Lodge, David: Nejtišší trest

Lodge, David
Nejtišší trest

recenze humor

Román nejtišší trest Davida Lodge v české verzi Richarda Podaného byl oceněn v soutěži Magnesia litera. Získal Literu za překladovou knihu.

David Lodge: Nejtišší trest, přel. Richard Podaný, Mladá Fronta 2009, 350 stran

Kdo zná knihy Davida Lodge, ať už z anglického originálu, nebo z českého překladu, je si vědom výjimečné role jazyka a slovní zásoby v jejich celkovém vyznění. Podobně jako v poezii, i v beletrii je jazyk do určité míry jistě nástrojem pro vyjádření obsahu, tématu knihy, ale do určité míry i obsahem samotným. U Davida Lodge je vztah mezi jazykovým vyjádřením a myšlenkovým obsahem knihy velmi těsný a velmi specifický. Slovní ironie, jazykové hříčky a parodizace různých žargonů vyjadřují postoj ke světu a tedy i k ději v knize a dávají mu zvláštní smysl.

Jazyk Lodgeových románů utváří jejich obsah a sdělení a svým výsostným postavením z nich dělá oříšky pro překladatele. I přesto vyšla v češtině většina knih tohoto anglického spisovatele, literárního kritika a univerzitního profesora, například Hostující profesoři, Svět je malý a v nedávné době Nejtišší trest.

Nejtišší trest je z překladatelského hlediska zvlášť zapeklitý, jeho námětem je totiž život silně nahluchlého profesora lingvistiky. Na místě předmluvy ke knize vyjadřuje sám autor vědomí obtížnosti jejího překladu do jiného jazyka, a jak zmiňuje Richard Podaný ve své poznámce k překladu, opatřil David Lodge román také doprovodným komentářem, ve kterém vyzývá překladatele k volnějšímu zacházení s jeho textem. Mluví například o poznámkách pod čarou, které mohou být pro překlad nezbytné, jež ale Richard Podaný odmítl použít. Naopak nutnou překladatelskou volnost výborně využil k lodgeovské hře s vlastním jazykem i za cenu nahrazení některých významů nebo vtipů jinými.

Jako jiné Lodgeovy knihy patří i tato mezi takzvané univerzitní romány. V nich autor nabízí ironický pohled na strojené intelektuálství akademického světa, sklouzává k přirozené parodii vážné masky nejen školských institucí a událostí na jejich půdě a odráží celkovou hořkou komičnost existence v dnešním světě. V Nejtišším trestu si absurdity životních situací všímá spokojeně ženatý, nedoslýchavý lingvista v předčasném důchodu. I kdyby se zdálo samotné téma knihy banální, autorova mistrovská hra se slovy a atmosféra, kterou jeho charakteristický humor vytváří, z něj činí skvělou kombinaci oddechové, lehké komiky a filozoficky založeného obnažení světa.

V životě mezi přeslechnutými otázkami, zkomolenými jmény a nesmyslnými smysly pokroucených vět, které prošly elektronických naslouchátkem, je humorných a trapných situací víc než dost. Velmi rychle se ocitneme také uprostřed šumu, praskání a zmatení, které ukotvuje profesora Desmonda Batese ve smutném ale zároveň legračním životním postavení. „Slepota je tragická, hluchota je komická, “ poznamenává Desmond, když rozebírá situaci nahluchlých lidí, směšné příhody svoje i jiných osobností, které byly poznamenány problémy se sluchem, a dospívá k životní i literární nepoetičnosti hluchoty. S distancí a nadhledem se profesor dokáže zasmát vlastnímu osudu a využít ho k deníkové reflexi absurdní povahy světa.

Román se otevírá jako groteska o verbálním nedorozumění, ale pozvolna přibližuje také smutek, pocit vydědění ze společensko-kulturního života a děs z paralely mezi neslyšením a nebytím. Poslední kapitola je zase čistě komická, popisující zábavnou lekci odezírání ze rtů, my však už víme, že odlehčený podhled na realitu není jen vypravěčovým stylem a hranicí románu, ale že ke schopnosti dělat si legraci z těžkostí dospívá Desmond složitým životním bojem.

Knihu neprostupují jen postřehy, úvahy a historky o odhadování předmětu rozhovorů podle tónu hlasu a výrazu ve tváři nebo o zápolení s přístroji a technikami na vylepšení sluchu. Jejím tématem je i stárnutí samotné, je jím také smrt, která se do příběhu dostává díky Desmondově nemocnému otci a bývalé ženě, a hledání štěstí. Román je také o řeči, o jejím kouzlu i o explicitním zájmu o ni.

Lodge připravuje pro překladatele několik rovin jazykové bohatosti a zvláštnosti textu. V rámci autorova osobitého humoru a reflexe událostí se vedle sebe objevují neslušná slova a odborné výrazy, slang, novotvary, zastaralá slova i strojené slovní obraty (v češtině „udělátko“, „pročež“, „prubnout“) . To vše je nutné převézt do jiného jazyka se zachováním přirozeného plynutí textu a jeho lehce ironického a cynického nádechu, který je pro knihu jako celek nepostradatelný. Potom jsou tu Lodgeovy oblíbené slovní hříčky a významové paralely. Když si například Desmond v polovině rozhovoru uvědomí, že se není řeč o „příručce pro neslyšící“, ale o moderním románu „Příručka pro nežijící“, nasměruje to zcela samozřejmě jeho mysl k vážnému přemítání o své situaci. Desmond je navíc lingvista. Jazykových kuriozit si všímá, rozebírá je, a jejich překlad se tak nedá obejít ani zjednodušit (spamová mailová reklama na podpůrný prostředek pro erekci adresovaná na jméno D. S. Zwadley). Díky distancovanému zájmu o své okolí vypravěč kromě toho zabrousí do celé řady úzkých okruhů slovní zásoby jako je armáda, lékařství nebo pouliční muzikantství, jejichž věrné zprostředkování vyžaduje velkou jazykovou zkušenost..

Nejzajímavějším okamžikem hry s jazykem však zůstává nedoslýchavost profesora Betese. Ve slovním rejstříku jeho deníku se často objevují nesmyslné novotvary, které však foneticky následují původní smysluplnou řeč jiného mluvčího. Ze slova „poblíž“ se snadno stane „poblít“, „hezké místo“ je najednou „sexy nízko“ a Desmondovi v takových komunikačních situacích nezbývá než improvizovat. Díky povedenému překladu nejen jednotlivostí, ale hlavně celkové atmosféry knihy můžeme tápat spolu s vypravěčem, bavit se i stydět s ním. Nejsme ochuzeni o až detektivní pointy situací, o napínavá líčení zdánlivě banálních událostí, ani o umění povznést se nad mumraj každodenních problémů.

V českém textu se vyskytují obraty, ke kterým by bylo možné něco namítnout (místy až přílišná hustota slangově zabarvených výrazů), ale v celkovém vyznění vtipu a životního postoje vypravěče hrají zanedbatelnou úlohu. Richard Podaný dokázal výborně zachovat poetiku a výraz Davida Lodge, když v rozšířeném prostoru pro překladatelskou fantazii dal vzniknout textu, který není nemožným přesným opisem toho Lodgeova, ale dobře zvládnutou hrou s možnostmi českého jazyka v autorově stylu.

© Alena Skálová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 223 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 5132x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce