Larsson, Stieg: Trilogie Milénium (in Týden)

Larsson, Stieg
Trilogie Milénium (in Týden)

recenze krimi

Bestsellerová trilogie Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona bývá označována jako thriller. Každý díl však nese rysy jiného žánru: detektivky, komiksu a špionážního dramatu.

Stieg Larsson: Milénium
Stieg Larsson: Muži, kteří nenávidí ženy , překlad Azita Haidarová, Host 2008
Stieg Larsson: Dívka, která si hrála s ohněm, překlad Azita Haidarová, Host 2009
Stieg Larsson: Dívka, která kopla do vosího hnízda, překlad Azita Haidarová, Host 2010 

Bestsellerová trilogie Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona bývá označována jako thriller. Každý díl však nese rysy jiného žánru: detektivky, komiksu a špionážního dramatu. Jednotlivé její díly mají kolísavou tendenci: zatímco první byl zjevením, protože do žánru thrilleru vnesl kritický realismus a feministický akcent, volné pokračování příliš uhnulo k akčnímu žánru. Aktuální třetí díl série dojem trochu napravuje, když Lisbeth Salanderovou s jejími superschopnostmi nechá ležet v nemocnici a do pátrání se znovu pouští hlavně novinář Mikael Blomkvist, postava podstatně věrohodnější. Velkolepou konspirativní šarádu z románu Dívka, která si hrála s ohněm Larsson nyní v efektním stylu uspokojivě uzavírá, byť ke konci mu již trochu dochází invence.

Média, špioni a mrštná hackerka
Žánrová různorodost trilogie (thriller, detektivka, komiks a špionážní drama) na první pohled není úplně patrná, protože zejména druhá a třetí kniha (Dívka, která si hrála s ohněm a aktuálně česky vydaná Dívka, která kopla do vosího hnízda) na sebe přímo navazují a poslední kniha série rozvíjí a uzavírá příběh té předchozí; první román Muži, kteří nenávidí ženy naproti tomu obstojí samostatně. Ten má také ze všech tří nejblíž ke klasické detektivce: rozkrývá se tu dávné zločinné tajemství jedné rozvětvené průmyslnické rodiny. Zde je ještě hlavním hrdinou a pátračem investigativní novinář Mikael Blomkvist, který si na shánění informací najal mladou hackerku Lisbeth Salanderovou. Postava Salanderové potom spisovatele uhranula natolik, že na jejím strastiplném osudu postavil zápletku následujících dvou dílů.

Superpippi
V Dívce, která si hrála s ohněm jí kromě mimořádných hackerských dovedností přidal ještě výjimečnou mrštnost a ovládání bojových umění, takže pohublá dívka se tu bez oděrky vypořádá se zkušenými rváči. Aby to své hrdince zjednodušil, nechá ji na konci první knihy ještě pohádkově zbohatnout, takže Salanderová počínaje druhým románem disponuje ještě téměř neomezeným rozpočtem. Larsson se údajně při komponování postavy inspiroval dětskou hrdinkou Pippi Punčochatou, občas ale připomíná Lisbeth připomíná Bruce Waynea/Batmana v ženském (feministickém) vydání. Aby to superhrdinka neměla tak jednoduché, do cesty jí postaví superpadoucha, svalnatého a neobvyklou fyzickou anomálií (naprosto necítí bolest) vybaveného muže, z něhož se posléze vyklube její nevlastní bratr. A jestliže úspěch románu Muži, kteří nenávidí ženy tkvěl kromě antišovinistického akcentu také v důkladném, věrohodném a komplexně vylíčeném fungování médií a velkého byznysu, který občas balancuje na hranici zákona, pak volné pokračování přineslo jen švédskou variaci na akční historky, jakých američtí autoři chrlí pět do měsíce. A zesílení dojmu, že původcem většiny zla jsou muži; v Larssonových knihách nenajdeme žádnou ženskou postavu, která by byla záporná či nesympatická.

Špionské finty
V posledním díle se naštěstí Larsson od superhrdinského příběhu vrací mezi normální lidi a trochu ve stylu Roberta Ludluma rozehrává drama intrik a protiintrik, které splétá jedna zvláštní sekce švédské tajné služby proti Salanderové, Blomkvistovi a partě „těch hodných“, k níž se přidávají i policisté a jiná kontrašpionážní složka. Více než o souboje fyzické, jichž bylo dost v minulém díle, jde tentokrát o souboje intelektuální a Larsson je zvládá bravurně: od pečlivě připravených fint, jak přechytračit ty druhé, přes svižné dialogy až po napínavé střihy v ději. Jistěže je to opět pohádka: ta správná strana vyhraje na celé čáře a dojde tu k další zázračné záchraně života (poté, co se Lisbeth Salanderová v minulém díle vyhrabala z hrobu s kulkou hlavě a dalšími dvěma v těle a vyřídila si to se dvěma zabijáky), tentokrát o něco uvěřitelnější.

Což je asi jediná žánrová slabina závěrečného dílu trilogie: dopředu víme, jak by to mělo dopadnout a jak bychom chtěli, aby to dopadlo a Larsson má sice připravena mnohá dílčí překvapení, která udrží čtenářskou pozornost, nakonec ale příběh bez větších zádrhelů dovede ke kýženému konci. Pravidla thrilleru doporučují před finále ještě nějaký velký zvrat, ale Larssonovi padouši se zmohou na jednu osamocenou křečovitou akci, jinak jsou za správnou partou zoufale pozadu.

Média romantická
Úvodní Larssonův román byl v žánru kriminálního thrilleru osvěžující v tom, s jakou vážností se na půdorysu detektivky pokusil zachytit některé obecné jevy současné euroamerické společnosti, ohrožující zákonnost a demokracii. Autor, sám novinář, tu pokračuje v dlouhé tradici romanopisců, kteří glorifikují novinářskou profesi: novináři jsou v jeho pojetí téměř jedinými, kdo se bez postranních úmyslů snaží dobrat kompletní pravdy bez ohledu na důsledky. Platí to zejména o malé elitní skupince investigativců z měsíčníku Milénium, která jako by přitahovala velké kauzy (kromě hlavních románových zápletek se v každé knize ještě objeví ještě nejméně jedna další závažná kauza). Zároveň však při vší zmíněné idealizaci propojuje pátrání novinářské s policejním, nedělá z policistů úplné hlupáky, jako to také občas v thrillerech bývá. Budí zdání reálného světa, kde se všichni chovají racionálně, přiměřeně svému statutu a povaze. Životy tu kvůli článku riskují jen novináři. Larsson ze své praxe jistě dobře ví, jak média fungují a že k ideálu mají daleko a také to naznačí, když bývalou šéfredaktorku Milénia pošle do vedení největšího švédského deníku. Ten se potýká s poklesem nákladu, redakce je rozhádaná a vedení tlačí hlavně na snižování nákladů. Tam náhle prosvitně realističtější obrázek: majitelům novin jde o nalézání padouchů jen v případě, že to zvýší náklad, novináři si především hlídají svá teplá místa a to Larsson nechal stranou inzertní oddělení. Jestliže v líčení práce policie, menších i větších gaunerů a v rozkrývání triků ziskuchtivých velkopodnikatelů má čtenář dojem, že je blízko čtení článku z nějakého toho Milénia, při popisu novinářské profese jsme zpátky v pohádce.

 

© Pavel Mandys
článek vyšel ve zkrácené verzi v časopise Týden 24.5.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 325 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

65%čtenáři

zhlédnuto 14795x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce