Hodrová, Daniela: Vyvolávání (in Host)

Hodrová, Daniela
Vyvolávání (in Host)

recenze beletrie česká

Zdánlivě nekonečné moře dekonstrukce románového žánru přitahuje Danielu Hodrovou nezměrnou silou, a tak do něj každou svou prózou vstupuje zas a znovu. Vždy s větší odvahou a dál od břehu.

Pád přes okraj do chaosu. Neprostupná abstrakce prózy Daniely Hodrové
Daniela Hodrová: Vyvolávání, Malvern, Praha 2010, 335 stran

Zdánlivě nekonečné moře dekonstrukce románového žánru přitahuje Danielu Hodrovou nezměrnou silou, a tak do něj každou svou prózou vstupuje zas a znovu. Vždy s větší odvahou a dál od břehu. Jenže teoretická průprava na suchu, ani jisté plavecké zkušenosti ještě nezaručí, že autorku nepostihne křeč někde uprostřed oceánu. Autorčin nový román Vyvolávání nepřináší nic převratně nového a spíše jen dokládá, jaké bizarnosti ještě snese epický žánr pod rouškou postmoderny.

Daniela Hodrová je uznávanou literární vědkyní, jejíž práce jsou stejně ceněné jako inspirativní, s širokým přehledem v české i světové literatuře. Jako prozaička byla již po volné trilogii románů (Podobojí, Kukly, Théta) publikovaných na počátku 90. let včleněna mezi experimentální autor(k)y, vzápětí se stala představitelkou českého magického realismu, v souvislosti s její tvorbou se nejčastěji zmiňovala díla Libuše Moníkové, Sylvie Richterové a Michala Ajvaze, někdy byla označována i za pokračovatelku Věry Linhartové. Tvorba Hodrové má své konstanty v intelektuálním směřování, pojetí světa jako velkého divadla, stírání rozdílných časových rovin do jedné přímky, prolínání světa reálného se světem literárním. Autorka se snaží vyvolávat magičnost Prahy, připomíná konstantní přítomnost dějin, oslabuje narativnost ve prospěch (sebe)reflexivní složky a přirozeně využívá esejistické postupy. I přes mírné úkroky následujících próz (Perunův den a Ztracené děti) byla jejich provázanost s trilogií natolik zjevná, až vedla k tezi, že Hodrová píše vlastně stále jednu knihu. Jakým směrem se ubírá naznačil její předposlední román Komedie, jenž se pohyboval na samé hranici narativity i chápání a v němž zesílilo autobiografické ladění.

Intimně, věcně, s něhou a na hřbitově
Ani zatím poslední próza nazvaná v jakémsi magickém příslibu Vyvolávání nepostrádá nic z tradičního arzenálu autorčina svébytného stylu. K předchozí Komedii se těsněji přimyká snad ve všem. Nelze už psát jen o autobiografičnosti, neboť svoji „stále tutéž jednu knihu“ autorka nasměrovala k zintimnění. Opět – a zdá se definitivně – rezignovala na konstruování jakéhokoliv děje a v typicky postmoderním prolínání žánrů, charakterizujícím způsob psaní Hodrové, střídá, mísí a také vzájemně propojuje vzpomínky, popisy, úvahy, vyprávění, reflexe, představy, sny, citace… Jestliže dříve literární kritici připodobňovali její prózy k mozaikám, nebo dokonce ke kolážím, poslední kniha ze všeho nejvíce připomíná dekorativní techniku trasakování – jednotlivé pramínky se do sebe slévají, nahodile, svévolně, bez mantinelů a – přinejmenším z hlediska čtenáře – beze smyslu.

Ze slepence, který Vyvolávání nabízí, je pochopitelně zajímavá osobní či intimní vrstva. Když se autorka vrací ve vzpomínkách například ke svým dvěma mužům, je velmi otevřená a o bolesti a umírání píše naprosto věcně. Vlastně celý román provázejí motivy smrti a smutku. Zcela přirozeně se proto ústředním otevřeným prostorem románu staly znovu Olšanské hřbitovy jakožto místo „živoucího“ dění, kde se setkávají živí s mrtvými a současnost s dějinami. Jako protiklad je možno vnímat soukromý prostor pokoje v bytě na náměstí Jiřího z Poděbrad, osamělý až ponurý, jemuž vévodí loutky Smrti a Šaška. Smutné tóny znějí, když Daniela Hodrová píše o téměř slepé Bohunce neboli básnířce a překladatelce Bohumile Grögerové. Jakkoli dává autorka nahlédnout do jejího soukromí, neumí nebo spíš ani nedokáže být bulvární. Jednak by to bylo zbytečné, protože Grögerová není Bára Nesvadbová, jednak z každé zmínky o ní zavane, jak ji má Hodrová ráda, s jakou ryzí něhou se k ní sklání, a k vyjádření si bravurně vystačí s několika málo slovy: „… když Bohunku líbám na obě tváře, voní jako zimní jablíčka“. (s. 218) Nutno podotknout, že Hodrové vyvolávání se neomezuje jen na osoby, které zná či znala, neboť nepsala vzpomínkovou prózu. Její vyvolávačské schopnosti zvládají přivést do knihy postavy z jejích románů, historické osobnosti, zvířata, daří se jí oživit i kamenné náhrobky. Prostor jeviště se tím rychle zaplňuje osobami i rekvizitami, které propadlištěm myšlenek (resp. psaní) mizí ze scény stejně podivně, jako se vynořily, aby se znovu objevily v jiné situaci, v jiném vztahu, v jiném chaosu.

Marné čekání na Velký třesk
Vyvolávání nepředstavuje jen vzpomínání, ale vztahuje se i na samotný proces psaní. Pasáže, v nichž jako diváci sledujeme v přímém přenosu vznik knihy, jsou vděčné, neboť dávají čtenáři možnost pochopit alespoň horní vrstvu myšlenkového podloží románu. Zároveň v něm zlomyslně vyvolávají iluzi, že nebude jen klouzat po povrchu textu, ale snad prorazí i skrz nánosy nahromaděných slov. Hodrová se označuje za Písařku i románovou Smrt, která může a také musí ukončit život svých postav, a přitom se nejspíš nechtěně stává zároveň Stvořitelem, neboť jestliže o nich píše, dává jim tím i život, aby je zachránila před nebytím. Logická a zdůvodnitelná konstrukce prózy má však slabinu, kterou autorka za slabinu zjevně nepovažuje, a to v principu nahodilosti: „… dochází k rozpouštění a slévání, mísení bez konce a také k zavinování a stahování, při kterém se to, co bylo rozlehlé a trvalo v čase, stáhne do pouhého bodu nebo do ničeho, takové stažení nazývá Jicchak Luria ve spise Strom života cimcum, a z tohoto bodu, z ničeho se zase všechno může rozvinout, a stejně se z proudu psaní vynoří a rozvine třeba pokojík v Sulické, Jaroslav zavinutý v prostěradle, černá perziánová hruď, dvounohý zajíc poskakující na louce jako klokan, matka, která mi mává, šedý hadrový pantofel, aby se vzápětí to vše jako ruce tonoucích zase ponořilo pod hladinu a stáhlo.“ (s. 212) Do prózy Daniely Hodrové se tak může dostat cokoliv, co se jí vybaví, a prostřednictvím korvin (personifikovaných tužek, jejichž náplň je připodobněna ke krvi, jež se vsakuje do papíru) se zpřítomní. Bohužel se tomu tak i stalo, nadto v obrazech a vztazích nejasných a neprostupných. Byť jde o jediný příklad, možná i vytržený z kontextu, zcela upřímně nechápu, proč na straně 136 Adina Mandlová na hřbitově točí piruety a přitom se změní v bílého chundelatého psíka. A nejde jen o tuto prazvláštní metamorfózu. S chápáním, dokonce i pouhým vnímáním se často zcela míjejí myšlenky a představy rozvíjené na základě nepostřehnutelných, netransparentních asociací, jejichž varianty se vracejí ve spirále autorčina proudu vědomí.

Ano, Daniela Hodrová dokáže být poetická a psát krásně básnicky: „uprostřed noci, rozeklané jako hadí jazyk, se s železnou pravidelností probouzím, ocitám se mezi dvěma tvářemi noci“ (s. 194), nebo: „jeho lotosové tělo, vždycky rovné jako struna.“ (s. 224) Většina textu zakletá do specifické syntaxe předlouhých souvětí se však mění v abstrakce, nemající s básnickým zřením pranic společného: „Netálie, Netálie, opakuj to slovo po mně, uzdravuje, proměňuje, zpívej ho, lví říší od Šumavy k Tatrám, ne, tak daleko už ne, zní zpěv, krev, samá krev, rým hodný sboru věrných Čechů, temná a hustá krev korvin, řinoucí se jim z hrdélek, když se blíží jejich konec, bere si je zezadu, es tut weh, hrozně to bolí, korviny, stejně jako ta, která visí v koutě, mluví jazyky, jež pochytily, ancora!, jen chviličku, psát, ještě psát, věří, že některým ze slov, která napíšou, svůj konec, ne-li odvrátí, tedy aspoň pozdrží, domnívala jsem se kdovíproč, že pouze člověk ví o své smrtelnosti. Psát, zase psát! po tom zaklená v holubičku nebo v hrdličku touží.“ (s. 295)

Častá nemožnost sledovat myšlenkové směřování vypravěčky může vyvolávat třeba představu krasohledu, jímž se mnohokrát zatřese, z částeček se seskupí vždy jiný zvláštní obraz, ale přitom se kaleidoskop na první pohled tvářil jako dalekohled. U Hodrové zásadní problém nespočívá v tom, že její próza je ochuzena o dramatický děj. Vždyť i knihy, v nichž autoři potlačili dějovost ve prospěch jiných složek, ocenila jak kritika, tak čtenáři, což z poslední doby potvrzují třeba Muriel Barberyová (S elegancí ježka) nebo Olga Tokarczuková (Běguni). Jenže oběma těmto spisovatelkám je, lapidárně řečeno, rozumět; jejich české kolegyni bohužel ne. Hodrová postihuje skutečnost ve fragmentární roztříštěnosti, avšak příliš velké na to, aby ji čtenář zvládal třeba i s problémy rekonstruovat. Její text se neustálé rozpíná, smršťuje, ale čekání na Velký třesk je bezvýsledné.

 

© Pavel Portl
článek vyšel v časopise Host 5/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 185 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 4131x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce