Winkler, Josef

Winkler, Josef

portrét beletrie zahraniční

Rakouský spisovatel Josef Winkler (1953) ví, že musí být otevřený až nestoudný a psát o tom, co v něm skutečně je: a to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském katolickém venkově a jeho ubíjejícího paternalismu, a posedlost smrtí...

Labyrint obrazů smrti
Rakouský spisovatel Josef Winkler (1953) ví, že musí být otevřený až nestoudný a psát o tom, co v něm skutečně je: a to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském katolickém venkově a jeho ubíjejícího paternalismu, a posedlost smrtí jako jediného kontrapunktu života, který stojí za řeč.

Na Světu knihy četl ze svého románu Roppongi (2007), v nakladatelství Archa vyšla zatím jeho první kniha pod názvem Až nastane čas (1998), a chystají se další: trilogie Divoké Korutany (romány Dítě člověka, Oráč z Korutan a Mateřština (1979–1982), kniha miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině (2003) a obdivuhodná novela Natura morta (2001). V následujících letech mají přijít další překlady, především temná italská reflexe Hřbitov hořkých pomerančů (1990), již zmíněné rekviem za autorova otce Roppongi, a některé další z celkem třinácti děl tohoto nijak snadno přístupného autora a nositele Büchnerovy ceny za rok 2008.

Winklerovy barokně expresivní texty jsou psány s intenzitou vyžadující značné soustředění a představivost, neboť vycházejí výhradně z obrazů. Je z nich utvářeno všechno, plynou, rozbíhají se, aby se nakonec opět někde sešly. Tento obrazový labyrint je již v raných textech kombinací morbidity a sexuální promiskuity, nenávisti a viny, agonie a strachu ze sebevraždy, vycházející z tísnivého autorova dětství. Jako mladý si Winkler záhy začal vytvářet vlastní kosmos, svět vynořující se z korutanské reality padesátých a šedesátých let, z vyhroceného katolicismu, chudoby, sexuality a represe. Už jako ministrant se při pohřbech setkával se smrtí, a tato setkání jej poznamenala na celý život: některé knihy (Mrtvola slídící ve vlastní rodině, Hřbitov hořkých pomerančů) jsou nekonečnou přehlídkou zemřelých, zabitých, zavražděných či sebevraždou končících nešťastníků, jiné se s mrtvými snaží vypořádat, ať vypsanou vzpomínkou či prosbou za odpuštění. Rekviem za autorova otce Roppongi je vůbec pokusem o emancipaci z vlastního utrpení, snahou získat si odstup od otce, který zemřel ve věku 99 let ve chvíli, kdy autor právě pobýval s rodinou v tokijské čtvrti Roppongi. V knize jsou obdivuhodné reflexivní pasáže nespočetných pohřbů v rodném Kameringu, zacházející do nejmenších detailů pohřebních rituálů.

Posedlost smrtí a její reflexe v životě, neustálá snaha o konfrontaci smrti a života, snaha o propojení těchto dvou fenoménů, jak je v přirozené formě nalézá po odchodu z Evropy v indickém Váránasí, Winklera zaujala natolik, že jí věnoval román Domra – Na břehu Gangy (1996): nezajímalo ho ani tak spalování mrtvol, jako spíš život na březích této řeky, to, co smrt spojovalo s dosud žijícími. U Gangy vysedával celé měsíce a zaznamenával si desítky a stovky detailů, scén a okamžiků, které pak vplétal do svých příběhů, vytvářeje záměrně pro něho tak důležité obrazy.

Obrazy – to je Winklerova poetologie, nezajímá ho struktura textu, nezajímá ho kompozice, jeho vodítkem jsou plynoucí obrazy, které převrstvuje, skládá jeden za druhým z nesčetných poznámek v zápisnících, o nichž předem neví, kam s nimi – až se postupně ukáže jakýsi skladební vzorec a obrazy se pospojují. Ne každý se do takové složité nedějové struktury dokáže začíst, ale postupně čtenáře text vtahuje do sebe jakousi nečekanou silou.

Na otázku, zda se snaží tímto způsobem vypsat ze svých dávných traumat, setřást ze sebe černé vzpomínky na rituály smrti, nedokáže autor přímo odpovědět. Také se nestará o to, zda jeho texty směřují k nějakému cíli. Při psaní jako by si nejprve vytvářel skici, a tak dlouho na nich dál pracuje, až se mu podaří vytvořit z nich obrazy. Ty se pak začnou kupit, a teprve v té chvíli autor ví, kterým směrem se budou ubírat a jaké motivy z nich vyplynou. Mnohé knihy vyšperkovává citáty („intarziemi“) svých oblíbených autorů Jeana Geneta, René Chara, Luigi Pirandella, F. M. Dostojevského, Samuela Becketta, Giuseppe Ungarettiho a dalších.

Obnažit i sebe
Zásadní otázkou, s níž se homosexuálně založený autor musel vypořádat, bylo, do jaké míry je schopen být při svém psaní otevřený. Ve Hřbitovu hořkých pomerančů a zejména v románu Domra jsou velmi choulostivé scény, a vůbec je možné se na mnoha místech dalších textů domnívat, že by mohlo jít o silně autobiograficky zbarvené pasáže. Winkler si tento problém dávno ujasnil: nikdy nepsal s úmyslem vyvolat skandál, odvahu k tomu být otevřený čerpal u autorů jako Jean Genet nebo Hans Henny Jahnn, věděl, že musí psát o tom, co v něm skutečně je, co se v něm odehrává, uvědomil si, že musí být bezostyšný a nestoudný, že se musí obnažit, být zranitelný. Nikdy nepěstoval autocensuru, nekladl si otázku, co si čtenář pomyslí. Vždy mu šlo jen o přesnost a krásu jazyka. U římské novely Natura morta mu mnoho mladých lidí vyčítalo, že spousta detailů z tržiště na piazza Vittorio je prostě nechutných. Není, odporoval jim, na tržištích, které miluje, se prostě takové věci dějí, teče tam krev zabitých zvířat, protože poražena, zaříznuta či vyvržena být musí. Zatímco někteří odvracejí pohled, Winkler se dívá z ještě bližší perspektivy. Vždyť podobné obrazy visí v amsterodamských galeriích. A to je realita.

V dílech z poslední doby jako by poněkud ustoupila Winklerova úporná snaha o to vypořádat se nelítostně s minulostí, je uvolněnější, ale nikoli smířlivější. Slíbil také uvést v Praze některé z příštích českých překladů svých knih, což je spíš výjimkou. Ale stále říká: nejkrásnějším i nejošklivějším místem, kde jsem se kdy nacházel, je stále ještě můj skelet, moje kostra, ve které přebývám od března roku 1953. Doma jsem v ní a v sobě zároveň v indickém Váránasí, v Římě, Berlíně, Paříži, Vídni, Benátkách, Frankfurtu, Bielu a jinde…

Bibliografie
(není-li uvedeno jinak, vyšly tituly v nakladatelství Suhrkamp):
Der Katzensilberkranz in der Henselstraße, Věnec z kočičího stříbra v Henselově ulici, 2009
Ich reiß mir eine Wimper aus und stech dich damit tot, Vytrhnu si řasu a ubodám tě s ní, 2008
Roppongi. Requiem für einen Vater, Roppongi. Rekviem za otce, 2007
Indien Varanasi, Harishchandra . . . Reisejournal, Indie Váránasí, Hariščandra… Cestovní deník, Bibliothek der Provinz, 2006 (s Christinou Schwichtenbergovou)
Leichnam, seine Familie belauernd, Mrtvola slídící ve vlastní rodině, 2003
Natura Morta. Römische Novelle. Natura morta. Římská novela, 2001
Wenn es soweit ist, Až nastane čas, 1998
Domra, Domra, 1996
Das wilde Kärnten Divoké Korutany (trilogie Dítě člověka, Oráč z Korutan, Mateřština), 1995
Das Zöglingsheft des Jean Genet, Sešit chovance Jeana Geneta, 1992
Friedhof der bitteren Orangen, Hřbitov hořkých pomerančů, 1990
Der Leibeigene, Nevolník, 1987
Die Verschleppung, Zavlečení, 1983
Muttersprache, Mateřština, 1982
Der Ackermann aus Kärnten, Oráč z Korutan, 1980
Menschenkind, Dítě člověka, 1979

© Radovan Charvát
článek vyšel pod názvem Ministrant posedlý smrtí v Lidových novinách 26.5.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4140x

Inzerce
Inzerce
Inzerce