Břeň, Tomáš; Janáček, Pavel (eds.): O slušnou odměnu bude pečováno...

Břeň, Tomáš; Janáček, Pavel (eds.)
O slušnou odměnu bude pečováno...

ukázka literární věda

Na konci 18. století se pokusili někteří mladí Pražané poprvé psát pro živobytí.1 Bylo to možno jen pod podmínkou, že sledovali právě vznikající moderní literární trh.

„Jeho prozatímním zaměstnáním je psát romány“
Zrod a zkáza profesionálního spisovatelství v Čechách kolem roku 1800
(úvodní část studie)
O slušnou odměnu bude pečováno... Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století, Ústav pro českou literaturu AV 2009, 224 stran

Na konci 18. století se pokusili někteří mladí Pražané poprvé psát pro živobytí.1  Bylo to možno jen pod podmínkou, že sledovali právě vznikající moderní literární trh. A že jeho mechanismy znali, doloží i povzdech jednoho pražského osvícence: „Nevidím v Praze nic jiného než romány, duchařské a rytířské příběhy. Hejno jsem minule viděl u Widtmanna.“2  Co to však znamenalo, znát mechanismy literárního trhu na přelomu 18. a 19. století? Proto je ústředním tématem této studie otázka, jak mohli tehdejší autoři pozorovat ustavující se literární systém. Přesněji – jak mohli tito producenti literárních textů vědět, jak mají psát, aby se jejich spisy rozšířily v takové míře, že by se psaním mohli eventuálně i živit?

Hned na začátku si můžeme položit otázku, co to vlastně je literární trh a jak jej lze integrovat do modelu literárního systému. 3  Na tomto základě se pak budeme věnovat praxi spisovatelství jako profese na konci 18. a na začátku 19. století. Na konkrétních příkladech se pak pokusíme zrekonstruovat průběh některých konkrétních příkladů literární kariéry a vyhodnotit tento materiál pro náš model.

„Neviditelnost“ knižního trhu
Mladý rakouský autor Franzobel (*1967) dobře ví, že moderní literatura není soběstačným médiem, nýbrž je také tématem vhodným pro média. Upozornil na sebe totiž zprávou, že se stal závislým na stránce internetového knihkupectví Amazon. Na ní prý více než dvacetkrát denně kontroluje, jak si vede na literárním trhu. A co to vlastně je literární trh? V tomto případě jde o to, kolik výtisků jedné knihy se již přes Amazon prodalo. Literární trh představují tedy veřejně přístupná čísla, na jejichž základě lze sestavit žebříček nejprodávanějších knih.

„Odstartování každého nového titulu je osudová záležitost. Například příběh Liebesgeschichte, který jsem nedávno vydal, byl jistý čas na místě 480., poté, za několik dní, se propadl na místo 20 000. a později se zastavil na 14 000. To je velmi frustrující, poněvadž nový Robert Menasse je na stém místě a Arno Geiger dvoutisící“ (Franzobel 2007: 63).

Je pozoruhodné, že se současný autor již může porovnávat s více než jenom s těmi kolegy, se kterými se mohl stejně tak dobře sejít v jakékoli kavárně. Amazon jakoby zrušil hranice mezi časy, žánry a částečně i jazyky. Germanofonní autor vždy soupeřil s kolegy ze tří zemí, u Amazonu se však porovnává i s překlady, a to nejenom krásné literatury. 4  V oblasti beletrie zato autor soupeří dokonce s největšími kalibry literárních dějin – Kafkova Proměna se nachází podle Franzobelova článku na místě 14 789. Na úrovni abstrakce Amazonu se však pozorovatel nedozví o literárním trhu skoro nic jiného než čísla. Není mu známo ani to, kdo si jaké knihy pořídil, ani to, zda se knihy opravdu čtou, ani jak čtenáři na texty reagují.

Amazon však správně usoudil, že by pravě toto zajímalo jak samotné autory, tak i čtenáře vybírající novou četbu. Proto se pokouší reagovat tak, že uveřejňuje reakce čtenářů pod pseudonymy. Je zřejmé, že posudky o knihách tak ovlivňují další poptávku. K tomu má Franzobel následující anekdotu: „Před pár lety se jednou v Americe v důsledku chyby systému zobrazily nikoliv pseudonymy, ale skutečná jména komentátorů knih. A představte si, většina z nich byli autoři, kteří vychvalovali vlastní knihy a rozdupávali své kolegy“ (Franzobel 2007: 63).

Vychází najevo, že pozorovatelé literárního trhu (ať již autoři, čtenáři či nakladatelé) ho vlastně nedokáží vůbec vidět – všechno, co o něm vědí, resp. co se o něm mohou zjistit, jsou i v dnešní době pouze čísla. Přímo z těchto čísel se ale nemůže ani jeden z nich dozvědět, jak psát, aby rukopis byl nakladatelstvím přijat, co vydávat, aby kniha byla na literárním trhu úspěšná, ani jakou knihu si má čtenář vlastně koupit, aby z toho měl požitek či užitek. Franzobel tedy popisuje z pohledu spisovatele problém, který mají jak autoři, tak i distributoři a čtenáři, kteří mají všichni své vlastní zájmy.

Niklas Luhmann velmi výstižně definuje sociální systém jako uzavřenou síť specializovaných komunikací (literárních textů, informací o nákladech, o požitku atd.), které zase podněcují další komunikace toho samého typu. Přestože komunikace těchto „subsystémů“ nakladatelů a knihkupců, autorů, čtenářů a kritiků společně vytvoří „literární systém“, nemohou mezi sebou přímo a masově komunikovat, protože by na nižší úrovni abstrakce komunikovali každý o něčem jiném. Proto informace o celém systému získávají prostřednictvím trhu, který funguje jako zrcadlo – zobrazuje trojrozměrné konkrétní dění v každém subsystému v „plošných“, abstraktních číslech.5  V každém subsystému se z nich může vyčíst, nakolik byly předcházející pokusy o komunikaci napříč systémem úspěšné. Různými četbami a interpretacemi tohoto zrcadla se vytváří stále se proměňující představa o tom, jak momentálně celý systém funguje, a na tomto základě se vytváří stále se proměňující strategie, jak se v něm uplatnit čili prosadit.

Na rozdíl od Franzobela se nedomnívám, že v rámci dnešního volného trhu „každý hraje proti každému,“ což prý ničí solidaritu mezi autory více než dříve. Pro současné autory je statistika literárního trhu jen přístupnější v mnohem přesnější podobě – vidí jasněji, avšak za cenu zúžení svého pohledu na prodejnost knihy. Věta „tato čísla vlastně nic neznamenají,“ je však nepřesná. Měla by správně tvrdit, že tato čísla jsou velice mnohovýznamová. V následujících úvahách se budu zabývat otázkou, jak se autoři s touto mnohovýznamností vypořádají čili přesněji jaké závěry a strategie z nich autoři v Čechách na konci 18. století vyvozovali. Jakou představu si na jejich základě vytvářeli autoři a nakladatelé o literárním trhu, tedy o estetických, komunikačních a distribučních strategiích svých konkurentů, kteří byli třeba při prodeji svých textů a knih úspěšnější? Měli se svými závěry a strategiemi úspěch v tom smyslu, že se jim podařilo (u)živit psaním textů?

Evropské vzory a knižní trh jako základ moderní literatury
Krásná literatura samozřejmě existovala i před vznikem moderního knižního trhu, na kterém se prodávají velké náklady. Byla závislá na jiných okolnostech a na jiné struktuře. Je tedy nutné uvažovat i o tom, jak spolu souvisí změny společnosti a změny literárního života samotného. Nemůžeme jednoznačně rozlišovat mezi „stavovským“  a „volným“ spisovatelem,7  poněvadž oba – jak spisovatel píšící pro sobě známé jednotlivce, tak i ten, který píše pro anonymní trh – se snaží vymanit ze závislého postavení.

Navíc není předem dáno, že se spisovatel chce nebo musí svým psaním živit, ba naopak. Různá svědectví nasvědčují tomu, že psát pro peníze bylo dlouho považováno pro vzdělance za nevhodné, ba dokonce za nemravné. Je však otázkou, nebylo-li to spíše nemožné kvůli chybějícím předpokladům.

O nemajetných spisovatelích, kteří mohli více či méně dobře žít ze svých příjmů ze psaní, můžeme mluvit až v 18. století, kdy se zároveň vytvořila knižní distribuce v moderním slova smyslu. Jeden z prvních, kdo se údajně mohl prodejem knih uživit, byl Alain-René Lesage (1668–1747), který prorazil i na celoevropské úrovni, a to romány jako např. Le Diable boîteux (Kulhavý ďábel, 1707) nebo Gil Blas (1715–1735) a hrami jako např. Turcaret ou le Financier (Turcaret neboli finančník, premiéra v únoru 1709). Pro klasicistní středoevropské básníky se stal příkladem finančně úspěšného a esteticky náročného kolegy Alexander Pope (1688–1744), jenž subskripcí (1713) na svůj překlad Homéra 8  získal do této doby neuvěřitelnou sumu 8 000 liber. Poté, kdy si Pope pořídil z těchto zisků nádhernou vilu s umělými jeskyněmi a řadou dalších zajímavostí, zkusili mnozí autoři vydat svá díla subskripcí či vlastním nákladem, aby nebyli závislí ani na mecenáši, ani na nakladateli. Zřídkakdy se pokusy o samostatnost – i s pomocí autorských nakladatelství – setkaly s finančním úspěchem.

Bez distribuce však jakoby žádná literatura nebyla – tak to všeobecně pociťovali i středoevropští činitelé v literárním dění kolem roku 1800. Roku 1816 vydal Friedrich Perthes známý spisek Německé knihkupectví jako podmínka pro existenci německé literatury, jehož základní myšlenkou bylo, že žádná literatura nemůže existovat bez distribučních sítí a médií, která zprostředkují texty čtenářům – není moderní literatury bez literárního trhu. Takové celostní vnímání literatury – jako jednotného systému, v němž každý prvek závisí v různé míře na prvcích jiných – se neaplikovalo pouze na poměrně vyspělý trh protestantských německých zemí, nýbrž i na habsburskou monarchii a na slovanské jazyky. Bohuslav Tablic uveřejnil již na konci roku 1814 – tedy před Perthesem – podobné úvahy (a po něm Václav Bergner 1822: 166). František Palacký (1898: I, 227) opakoval ještě na konci třicátých let 19. století tyto „názory celé své generace“ na „problém organisace nakladatelského trhu a účelné distribuce knih“, který se táhne „jako červená nit po kolik desítek let mnohými projevy této generace, projevy veřejnými i soukromými.“ (Thon 1950–1951: 221).

Tito vzdělanci konstatovali pouze onu změnu struktur, která byla zřejmá obzvlášť v Lipsku (Wittmann 1977: 9), totiž vznik knižního trhu v moderním slova smyslu. V roce 1700 vykazoval lipský katalog 950 děl, v roce 1800 již zhruba 4 000. Podíl latinsky psaných knih byl r. 1650 podle Reinharda Wittmanna 71 %, roku 1741 ještě 27 %; pak prudce klesl na 14 % v roce 1770 a na nepatrná 4 % v roce 1800. Zároveň s klesajícím podílem teologické a „povznášející“ literatury (ze zhruba 50 % kolem r. 1740 na zhruba 10 % kolem r. 1800) narostl podíl beletrie z 5 % na 20 %; největší rozmach zažily romány. Přitom došlo k regionálnímu soustředění – třetina celé románové produkce (a šestina produkce celkové) v německém jazyce vyšla v Lipsku samotném. Zatímco můžeme předpokládat, že publikum všude rostlo podobným způsobem, narůstala knižní produkce velice nesouměrně. Reinhard Wittmann spočítal, že knihy prodané na lipském trhu v letech 1780–1782 pocházely ze 70 % ze severního a z 19 % z jižního Německa a jen 7 % z rakouského soustátí a 3 % ze Švýcarska. Je zřejmé, že infrastruktura knižního trhu nebyla v habsburské monarchii kolem roku 1800 příliš vyvinutá, což platilo pro distribuci německojazyčných textů a snad ještě více pro texty ve slovanských jazycích. Je proto celkem pochopitelné, že se pro nakladatele a spisovatele německy psaných textů místo vydání „Lipsko“ stalo prestižní značkou. Byla spojena s mezinárodně distribuovanou prózou a pomohla zviditelnit vlastní produkci a nalákat čtenáře – důležitý argument, který o to více platil v Praze, která měla do Saska poměrně blízko.

Česky psané literatuře však zjevně chyběly dva faktory – na jedné straně velký trh se vzdělanými čtenáři mimo zemi a na straně druhé knihkupci, kterým by se vyplatilo jet do Prahy jako na centrální tržiště podobné Lipsku. Zdá se, že se producenti českých textů museli spíše snažit oslovovat čtenáře než uspokojovat již existující a rostoucí poptávku. Na tomto základě a na základě citovaných přesvědčení, že je přesto nutné vybudovat distribuční síť, vznikly během třicátých let 19. století pro českou literaturu zvláštní, „osvětové“ distribuční instituce: Matice česká, Dědictví svatého Jana Nepomuckého a další,9  které měly rozšířit čtenářskou základnu, usnadnit přístup k četbě a oživit ji.

Co se týče německy mluvících zemí, badatelé odhadli, že kolem roku 1800 jako čtenáři přicházejí v úvahu zhruba 20 % obyvatelstva staršího šesti let; v praxi se toto číslo samozřejmě výrazně snižuje (srov. Kiesel/Münch 1976: 160–162)10 .

Teoreticky bychom tedy mohli uvažovat o existenci knižního trhu na konci 18. století, který bylo možno pozorovat například v lipských knihkupeckých katalozích. Pro spisovatele a knihkupce z habsburské monarchie tento velký trh však v praxi nebyl tak snadno přístupný. Nesouvisí to ani natolik s problémem cenzury; osvícenský merkantilismus zaujal k vývozu zboží spíše kladné stanovisko a tuzemské policii pochopitelně nezáleželo na tom, co se četlo v zahraničí. Mluvíme-li o začátcích profesionálního psaní zejména pro lipský trh, musíme také mluvit o tom, co bránilo spisovatelům v tom, aby se tam jejich knihy dostaly.

Na co navázat? První pražská vlna triviálních románů
Zmínili jsme, že komunikace je podle Luhmanna úspěšná až tehdy, když ji někdo chápe jako komunikaci určitého systému. Není tedy důležité, zaujme-li čtenář či kritik k určitému typu beletrie kladné či záporné stanovisko, nýbrž aby ji vůbec jako beletrii chápal. Pro další existenci sociálního systému je také nutné, aby na komunikaci navázaly komunikace stejného typu, což se nezávisle na estetické hodnotě (posuzované z dnešního hlediska) nemusí podařit vždy. 11   Subsystém, ve kterém jde o psaní, může na číslech pozorovat, jak úspěšně určité texty (či žánry) fungují u čtenářů. Je proto pravděpodobné, že mnoho textů navazuje právě na takové „úspěšné“ texty.

 

1. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru Z90560517 ÚČL AV ČR a v rámci projektového grantu GAČR 408/08/1545 (Pražská léta estetika A. G. Meißnera). zpět 
2. „Sonst sehe ich nichts anderes in Prag als Romanen, Geister- und Ritter-Geschichten. Einen ganzen Schwarm davon habe ich bei Widtmann davon gesehen.“ Podle Josefa Volfa (1931: 31) se jedná o výrok Josefa Dobrovského z 27.5.1800. Podle novější rešerše Claire Mádlové (2003) je však jedná o dopis Dlabače z 23. a 25. dubna 1800 vyňatý z korespondence Ferdinanda Opize (LA PNP fond Dlabač, fol. 32).  zpět 
3. Pojem literární systém (čili sociální systém literatura) používám ve smyslu prací Siegfrieda J. Schmidta (zejm. Schmidt 1989), které se opírají o systémovou teorii Niklase Luhmanna. Pomocí Luhmannovy teorie ekonomie (1994) se pokusím na základě konkrétního materiálu dokreslit ekonomické aspekty a souvislosti literárního systému, které Schmidt jenom naznačuje.  zpět 
4. Je však jasné, že skutečně úspěšná kniha nebude z oblasti beletrie, nýbrž o tématech „ze života“, jako o šťastném sexuálním životě či o osvobození mladé ženy unesené a vězněné mnoho let – viz dnes již skoro zapomenutý případ Nataschy Kampuschové, který zvyšoval r. 2006 prodej tiskovin a knih.  zpět 
5. Luhmann modeluje trh takto: „Trh není nic jiného než [systemová] hranice, skrze trh vnímají producenti a organizátoři distribuce spotřebu. Jako trh [součást trhu] jsou vnímány i snahy konkurentů, pokud ovlivňují možnost odbytu. Produkce se tedy jeví sama sobě jako trh. Tato hranice působí jako zrcadlo, které přispívá k integraci produkce v tom smyslu, že každý podnik vidí v tomto zrcadle sám sebe a konkurenty (a sám sebe jako konkurenta konkurentů). V tomto zrcadle se jeví konzumenti jako nedostatkoví. Podle něho je poptávka nedostačující, a proto se doporučuje nadprodukce, aby [...] se mohlo reagovat na případnou šanci na odbyt“ (Luhmann 1994: 73an).  zpět 
6. „Stavovským“ je zde míněn literát činný v „předmoderní“ společnosti (cca od 80. let 18. až do počátku 19. století) závislý na podpoře mecenášů z vyšších společenských vrstev.  zpět 
7. Za toto poněkud schematické rozlišování kritizuje W. v. Ungern-Sternberg (1974: 1215) knihu svého předchůdce Hanse-Jürgena Haferkorna (1963).  zpět 
8. Subskripce na Iliádu proběhla r. 1713, kniha vycházela v letech 1715–1720. Po tomto úspěchu vydal Pope s dvěma spolupracovníky i Odysseu (1725–1726).  zpět 
9. Matice česká byla založena r. 1831 při Vlastenskému muzeu na základě Sboru pro vědecké vzdělávání české řeči a literatury pro vydání kvalitní nenáboženské naukové a krásné literatury v českém jazy ce. Matice česká měla distribuovat zejména českojazyčné knihy (srov. Kusáková 2000: sv. III/1, 165–168). Náboženským účelům sloužilo Dědictví sv. Jana Nepomuckého (srov. Orlová 1985: 521–522). Jako protireformačního předchůdce těchto distribučních organizací lze v českém prostředí považovat Dědictví svatého Václava (srov. Petrbok 2008: 766).  zpět 
10. Podle Rudolfa Schendy se pohyboval tento počet ve střední Evropě kolem r. 1770 maximálně 15 %, r. 1800 pak nanejvýš kolem 25 % (Schenda 1977: 444).  zpět 
11. To byl v Čechách případ románů Marie Anny Sagarové, které se z dnešního hlediska jeví jako průlomové i v evropském měřitku (srov. Wögerbauer 2008: 446an a 459an).    zpět 

 

Prameny

BERGNER, Václav
1822 „O literatuře vesměs a žádosti“; Krok II, č. 2, s. 161–174

FRANZOBEL
2007 „Spisovatelé ve formuli“; Respekt 18, 8.–14. 10. 2007, s. 63

PALACKÝ, František
1898 Korespondence a zápisníky. (Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění)

Literatura

HAFERKORN, Hans-Jürgen
1963 „Der freie Schriftsteller“; Börsenblatt für den deutschen Buchhandel. Frankfurter Ausgabe XIX/8a, sl. 25–219

KIESEL, Helmut – MÜNCH, Paul
1976 Gesellschaft und Literatur im 18. Jahrhundert. Voraussetzungen und Entstehung des literarischen Marktes in Deutschland (München: Beck)

KUSÁKOVÁ, Lenka
2000 „Matice česká“; in Lexikon české literatury (Praha: Academia), sv. III/1, s. 165–168

LUHMANN, Niklas
1994 Die Wirtschaft der Gesellschaft (Frankfurt/Main: Suhrkamp)

MÁDLOVÁ, Claire
2008 „Trois bibliothécaires des Lumières et leur participation à la constitution de bibliothèques ‘bohêmes’“; in sborník z kolokvia Histoire des bibliothécaires, Lyon 27.–29. 11. 2003 (Lyon, ENSSIB Centre Gabriel Naudé): http://www.enssib.fr/bibliotheque-numerique/document-1458

ORLOVÁ, Marie
1985 „Dědictví sv. Jana Nepomuckého“; in Lexikon české literatury (Praha: ČSAV), s. 521–522

PETRBOK, Václav
2008 „Matěj Václav Šteyer“; in Lexikon české literatury (Praha: Academia), s. 765–768

SCHMIDT, Siegfried J.
1989 Die Selbstorganisation des Sozialsystems Literatur im 18. Jahrhundert. (Frankfurt/Main: Suhrkamp)

SCHENDA, Rudolf
1977 Volk ohne Buch. Studien zur Sozialgeschichte der populären Lesestoffe 1770–1910 (Frankfurt/Main: Klostermann)

THON, Jan
1950–1951 „Distribuce knih v době obrozenské“; Slovesná věda III (1949/50), č. 1, s. 213–222

UNGERN-STERNBERG, Wolfgang von
1974 „Christoph Martin Wieland und das Verlagswesen seiner Zeit“; Archiv für Geschichte des Buchwesens (Frankfurt/Main: Buchhändler-Vereinigung) 14, sl. 1211–1534

VOLF, Josef
1931 Dějiny veřejných půjčoven knih v Čechách do roku 1848 (Praha: Obec Pražská)

WITTMANN, Reinhard
1977 Soziale und ökonomische Voraussetzungen des Buch- und Verlagswesens in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts; in Herbert G. Göpfert, Gerard Koziełek, Reinhard Wittmann (edd.): Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert. Beiträge zur Geschichte der Kommunikation im Mittel- und Osteuropa (Berlin: Ulrich Camen), s. 5–27

© Michael Wögerbauer
ukázka je z knihy O slušnou odměnu bude pečováno
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.