Nikolov, Momčil

Nikolov, Momčil

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor Zlatiny Jeřábkové s Momčilem Nikolovem

Skutečný umělec se musí stále pohybovat na hřebenu svých možností říká v rozhovoru pro iliteraturu bulharský spisovatel Momčil Nikolov

Rozhovor Zlatiny Jeřábkové s Momčilem Nikolovem

„Svět nebyl nikdy tak rozdělen. Globalizace a Izolace jdou ruku v ruce. Pohybujeme se na ostří hrany a zaujatí udržením rovnováhy necítíme, jak nám z pořezaných chodidel teče krev. Naučili jsme se využívat a odnaučili myslet. Ekvilibristika s novými pojmy a obratné surfování na hřebenu informační vlny jsou vnímány jako nejvyšší projev intelektu. Schopnost pracovat v týmu, kolektivní vědomí a komunikační zdatnost jsou nejnovější evoluční výdobytky, bez kterých nemá jedinec v nové době šanci na přežití. Individualista, dobrodruh, myslitel, génius, samotář a senzitiv jsou alienováni víc než kdy předtím[…] Souhlasím s tím, že je tento svět pro velkou část lidí dobrý, je si však příliš jist sám sebou a přesvědčen o své bezchybnosti a dokonalosti na to, aby byl pravdivý …“
Momčil Nikolov: Krăglata riba (Kulatá ryba). Izd. Žanet-45, Plovdiv, s. 326.

Globalizace a izolace rovněž sblížily myšlení lidí tak neuvěřitelným způsobem, že je dnes jako by méně důvodů k tomu, aby se umění rozdělovalo na východní a západní. Příznačnými představiteli bulharské kultury počátku nového tisíciletí, kdy překročila omezení definice balkánská, se v bulharských literárních kruzích stali spisovatelé Toma Markov, Momčil Nikolov, Bogdan Rusev, Radoslav Parušev a Stefan Ivanov, autoři seskupení tzv. „rychlé literatury“ (Bărza literatura).
Pojem vznikl z názvu edice vydavatelství Žanet-45 a záhy se změnil ve značku soudobé beletrie „zuřivých městských autorů“, kteří „píší hodně pomalu, ale jejich věci se čtou rychle“, definoval výraz v rozhovoru pro Novinar z 20. ledna 2007 zakladatel řady Bărza literatura Toma Markov. „Doba je taková, že se nikomu nechce číst nic pomalého, není zájem o nic, co by nudilo,“ dodává spisovatel. To také vysvětluje, proč se představitelé „hnutí“ těší velké oblibě obzvláště u mladší generace, ženoucí se netrpělivě za zážitky a bolestně prožívající v moři lákadel každou svou promarněnou chvíli. „Jsme moderní, aktuální, místy cyničtí, imaginativní[…], a jak říkají naši čtenáři, naše věty v jejich hlavách žijí,“ nechal se slyšet Markov v jiném rozhovoru z 22. června 2006 pro internetové médium cult.bg.

Ze skupiny autorů „rychlé literatury“ se do popředí zájmu nejen mezi čtenáři (převážně mladými), ale i v odborných kruzích dostal v posledních letech absolvent medicíny v Plevenu Momčil Nikolov. Odvaha provokovat a experimentovat se stylem a jazykem, nadání pracovat se symboly a skládat z fragmentů rozsáhlé příběhy, inteligentní humor, nadhled a správný cit pro odlehčování neveselých postřehů a vizí mu také zajistily v roce 2008 za knihu Kultatá ryba prestižní cenu Helikon, udělovanou za nejlepší současnou bulharskou prózu (přecházela jí nominace jeho dalšího úspěšného románu Hash Oil).

 

ZJ: Jste v Bulharsku v řadách dospívající mládeže jednoznačně nejčtenějším autorem, a to především díky románu Hash Oil, který se čerstvě dočkal čtvrtého vydání.
MN: Hash Oil je skutečně kniha, kterou si přečetla spousta mladých lidí. Pro mnohé z nich to byla vůbec první kniha, po které kdy sáhli. Dodnes rád vzpomínám na historku, která se odehrála v době, kdy jsme ještě jezdili s prvním vydáním po klubech v Bulharsku a pořádali prezentace. V Plovdivu za mnou přišel kluk a povídá: „Otec mi koupil horské kolo, protože jsem přečetl svou první knihu v životě.“ (Smích.)
Hash Oil byl hojně komentován také na portálech navštěvovaných převážně teenagery. A teď u nového, čtvrtého vydání se ke knize dostávají další teenageři, kteří v době, kdy vyšla poprvé, byli ještě malými dětmi. Naprostá většina těchto mladých lidí si pak přečetla i Kulatou rybu.

- Na Kulatou rybu jste čtenáře nalákal také svou vtipnou marketingovou kampaní. Založil jste si už před jejím vydáním stránky www.roundfish.net a posílal spamy, kterými jste informoval záhadnými útržkovitými větami o „JEJÍM PŘÍCHODU“ (tedy příchodu kulaté ryby jakožto mytického tvora i románu Kulatá ryba).
- Přesně tak – a dost dlouho jsem ty stránky udržoval. Byly hojně navštěvovány. Podařilo se mi rozeslat bannery. Sehnal jsem snad více než tisíc e-mailových adres – především novinářů – na které jsem v určitých intervalech posílal e-maily. V prvním třeba jen stálo: „Ona přichází“. A přiložil jsem link, přes který se adresáti mohli dostat právě na stránky www.roundfish.net. Tam zas byl publikován jen text – úvodní asi dvě stránky z románu - a obrázek kulaté ryby z obálky. Chybělo jakékoliv vysvětlení. V dalším mailu pak stálo: „Už je tady!“ Můj kamarád výtvarník Svilen Dimitrov, který technicky ztvárnil také mou představu obálky, k tomu vyrobil něco jako trailer. Na stránkách tedy lidé objevili snímek, hudbu… ale pořád žádnou zmínku o knize.
Ve skutečnosti bych se nejraději ničím takovým nezabýval. Přál bych si, aby se toho všeho ujalo nakladatelství. Byl bych rád, kdyby se mně jen čas od času ozvali a řekli mi, kam mám jít, komu poskytnout rozhovor a na které prezentaci vystoupit. Jenže u nás to tak nefunguje. Kniha zpravidla vyjde, udělá se prezentace – a tím vše končí. Dál se o ní nemluví. Tak je nakonec na autorovi, aby udělal všechno proto, aby se kniha dostala do knihkupectví a aby byla podpořena patřičnou promo kampaní. Z toho jsem trochu nesvůj. Je mi trapné volat třeba do médií a přesvědčovat je, jak dobrou knihu jsem napsal…
Nakonec jedna z cen Helikon, kterou jsem obdržel, byla za nejlepší PR ke knize. Ale stydím se to říkat. Přijde mi opravdu nesprávné vymýšlet si sám reklamní kampaň k vlastnímu románu.

- Domnívala jsem se, že celá kampaň je součástí určité multimediální hry…
- Svým způsobem to tak bylo... Prvních zhruba padesát stran jsem napsal deset let před samotným vydáním knihy. Vůbec jsem ale netušil, co s nápadem provedu dál. Usoudil jsem, že pokud budu spěchat, abych ji rychle dopsal, nebude tím, čím bych si přál. Uvědomil jsem si, že ještě dostatečně neovládám spisovatelské řemeslo, tak jsem svůj román nechal ležet ladem. Už tehdy mě ale napadlo vytvořit určitý multimediální projekt. Tušil jsem, že bych k tomuto účelu mohl využít internet, ale v té době nebyl tak rozšířený a ještě jsem sám neměl dostatečnou představu o možnostech, které nabízí. Jen jsem věděl, že bych svůj román chtěl popularizovat jeho prostřednictvím. Během let se mi pak v hlavě zrodil dosti ambiciózní projekt. Vycházel z oné dlouhé pasáže na začátku knihy, kde se popisuje výskyt kulaté ryby a kde lidé z různých končin světa konfrontují, co vlastně viděli. Původně jsem chtěl vyprovokovat čtenáře, aby si vymýšleli a sami psali na web, co „viděli“. Ale časem jsem si uvědomil, že asi nebude mnoho těch, kteří by věnovali čas tomu, aby přemýšleli, jak originálním způsobem představit smyšlenou událost jako skutečnost.

- Kulatá ryba je vlastně druhou částí trilogie. Jak se to seběhlo, že jako první vyšla třetí část a teprve teď pracujete na té první?
- Původně jsem neplánoval, že to bude trilogie. V době, kdy jsem pracoval na románu Horní patro, začalo mi všechno do sebe zapadat. Už jsem věděl, že se vrátím k oněm padesáti stránkám, kterými nakonec Kulatá ryba začíná. Všechno vykrystalizovalo postupně.
Ve třetí části prostě celý příběh končí. Ale všechny tři díly se od sebe dost liší. Vlastně jako všechny mé knihy… Což je dobře. Horní patro je třeba kniha, ve které děj na rozdíl od Kulaté ryby plyne pomalu. Chybí v ní šíře a ostré zvraty. Nejsou tam žádné vtipy. Je to hodně zvláštní kniha – pro mě samotného… Nějakým způsobem v ní každý z hrdinů žije život někoho jiného.

- Kulatá ryba je plná intertextuálních odkazů a skutečných vědeckých poznatků, prokládaných, pravda, smyšlenými. Je to vlastně jedna velká provokace, která evidentně splnila v intelektuálních kruzích svůj účel.
- Zcela záměrně jsem knihu postavil na odkazech k všemožným knihám a filmům. A pobavilo mě, kolik se našlo literárních kritiků, kteří s tím měli problém. Setkal jsem se třeba s komentáři, že jsou v mém románě výpůjčky z filmů, což bylo interpretováno negativně. Jenže já jsem se tím netajil. Byl to záměr. Skutečně jsem chtěl provokovat, hrát si se čtenářem. Tak hloupý nejsem, abych si vypůjčoval nápady a domníval se, že mě při tom nenachytají.

- Postmoderní doba jako by vybízela k vytváření omnikulturních textů, a to v mnoha ohledech - jak míšením stylů, tak i propojováním více druhů umění nebo umění a vědy, zapojováním publika do vytváření uměleckého díla. Takže film přestává být jen filmem a kniha přestává být jen knihou…
- Nepochybně. A mně je ta tendence sympatická a blízká. Třeba nové vydání Hash Oil se na prezentacích prodává s CD přílohou. Je na něm audio záznam z první prezentace knihy z roku 2005. Jde o to, že hrozně nerad předčítám publiku. Proto jsem se rozhodl nahrát některé úryvky ve studiu kapely Blubalu. Nečetl jsem je já, ale básník Toma Markov, který na rozdíl ode mě čte moc dobře. Zvolil jsem legrační, snad tu nejlegračnější epizodu z celé knihy, kdy si mí hrdinové postaví mongolskou jurtu v obýváku a po požití halucinogenních hub se duch jednoho z nich oddělí od těla, aby se setkal v podchodu u hotelu Pliska s duchem dalšího kamaráda, který leží u sebe doma ve čtvrti Mladost 4. V jurtě v té době sedí asi pět lidí a rozmlouvají mezi sebou. Všechny dialogy čte Toma, ale muzikanti z Blubalu pak různě zpomalili a zrychlili nahrávku, upravili jeho hlas tak, že se zdá, jako by skutečně mluvili různí lidé. Celá nahrávka trvá pět až šest minut a v podstatě dnes už v sobě má kousek historie této knihy – je dokumentem o něčem, co se stalo před lety.

- Ve svém románu Kulatá ryba podáváte velké množství informací o společnosti, historii, pracujete s různými teoriemi. Někteří kritici vás proto v Bulharsku začali přirovnávat k Umbertu Ecovi.
- Eco je nepochybně inteligentnější než já. (Smích.)

- Nicméně bylo vaším cílem trochu zapracovat na vzdělání mladých lidí v Bulharsku, kteří, jak se zdá, kromě děl autorů „rychlé literatury“ až tak moc ani nečtou?
- Nemám ambice nikoho jakkoliv vychovávat a vzdělávat. Vždyť v Hash Oil se leda tak mohou dozvědět, jaký má která droga účinek. Pravda, třeba si pak rozmyslí, jestli jim taková zkušenost stojí za to … Co se Kulaté ryby týče, spíše jsem asi chtěl ukázat, jak moc jsem sám sečtělý. Ze stejného důvodu jsem si dal na zadní stranu obálky nového vydání Hash Oil fotku, kde čtu Junga. (Smích.) Právě, když vyšel tento román poprvé, udělali ze mě někteří lidé sprostou zrůdu. (Smích.) Rozhodl jsem se tedy pro serióznější přístup. Sama o sobě je to dost zábavná kniha, ale je v ní skutečně hodně informací. Čtenáři se z ní mohou dozvědět spoustu věcí nebo jim přinejmenším dá impuls si něco dalšího vyhledat…

-… A ověřit si, které údaje jsou pravdivé a které smyšlené. Musím říct, že zvlášť poznámky pod čárou mohou být občas vzhledem k přesvědčivosti, s jakou jsou uvedena i zcela fiktivní „fakta“, značně zavádějící.
- Právě poznámky pod čárou dodávají příběhu na přesvědčivosti, i přestože jsou některé z nich naprosté výmysly. Teď si vybavuji, že tento postup mě před lety hodně zaujal v jedné Čapkově povídce. Pamatuji si, že to byla utopie… a z poznámek vznikal úplně jiný příběh.
Co se ještě přesvědčivosti mých knih týče, řekl bych, že souvisí s tím, že fakta, se kterými operuji, jsou pravdivá. Místa, která popisuji, jsou skutečná. Události se odehrávají pravděpodobným způsobem. Celkově své příběhy zpracovávám tak, že ze čtyř „skutečností“ jsou tři pravdivé, takže i ta čtvrtá může čtenáře klidně splést a nechat jej věřit ve svou opravdovost.

- Vrátila bych se ke kontroverzním reakcím, které vyvolal váš román Hash Oil. Jevilo se problematickým spíše téma, tj. drogy v životě bulharské mládeže, nebo jazyk, hojně využívající žargonu a vulgarismů, bez kterých by ale mluva postav nepochybně ztratila na přesvědčivosti?
- Obojí. Je zvláštní, když společnost začne autora vnímat jako reprezentanta určité kultury, respektive subkultury. Přitom se rozhodně se svými postavami neztotožňuji. Můj život nemá s tím jejich nic společného. Ovšem ve chvíli, kdy knihu píšu, musím se do jejich myšlení a chování vcítit. Koneckonců je to má představivost. Vlastně o tom by měla literatura být – ne o tom, že se něco přihodí a autor jen daný příběh popíše. Ne že by to nemohlo být zajímavé, ale pro mě to už není literatura.

- Uškodily vám nějakým způsobem negativní reakce, nebo naopak posloužily jako reklama?
- Je pravda je, že v Bulharsku nemají skandály příliš velký dopad – ani pozitivní, ani negativní. Vlastně obvykle na poli kultury všechno rychle utichne. Teď nejenže znovu vydávám Hash Oil, ale čerstvě jsem do toho podepsal smlouvu na zfilmování této knihy. Sám jsem teď začal psát scénář. Pracuji s režisérem Dimitărem Mitovskim, který zrovna před nedávnem dokončil natáčení snímku Mise Londýn (Misija London). Je podle mě jediný, který by se s takovým scénářem dokázal vypořádat. Ne náhodou se jeho filmy staly prvními bulharskými snímky, které byly po roce 1990 představeny v Cannes – a se značným úspěchem.
Ale ještě k reakcím. Byl jsem překvapen, když se v jistém okamžiku zdálo, že větší rozruch vyvolá kniha Kulatá ryba. Na jedné tiskovce vystoupila kritička s tvrzením: „Tuto knihu psali dva autoři. A já žádám Momčila Nikolova, aby se přiznal, kdo je ten druhý člověk.“ Zpočátku jsem jí vůbec nevěnoval pozornost. Myslel jsem si, že je to pomatená paní. Jenže vzápětí jsem narazil na recenzi v Kapitalu, což je v současnosti snad nejserióznější tisk v Bulharsku, a i tam jsem si přečetl stejné tvrzení. Došlo mi, že je to jejich renomovaná redaktorka, pravidelně přispívající do přílohy Kultura. Zarazilo mě, že to ani nepodává jako předpoklad, ale přímo oznamuje se stoprocentní jistotou: „Tuto knihu psali dva autoři.“ Pak vyjmenovává své argumenty a dodává: „A já chci, aby Momčil Nikolov veřejnosti oznámil jméno spoluautora.“ Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. V podstatě jsem ji nemohl ani žalovat pro pomluvu, protože podle našich zákonů bych se musel nejdřív soudit s novinami a vydavatelstvem a až pak s ní. Nechal jsem to nakonec plavat, protože jsem s Kapitalem vždy dobře spolupracoval. Napsali na moje knihy spoustu pěkných recenzí… Ovšem v každé normální zemi by musela nejdřív předložit důkazy, že knihu napsali dva autoři – ne abych já dokazoval, že jsem ji napsal sám. Nakonec by mi to nevadilo, kdyby z toho aspoň byla pořádná aféra – kdyby se rozkřiklo, že knihu, která dostala nejprestižnější ocenění za literaturu v Bulharsku, možná napsali dva autoři. Ale ani to se nestalo. Společnost to brala tak, že nějaká kritička to někde napsala, a nic se nedělo. To mi přijde špatně. (Smích.)
Možná je to tím, že si Bulhaři moc neváží vlastní kultury a evidentně už vůbec nečtou knihy. Šéf nakladatelství, se kterým teď spolupracuji, mi nedávno vyprávěl, že v Bělehradě je na hlavní ulici patnáct knihkupectví. Tři z nich mají otevřeno do půlnoci, jedno 24 hodin denně. Spisovatel, který získá tamější velkou cenu za literaturu, má zajištěnou prodejnost 100 000 kusů – nejen oceněné knihy, ale všeho, co vydal. Držitel Nobelovy ceny za literaturu přitom ve stejném roce prodá v Srbsku jen 20 000 kusů svého oceněného díla. Takže oni se skutečně zajímají o svoji kulturu. Schválně se pozastavuji u tohoto příkladu – ať nehledáme nereálné paralely třeba s USA a ani s Francií, kde vycházejí i dva tisíce románů ročně. Skutečně stačí vzít si jako příklad sousední balkánskou zemi se zhruba stejným počtem obyvatel. U nás tomu tak není. Bulhaři svou vlastní kulturu ani neznají. Své současníky berou jako lidi, kteří se pokoušejí psát – a jestli to, co vytvářejí, může být nazváno uměním, to se uvidí za padesát let.

- Mluvil jste o filmovém zpracování. Vaše knihy jsou psány právě takovým způsobem, že k tomu samy vybízejí. Veškeré popisy jsou tak konkrétní, že v představě čtenáře vzbuzují zcela jasné a živé představy.
- Chce to ale ještě spoustu úprav, než se dá něco takového zrealizovat. Hezké na Hash Oil je, že by se dal natočit, i kdyby se nepodařilo sehnat slušný rozpočet. Stačila by jedna malá kamera – a myslím si, že by stejně mohl dopadnout dost zajímavě. Celkem nedávno se do kin dostal americký film Paranormal Activity, který vznikl údajně s rozpočtem kolem 10 000 dolarů (a to si spíš myslím, že tvůrcům bylo trapné přiznat se, že je stál jen 1000 dolarů) a vydělal už pomalu 200 milionů dolarů. I když v tomto případě šlo spíše o skvěle promyšlený marketing, když oznámili, že jej budou promítat jenom po dva večery v pouhých čtyřech kinosálech, a to od půlnoci. Tak se o filmu začalo mluvit. Pak se rozhodli, že jej bude možno shlédnout ve 3000 kinosálech v noci na Halloween. (Smích.) A už nalákali davy. Taková věc se samozřejmě povede jednomu z mála filmů. Každý producent o takovém snímku sní. Stačí dobrý nápad. Ovšem není tak snadné s takovým přijít... Zrovna Hash Oil má ale námět, u kterého by byl důležitější nápad než velký rozpočet.
S Kulatou rybou je to jinak. Tato kniha by byla tak nákladná na realizaci, že natočit podle ní film by si mohli dovolit snad jen hollywoodští producenti. (Smích.) Ani si nedovedu představit, že by z toho mohl vzniknout evropský film. Evropské kino je jinak nastavené. Jeho síla je v poetice nízkonákladových produkcí. Americké zas dokonale pracuje s efekty.

- Děj Kulaté ryby se odehrává právě v USA. Z jakého důvodu jste zvolil zrovna toto prostředí? Myslíte si, že je díky masové kultuře dnešnímu člověku nejdůvěrněji známé?
- Příběh v sobě má šířku, a když se pracuje s takovým rozměrem, je třeba situovat jej někam, kde se něco tak rozsáhlého může odehrát. Dám následující příklad. Vanilkové nebe je remakem španělského filmu Otevři oči, který je výborný, ale nestal se tak slavný. Proč? Protože evropské kino pracuje s menšími rozpočty, je mnohem skromnější. Když si předlohu vzali Američané, všechno získalo úplně jiný rozměr. Když producenti mají k dispozici Toma Cruise, který je stojí dejme tomu 20 milionů dolarů, nemohou jej nedostat po ránu na Times Square v automobilu značky Porsche, a to tak, aby tam nebyla ani noha. To je rozměr. Tím začínáš. Děj filmu si takovou scénu vůbec nežádá. Může klidně začít i někde na vesnici. Ale o to nejde. Když pracuješ ve velkém, potřebuješ získat rozměr. Tak posíláš do ulic New Yorku štáb, který ti uzavře potřebné ulice. Dovedu si představit, kolik stálo producenty natočit tuto scénu. Jenže ve výsledku se na to člověk dívá a od začátku ztrácí dech. Kvůli rozměru.
V Kulaté rybě je to podobné. Kdybych ji začal vyprávět z Bulharska, tak vyzní absurdně. Nezaujme, protože čtenář tomu všemu neuvěří. Je to stejné, jako když ke mně přišel producent a vyzval mě, abychom natočili seriál o teroristech v Bulharsku. Jací teroristé v Bulharsku?! A co se jako má stát? Letadlo to napálí do Paláce kultury? Přijde mi to směšné a laciné. Když v Bulharsku nastoupíš do autobusu a podíváš se na člověka, vedle kterého se chystáš posadit, je ti jasný celý jeho životní příběh – aniž by promluvil. Nemám problém odhadnout, co dělá, odkud pochází… To není země, odkud by teroristé mohli pocházet, ani o kterou by se mohli zajímat… Tím chci říct, že aby příběh vyzněl přesvědčivě, musí se odehrávat v prostředí, kde působí logicky a pravděpodobně.

- Je ale pravda, že současná bulharská literatura překračuje hranice své vlasti a rozhodně má co říct lidem snad pomalu všude na světě – a to klidně, i když se třeba jako v Hash Oil děj odvíjí v Sofii.
- To je věc, o které jsem přemýšlel, ale nemůžu říct, že bych na ni při psaní bral ohledy. Nesnažil jsem se o to úmyslně. Mimochodem i první část trilogie Kulatá ryba, kterou bude vše zakončeno, se odehrává v Bulharsku. Ale to už jsou příhody a postavy, které jsou pro Bulharsko logické. A co do problematiky – myslím si, že i tak bude blízká lidem kdekoliv jinde na světě.

- Chtěla jsem spíš říct, že se dnes pomalu jako by začínaly stírat rozdíly v mentalitě jednotlivých národů – zvláště v určitých kruzích. Což se jeví jako zákonitý důsledek globalizace a celkového sbližování ve způsobu života…
- Ano, ukazuje se, že se rozdíly ve způsobu myšlení projevují spíš mezi lidmi z větších měst a menších obcí než mezi obyvateli velkoměst v Evropě či vůbec ve světě. Jde také spíš o to, v jakých sférách se lidé pohybují, jestli jsou to umělci, intelektuálové nebo obchodníci a ekonomové…

- V úvodní části Kulaté ryby nabízíte právě panoptikální pohled na všechny vrstvy společnosti – kasty, sekty, národy… A pak rozehráváte jejich role ve svém příběhu.
- V prvních padesáti stranách je to všechno zpracováno dost schematicky. Jsou to věci, které se dají snadno vyslovit a pojmenovat. Pokud ale chce autor s tím vším skutečně pracovat, pak musí napsat román a opravdu to ve vztazích mezi postavami v situacích rozehrát …

- Rozehrál jste to způsobem připomínajícím filmy Alejandra Gonzáleze – mám na mysli způsob prezentace života, ve kterém se proplétají příběhy a osudy lidí, které se neměly nikdy navzájem ovlivnit. Tento pohled je v novém tisíciletí skutečně hodně populární – evidentně je blízký soudobému vnímání světa. Začali jsme si nejspíš uvědomovat, že zdaleka nejsme takovými pány svých osudů, jak jsme si zvykli myslet.
- Přiznám se, že také patřím k lidem, na které tyto filmy zapůsobily. Nedávno jsem se třeba díval na jeden španělsko-finský… nevzpomenu si, jak se jmenoval, mám pocit, že Láska za arktickým kruhem, a strašně, strašně se mi líbil. Proplétalo se v něm neskutečně mnoho osudů… V Kulaté rybě se nic neděje samoúčelně. Čtenář nemusí v určitém okamžiku pochopit, proč se určitá věc děje. Ale po dalších padesáti stránkách na to přijde.
Kniha, kterou teď píšu, bude jiná. Má ukázat, jak se postavy hrdinů vyvíjejí. Jedna dívka se třeba domnívá, že je vlčice, a vypravuje se do světa, vije za úplňku a jezdí po místech, kde je zatmění slunce. Další postava je výtvarník z New Yorku, který se také vydá na svou cestu… Všichni se nakonec setkají na určitém místě… Nevím, jestli se to povede tak, jak mám v úmyslu, protože vždycky existuje i možnost, že to nedopadne. (Smích.) Nikdy nevíš, k jakému konci dospěješ. Vždycky je možno uzavřít daný příběh tisíci různými způsoby. A je skutečně velké štěstí, když zvolíš zrovna ten správný. Se scénářem pro film je to jinak. Tam musíš předem vědět, jaký je konec. Musíš si nejdřív napsat synopsi. Popsat fabuli. Teprve pak napíšeš scénář, tj. než jej začneš psát, musíš vědět, co se bude dít. Ale když píšu knihu, nemám tušení, co se přihodí. A v okamžiku, když to, co se stane, překvapí i mě - teprve pak je to dobře.
Mimochodem je škoda, že člověk nemůže sám číst své knihy; protože ví, co se stane, tak ho to vůbec nebaví. Ale jak se teď chystají reedice mých nejstarších povídek, vzal jsem si jednu ze svých knih, na kterou jsem se nepodíval od doby, kdy jsem ji napsal, takže si pamatuji trochu jen začátek a tu a tam některou událost... Samozřejmě, jsem si uvědomil svoje chyby. Literárně je to dost slabé. Ale stejně mě bavilo ji číst, protože mě má vlastní kniha mohla překvapit. Opravdu jsem netušil, co se přihodí, nepamatoval jsem si, jak to skončí… Mám pocit, jako by ji napsal někdo jiný. (Smích.)

- Kam jste vůbec směřoval svými ranými povídkami? Jste zařazován mezi autory městské prózy, ale v posledních letech stále více inklinujete k experimentům a absurditě.
- Vlastně se vracím svým způsobem k tomu, čím jsem začínal. Mé první povídky někdy z devadesátých let byly právě absurdní. Akorát je lidé moc neznají. Vyšly jen v omezeném nákladu, a to už hodně dávno. Takže se oklikou k absurditě vracím, nebo spíše mě baví pohybovat se na hraně mezi reálnem a nereálnem.

- Vaše postavy se zdají na první pohled právě absurdní a groteskně pokřivené. Ale jejich rysy nejsou zdaleka nereálné. Jejich reflexe a sebereflexe jsou zpracovány s neuvěřitelným citem, vypovídajícím o dobré znalosti lidské duše. Vím, že jste vzděláním lékař. Nebyla vaše specializace náhodou psychologie?
- Ne. Ani jsem se lékařské profesi nikdy nevěnoval. Živím se jen psaním. Píšu scénáře pro různé televizní pořady. Jednou jsem dokonce zkusil napsat divadelní hru, ale považuji ji za nepovedenou.
Co se psychologie týče, měl jsem akorát období, kdy jsem „nelegálně“ vedl kurs psychodramatu. (Smích.) Absolvoval jsem první stupeň. Neměl jsem tedy právo se tomu prakticky věnovat a pracovat s dalšími lidmi. Psychodrama se má studovat pět let. Ale už mě to nebavilo. Přečetl jsem si knížky a myslel si, že jsem strašně dobrý. Navíc se za ty kursy platí. Takže mi také vadilo, jak komerčně je celá tato záležitost nastavena. Tak jsem spolu s kamarádem, který absolvoval celý kurs, založil vlastní skupinku. Je to hodně zodpovědný člověk. Sám bych do toho samozřejmě nešel a lidem nelhal. S jeho pomocí všechno fungovalo, a to dost dobře. Skupinka se ale nakonec rozpadla – když jsme usoudili, že každý dospěl k potřebné rovině sebeuvědomění. (Smích.) Můj kamarád se sice této činnosti i nadále věnuje, já jsem ale po čase měl pocit, že to dost překáží mým tvůrčím aktivitám. Psychodrama je věc, která člověka totálně pohltí. Přestáváš myslet na cokoliv jiného. A psaní knihy si samozřejmě žádá čas, ve kterém se na ni musíš plně soustředit. Už jsem si také všiml, že když se několik dní knize nevěnuji, začínám psát způsobem, který mě neuspokojuje. Trvá mi, než se znovu do příběhu dostanu. Pak teprve začínají postavy jednat samy. Nelíbí se mi, když je z dané knihy cítit, že dělají to, co se spisovateli zrovna hodí.

- To vyžaduje hluboké proniknutí do postavy. Vy jimi přímo žijete.
- To dělám. Je to složité, je to těžké. Je snadné propadnout pokušení opakovat určitou osvědčenou formuli – zvláště když už máš určitou popularitu. Lidé si stejně přečtou všechno, co jsi napsal. A jsou spokojení. Vůbec si nemusí všimnout, že z tvůrčího hlediska je všechno špatně. Mně samotnému to ale nedává smysl. Všechno, co dělám, musí být pro mě samotného výjimečné – alespoň vzhledem k mým schopnostem. Podle mě se skutečný umělec musí stále pohybovat na hřebenu svých možností. Pro někoho lepšího to může být snadné. Ale pro tebe to musí být výzva.
To je nakonec na té práci to nejhezčí: že žiješ několik dalších životů – paralelně se svým vlastním. Jde o prožitky, které máš, dokud píšeš. Ve chvíli, kdy knihu dokončím, ztrácím k ní vztah a už žiji tou další. Proto mě obtěžují všechny prezentace mých knih. Já s knihou potřebuji skoncovat a nechat ji dál lidem. Co řeknou čtenáři, kritici… nemohu říct, že mě to nezajímá, ale už to pro mě není to podstatné. Podstatnější je to, na čem v dané chvíli pracuji.
Přitom málokdy své postavy opouštím natrvalo. V mých povídkách třeba často vystupují stejné osoby. Vzniká určitá kontinuita. Přijde mi to zábavné. Vlastně i do Kulaté ryby jsem zakomponoval některé své starší povídky – nejen motivy z nich, místy jsou tam skutečně celé povídky. Mám pocit, jako bych už do konce života mohl psát romány poskládané ze svých povídek. Nakonec proč vymýšlet nové postavy, když už mám dost takových, které mi pomáhají dokonale realizovat mé nápady?

 

© Zlatina Jeřábková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4027x

Inzerce