Soukupová, Petra

Soukupová, Petra

rozhovor beletrie česká

Rozhovor Olgy Stehlíkové s Petrou Soukupovou

Já vlastně na ten film moc nejsem
Rozhovor Olgy Stehlíkové s Petrou Soukupovou

OS: Začněme od aktuální události: 150 akademiků vám letos přisoudilo Magnesii Literu za Knihu roku. Co se jim mohlo líbit méně u vašich „soutěžních konkurentů“? Četla jste knihy, které Zmizet porazilo?
PS:Ani jednu jsem nečetla celou, jen ukázky z každé z těch knih. Docela mě bavil Reiner, Matoušek se mi nelíbil, ukázku z Kateřiny Tučkové jsem četla už dřív… To téma by mi vlastně až tak nevadilo, ale to zpracování, jazyk, mi úplně nevyhovuje. Ale nic proti. Z Pilátové jsem četla také jen ukázku, asi je to na mě moc exotické. Bajaja celkem ušel. Ale ne zas tak, abych si to toužila přečíst celé.

- A jiné kategorie než prozaická?
- Opravdu jsem nic nečetla.

-Vaše poslední kniha byla označená jako depresivní, ba dokonce existenciální. Mně se tak nejeví, ani ona, ani vaše předchozí kniha K moři, která dostala Ortenovu cenu. Spíš bych řekla civilní a realistická, se zcizujícím odstupem. Vaše postavy kdosi označil jako ošklivé, beznadějné, jako přehlídku negativních lidských vlastností. Ani v tom bych nesouhlasila. Jsou jednoduše lidské, prostě normální - s mnoha slabinami, které konstatujete, neanalyzujete ani nekritizujete.
-No právě. Akorát postavy zachycuju zrovna v okamžiku, kdy se jim děje něco zlého, v nějakém okamžiku zlomu, dejme tomu. Také si nemyslím, že by byly všechny nějak jednobarevně negativní.

- Je ale pravda, že se na hrdinské a charakterní kousky nebo světlé okamžiky nesoustřeďujete.
- Asi ne, no.

- Proč? Bojíte se kýče nebo happy endu?
- Ale to vůbec ne. Tak to není. Náměty, které jsem rozpracovala ve Zmizet, měly prostě vymyšlený tento konec. Nebojím se happy endu. Ale mám pocit, že po tom všem, co se těm hrdinům stalo, to nejde smáznout nějakým happy endem.

- A do budoucna půjdete stále tímhle směrem, nebo se to nedá říct?
- Asi se ode mě nedá čekat, že bych napsala humoristický román. Ale třeba všechny moje věci vždycky neskončí špatně. Ačkoli mám pocit, že když člověk ten život neuchopí správně, tak už to nemůže skončit dobře.

- Kritici vás chválí za řemeslnou kvalitu i za působivou věcnost vašeho psaní. Chtěla jste právě takto psát, být „mrazivě lapidární“, nebo bylo vaším cílem něco jiného?
- To je prostě můj styl. Takhle já píšu. Není to vykalkulované, nesnažím se být jiná nebo zajímavá.

- Naučila jste se tomuhle řemeslu ve škole?
- Asi ne. Spíš si myslím, že ten styl, kterým píšu, mi naopak pomohl se na tu školu dostat. To obrazové vidění. O mé první knize (K moři, Host 2007, pozn. red.) se například píše, že tam používám filmové postupy, ale…

- Ale tak to asi bude i pravda, ne?
- To asi jo, ale myslím si, že to není ovlivněné školou. Takhle jsem to dělala vždycky.

- Kdy jste s psaním začala a jak?
- Pamatuju si, že jsem v druhé třídě na základce napsala nějakou povídku, kterou jsem si i sama ilustrovala. A přes základku jsem napsala pár dalších povídek, ale jen pro sebe. Na gymplu totéž. Pak na FAMU jsem musela psát do školy, a během druháku už jsem napsala K moři. Předtím jsem nic nepublikovala.

- Ilustrovala jste i jiné své knihy? Jakou technikou?
- Když jsem byla malá, tak jsem si chvíli myslela, že budu ilustrátorka knih. Takže určitě, nějaké svoje věci jsem doprovázela kresbami. Většinou tužkou nebo fixou. Ale pak se ukázalo, že nekreslím tak dobře, abych se tím mohla vážně zabývat. K moři i Zmizet ilustroval můj bratr, vystudovaný grafik, K moři i vymyslel, ve Zmizet spíš naplnil moji představu, můj záměr. Tak jako tak jsem s jeho prací moc spokojená.

- Bavilo vás to psaní ve škole na zadání, na zakázku?
- Jo, bavilo. Vlastně mi vyhovuje, když mi někdo dá přesné zadání. V prvním ročníku prvního semestru se píšou jenom krátké etudy. Měli jsme třeba téma „setkání nad ránem“ – prostě nějaké setkání. A když mám nějakou základní věc, kterou musím naplňovat, tak se mi to docela dobře dělá.

- Svoje texty si také zadáváte?
- Ne, to, co píšu sama, jsou většinou nápady, které mám už dlouho vymyšlené a třeba nějakým způsobem zpracované. Třeba už i napsané jako krátkou povídku. To je i případ povídky Zmizel, vím, že námět jsem vymyslela někdy ve čtrnácti. A napsala i jako krátkou povídku do školy.

- Ve čtrnácti?
- Tehdy mě napadl ten nápad s klukem bez nohy a konflikt s bratrem. Pak se to samozřejmě vyvíjelo. Všechny tři věci ze Zmizet jsou staré nápady. A já jsem je dala k sobě nejdřív proto, že jsem si myslela, že Zmizel by byla moc krátká, ale zpětně se ukázalo, že ty tři povídky spolu fungujou daleko líp, než jsem si na začátku myslela, že budou.

- A vůbec. Co obliba u recenzentů? Nebojíte se toho?
- Ne, jsem ráda. Je to příjemný, když jsou ty recenze příjemný. Ale na druhou stranu nedávno vyšly i negativní recenze na Zmizet, takže nemůžu říct, že by to bylo tak úplně jednoznačný.

- Vadí vám výtky?
- Záleží na tom, co napíšu. Když mi někdo vytýká, že v K moři bylo moc postav, tak mu za pravdu dát nemůžu. Když je to rodinná sága a v hlavní části vystupuje pět postav. Tomu se prostě ani při nejlepší vůli nedá říct postav jako na kostele. V poslední negativní recenzi mě třeba štve, že se zaměřuje na detaily, které mi vytýká, ale nemá je správně, protože autor tu knihu četl nepozorně a narychlo. Když mu připadá, že je kniha moc depresivní nebo není literární, je to jeho názor, ale když to nemá věcně správně,tak jakou má pak váhu jeho celkový názor? Takže mě to zas až tak netrápí.

- Chválí vás i vaše podobně úspěšná generační kolegyně Petra Hůlová. Máte Vy ráda její knihy a způsob psaní?
- Docela jo, ale je pravda, že teď už jsem dlouho nic nečetla, ani Tajgu ani tu nejnovější knihu. Umělohmotný třípokoj,to už bylo na mě moc, ale Pamět mojí babičce, Circus Les Mémoires a Přes matný sklo se mi moc líbily. Takže jo, jo. A Tajgu jsem si chtěla přečíst. Ale asi jsem chtěla málo.

- Magnesia se letos v ceremoniálu pokoušela upoutat diváky prostřednictvím divadelnické šou – jak se vám to zamlouvalo? Má literatura šanci a má se chtít zařadit vedle tanečníků roku, zpěváků roku a…?
- Ano, pro literaturu je každá cesta dobrá.

- Je psaní a literatura činnost s ostatními nesrovnatelná?
- Každý druh umění má specifika, nedají se moc srovnávat. A já ty ostatní neprovozuju, tak to už vůbec srovnat nedokážu.

- Ptám se třeba ve světle toho, že současně s intelektuálními prózami píšete scénáře pro sitkom, což z nějakého důvodu novináře upoutává.
- Je to úplně jiná práce, jen se stejným materiálem, což je jazyk. Ale způsob práce, to, o čem se píše, je jiné - takže mi to v sobě ani nepřekáží navzájem. Já jsem asi podstatou trochu smutnej člověk, nebo ne smutnej…

- Tak sangvinik optimistickej asi nejste…
- No, přesně tak. Takže v Comebacku (zmiňovaný sitkom, pozn. red.) nejsem od toho, abych tam dělala fóry.

- A od čeho tam jste?
- Myslím, že mi jdou dobře dialogy, a tím, že mám vystudovanou tu školu, dokážu s tou strukturou docela naložit.

- Některé vaše texty vznikaly původně jako scénář. Jak postupujete při jejich zliterárnění?
- U K moři to bylo naopak: měla jsem nejdřív knihu, a pak jsem psala scénář, což bylo relativně těžký, protože se ukázalo, že v tý knize jsou věci, které si ve scénáři nemůžu dovolit: nedějovost, střídání postav, jejich vnitřní hlasy a tak. Když jsem potom psala Na krátko, což je ta prostřední povídka, měla jsem to vymyšlené jako knihu, ale mezitím jsem musela psát scénář do školy. Tak jsem první napsala scénář, a když byl hotový a zdál se mi relativně v pohodě, tak jsem ho vlastně dost mechanicky přepisovala. Struktury scén jsem se držela i v knize.

- Nevadilo vám takhle přemasírovat text?
- Ne, vůbec. Jediné, z čeho jsem si připadala trochu blbě, bylo to, že už to není úplně původní. Že to mechanicky přepisuju. Ta verze Na krátko, která je v knize, byla ta nejmenší práce, stačilo přepsat scénář a trochu ho obohatit těmi prostředky, které ve scénáři být nemůžou.

- K vaší nejnovější knize: tři povídky uvádí motto z Gellnera. Vybírala jste ho sama? Co vás na Gellnerově básnické tvorbě přitahuje?
- Jo, mám Gellnera ráda. A to motto je z básně, kterou mám ráda už dlouho.

- Co máte ráda na Gellnerovi – taky tu věcnost?
- To taky, ale líbí se mi, že za tou jeho tváří hejska je taky takovej osamělej člověk.

- Taky? Jste osamělej člověk?
- Ne, to ne, spíš myslela jsem to tak, že všichni jsou osamělí.

- K první povídce z celku Zmizet, povídce Zmizel. Všude se dočteme, že jde o příběh vyprávěný z dětské perspektivy, jenže ze zmínek typu „ale za dlouho potom, co jsem z domova odešel“ atd. je patrné, že vypravěč mluví s mnohaletým odstupem. Může být v době vyprávění minimálně postpubertální nebo i dospělý. Jak jste to myslela?
- To samozřejmě není dětskej pohled – právě i proto, že jsou tam tyhle věci, to nahlížení do budoucnosti, to je taková moje autorská vymyšlenost. Je to jakoby dítě, ale tím, že jsou tam i ty věci nad tím, to není autentický dětský pohled.

- Takže to je nějaký zcizující postup, kterým doznáváte, že vypravěč není tak docela tou postavou? Že tam je nějaké převlečení?
- No jistě. Může to tak být. Já vím víc, než postava.

- Jak hodnotíte domácí literární provoz, pokud ho sledujete?
- Je pravda, že české současné autory nestíhám číst, což bych stíhala, kdybych víc chtěla, ale mě víc baví současná světová literatura.

- Co konkrétně?
- Světovou knihovnu od Odeonu jsem přečetla skoro celou, mám ráda angloamerickou prózu.

- Nějaká inspirace se tam najde? Motivy, prostředí…
- To ani ne. Prostředí mých knih jsou reálná prostředí, která znám. Byty v jednotlivých povídkách ze Zmizet jsou byty, v kterých jsem byla, nebo bydlela, tak, abych si uměla představit, jak se tam postavy pohybují. To zasazení do prostředí je pro mě hrozně důležitý, protože jinak by postavy plavaly ve vzduchoprázdnu a nebyly by tam detaily, které tam musejí být.

- A postavy reálný základ nemají?
- Většina ne. A i u těch, který reálný základ mají, je to opravdu jen základ, třeba gesto, nějaké slovo, detail.

- Když jsme u těch detailů, zdá se mi, že ve vašich prózách ty detaily a zdánlivě zbytečné popisy prostředí zabírají poměrně velký prostor – hodně se to zaměřuje na jídlo, to jsou furt škraloupy, hužvy a kremrole… Jsou ty domácké a jídelní popisy důležité proto, že se při nich nebo v nich odehrává většina těch přelomových událostí - nebo jsou podstatné samy o sobě, tak jako tak?
- To je spíš tak, že ty drobnosti jsou důležité proto, aby se mohl vytvořit větší obraz. Proto musí být malý obrázek velmi přesný, a detaily tomu dávají tu přesnost. Bez toho, že bychom viděli ty postavy v běžnostech, rozuměli jim v těch malých, obyčejných věcech, nebudeme rozumět jejich motivacím v abstraktních záležitostech.

- Nemůžu se nezeptat na vaše literární vzory. Jsou?
- Jsou. V současnosti mě nejvíc bere Ian McEwan, určitě mě inspiroval komiksový román Jimmy Corrigan – Nejchytřejší kluk na světě. Kdysi jsem hodně četla Johna Irvinga, takže tam asi taky nějaká inspirace bude, a Stephen King, toho moc obdivuju. Jeho způsob psaní i témata mě baví. Teď jsem po letech znovu četla zásadní knihu, na kterou už jsem skoro zapomněla, teď jsem ji našla v knihovně, je to osobní vzpomínka admirála Richarda A. Byrda z polární expedice, jmenuje se to Sám a sám, výborná věc.

- Jak se změnily vaše literární vzory od vašich tvůrčích počátků?
- Hodně, každý se vyvíjí. Když jsem na základce hodně četla horory, tak jsem je taky psala – hororové povídky, kde vraždily děti.

- Kdo nebo co vás směrovalo? Učitelé, rodiče?
- Učitelé ne, to vůbec. Z lidí v mém okolí, to nemůžu říct. To ne. Ale třeba hudba ano.

- Jaká?
- Mňága a Žďorp. A taky jsem opravdu vyrostla na seriálu Simpsonovi. Ale fakt. Nicméně že bych měla nějakého člověka, kterého bych znala osobně a zároveň ho literárně oceňovala, to nemám. Lidi, kterých si osobně vážím, nepíšou. Třeba rodiče.

- Poradila byste mladým, začínajícím autorům, jak na to? Jak správně nakládat se svým talentem?
- Když někdo najde to, co mu jde, a ví, že to chce dělat, tak to má dělat. Vypadá to, že mně všechno vycházelo hrozně snadno, ale za tím je to, že jsem od svých deseti let věděla, že to chci, i když jsem pro to chvílemi nic nedělala. Vědět, co člověk chce, je to nejdůležitější.

- A je k tomu potřeba školy?
- Ne, to si nemyslím. Já jsem byla původně na škole v Brně, tam se mi nelíbilo, chtěla jsem zpátky do Prahy a v době, kdy jsem si to uvědomila, se dělaly zkoušky na umělecké školy. A já jsem si říkala: „Kdybych se dostala na uměleckou, tak bych mohla být v klidu, protože bych měla jistotu, že mám kam jít. Kdežto když ne, tak tady budu muset tvrdnout ještě do poloviny června, než budou zkoušky na běžný vejšky.“ (směje se) Tak jsem to FAMU zkusila a nedostala jsem se, tak nic… Potom jsem se dostala na bohemistiku v Praze. Vlastně už FAMU vůbec nepotřebovala, bez větších ambicí jsem to zkusila podruhé, a dostala jsem se. Ale tu knihu bych napsala tak jako tak, bejt kdekoli.

- Jak dlouho jste zůstala na bohemistice?
- Dva a půl roku, z toho rok a půl společně s FAMU. Pak jsem se na bohemistiku vykašlala.

- Bylo vám to k něčemu?
- Určitě. Minimálně něco vím o české literatuře 19. století. (směje se)

- Tam první cyklus zrovna úplně interesantní není.
- Dá se tam něco najít. Ale byla to strašná nuda, samozřejmě. Když jsem byla na FAMU, měla jsem srovnání. Ale zas filda je doopravdická vejška, kdežto FAMU je sranda, jenom sranda.

- Jak vypadá váš běžný pracovní den?
- To je hodně různé. Záleží to na tom, jestli píšu zrovna svou věc, nebo jestli děláme Comeback. Když děláme Comeback, tak jdu tak na desátou do kanclu, a tam jsem většinou do večera, a když ne, tak jsem doma: ráno jdu se psem, začnu psát, jdu zase se psem, přestanu psát… Poslední dobou jsou spíš comebackový nebo kombinovaný dny. Většinou vstanu, jdu na hodinu se psem, až dojdu sem, do práce.

- Víte, co bude, až Comeback skončí?
- Moc nevím, ale ona určitě bude nějaká další scénáristická věc. Hlavně musím dopsat ten scénář K moři. Už se připravuje k realizaci a já pořád nemám finální verzi, to hoří nejvíc. A pak se uvidí.

- Kdo je prvním čtenářem vašich čerstvě napsaných novinek? Nebo konzultujete své texty už během jejich vznikání?
- Ne, většinou to dávám číst, až když už je to hotový, a první čtenář bývá většinou můj přítel. Ale v případě Zmizet to bylo tak, že k tomu přistoupil dost laxně, takže to dřív četla moje kamarádka. Ale kratší věci čte vždycky můj přítel.

- Zaměřujete se na věci všední, navíc uvnitř rodinné buňky. Jak své charaktery budujete, jak se do nich noříte?
- Když začínám psát, vím kostru. Někdy už je obalená masem, někdy ne. Ale hlavně potřebuju dobře znát ty postavy. Ony mě někdy vedou trošku jinam, trochu jinou cestou k tomu bodu zlomu, který mám daný. Ale musím mít ty postavy živé, vědět, jak reagují. I když uznávám, že třeba ve Zmizel je opravdu živý Jakub a zbytek jeho rodiny tolik propracovaný není, a určitě by bylo lepší, kdyby byl.

- Malé intimní tragédie, nemožnost hlubšího porozumění a přiblížení, žárlivé střežení druhých, co mají, co umí, co dělají, výrazné sledování a srovnávání. Pociťujete to zostřeně, nebo to tak jednoduše je a Vy to jenom zaznamenáváte?
- Možná to tak jenom cítím. Ale v téhle knize je to hlavně mezi sourozenci, taková sourozenecká srovnávačka. Možná je to taky tím, že já si to uvědomuju víc, než to je, a pracuju s tím víc, než je běžné. Možná že věci, které zažívají moje postavy, potažmo které jsem zažívala já, zažívá každý, ale ne každý se tomu věnuje tak do hloubky.

- Sourozenecké vztahy jsou ve vašich knihách na prvním místě, jako by zastiňovaly ty partnerské. Je to pro vás nějak určující?
- Ne, jen v této knize, která je psaná dětskýma očima, je to důležitější. Kdybych psala knížku, kde by hlavní hrdinové byli dospělí, tak by to asi tak důležitý nebylo.

- Kdesi jste řekla, že vaše rodina je poměrně harmonická. Vy se ale věnuje té tmavší stránce rodinného soužití, ať už jde o vztahy sourozenecké nebo mezigenerační. Odpadá tedy zcela terapeutické psaní – není s čím se vyrovnávat, žádná zranění z dětství, které psaní může rozhřešit?
- To ne. Z dětství žádné hlubší zranění. Mám dětství, jako má každý běžný člověk. Akorát jsem o tom moc přemýšlela, a z toho mi vznikají tyhle věci. Ale není to tak, že bych se psaním těch věcí, jako byly ve Zmizet, vyrovnávala se vztahem se svým bratrem. Psaní knih není moje terapie.

- Chystáte se přejít od mezilidských vztahů někam jinam?
- To asi nejde. Takhle píšu. Nemůžu to nějak opustit. I když příběh bude jiný, hlavní téma – vztahy – tam zůstane.

- Literatura, nebo film? Nebo obojí?
- Literatura, určitě. Já vlastně na ten film moc nejsem, i když jsem vystudovala FAMU. Nešla jsem tam kvůli filmu. Film mám ráda trochu víc, než běžný divák, ale ne.

© Olga Stehlíková
foto © Martin Kopecký

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4422x

Inzerce
Inzerce
Inzerce