Topol, Jáchym: Chladnou zemí 3 (in Die Presse)

Topol, Jáchym
Chladnou zemí 3 (in Die Presse)

recenze beletrie česká

Kdo kritizuje nebo dokonce paroduje turismus po památnících holocaustu, ten rychle upadne do podezření, že táhne za jeden provaz s utlačovateli a popírači holocaustu. A dostane se mu poučení...

Jáchym Topol: Die Teufelswerkstatt, přeložila Eva Profousová, Suhrkamp 2010

Poslední próza Jáchyma Topola Chladnou zemí v německém překladu Evy Profousové vydaná pod titulem Die Teufelswerkstatt (Suhrkamp 2010) byla nejznámějšími německými literárními kritiky zvolena mezi desítku nejzajímavějších knih měsíce června.

Kniha pochopitelně zaznamenala ohlas i v sousedním Rakousku, o němž svědčí recenze Cornelia Hella publikovaná v deníku Die Presse:

 

Jurský park hrůzy
Die Teufelswerkstatt: Jáchym Topol spojuje fakta s groteskní nadsázkou a satiricky si bere na mušku rozpory a praktiky „vzpomínkové politiky“.

Kdo kritizuje nebo dokonce paroduje turismus po památnících holocaustu, ten rychle upadne do podezření, že táhne za jeden provaz s utlačovateli a popírači holocaustu. A dostane se mu poučení, že přece i ten nejpokleslejší rutinní provoz těchto památníků je lepší než masové hroby na Ukrajině, které ani nejsou označené a pase se na nich dobytek a hrajou si děti. Kdo srovnává památníky holocaustu s těmi, které upamatovávají na masové vraždění za Stalina, může se až příliš snadno zaplést do zúčtování s hromadami mrtvol.

V Bělorusku kvůli tomu pochopitelně může riskovat i život. Obětem „fašismu“ z „velké vlastenecké války“ je tu sice věnován státní památník Katyň zřízený ve starém sovětském stylu, jehož stránky lze nicméně na internetu navštívit i v němčině; roku 2004 byl po rekonstrukci opět zpřístupněn za přítomnosti prezidenta Lukašenka (Bělorusko), Putina (Rusko) a Kučmy (Ukrajina).

Zato zalesněná oblast Kurapaty u Minsku, kde sovětská tajná služba do roku 1941 povraždila podle odhadů až 250 000 lidí, byla z pověření Lukašenkovy vlády z velké části zválcována před výstavbou dálnice, a pomník, který místním daroval při své návštěvě Bill Clinton v roce 1994, byl třikrát zničen neznámými vandaly; hnutí Běloruské lidové fronty, jež se zde zformovala, se dosud nepodařilo vrátit tento masakr Sovětského svazu do evropského povědomí.

Vůči nacistickému a sovětskému teroru je evropské povědomí dodnes silně heterogenní. Jáchym Topol, nejvýznačnější český autor své generace, napsal o protikladech politiky vzpomínkových akcí román Die Teufelswerkstatt (česky Chladnou zemí – pozn. překl.). Realita a groteskní surreálná nadsázka se tu opět vzájemně prostupují, ovšem zatímco v předchozích románech autor jedním dechem až nepřehledně mísil časové roviny a útržky vyprávění, zde se dají nitky rozplétat snadněji. Vypravěč promlouvající v ich-formě je zpočátku na útěku – z Terezína do Běloruska.

Je synem ženy, která přežila zajetí v koncentračním táboře, a vojáka Rudé armády, která osvobodila Terezín. Traumatizovaná matka, jež přestala opouštět svůj dům, často zamykala i svého syna; otec ji nechtěně uškrtil, když stiskl kliku u dveří, k níž se přivázala; tohoto otce pak vypravěč při hádce srazí ze zdi terezínské pevnosti a zabije ho. Když za to sedí ve vězení, vstoupí Česká republika v roce 2004 do Evropské unie.

Po návratu z vazby už v Terezíně nenajde kasárna ani někdejší terezínskou identitu. Se strýcem Lebem, který se v koncentračním táboře narodil, chce město zachránit, zachovat skutečné místo paměti – nechce je vidět zredukované na Pomník. Oba tak začnou přitahovat „hledače pryčen“, mladé lidi, většinou vybavené kreditními kartami rodičů, kteří se odhodlali vyhledat místo utrpení svých prarodičů – „nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem“. Uchování paměti se stává zážitkem – nechybí ani ghetto pizza a trička s Kafkou; peníze od sponzorů se jen sypou. A Rolf, novinář, který uvedl do chodu mediální zpravodajství, na tom dobře vydělává. Pak se ovšem strhne lavina stížností kvůli finančním nesrovnalostem, a nakonec přijedou bagry – vláda nemá na zachování města peníze. Než k tomu dojde, založí vypravěč požár, a aby unikl druhému zatčení, nechá se eskortovat do Běloruska, kde figuruje jako expert přes památníky, protože „Terezín je v každé encyklopedii, v každé učebnici… My se také chceme dostat na mapu světa. Věříme, že nám k tomu pomůžete.“ Doma byl vypravěč chladně pozorujícím cynikem, zde čelí takovému cynismu, který jeho vlastní cynický postoj dalece zastíní a odhalí vlastní zranitelnost.

V Bělorusku má vzniknout „jurský park hrůzy, skanzen totalit“, a s plánem už docela pokročili – přinejmenším je připraveno dost preparovaných mrtvol; jednou z nich je i strýc Lebo, kterého zabil Alex. „Musíme být velicí ve snášení utrpení jiných,“ tak zní jeho motto. Ďáblova dílna je v Bělorusku, o tom není pochyb, avšak název románu se nevztahuje jen na dílnu, v níž jsou lidé mumifikováni a stávají se z nich výstavní exponáty. Turistický koncept se zamlouvá prezidentovi i opozici. Prolínají se tu momenty zděšení z likvidace tisíců vesnic v rámci „generálního plánu Ost“ – román cituje i z dokumentů přeživších obětí –, běloruského nacionalismu a čirého obchodnického smýšlení, prošpikované zákeřnými výpady proti Polákům: „Poláci, kurvy, ty si to uměj zařídit. Pohodlnej hotýlek, autobus, Osvětim s obědem, to máme 52 euro. Tak se to dělá!“

Vypravěč však odsud chce pryč. Když prezident porazí opozici, shledá se znovu s Ulou, kterou zná z Terezína, a společně se vydají na dobrodružný útěk běloruskou sněhovou vánicí. I jejich rozhovory se točí kolem hrobů, na které narážejí: „Zabíjeli tu Sověti Sověty, anebo Němci vraždili Sověty a židy, anebo Němci a Sověti zabíjeli jiný Sověty?“

Na pouhých dvou stech stran Jáchym Topol vyvedl román o aporiích myšlení, jaký nemá obdoby. Především s ohledem na Bělorusko to platí už jen pro samotnou látku. Ale platí to i o jazyce a vedení vypravěčského partu. Jeho cynismus rozrušuje, nikdy však není samoúčelný, vyjevuje politiku uchovávání historické paměti, jak ji praktikuje diktatura, stejně jako tržní mechanismy, jež se uctívání památky zmocňují. Navíc Topol umí vyprávět a vystupňovat napětí. Někoho možná udiví, že román má jisté rysy thrilleru – každopádně to není s tímto tématem neslučitelné. […]

Topol – zcela jiným způsobem než polská autorka Zyta Rudzka ve svém románu Ślicznotka doktora Josefa – ukazuje, jak o tématu holocaustu mohou a musí psát dál ti autoři, kteří již nejsou příslušníky generace obětí. Jáchymu Topolovi se to fascinujícím způsobem podařilo v celoevropském kontextu. Že nás i přesto zajímají víc nové romány několika Rakušanů, je ovšem pouhá provinční zahleděnost.

 

 

© Cornelius Hell, překlad © Jitka Kolářová
článek vyšel v deníku Die Presse
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i překladatelky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 171 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 4147x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce