – napodobuje nejen první Američany, ale i první křesťany – apoštoly z Jeruzaléma“.

O to ostřeji oproti tomu Putna odsuzuje ty, kteří jako by se chtěli do dob oněch apoštolů vrátit - nábožensku pravici. Gibsonův film Umučení Krista se pokoušel o autentické předvedení nejen skutečných jazyků, jimiž mluvili Ježíšovi současníci, ale hlavně jeho utrpení a smrti. Jestliže Tomáš Halík film vyložil jako „reinterpretaci“ klasických témat v době fascinované krví a násilím, Putna přímo mluví o „sadistické extázi“ režiséra i jeho diváků, cítících zadostiučinění z toho, že dostali Ježíše „hollywoodského, a přitom pravověrného“. Později autor jednoznačně zavrhuje „teologický amatérismus, bigoterii, ignorantskou suverenitu soudů o světě, se kterou tak dovedně pracovala televangelisticko-bushovská nábožensko-politická aliance“.

Putna naopak fandí těm náboženským autorům, kteří mají „představovat alternativu jak ke kultuře, která vychází ze sekulární antropologie – tak ke kultuře, která je jen prodlouženou rukou náboženského fundamentalismu“. Tito tvůrci podle něj kráčí úzkou cestou mimo „kulturní války“, které zmítají americkou společností, mají být pro moderní dobu tím, čím byli pro své epochy Dante, Erasmus Rotterdamský, Thomas More, J. H. Newman, F. M. Dostojevskij či Martin Buber – tvůrci, kteří sdělují prvotně náboženskou zkušenost o člověku, a to spíše formou uměleckého díla, eseje či mystického textu než skrze systém abstraktních pojmů a pouček. Putna přitom zdůrazňuje, že pro novodobou českou společnost je důležité porozumět právě tomu, co je v americké religiozitě „hlubší a složitější“.

Většinou textu prosvítá autorova jemná ironie, s níž píše třeba o „sekulárních obchodnících s obřady“, nebo srovnává Mary Eddy(ovou), zakladatelku církve Křesťanská věda, která „své nauky sepsala a vystavila tak celému světu na odiv jejich banalitu“, s Ann Lee, zakladatelkou hnutí shakerů, jež „nesepsala (možná naštěstí) nic“. O shakerech se navíc dozvídáme, že chybějící sex, který zakladatelka zakázala, nahrazovali „soustavou jiných příjemností, navozujících citové i tělesné blaho“: přátelskou konverzací bratří a sester (vždy v bezpečné vzdálenosti), ale též „častým houpáním v houpacích židlích - dochovaná houpací židle Matky Ann patří k hlavním shakerským relikviím“. Méně časté jsou pasáže promlouvající až skoro naivním nadšením: třeba když se autor rozplývá nad afroamerickou bohoslužbou, při níž „křeče a extáze, které by v ,bílém‘ kostele působily trapně, jsou zde přirozené, spontánní a strhující“.

Kniha oplývá množstvím drobných, ale pozoruhodných postřehů, konkrétních pozorování podoby jednotlivých sakrálních prostorů i bohoslužeb, ale i zmínek o českých stopách v dějinách americké spirituality. Autor přitom rád přechází z roviny literárně historické k náboženství a obráceně a nachází tak překvapivé souvislosti: pravé místo Knihy Mormon, „Svaté knihy“ mormonismu, je podle něj vedle Rukopisu královédvorského a zelenohorského či Slova o pluku Igorově, společné mají to, že jde o pokusy legitimovat moderní národy skrze apokryfní literární památky. A slavná píseň Irvinga Berlina Bílé Vánoce je podle Putny výrazem toho, jak „sekularizovaný židovský autor pomáhá sekularizovat svátek původně křesťanský – chce jej učinit svátkem obecným, který mohou slavit stejně tak křesťané, židé, muslimové či buddhisté“.

Problematika americké religiozity je samozřejmě velmi široká a snadno se dá vyjmenovávat, co všechno Putna opomenul: málo se věnuje islámu, New age vnímá jako nerozlišitelnou změť, již se nesnaží vnitřně diferencovat (což je ovšem, mírně řečeno, nesnadné)… I tak ovšem jeho kniha podává plastický obraz současné náboženské krajiny v Americe, po níž putovat představuje intelektuální dobrodružství plné překvapivých paradoxů. Snad ji opatrně můžeme označit přímo za oslavu pestrosti, tvořivosti a nekonečné proměnlivosti americké spirituality, již ovšem oceňoval už T.G. Masaryk: „roztříštění Ameriky na nejrozmanitější sekty neoslabilo republiky ani demokracie, to sektářství je důkazem náboženské energie a zároveň moderní individualizace“.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 17.5.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce LtN

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 173 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.