Lopes, Fernão: Kronika vlády D. Pedra I.

Lopes, Fernão
Kronika vlády D. Pedra I.

recenze beletrie zahraniční

Období pozdního středověku patří v dějinách Pyrenejského poloostrova do doby, kterou často charakterizuje jediná věta – završení reconquisty, tedy obnovení vlády křesťanských panovníků na celém poloostrově. Postupné dobývání území a oslabování moci maurských chalífátů je jistě výrazným rysem tehdejšího života v těchto zeměpisných šířkách, ale zdaleka ne jediným, který by byl hoden záznamu. Portugalské kroniky Fernãa Lopese jsou toho zřejmým dokladem.

Fernão Lopes: Kronika vlády D. Pedra I., přeložila Marie Havlíková, doslov napsala Simona Binková, Argo, Praha 2009, 164 stran

Období pozdního středověku patří v dějinách Pyrenejského poloostrova do doby, kterou často charakterizuje jediná věta – završení reconquisty, tedy obnovení vlády křesťanských panovníků na celém poloostrově. Postupné dobývání území a oslabování moci maurských chalífátů je jistě výrazným rysem tehdejšího života v těchto zeměpisných šířkách, ale zdaleka ne jediným, který by hoden záznamu. Portugalské kroniky Fernãa Lopese jsou toho zřejmým dokladem.

Fernão Lopes žil a přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Pocházel z měšťanské rodiny a ve vzdělání prý víceméně samouk. Po většinu života vykonával významné funkce u královského dvora a patřil k osobám, požívajícím maximální panovníkovu důvěru. i královým osobním tajemníkem a královským písařem. Kronika vlády Pedra I. zaznamenává dobu, v níž Fernão Lopes sám nežil, ale o níž si nastudoval maximum dostupných údajů, k nimž měl přístup díky pozici královského archiváře. Je jednou ze tří Lopesových kronik – kromě této to jsou ještě Kronika vlády D. Fernanda a první dvě části Kroniky vlády D. Joãa I.

Poslední ze jmenovaných králů už Lopesovým současníkem. S Joãem I. přichází k moci aviská dynastie a nový král, levoboček D. Pedra I., je vlastně panovníkem z vůle lidu. V pohnuté době, kdy čerstvě vymezené hranice samostatných území zůstávaly předmětem potenciálních sporů a nástupnická práva panovníků komplikoval poměrně nevázaný osobní život, který plodil nebezpečně ambiciózní levobočky, se každý nový panovník část života staral o to, kdo bude jeho nástupcem. V 43. kapitole Fernão Lopes zaznamenává, jak se král Pedro poprvé setkal se svým synem, výše zmiňovaným pozdějším králem Joãem I., kterému o tehdy sedm. „Nechť to dítě přijme v tuto chvíli mé požehnání, neboť já vím, že se dostane výše, je-li to ten syn João, o němž mi několikrát vyprávěli, ač bych býval raději, kdyby ho dosáhl můj syn infant D. João než tento. Řekli mi totiž, že mám syna Joãa, který se dostane vysoko a skrze něhož má království portugalské dojít velké slávy. A protože nevím, který z nich to má býti, a nikdo nemůže s jistotou vědět, učiním, aby mě vždycky provázeli tito synové, neboť jsou oba stejného jména, a ať Bůh vyvolí jednoho z nich podle své vůle.“ Kromě detailního vhledu do rodinných vztahů ve středověké královské rodině, je z ukázky patrný i středověký fatalismus, víra v boží rozhodnutí a pokora před ním.

Po této pokoře však není ani stopy v Pedrově reakci na násilnou smrt své milenky a životní lásky Inês de Castro. Příběhu Pedra a Inês se v průběhu času dostalo desítek zpracování v literatuře, na divadle i v hudbě. Ve většině zpracování převažuje romantická stránka příběhu o nešťastné lásce následníka trůnu a krásné dvorní dámy, jejíž původ však odporoval státnickým zájmům, a kterou proto dal Pedrův otec D. Afonso IV. pro blaho království, zavraždit. Pedro I. získal přezdívku „Krutý“ mimo jiné i pro to, co následovalo: ozbrojený odpor proti otci, který posléze ustal, aby se Pedro nepřipravil o následnictví, a pokračování msty po Afonsově smrti. Lopesova kronika popisuje jen doložená fakta. Legendární morbidní scéna, kdy Pedro údajně nechal milenčino tlející tělo vykopat z hrobu a obléci do královských šatů, a šlechtici je pak zdravit a líbat mu ruku, v kronice není. Nicméně i doložené skutečnosti působí téměř neuvěřitelně. Takto dal král naložit se šlechtici podezřelými ze spoluviny na vraždě Inês: „Způsob jejich popravy prý, jak se vyprávělo mezi lidem, velmi podivný a velmi krutý, pokud bychom jej dopodrobna vyprávěli, neboť Peru Coelhovi dal vyrvat srdce z hrudi a Álvaru Gonçalvesovi zezadu. o by velmi bolestné slyšet zde slova, která přitom pronášel, stejně jako slova pronášená tím, kdo jim rval srdce a pro něhož to a neobvyklá práce. Nakonec je dal upálit. A to vše před svým příbytkem, takže mohl sledovat to, co nařizoval vykonat, aniž přestal jíst.“

Autor kroniky se královým rozhodnutím značně pohoršuje. Nikoliv nad samotným způsobem popravy, ale nad faktem, že nebozí šlechtici padli do Pedrových rukou díky „výměně podezřelých osob“, na níž se dohodli králové Portugalska a Kastilie (o Pedrově touze po mstě se vědělo a ohrožení šlechtici se uchýlili na domněle bezpečné kastilské území, jako už mnozí před nimi). Vydáním osob na území sousedního království se oba králové „zpronevěřili svým závazkům, neboť rytíři i v jejich království pod jejich ochranou“.

Fernão Lopes je konzistentní v morálním hodnocení panovníka i doby. Zřetelně vnímá a náležitě oceňuje všechny panovníkovy kroky, které slouží ku prospěchu království, nebo mu přinejmenším neškodí. Sebekrutější popravy a mučení osob podezřelých z podvodu, krádeže, jakéhokoliv porušení pravidel, ospravedlňuje fakt, že čin, z něhož i obviněni, škodí království. Oceňuje, že král netrpěl vadou, kterou dnes nazýváme „úplatnost“ a že „nikdo nemohl uniknout zaslouženému trestu ani prosbami, ani díky moci, a všichni se báli porušit (královo) nařízení.“ Vláda strachu je evidentně ceněna nad chaos, který by snad jinak hrozil. A že to ne ojedinělý názor, dokládá i fakt, že D. Pedro měl nejen přídomek „Krutý“, ale i „Spravedlivý“.

Přes sympatie, které Lopes cítí ke králi-hospodáři, si upřímný a všímavý kronikář, který už v sobě nese rysy nadcházejícího humanismu a renesance, nadřazující poznání předem zformulovaným dogmatům, pochybuje autor o dalším, z hlediska království zásadním kroku, kterého se Pedro dopustil. I tentokrát to souvisí s Inês. Pedro I. totiž několik let po smrti své milenky i po smrti otce prohlásil a nechal oficiálně stvrdit, že se s Inês oženil, a tudíž že její potomci mají nárok na portugalský trůn. Zpětné uznání manželství, které Lopes podrobně zaznamenává a neméně podrobně zpochybňuje, skutečně zůstává jedním z otazníků, které nad tehdejšími portugalskými dějinami visí. Je zajímavé, že Lopes své pochybnosti podporuje krátkým pojednáním o funkci paměti, o její nespolehlivosti, byť by to a paměť panovníkova, a odvolává se přitom na „velkého filozofa“ Aristotela a jeho De memoria et reminiscentia.

Kroniky Fernãa Lopese činí z jejich autora jednoho z největších dějepisců Pyrenejského poloostrova, tedy nejen Portugalska. I tato kronika pojednává dějiny nejen portugalské, ale i Aragonu a Kastílie, protože osudy těchto území y neoddělitelně provázány. Fernão Lopes bývá pro svůj význam srovnáván s dnes známějším francouzským kronikářem Jeanem Froissartem.

Český překlad Kroniky vlády D. Pedra I. doplňuje nesmírně podrobný a srozumitelný poznámkový materiál a doslov, který objasňuje a doplňuje některé informace z textu a zasazuje popisované události do širších dějinných souvislostí.

 

© Lada Weissová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%čtenáři

zhlédnuto 3095x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce