Jela, Doina: Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)

Jela, Doina
Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)

recenze beletrie zahraniční

Kniha je faktografií ze života Ecateriny Bălăcioiu-Lovinescu, manželky Eugena Lovinesca (1881-1943), významného rumunského literárního kritika a historika. Díky němu poznala mnohé osobnosti z kulturních a uměleckých kruhů, s nimiž udržovala přátelství i po tom, co se s manželem rozvedli (1934).

Doina Jela: Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)Humanitas, Bucureşti 1998, 343 s.

Kniha Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat) (Ta láska, co nás spojuje (Rekonstrukce vraždy)) je faktografií ze života Ecateriny Bălăcioiu-Lovinescu, manželky Eugena Lovinesca (1881-1943), významného rumunského literárního kritika a historika. Díky němu poznala mnohé osobnosti z kulturních a uměleckých kruhů, s nimiž udržovala přátelství i po tom, co se s manželem rozvedli (1934).

Ecaterina Bălăcioiu žila v letech 1887-1960, byla učitelkou francouzského jazyka a literatury, lingvistkou téhož zaměření a v letech 1938-1944 i školní inspektorkou. S E. Lovinescem měli dceru Monicu Lovinescu (1923-2008), která se podobně jako její matka věnovala francouzštině a francouzské literatuře. V roce 1947 odjela na studijní pobyt do Francie a poté, co jí rumunská strana odmítla prodloužit pobyt, zažádala v Paříži o politický azyl. Po několika letech se tam se vdala za krajana Virgila Ieruncu; společně působili nejprve ve Francouzském rozhlase a později v rádiu Svobodná Evropa, kde komentovali rumunské politické i kulturní dění. Činnost Moniky Lovinescu velmi popouzela představitele Rumunské lidové republiky, a proto rumunská státní tajná policie Securitate začala vyvíjet nátlak na její matku E. Bălăcioiu. V zásadě po ní chtěli, aby svou dceru přiměla k zanechání tzv. rozvratné činnosti, popřípadě k návratu do země, kde by ji s největší pravděpodobností čekalo vězení. Moničina matka však byla neoblomně přesvědčena, že její dcera jedná správně, a tak vzdorovala až do 22. května 1958, kdy ji zatkli a po necelém roce odsoudili k 18 rokům káznice. Důvody jejího odsouzení byly následující: spoluúčast na rozvratné činnosti proti Rumunské lidové republice, šíření antologií rumunských exilových autorů společně s básníkem Ionem Caraionem (ve skutečnosti si je jen přečetla), poslech „imperialistických“ rozhlasových stanic (především Radia Paris), sdílení „kapitalistických“ názorů, čímž údajně kazila své studenty, a další činnost, která tehdejšímu komunistickému režimu ani v nejmenším nevyhovovala. To, že upadla v nemilost, umocňoval i fakt, že pocházela z rodiny, která vlastnila půdu, a že po rozvodu a odjezdu dcery bydlela sama v příliš velkém bytě.

Vzhledem k tomu, že se jí ve vězení nedostávalo dostatečné zdravotnické péče, kterou v posledních měsících naléhavě potřebovala, zemřela E. Bălăcioiu již 6. června 1960. Informace o její smrti jsou navíc zahalené určitými nejasnostmi, jelikož několik pacientek, které s ní byly na pokoji v posledních dnech jejího života, tvrdilo, že ji nedlouho před smrtí doktoři kamsi odvezli, a když ji přivezli zpět, záhy zemřela.

Kniha je velice důmyslně strukturovaná. Nejdříve jsme seznámeni s příběhem Ecateriny Bălăcioiu formou volných asociací jejích spoluvězeňkyň, dále máme možnost příběhy srovnat se záznamy Securitate, které autorka co možná nejobjektivněji komentuje. Mezi záznamy se objevují i dopisy, jež si matka s dcerou psaly ve francouzštině, a to mnohdy především proto, aby se Monica procvičila v psaní v cizím jazyce. Důležité informace, například jména, však uváděly v zašifrované podobě, aby se Securitate, která dopisy kontrolovala, nedozvěděla nic kompromitujícího.

Další kapitola popisuje osud bytu, který patřil rodině Lovinesců a v roce 1959 jim byl zabaven. Sama autorka v roce 1997 pomáhala Monice Lovinescu při žádostech o restituci, snažila se vypátrat, kdo v bytě bydlel v té době a jaký byl další osud cenné knihovny Eugena Lovinesca, která zůstala v zabaveném bytě. Následuje korespondence mezi matkou a dcerou v neumělém překladu do rumunštiny, pořízeném jedním důstojníkem Securitate, a pojednání o básníkovi Ionu Caraionovi, který je považován za jednoho z největších básníků toho období, avšak podle některých informací spolupracoval se Securitate a údajně také vydával za vlastní básně jiných autorů. Celá záležitost je ovšem natolik složitá, že autorka dává přednost předložení všech ověřených i neověřených informací, aby si čtenář mohl vytvořit vlastní názor. V další části knihy nalezneme přepisy některých pozdních výslechů Ecateriny Bălăcioiu. Následující kapitola, která nám poskytne další nový náhled na případ, je rozhovor s Monicou Lovinescu. Dovídáme se více o jejím životě, mj. i to, že byla v r. 1977 napadena a zraněna útočníkem, jehož do Paříže vyslala Securitate s cílem zlikvidovat osobu nepohodlnou pro diktátorský režim Nicolae Ceaušesca.

Rozhovor je dalším dílkem z postupně skládaného příběhu o komunistickém teroru; autorka klade otázky týkající se nejistých informací, které se dozvěděla z různých pramenů, a především zjišťuje reakce Moniky Lovinescu na dřívější události, z nichž mnohdy vychází najevo, že to pro ni bylo téma velmi bolestivé.

Každý, kdo přežil věznění za komunistického teroru v Rumunsku, je podle autorky chodící pamětní deskou, jelikož na sobě nosí četné šrámy z tvrdých výslechů. V textu se také několikrát opakuje tvrzení, že ti, kdo přežili komunistické vězení v Rumunsku, nemají žádat žádné odškodnění, jelikož jejich utrpení nelze odškodnit. Tento názor, který sdílela jak Ecaterina Bălăcioiu, tak Adrian Hamzea (nejmladší z odsouzených v témže procesu), vyvolává pocit, že právě intelektuální nadhled nad terorem ho mnohým pomohl překonat. V závěru knihy jsou heslovitě uvedeny všechny osoby, které hrály v procesu negativní roli, dále několik nekomentovaných dokumentů z archivu Securitate a rodinné fotografie z osobního archivu Moniky Lovinescu.

Z celého textu vnímáme Ecaterinu Bălăcioiu jako jedinečnou ženu, která se nátlaku stavěla čelem a mnohdy i samy vyšetřovatele přesvědčila o svém názoru. Skutečnost, že za svou dceru doslova položila život, je dokladem velikosti mateřské lásky i jejího přesvědčení a nutno říci, že Monica Lovinescu se nikdy nesmířila s tím, že z určitého úhlu pohledu zavinila smrt své matky. Podle mého názoru je příběh aktuální i dnes, jelikož schopnost obětovat se pro druhého a čelit utiskujícímu režimu jsou ctnostmi v každé době. Hlavní přínos této knihy vidím ovšem v tom, že popisuje velmi složité a ve všech postkomunistických zemích často zkreslené období co možná nejobjektivněji. Kniha před nás nestaví dobré a špatné postavy, jak by se to mohlo stát při chybné analýze, ale ty, jež se staly obětí systému jen po fyzické stránce, a ty, kterým systém ovlivnil i myšlení a přesvědčení. Autorka Doina Jela se tématem komunistických procesů zabývala již dříve a myslím, že se tohoto úkolu zhostila s velkým smyslem pro přesnost. Všechny postkomunistické země se potýkají s mnohdy nejednoznačným výkladem historických skutečností, který je nutno překonat, a to nejlépe přímou konfrontací se skutečností, jak to modelově ukazuje literatura faktu z pera rumunské autorky.

 

© Kryštof Míka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 132 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 1969x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce